Bys kupčení dne s mocí přibil,
sta nech' jen chřestit lidských pout.
Kdo nezří k příštím věkům, chybil.
Však nad mým věkem zní ten soud:
z rtů dětí dokud hymny k chvále
znít budou králů, království,
žít bude potud problém krále,
a básníci, ač v snech jsme dále,
nezlámem věky otroctví.
Hnout s něčím, hnout, však od těch červů,
od buněk, z kterých roste svět.
Já, Hamlet truchle žhavých nervů
chci nad záhadou přemýšlet.
Rodí se tolik tvorů noci,
těch slepých, září zlákaných,
ne rozumu však strašných mocí,
rodí se silní, bez pomoci
jež hází nás do šachet svých.
My bouříme se na rtu s písní,
zbraň žoldnéřů nás krvaví,
nás v řadách tisíce se tísní,
jsme moře, jež vše zaplaví,
výsady rodů, města, hrady,
a čím nás více postřílí,
tím víc nás objeví se všady,
nás nezalekne smrt, den zrady,
potupa naší mohyly.
Jdem s písní, která roste, sílí:
Kdo zvítězí, to bude Duch.
Jak hrobař počne rýt v té chvíli,
z otroků nohou sejme kruh.
Nad pohřbenými v zákon vtělí
to, co kdys kázal tyranům,
svých učení dar orlí, smělý
mládeži prudkým vzmachem sdělí
a novou řeč dá jejich rtům.