Můj klavír stojí zadumán a tich
a s výčitkou se němou na mne dívá. –
Mám k tobě sednout? – Hráti byl by hřích,
když příroda mně celá hrá a zpívá.
A jak mi zpívá! Nikdy ze strun tvých
má neumělá ruka nevyloudí
tak sladkých písní, trilků jásavých,
jež skřivánkovi z hrdélka se proudí.
A kdyby přišel třeba Musy syn
a rozechvěl tvé struny nejvřeleji,
přec píseň jeho bude pouhý stín
té písně, kterou v houští drozdi pějí.
Ó, jen mi spílej, věrný druhu můj,
a hlasně reptej, stále že jsem v poli;
jej probůh! nemlč; němý pohled tvůj
víc nežli slova nejpříkřejší bolí.
Až nivy uspí seveříku dech
a zima přijde v bílé říze svojí,
pak budem spolu v těsných města zdech
zas celé dni a nic nás nerozdvojí! – –