V myšlenky jsem zabrán stanul v lese.
Jsem tu jako v chrámě: nad mou hlavou
smaragdová stromů klenba pne se
a mně zdá se, andílků že smavou
tvářičku zřím v listí kolkolem.
Modré zvonky ve vysoké trávě
na mši svatou sezvánějí právě,
les se chvěje sladkým hlaholem.
Dozvonily – posvátný klid všude...
Ale náhle v chrámě divný ruch:
zvuky sladké dorážejí v sluch,
jak když někdo na housličky hude,
mohutný teď chorál zazvučí,
jak by v skrytu hrál kdos na varhany.
V svaté hrůze hledím na vše strany,
s rozpiatou pak padám náručí...
V srdce, jež mi mocněji teď bije,
vchází kněžka – božská Poesie.