ČERNÝ RYTÍŘ

Antonín Sova

Ve dvorci horském na pavlači sedím. Les všude nad hlavou mi šumí. Mlýny v údolí klepají a ticho táhne mi do ložnice bílé... Časem dosud cítím tepny města cukat v sobě; obrovský výsměch na všem leží. Pole svrásčena pod větry se smějí tichým a neúprosně ostrým, chladným sluncem. Tu cítím, že se za mnou valí smutek velkého města, jeho ulic, parků, nádherných krámů, stuchlých, těsných dílen a barbarských, vždy stejně nudných domů i začouzených viaduktů smutných. I vlny karikatur, spousty silhouet, drážděných denní politikou, za mnou dotěrně ubíhají, vřava ulic sluch plní mi, ta starost naivní všech kavárenských přežvýkavců stojí vtíravě před mým zrakem ospalým. – A sotva oči v snění přimhouřím, na pavlač ke mně sedá cizinec, železné chřestí jeho brnění. A vlakem jedu-li a mlhy projíždím, ztemní se okno. Zas se objevil, zas je tu cizinec. A ukloniv se vážně se zelenavým zrakem vpil mi v čelo, chuchvalec kadeří střáspodél skrání slepených, páchnoucích a slizce vlhkých a řek’: Z Milána pozdrav, muži ctný a dobrý a vlastenecký. Pozdrav z Neapole i z Coma, Livorna a Florencie. Třebas i taktéž pozdrav z Cardeňasu i z Madridu i z Washingtonu, taktéž i z Macedonie a Krety. Pozdrav z Filipin, zemičky Boerů, Pretorie a tak dále. přítomen byl všude, všude, všude, vysoko prapor svůj zdvihal, krví seštvaných národů se klidně brodil, zažíhal torpéda a děla mířil a se silnějším vítězil, jenž v právu. A slušně vše, ve jménu Pána Krista a jeho svatých, ve jménu práv lidských, zdvihal prapor před seštvaným lidstvem a poznal tak podstatu jeho duše. A lid ten řval vždy: právo! právo! právo! Byl zabíjen, kdo slabším právem veden svá děla mířil a dal vyplout lodím podloudně kolem kouřících se mysů. A poznal jsem: ti všichni po právu jakémkoli řvou, po právu, právu, právu, po právu ztraceném, po právu nenabytém, po právu, dosíci jejž slabším nelze, co chtějí s právem? Právo k životu? jaký to krutý, bědný, hrozný omyl! Ne právo k životu, chuť k životu ti všichni mají hroznou, žíznivou, chuť bezměrnou a dravou, bouřnou, žhavou, šťavami vězněných těl tryskající, chuť k žití, kterou slunce stejně vzbouzí, dny prchavé, vteřiny rozbíhavé, chut mají k životu, leč právo? K smíchu! dráždil chut tu pohnutkami špinavými a právo, výsadu brutálních, mocných, v němž smrť a znásilnění, na svůj prapor černými písmenami dal jsem vyrýt! Na oslavu všech darebáků věku, všech utlačovatelů, psů a lotrů, všech vyssavačů a všech chudých duchem, v jichž službách jsem. Můj prapor k nebi roste, vysoko jím nad národy mávám a zjitřuji tak dál chut jejich k žití.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

v básni jsme nalezli 10 míst, v básni jsou označena takto
V této básni jsme nenašli žádné osoby