Já k studnám v hájích nadějí šel pít,
hvězd blednoucích tam hasnul z rána třpyt,
po stromech řídkých sklouzal, po větvích,
hrdličky lkaly v echo kroků mých.
Na stezkách klikatých v nesmírnou dál
tisíce bytostí jsem potkával;
již vracely se z hájů nadějí,
v jich dlaních ještě plno krůpějí.
A králové a bídní, zástup žen,
dívenky drobné s ňadry princezen, –
všem oči novým kouzlem hořely,
rty všech se ještě třásly pocely...