A všecko když míjels, co řečí cizí
ti mluvilo k srdci, sám v sobě, sám
si najdeš svůj svět, svých božstev chrám...
Vše pohltí minulost, vše v ní zmizí
a nad ní žhne vlastní jen duše plam.
Svým životem ráji a pustinami
za nořícími se vidinami
jsi kráčel a poznal, co krásná hra byla,
bouř vášní, co vítězství drtivá síla,
co přepyšných masek vylhaný klam...
Pláč slabých a časů zašlých vání
nad hroby, jež mlčely v sesouvání
a pod drny sesutých jam...
Jak horoucně toužíš míti v duši
své království vlastní! Je stříci
svým výběrem přísným v dnů štěstí i v hluši
a ve vřavě unavující.
Mít duši svou plnou vlídného světla
svých drahých, jež poznal jsi v žití,
i hrdinsky trpět i radostniti,
chtít, jimi by rostla a zkvetla,
kams v Neznámo sáhala touhami jich
a sílila jimi a rostla z nich.
Oh, v duši své míti to království...
Jen několik lidí mít klíče k němu,
kams za denní vřavu ztracenému,
o kterém jen vyvolený ví...
Jichž kročeje zvěstují, slavnost že tichá
tam z keřů a stromů a květin dýchá
a roní se vzduchu záchvěvy...
Tam prostní jsou. Poznals je láskou mládí,
jsou naivní tak, jak polní květ...
Jsou do hrobu věrní ti, nenahradí
je láska, již dal ti pozděj svět...
Jsou svatí v tom království a jsou velcí,
dnů budovatelé a snů jsou střelci,
v něm milenci bezstarostní jsou,
že zpívají pouze a tancujou...
Oh, v duši své míti království,
jen několik drahých srdcí a duchů,
jež náhle v jich světlech oživí
a v tajuplném jich vzruchu
žít počne, jich hlasy se ozývati,
vším kypět, čím cítili, myslili, lkali,
čím v hrdinských výpravách za zlatým rounem
šli světů dálí,
čím předhonili svou překotnou dobu,
i rozkoše její, lži její a zlobu,
neb jiní, čím veselým srdcem se smáli
a jiní, čím oddanou láskou vzpláli,
neb prostní, čím k Bohu se modlívali...
Těm jedněm jsi růžové zasázel sady
a z mramoru chrámy jsi druhým vznes’,
těm velkým, kdož sáhali do záhady,
buď do hloubek pekel neb do nebes...
A výběrů těch královstvím
dát promluviti činům svým...