Ten, který doufal, že zas bude kvést,
šum jarních dešťů, světlých nocí cítil
a hovor stromů s větry podél cest,
jak měsíc svítil.
Prameny lkaly v horách pod sněhem,
trávky se sotva světle zelenaly.
Mdle vstalo slunce, člověk, stará zem.
Mízy se nalévaly.
Tu pozoroval, jak by z duše mu
prameny tryskly, laviny jak s výše
by trhaly se, dojmu hrůznému
tam dole znikly říše.
Vrcholy všecky v slunci vzhořely,
divokým tepem zakroužili ptáci
a lesy ozlacené pocely
dne, jenž se ztrácí, ztrácí.
Tu otevřel svá okna dokořán
ku spícím stráním, které zkvetly bíle,
by kořenný a horský vál sem van,
dny ožil, smutky, chvíle.
A pak když večery se kladly spat,
on chtěl i v nocích kvést, že čas byl krátký,
chtěl mocně procítit a prožívat
dech všeho sladký,
co lampy v oknech nezahořely,
jen šepty zněly, hudby utajené,
hrou narcisů polibky voněly,
rty žhnuly přichýlené.