Ten život příšerný! Stále má důkazy: marno!
ještě jsem nepřestal věřit... on chechtal se: marno.
Myšlenky.. pohádky.. Večer... kdes cvrčkové v jílu
zdlouhavých serenád ztrhanou zpívají píseň.
Všude ta nelidská prázdnota.. Prokletý život!
Nenašed v přírodě, nenašed v člověku, zoufám:
příroda despota, – despota člověk, – Bůh despot!
O plač ty morálko! Nejsem již radosti schopen!
Paprskem slunečním podrážděn nad lidskou špínou,
s dravci i s babami zavírám příměří krotké.
Od živých odvrácen, k hrobům se obracím zděšen,
šíleně zatouživ po těch, jež nazval bych bratry.