Zázraku života,
ty horká, šumná a smavá,
jak jsi mne opila,
jak jsi mne skouzlila,
jak jsi mne zlákala, svábila, sloudila
v ústa svá, ústa svá žhavá!
S tebou můj den byl jediný smích,
bez zítřku večer, bez včera ráno;
v hory, kde květ jsem sám a tich,
jak protěž u svahů ledových,
přišla jsi, slunka letního slávo,
přišla jsi, hlase, přišla jsi – lásko,
písničku na rtech a smích.
Ještě nikdy jsem neuzřel
oči, jak tehdy tvé, zářit a zvát tak měkce!
„Pojď,“ řeklas, „pojď v údolí, k rozžatým oknům, pojď v chýš,
kde se to žije radostně, při zpěvu, lehce.
U jasného ohně, v teplém dotyku těl,
budeme šťastni, uvidíš!
Já tvá, ty můj, pojď, drahý! Je k večeru, zemřít se nechce!“
I vztáhlas ruku – a já jsem šel.
Ó sladká cesto, ó slastný sestupe k lidskému teplu, k chatám, jež dýmají v podvečer!
Jak, zde dole, krásná byla jsi krásou
všeho, co ze své vyrůstá půdy a šťastno v ní žije!
Jak dovedlas říci životu: jsem celičká tvá,
a klesnout mu kolem šíje!
Jak bez bázně byla jsi blahem, jak pokorou líbezná,
ty dobrá, drahá bytosti, jež v tísícihlasou
bídu melancholie
nesla jsi úsměv jak štědrou minci!
Pro mne, pro mne ruce tvé tkaly
štěstí barvitý šat.
„Ó, měj mne rád!“
řekly tvé rty, když ke mně se nachylovaly.
Mně však jen k hrůze. Co z tebe vlídnou zvonilo zemí,
slovo, polibek, smích,
jakoby chtělo ohlušit
hudbu výšek, jež zpívá nad horskými ručejemi.
V půlnocech sladkoloktých, kdy srdce mé na tvém bilo,
mne k sobě zval vichr a led;
divnými hlasy já slyšel je pět,
až po nich mé srdce steskem se roztesknilo.
Divné hlasy. Jak ohařů vzteklé vytí,
jak cvrček, jenž zařinčel tmou.
Hihihi! Náš jsi! Holahou! –
cvrčeli posměvaví, stékali ostražití!
Těžko ublížit ruce, jež krve své teplý ti podává květ.
Než ve mně byla síla, vyšší než lidský vznět.
Já slzy měl v očích. V nitru však jas,
že hrdinsky údolí malost jsem se sebe střás.
Ó ledovce v měsíční mze!
Mne do světlé noci odcházet
vítěze nad tebou, vítěze nad sebou, spatřilas.