Ranních hodin moudrá krása
upřeně ti v okna hledí.
Jitro třpytnou rosu střásá,
ze stříbrné rdí se šedi.
Vše to přišlo z oněch světů
bez otázek, odpovědí
s chladem rána, s vůní květů.
Hloubky v stínu, výšky v světle,
město mlčí v rozdnívání.
Stromy všude bíle zkvetlé
poprvé se modlí v stráni.
Hlubokým a tvůrčím klidem
duše v němém odevzdání
Bohu blíž je, tvorstvu, lidem.
Překonány leží ve mně
včerejších vojsk mrtvé šiky:
pudy, jež se draly temně,
zloby, brousivší své dýky.
Chci dnes čist jak paprsk pouhý
hořet mezi smrtelníky.
Věčným úsměvem své touhy.
Bolesti mé vykoupené
jako zkrotlé šelmy leží
u mých nohou. Nakupené
v okně tříště střech a věží
odhmotněných výší klenou
oblasti. A věčno střeží
chvíli žití pochopenou.