5. Žaloba země.
Přišla země k nebeskému trůnu,
Nesla žalost v rozboleném lůnu.
Postávala mdlobou v každém kroku,
Vyhlídalo hoře v každém oku.
Proč jsi, Bože, děti moje zmařil?
Nadarmo-li jsi mne jimi dařil?
V Egyptě jsem matorný lid měla,
Tisíc let se sláva jejich skvěla.
Tys je zničil v ony dávné doby,
Nezůstaly po nich leda hroby.
Putuje k nim posud hejno hostů,
Diví se jich podivnému skvostu.
A když pošel ten lid ve svém smutku,
Vyvedla jsem národ divných skutků.
Co se koli jemu namanulo,
Čirou krásou všecko zaplanulo.
Kámen mluvil, krása ploula v kovu,
Dřevo pělo, život vzrostal z rovu.
I lid tento, člověčenstva chloubuchloubu,
V nekonečnou uvedl jsi zhoubu.
145
Zrodila jsem na to národ jiný,
Jenž byl divem pro veliké činy.
Celý svět se jemu nice kořil,
A tys palác slávy jeho zbořil.
Chtěla ještě hořekovať dále,
Však řeč vyšla od věčného krále:
Ustaň, dcero, ustaň v marném žele,
Uhlaď vrásky na mračivém čele.
Děti tvoje nehynuly jinou
Leč svých vlastních nepravostí vinou.
Krutě lid můj od národu Nýlu
Pošlahován k robotnému dílu,
Nářek jeho vstoupil k nebes městu,
Neměl-liž jsem sahať k jejich trestu?
Řecký lid se oddal službě krásy,
Leč jí užil na záhubu spásy.
V sličná roucha i zlé skutky odílodíl,
V zdobených se nepravostech brodil.
A Řím? Nebyla též jeho sláva,
PašlapávaťPošlapávať všeho lidstva práva?
Zem to slyšíc zanechala vzdoru,
Před trůn Boží klekla na pokoru.
A hlas slyšán od nebeských duchů,
Zpívali jej zemi na odtuchu:
Prozpěvujte Bohu píseň slávy,
Soudy jeho veškery jsou právy.
146