136. Shakespeare.

František Sušil

136.
Shakespeare.
Kde moře šumí, kde dlí suš, Vše hlasně volá: To byl muž! 196 V něm básníkem byl každý kloub, V něm pněla výš a zála hloub: Ta byla jeho lahoda, Že divem žasla příroda. Byl pln a bohat jeho duch, Hvězd šepot vnímal jeho sluch, Zřel ve skrýš srdce jeho zrak A příroda byl jeho znak. A jak to sluší pro umuumu, Vždy vládl žezlem rozumu. O milá, sladká labuti, Jsme v celé duši pohnuti Tvých slyšíce mach perutí. Sám Apoll se v tě včlověčil, By Musám v písněch povděčil. Když hraješ na svou kytaru, Dešť na nás kane z nektaru. Teď uhvězděn jsi na nebi, Kdež Musy tebe velebí. Choď se svou lyrou podtají I po našem teď po kraji, A v národě nám pěvce zbuď, Jenž jak ty kojí všechnu hruď.

Kniha Smíšené básně (in Nové básně Františka Sušila, díl 2) (1870)
Autor František Sušil