KROČEJE VELIKÉHO

Antonín Sova

Vím... V dávných věcích přišel Velký kdosi z věčnosti narozen. Lukami, v lesích, plných čerstvé rosy, kdy dnil se den. Se všemi rozmlouval, sil na polích, tisk' ruce, svou duši rozdával. A všecky objímal tak upřímně a prudce, než kráčel dál. Všem matkám děti pochoval a zlíbal, sám sklízel na polích. A za stavy se s každým druhem shýbal a ani nezavzdych'. Jej vycítily velké vzruchy žití, zem zhnědlá slunce hrou, a smutný kraj, jenž brzkou spásu cítí, bouř zvonů nad vodou, a každá růže dotknutá jím dýchla, strom každý, každý prach, hmyz každý, každé stéblozemě ztichla v úžasných myšlenkách: Vše zbožně na něj zřelo, poslouchalo hlas, hovor nadlidský. A těžko jen se upamatovalo, když zmizel navždycky. Jen jednou v žití přešel v krátké chvíli. A záhy odešel. Toť okamžik, v kterém jsme uvěřili. A ten byl krátký, žel. Svět čeká dál... Však je příliš pozdě. Stesk duše pocítí. Ptáci se učí v sešeřeném hvozdě svůj nářek tlumiti. A všude zřít je, že tu s rozechvěním kdos šel, všeho se tknul, a tu všecko zakleto, že chtěním a touhami přec hnul.