Byl bezmocný. Tož jej v pouta jali.
A myslil si, nad vše spravedliv:
že osvítí zem svou v šíři i v dáli,
a lid svůj že z drápů vyrve dřív
těm, kteří jen tmou a hrůzou lhali
na zázrak čekajíce, div.
V ten den se zdál ještě jim nepatrný,
když děli: on velezrádce byl
a bouřil nám mládež, vzpoury skvrny
on s prahu svého neumyl.
A v mučednických že věnců trny
on nevěřil, nechť jich vezme díl.
Je vinen, že světla rozžíhati
on za noci neměl před ránem,
když rozkázáno je luze spáti,
té žebravé, v plášti sedraném,
on neměl tam Rozum vyvolati,
kde měl se jen sklonit před Pánem.
Byl vinen, že luzu bouřil, vstala,
král zbytečný byl jí, zpustl dóm.
Byl vinen, ta lidská srdce malá
že štěpovat chtěl jak planý strom,
byl vinen, i královražda zrála
mu v zpupném, tvrdém srdci tom.
Tož střelili jej. Ač nebyl více
až dosud než silný a hrdý duch,
jenž nad svojí vlastí rozžal svíce,
milovník pravdy a věrný druh
všech nás, již nad člověkem bdíce
srážíme jeho hanby kruh.
On teprve s lebkou prostřelenou
hle, Evropu na své srdce tisk‘,
on mocností stal se vyslovenou,
když na každé nízké okno třísk‘,
až v koráby vnik‘, jež mořskou pěnou
střel rychlostí létly od skalisk.
On teprve s prostřelenou skrání
se velkým stal v den ten jediný,
svět obešel celý a bez ustání
svět burcoval, města, dědiny,
i veliká ticha mrtvých plání,
sny mládeže, starců šediny.
V té noci svět celý obcházeje
s tou prostřelenou lebkou svou,
a říše své vládu zvrátiv pěje
svých záští píseň hrobovou,
i králi a papeži cosi se směje
z těch prostřelených očí dvou.
A zrcadlo jak jim přisouvá k zraku,
tam bledá jen bázeň je skrčena,
jak sřícená sláva když na sledním vraku
pne k záchraně svoje ramena, –
však burácení kol z lidských mraků
to odsouzení již znamená.
Dál s prostřelenou lebkou kráčí,
dál přes zástupy, jde současně
i Paříží, Turínem, Římem a smáčí
svou krví dlažbu bezhlasně,
a z kapek těch roste símě dračí
tak strašně rychle, úžasně.