To v jaře bylo a na večer,
když sprchaly květy akátů:
tu nejkrásnější z židovských dcer
jsem uzřel v lesku sabbatu.
Zvuk varhan jakoby ztišených
zněl v zášeří synagogy tam,
tak jako by plakal něčí hřích
a svěřoval se temnotám...
V tu dobu křídla veřejí
se rozestoupila, lustrů zář
svou zalila světlou peřejí
andělsky krásnou její tvář...
Se schodiště, krůček za krůčkem
v safianových střevíčkách,
koketně držíc šatů lem
kráčela v světlých polotmách...
U schodiště zástup mužů stál
se dívat na ten vzácný div,
neb každý z nich si lásku lhal
a lásky illusí byl živ...
A v nároží shluk kočárů
zaléhal v ohlušivý šum
dne kouzelného po žáru,
jenž ulice plnil, sad i dům...
Tu souvěrci s modlitbou na svých rtech,
tu peněžníci zbohatlí,
tu šlechtici smutní, v jejichž snech
staletí dávných sláva tlí,
tu úžasem jatí chudáci,
tu skeptici žitím zrazení,
tu žebráci, krok jichž se potácí
od zločinu až k spasení,
ji čekali všichni kolem jít,
a potají šatů jejích se tknout,
a o tom, jak na ně se dívala, snít,
než uchvátil ji davů proud...
I její dávný milenec,
jenž v dětských létech hrál si s ní,
zbledlý tu stál, jak s kosou žnec,
když náhle se nad ním den rozední,
ty poprvé dnes u ní zřel
ze safianu střevíčky,
butony, na nichž démant chvěl
a blýskal se, jak zorničky,
prsteny zřel, jak z pavučí
náramky mžily svítivše, –
tak pyšně šla, jak v náručí
by toho šla, jenž dal jí vše,
to vše, to vše, co on nedá jí,
co dali jeho soupeři,
ti baroni, co tu čekají,
ti kretini smutní, bankéři...
Oh, náramky zacinkly zvonící,
slech‘ zlatý ten kov... Tu zšílel on...
Jak dravec vztyčil se – a třesk‘
zlé, jisté, hluché rány tón...
A s posledního schodu jak
se skácela, kles‘ k ní, ji skryl, –
zasmál se spokojeně tak,
a tisk ji k sobě, nepustil...