Tak nenápadně, skromně ležíš tady,
že sterých chodců kroky tebe minou
a steré zraky zbloudí v stranu jinou.
A přece jsi tak krásná, plná vnady!
Já nad tebou jsem dlouho – dlouho stál
a v duchu div jsem neklnul té době,
jež velela mi jíti zase dál – – –
Teď v myšlenkách se stále vracím k tobě
a znovu vyvstává mi před očima
ten vzácný zjev, dna tvého část jak jedna
se stále hýbe, čeří, vlní, vzdýmá,
to pramen mohutný tak tryská ze dna
a rozvlňuje jemný písek bílý,
že mníš: to voda klokotem tak vře;
teď vlnky slábnou, ale v příští chvíli
zas pnou se výš, teď jako celé kře
by růží bílých ze dna vyrůstaly,
jež opadají zase ve mžiku
a kořeny jen zbudou z keříků.
Tak na dně bílém ruch a život stálý,
však povrch tvůj vždy klidný jest a hladký,
jak čisté čílko děcka v loktech matky.
A dále na dně nevelkém co krásy!
Tu smaragdové chaluhy a řasy
se aksamitem lesknou, kupky tvoří,
tu hebký závoj utkaný z nich plove,
tam jak by v celé trsy korálové
se byly shlukly – jako na dně moří!
Chtěl malířský bych štětec ovládati,
chtěl básníkem bych posvěceným být,
bych na plátno a papír zachytit
ten mohl obraz, jenž mou duši chvátí.
Však barvy, slova – jak to chabé jen!
Tím nemůže můj duch být ukojen!
Ne obraz, – přírodu! A proto dříve
se po tobě má touha nezkonejší,
až uzřím tebe znovu, sladký dive,
ty pohádko, ty básni nejkrásnější!