Zrodil se Kristus, veliký a mocný,
v moderním kdesi, novém Betlémě,
a dřív, než pohnul trůny králů, prodlel
na pouštích, které rostou v člověku.
Ty pouště dlouhé, zprahlé, lidských duší,
z čel pustých davů které zívají,
ty pouště ať již hlupců bez myšlenky,
neb těch, jež v prázdno svedla myšlenka.
Ty pouště, kde jsou písky omrzení,
kde energie lepší vymřely,
ve hlavách jak ovoce nakažených,
pozdními kulturami zemdlených.
Ty sladké pouště hodovníků, v klidu
nad plným stolem kdož se křižují,
i smutné pouště otrhaných sběří,
hlad po nichž kráčí s karavanou vražd.
Pijáků pouště, kde v rozvátých stínech
chimery lezou v parách zelených
a v blátivých a rozmrazených říjnech
strhané listí padá s duše jich,
šílenců pouště, groteskní kde tvary
a zalidnění světů neznámých,
boháčů pouště, pyramidy zlata
kde poslušní svážejí otroci.
Radostné pouště i ty černé pouště,
ty černé zoufalých a hladových,
radostné těch, kdož přišli pokupovat
vše, kněze, krále, vrahy, nevěstky, –
ty všecky pouště v tkáně mozku vryté
on procházel a všude četl v nich:
Já přišel vítězit! Já resignovat!
Já genij! Dědičný já král! Já vrah! –
Když vyvésti chtěl z hrozných pouští všecky:
ti bídní kráčeli mu po stopách,
jich zapomenutý, uhnilý prapor
se pohnul na planinách nových snů.
Jen ti, v svých pouštích radostných a blbých
u plných stolů, při pobožnostech,
v hereditárních, staroslavných zvycích,
ti nehnuli se. A ti zůstali.