17. Chvíle poslední.
Jest člověk tu jen pouhý host,
Smrt životu jest pravý most.
Ta nebesa jsou naše vlast,
A cíl náš – nevýslovná slast.
I dojde chvíle poslední,
Kde věčnost nám se rozední.
Tu vášeň všechna utuchne,
Tu smysl světský ohluchne.
Loď života v zlé zátoce
Se o sloup nebes stroskoce.
Smrt jako králka zavolá:
Stroj semnou hned se do dola.
I vymaní se volný duch,
A půjde tam, kde sídlí Bůh.
Pouť nastane mu přes Jordán,
Tam půjde, kde mu domov dán.
34
Ó nechať káně pochyba
Zrak ducha tobě neklibá.
Veď víra tě v tom půhoně,
Jak vesnu květy mandloně.
Skloň pod Boží se nálezy,
An Boží moc jest bez mezí.
Svět, jenž jest v tobě, v rakev slož,
A sílu nebes v sobě množ.
I nebuď jako matný drop,
Jenž s tíží béře k letu chop.
Stuž modlitbou své letice,
Ať vládnou letem orlice.
O Bože! duha náděje
Nechť tehdá se nám zaskvěje!
Tož navštiv naši útrobu,
Vštip v duši nám svou podobu.
Duch vzhlídej se v tvých lahodáchlahodách,
Jak strom se vzhlídá ve vodách.
Ó přibuď tehdá s veškerou
Své věčné lásky nádherou.
35
Vděj na nás roucho z šarlatnšarlatu
A otvoř nám svou komnatu.
A pošli pro poslední chod
Nám po anjelu z ráje plod.
Sfer věčných sladce hudba huď,
A milostně nás, Bože, suď.
36