Co k srdci mi přirostlo hynoucích lásek. V ten čas,
kdy zájem mne bičoval, hnal a nikdy neuhas’!
Jak zřel jsem a jak jsem jasně slyšel.
Co získal jsem a co ztrácel. Já denně jsem vyšel
a hledal a hledal a hledal.
Jak vysoký obzor se nad mou duší zvedal.
Vše, co jsem svou dychtivou láskou chyt’,
vždy uniklo jako stín pozdní a prchavý svit,
jak den, jenž se náhle smráká pojednou,
neb noc, kdy již hvězdy z rána poblednou,
za zšeřeným kouzlem kdy lije se světla jas.
Pak zhořkly mi lásky k lidem a věcem a k zemi
jak lék, jejž pijem’, by sílu a zdraví
tím větší přines’ a větší lásku a němý
v nás probudil zájem zas nedočkavý.
I ztratil jsem množství lásek. Však to, co zbylo.
ó díky, jen dvě tři duše mi pro věčnost zachránilo,
jen jimi svět vidím větší
a jimi mluví mi slavnou jak nikdy nemluvil řečí.
A nelituji, byť zřel bych denně na to,
že křehký hyne cit,
jak pohár praskne, z nějž vína zažloutlé zlato
se vylije navždy. Neb v čas
jak ovoce spadne;
neb pohasne k večeru svit;
neb lupen se utrhne větrem a svadne
a vymetá klas;
neb pták, jenž dozpívá píseň své něhy,
že její pel shas’.
Ó díky! Jen dvě tři duše. A v jejich spoluznění
svět celý má nový smysl i nové posvěcení.