Vstříc přišla mi ona, již tušil jsem, zamlklá žena,
jak schmuřené léto, když zkoumat jde výšku svých klasů;
a cize, když bolestný úžas pozbyl své síly,
a cize, když důvěra shasla, mé zkoumala čelo.
A řekla: Z tvých bouří, z tvých vichřic nevzešly klasy,
a ze tvojích nenávistí se nerozjasnilo duším,
i bolest tvých disonancí tě nevedla k harmoniím,
tvé kletby neměly síly, by člověk stal se lepším.
Tvá nenávist k ženě zbloudila. Marně, marně
svým zoufalým výkřikem vzbouzel jsi svědomí doby,
tys nevinné šlapal ve tmách, jež nebyly víc ni méně
než děti svých smutných otců a odleskem svého věku.
Já vyslech ji mlčky. A sklonil jsem zamyšlen hlavu.
Nad námi divoký park se večerem šeřil a stmíval,
pták do ticha zpíval a tesklivé stíny táhly
po žlutavém západu slunce přes naše mlčící hlavy.
Pak po chvíli děl jsem: Nevěřím slovům tvojím,
ač jednou jsi z žen, jež tušil jsem ve svém snění,
tvé výčitky hoří mě v srdci plameny rudých ohňů,
tvá drtivá slova těžce v mou padají duši.
Tu jednu však útěchu mám: já svět chtěl viděti velký,
na velkých srdcích spočívat jeho doutnavé osy,
ve velikých duších odlesky jeho se shlížet,
v těch nespoutaných a volných, nikdy nezaprodaných.
Já nechtěl jen v tom se uklidnit, čeho dosíci možno,
já v neznámo toužil, kde nutno vše bojem si získat,
má nenávist k dnešku chtěla být pozdravem zítřku,
mé zhrdání životem starým, pozdravem nového žití.
Leč odpusť: to novým životem není, snažit se žíti
dny starých lidí a umět je zpříjemnit za cenu pravdy,
to není vždy novým životem, počítat výsledky dneška,
dny slunné, bez bouří, jak po nich srdce touží!
Je v rozkladu dnešní člověk, jej utěšit nelze.
Moc vzepřena nad královstvími, kde chudí jsou duchem;
ó ještě je nutno se modlit k démonům živelních bouří,
tam všady, kde černě se nalily uzrálé hrozny bídy!