V údolí plném květův a vůně,
uprostřed chládku v letní to době,
studánky kde se počínal strumen,
Smutek, jun mladý, zadřímal sobě
na země matky ňadrech krás.
A když byl usnul ovanut vánkem,
uviděl děvu v nadzemské září,
která si klekla po jeho boku,
k němu se božskou sklonila tváří,
pokryl jej zlatý její vlas.
Dlouho se v jeho dívala líce,
rtoma se na něj líbezně smála,
dýchala dech naň z bělounkých ňader,
srdce mu, duši, myšlenky hřála,
nitrem mu blaha proletěl svit.
Níže a níže stále se kloní,
ňadra svá k jeho ňadrům zas vine,
vábivý ret svůj k jeho rtům tiskne,
polibek dlouhý, žhavý se řine,
údy mu proběhl slasti cit.
Mohutnou paží připoutať k sobě,
obejmouť chtěl jun nadzemskou děvu,
ale již nelze, odlétla rychle,
zvolavši libě v mlhavém zjevu:
„Hledej mne v světě, Krása jsem!“
Procitl ze sna Smutek jun mladý,
její se obraz v duši mu noří,
nesetře čas ho ni divoká bouře,
ale jest v nitru, skála jak v moři,
kolem níž pění vln se tem.
Probíhal, těkal širokým světem,
po nebi vzdychal, po zemi kráčel,
v údolí tesknil, po horách bloudil,
často i slzami cestu svou smáčel,
hledaje stále Krásu jen.
Jasoně západ sypal své světlo,
sypala růže růměnná zoře
v temena horská, na hlavy obrův
pokrytých plání ledného moře,
uspaných v lesklý věčný sen.
„Tam bydlí Krása“ – zavolal Smutek,
a již tam s myslí nadšenou stanul,
uzřel však pouze temena obrův,
z nichž naň dech zimní mrazivě vanul;
kolkolem poušť a sníh a led.
„Není tu Krásy“ – zavolal žalně,
okem svým v dálku zíral a těkal,
na děvu božskou unyle volal,
až by se opět zjevila, čekal,
v nejvyšší horstva bod si sed.
Vynořil bůh se věčného světla
vítězně, slavně z východní zoře,
objal vše láskou nebeských končin,
dechl svým dechem na ňadra moře:
vytryskl barev třpyt a lesk.
„Tam bydlí Krása“ – zvolal jun zase,
na moře spěchal v mysli své snivé,
ale, kam pohleděl, bylo vše prázdné,
jenom se vlny pěnily divé,
ostatní vše jak pouště stesk.
Noc byla jasná, na nebi hvězdy
bez vášně žáru v půvabném klidu
něžnosti plny zíraly v sebe,
záříce četně na lidskou bídu,
ana teď spí a bolně sní.
„Tam jest té Krásy velebný stánek,
tam jest ta hudba nebeských světů.
Každá v ní hvězda luzným jest tonem,
jímž věčný éther ozvěnou v letu
souzvučně všehomíru zní.
Tam jest té Lásky pohoda lepá,
a každá hvězda chvěním se v třpytu
v étheru vlnkách líbá svou družku;
kochání věčné u věčném svitu,
Krásy a Lásky stan jest tam.“
Odvanul Smutek do hvězdné říše,
nořil se v éther, letěl vším mírem,
od jedné hvězdy na druhou spěchal,
probíhal dráhy myšlenek vírem –
vrátil se ale k zemi sám.
„Máti ty moje, zmítaná země,
poslyš mé stezky, poslyš mé hoře:
věčných jsem prostorů proletěl zdání,
propasť tu bezednou, bezedné moře,
unaven vracím se k tobě zpět.
Ach máti moje, jediná že tys
rodičkou smutku, myslel jsem vezdy;
a hle v své pouti potkal jsem bratra
na mléčných dráhách u třpytné hvězdy;
kolébkou jiný byl mu svět.
Spolu jsme běželi, hledali Krásu,
hledali marně v prostorů hloubi;
není tam – jest jen myšlenek propasť,
nelad a vír kde s válkou se snoubí,
bez cíle věčný rmut a ruch.
Matičko dej mně, co mohl bych kochať,
přitisknouť ku své ztrápené duši,
neboť v mých ňadrech zavřená láska
v útrobách bouří, poklid mně ruší,
kvílí a sténá v bolný kruh.
Tu před ním děvy postava stane;
za mraky ukryt obličej její,
ze chmury černé vlasy jsou tkané,
skryta v nich bouře, vichrem se chvějí,
myslí tam temných stan i duch.
Ze mraku hledí blankytné oči
jako kus nebe s plamenem divým;
na ústech utkvěl strázní všech příval
skupený v jedno ohniskem živým;
sálavých vášní mocný ruch.
A kolem hlavy stále se chmuří,
jakmile kročí, blýská se z tváře;
na rtech však přece svůdný jest úsměv,
jak z květů pestrých na bujném jaře,
kolem jež zřídla krášlí luh.
Níže a níže kloní se děva,
k ňadrům mu ňadra půvabná vine,
vábivý ret svůj k jeho rtům tiskne,
polibek dlouhý žhavý se řine,
divoký zvuk mu projel sluch:
„Bouře jsem, sídlím uprostřed lidí,
vrhám v ně život, chtění a city;
se mnou pojď, věčně s tebou se spojím,
jako ty myšlenky do duše vryty –
spoutal mne s tebou jakýs bůh.“
Zapomněl na sen o Kráse dávný,
mohutnou paží obejmul děvu –
od té pak doby těká s ní světem,
tu mocně bouří, pláče zas v zpěvu,
někdy jen ve snách zří Krásy zjev.
Vyrostlo plémě v podobě lidské
z Bouře a Smutku, synové pláče;
kypí a sténá, víří a kvílí,
v též době úpí, nyje a skáče,
někdy jen ve snách zří Krásy zjev...