Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach,
Pán kolem vás jde jasem zahalený,
jak vítěz nad smrtí jde ověnčený;
níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’, až k zemi!
Bouř hymny vítězné už, slyšte, zpívá,
duch mohutný ji varhan doprovází;
kdos Velký právě v klenby chrámu vchází,
v šeř lodí, kde se tajemně tak stmívá,
blesk jasu svého skvoucí před se hází,
vždy blíž jde, – cítím, jak se tělo chvěje,
i srdce stanulo, proč strach je mrazí?
Ruch skrytých perutí mi ve skráň věje,
zrak duše teskliv napínám, mně rcete: kde je?!
Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach,
Pán kolem vás jde jasem zahalený,
jak vítěz nad smrtí jde ověnčený;
níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’,
až k zemi!
Juž bílé prapory se z dálky chvějí
jak symbol vítězný a triumfalný,
chór běloskvoucích, jenž jak příval valný
se zvolna hrne, vzrůstá bouřlivěji,
jde blíž a blíže, bez konce a dálný,
vždy nový z hloubi lodi blíž se snuje,
jde z obzoru, jenž vonným dýmem kalný,
jak Israel z vln moře vystupuje,
chór andělů, jenž smrtelným se objevuje!
Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach,
Pán kolem vás jde jasem zahalený,
jak vítěz nad smrtí jde ověnčený;
níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’, až k zemi!
S jich pochodní, jež v plamenech se tráví,
déšť jisker prší, chvěje se a padá,
zde píseň, jas se v jeden věnec spřádá,
kdos Neviděný v triumf kolem hlavy
jej na skráně si usměvavý skládá,
co srdce, které vlnami se zmítá
teď v březích ňader těsných, jen jej hádá;
zem chvěje se, kdy noha jeho skrytá
vln její tuhých dotkne se – ó vše jej vítá.
Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach,
Pán kolem vás jde jasem zahalený,
jak vítěz nad smrtí jde ověnčený;
níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’,
až k zemi!
To Bůh jest! duše má jej patří šťastná!
V plášť bílý hostie jest ztajen stěží,
má duše zří jej, nad hlavou mu leží
kruh monstrance jak bohozáře krásná,
a roste výš, až do klenby se věží.
Ó Hossiana, jde tu Požehnaný,
mým každým údem svatý požár běží.
Ó Hossiana lidstva ve vše strany
ať bije jako srdce v zvon v bouř rozhoupaný.
Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach,
Pán kolem vás jde jasem zahalený,
jak vítěz nad smrtí jde ověnčený;
níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’,
až k zemi!
Jak Zacheus já stoupám na kmen žití,
vše květy citů nejčistších ti stelu
pod nohy tvé, jenž v sboru archandělů
v své lásky omdlévání, jež tě nítí,
jdeš a se skláníš k špinavému čelu
nás bědných dětí země, tiskneš vroucí
své políbení, které hyne, tělu,
vždyť pod tím vředem vlhkým cítíš tlouci
to srdce milující tě – ó Vševědoucí!
Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach,
Pán kolem vás jde jasem zahalený,
jak vítěz nad smrtí jde ověnčený;
níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’,
až k zemi!
To triumf tvůj jest! tvůj po tisícletí,
že lidstvo zase u tvých nohou klečí
a v mdlobách milování, v lásky křeči
zas život svůj a vše jen tobě světí,
a krví tvou se ze svých vředů léčí
a mannou tiší ret svůj, že víc nelká,
co lásky mystické zář plá vždy větší,
až rozpíná se vása ňader mělká –
kéž pukne, by se rozlila jak moře velká!
Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach,
Pán kolem vás jde jasem zahalený,
jak vítěz nad smrtí jde ověnčený;
níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’,
až k zemi!