Ve dvorci horském na pavlači sedím.
Les všude nad hlavou mi šumí. Mlýny
v údolí klepají a ticho táhne
mi do ložnice bílé... Časem dosud
já cítím tepny města cukat v sobě;
obrovský výsměch na všem leží. Pole
svrásčena pod větry se smějí tichým
a neúprosně ostrým, chladným sluncem.
Tu cítím, že se za mnou valí smutek
velkého města, jeho ulic, parků,
nádherných krámů, stuchlých, těsných dílen
a barbarských, vždy stejně nudných domů
i začouzených viaduktů smutných.
I vlny karikatur, spousty silhouet,
drážděných denní politikou, za mnou
dotěrně ubíhají, vřava ulic
sluch plní mi, ta starost naivní
všech kavárenských přežvýkavců stojí
vtíravě před mým zrakem ospalým. –
A sotva oči v snění přimhouřím,
na pavlač ke mně sedá cizinec,
železné chřestí jeho brnění.
A vlakem jedu-li a mlhy projíždím,
ztemní se okno. Zas se objevil,
zas je tu cizinec. A ukloniv se vážně
se zelenavým zrakem vpil mi v čelo,
chuchvalec kadeří střás’ podél skrání
slepených, páchnoucích a slizce vlhkých
a řek’: Z Milána pozdrav, muži ctný a dobrý
a vlastenecký. Pozdrav z Neapole
i z Coma, Livorna a Florencie.
Třebas i taktéž pozdrav z Cardeňasu
i z Madridu i z Washingtonu, taktéž
i z Macedonie a Krety. Pozdrav z Filipin,
zemičky Boerů, Pretorie a tak dále.
Já přítomen byl všude, všude, všude,
vysoko prapor svůj já zdvihal, krví
seštvaných národů se klidně brodil,
zažíhal torpéda a děla mířil
a se silnějším vítězil, jenž v právu.
A slušně vše, ve jménu Pána Krista
a jeho svatých, ve jménu práv lidských,
já zdvihal prapor před seštvaným lidstvem
a poznal tak podstatu jeho duše.
A lid ten řval vždy: právo! právo! právo!
Byl zabíjen, kdo slabším právem veden
svá děla mířil a dal vyplout lodím
podloudně kolem kouřících se mysů.
A poznal jsem: ti všichni po právu
ať jakémkoli řvou, po právu, právu, právu,
po právu ztraceném, po právu nenabytém,
po právu, dosíci jejž slabším nelze,
co chtějí s právem? Právo k životu?
jaký to krutý, bědný, hrozný omyl!
Ne právo k životu, chuť k životu
ti všichni mají hroznou, žíznivou,
chuť bezměrnou a dravou, bouřnou, žhavou,
šťavami vězněných těl tryskající,
chuť k žití, kterou slunce stejně vzbouzí,
dny prchavé, vteřiny rozbíhavé,
chut mají k životu, leč právo? K smíchu!
Já dráždil chut tu pohnutkami špinavými
a právo, výsadu brutálních, mocných,
v němž smrť a znásilnění, na svůj prapor
černými písmenami dal jsem vyrýt!
Na oslavu všech darebáků věku,
všech utlačovatelů, psů a lotrů,
všech vyssavačů a všech chudých duchem,
v jichž službách jsem. Můj prapor k nebi roste,
já vysoko jím nad národy mávám
a zjitřuji tak dál chut jejich k žití.