77. Večer na podzim.
Hvězda odešla dnová; poslední záplava sličné
Vládkyně truchlícím jen šle políbku horám.
Na vzdušné tam král stínův vystoupaje vozbě
Světlem spánku celou obzoru dálku zdobí.
Z modrých svých komnat na tu zem se večernice dívá,
Jak by požehnání své slala sestře zemi.
Váhá téci potok; zdali moc jej okouzluje spánku?
Neb-li jen o příští lidstva blahosti dumá?
Vítr čilý ustál, sladká ochlípla mu křídla,
Ovrasklý drkotá sotva na lípě lupen.
Ach drkotá a padá na mateřské země na lůno,
Dnes snad ještě zavát větry divými buda.
Schránko milá duše mé! Kdy tvá vzplane hvězda večerní,
Kam vánek tenkrát zavěje částky tvoje?
Kamkolvěk zavěj! Duch můj se peruťmi povypna
Nesmírnými k nebes prostory dá se krajům.
Tam zaletí, kdež sad stvoření všelikého se leskne,
Tam kdež dav sluncí nám blaze vzejde nových.
118
Slyš! S věže tamto zvoní! Zvuk ten ku blankytu vstoupá;
Nadzemská loudí v mou se mi toucha duši.
Vroucně klekám, duch můj prorván na nebesko zalétá,
Hvězdy co průvodčí k dráze mi záři linou.
119