Z VELKOMĚSTSKÉHO OSAMĚNÍ

Antonín Sova

Z VELKOMĚSTSKÉHO OSAMĚNÍ
Z nábřeží vane lkavé vody chlad. Oh, léto nudné! dlouhé! vedro dusno! Zdá ospale se voda kolébat, – vše prázdné! zdlouhavé! vše trapně hnusné! V mém mozku bzučí dávných přátel tlach, jim vyhýbám se úskočně a lstivě. Můj mozek sžírá černé nudy prach, myšlenky zdvihá ze dna popudlivě. Vlastními otřesy bych zaúpěl, se sbírá ve mně bolest, šumí temně. Jak s výšky souhra rozzpívaných čell samota melancholická zní ve mně. 108

Kniha Vybouřené smutky (in Dílo Antonína Sovy, svazek 2) (1922)
Autor Antonín Sova