Borsa.
I.
Bílé kde se hory vynášejí
Ve Slovenův milé krajině,
Z hory jedné hradní skály čnějí,
A kol hradu v modré výšině
Divokého vichru vztek zuřívá,
A škvěk divný v skalném hradě bývá.
Aj, kmet na lávce se žehná křížem –
S lávky letí černé káně v důl;
Stařec na vzdor stojí vichru tížem,
Tělo klade na silnější hůl,
Na bouři se dívá, třesně stojí,
Dech se tají, duch se Bohem kojí.
[5]
Jako orlů klekty hukot v hradu,
Plaménkové slují sykají;
Kmet se modlí, hroznouť vidí zradu,
Duše trne – oudy klesají:
A tu bouřných duchů divé harce
V propasť řítí ubohého starce.
Jako střela mizí v hloubce káně,
V hradě vládne lesů divá zvěř;
Nade starcem pne se husté pláně,
Outlé květy k němu sype keř.
Vše se děsí bouřlivého znění –
Tich jen stařec – života v něm není.
II.
Pod horou se tichý údol vije,
S hrůzami zde není zápasu;
Jedináť tu chyžka, a tam žije
Dívka s matkou v pěkném souhlasu.
Máti – kvítko na podzimním čase,
Borsa – růže v jara plné kráse.
6
Potůček to jasný – jejich žití –
Na pustině ticho uplývá;
Neblaží je bujné světa kvítí,
Jim se nebe jenom zaskvívá.
Žijíť jako líbé záře ranní
Mezi nebesy a zemskou plání.
Jak se krůpěj rosy v druhou line
A s ní svoje slasti spojuje,
Tak i Borsa k milé matce plyne,
S jejím žitím svoje slučuje.
Těchto Slovenek je prostá páska –
Vroucí jenom, nehynoucí láska.
III.
Aj, proč chyžinka ta tichá, malá
V roucho smutku sebe zavila?
Proč ta radost, co tu ticho vála,
S hořkou slzou místo směnila? –
Ach viz, v loži těžce oupí matka,
Mizíť zdraví i ta čáka sladká!
7
Hle to robě – v nebi jeho zraky!
Od nich v lože padá rosný lék;
Těší, zoufá – pudí zase mraky –
Siré robě – změřen jesti věk!
Tichne máť, a mladé blednou líce –
Zraky tmí se, žití prchá svíce.
Děví oko slzí více nemá,
Do ňader se spouští žhavý mrak;
Vzdychne, zhůru ústa nese němá –
Tu se kloní, shasíná jí zrak.
A již nelká – víc jen tváře bledne –
Nachýlí se, k matce ve snu sedne.
Na ňádra svá líce ticho skloní,
Ze sna počne temně hovořit;
Jako úsvit se jí tváře ploní,
Kolem ústek tichý úsměch svit.
Zardí se den – slunce zlatí horu –
A ta děva mizí v hustém boru.
8
IV.
Černé kol a kolem stojí skály,
Chatrč tone v dolu mrákotě;
Starucha tam – léta v srp ji svály,
Smědé líce, oko v temnotě;
Co si myslí – tu se přímí lehce –
Opět svine se a divě chechce:
„Pomoci bych mohla teď nemocné,
I proč přezděla mi kouzelnic!
Známť já bylin síly – léky mocné –
Všeho dobrou směnu, rub i líc;
Pomoci bych mohla jimi lehce,
Teď však kouzelnice jen se chechce.“
A smích rozléhá se po chatrči,
Starucha se dusí v chechtotu;
Rovná se a opět šíji krčí,
A již tichne v slabém šepotu,
An k ní v slzách Borsa náhle vstoupí,
A tu vzdychne, žalostivě zoupí:
9
„Dobrá ženo, mojí pomoz matce,
Na ložeť ji vrhla nemoc zlá!“
Žena ušklébne se na ni sladce,
Rukou o lůžko se podpírá,
Při tom cosi potichounku šepce,
Zamyslí se – a zrak upne k lebce.
Slzami se oko Borsy skvěje,
Dech jí stane, ústa maličká
Tu se porozejdou, ret se chvěje –
Žena myslí – potom hlas vydá:
„Mohu, děvče, matce pomoc dáti,
Mé jen rady musí dcerka dbáti.“
Jako květka po bouřlivém mraku
Plesá, kdy zář na ni zasvítí:
Tak i ve Borsině slzném zraku
Radost rájská sebe zanítí.
K staruše se tichým krokem blíží,
An jí slovo z úst se hadem plíží:
10
„Třetího dne vzejdeš v půli noci
Trhat všechněch vyšší bylinu;
Přemnohé má ona v sobě moci,
Stráví též i nemoc matčinu;
A však roste divná tato sadba,
Kde je zteklých bouřná duchů hradba.“
Děva trne, chvěje se a klesá,
Od staruchy líce odvrací;
Žena tiše chechtá se a plesá,
Dívka z chyžiny se potácí;
Teskný je to polet osiřence
V hnízdo, matky zbaveného ptence.
V.
„Dítě moje, vece k děvě máti,
Vím, že starucha zná byliny;
Zdali však mně volí zdraví dáti,
Moje rozmnožiti hodiny?“
Dcera mlčí, v slzách tone, zoufá,
Pléše, opět pláče, zase doufá.
11
A den zmizí posunutý druhým,
Strach a naděje k ní stejně jdou;
Druhý den – mře matka bojem tuhým,
Večera co záře oči mrou:
I den třetí k západu se kloní,
Již i orloj strašnou dobu zvoní.
Netruchlí již děva, ticho sedí,
U matčina lože divně sní;
Oko zavře, k matce opět hledí,
Posléz kolem slovo směle zní:
„Tam, tam, kde ta divná roste sadba,
Kde je zteklých bouřná duchů hradba!“
A máť trne, cítí žhoucí muka,
Namáhá se dceru staviti;
Umdlá ale nehýbá se ruka,
Z prsou slova nejdou mluviti:
Dcera vstane, matka chroptem brání,
Dcera zmizí – matky marné lkání.
12
VI.
Mraky černé stojí nad krajinou,
Hromové se sypou jekotem;
Tamto vichrem věkostromy hynou,
Tu se drtí skála bleskotem:
Příval hučí, zdýmá potok v řeku,
Proudy v rozlíceném zahřmí jeku.
Což se onam skvěje na té lávce
Nebes osvícené bleskami?
Zda se chvěje kadeř na té hlávce,
Nad těmi kdo kráčí vlnami?
Kdo ty pobouřené míjí toky,
A jde k hoře duchovými kroky?
Živly mocně o vládu se derou,
Příroda tu divě zápasí;
Co déšť hasí, v to již blesky perou,
Vicher s oběma zde souhlasí.
Šumem proudy, hukem divým hromy
Děsí tvora – žalně zvučí stromy.
13
Co se omšeného blíže hradu
V běloskvoucí míhá podobě?
Blesky objevují toho vnadu –
V truchléť anjela to ozdobě!
Což to mluví pohled, k nebi píle,
A čímž dmou ňádra sněhobílé?
Spěchá jako zefyrečka vání,
Ňadrům nedopřívá oddechu;
V hradě naslýchati zaklektání
Jako v horském orlů pelechu.
Když se osudní však blíží časy,
Jako v hrobě všecky tichnou hlasy.
Půl se noci snese – a k té skále
Docházejí tiché kročeje;
Vysoká se květka sklání stále –
K ní se kloní matky naděje:
A již outlounká ji trhá ruka,
A již zajdou hoře, zajdou muka.
14
Klekne – vděčné oko vrací k nebi –
V modlitbu se divý mísí škvěk;
Zachvěje se děva těmi škleby,
K ustrašeným prsoum tiskne lék:
A ryk rozmáhá se v okamžení,
A ta duše trne – hrozné zření:
Když ty vichry pouští peklo zrádné,
A ta bouře sňata s okovů;
Když ta kořisť rájská k zemi chladné
Studeného letí do rovu;
Kdy co bouří unášený smítek,
K hrobu starce metán něžný kvítek.
Ejhle jiskra jak se v noci kmitá!
Ejhle z nebe hvězda hozená!
Zda to jasná perla k sobě vítá,
Čili bledá smrt se býti zdá?
Budou-li se rdíti zas ty tváře,
Či to žití ušlého jen záře?
15
Východ v mladém státi počne rdění,
Hory krášlí zlatorouchý lem;
Divé kolem skály tichne hřmění,
Blahý pokoj vládne zas krajem.
Nad horami vstane slunko zlaté,
Život vchází v kraje tichem spiaté.
VII.
Vroucí láska – ejhle démant skvělý!
Do něho se ranní lije zář;
Jako by vše krásy kolem dlely,
Kde se růžná její skvěje tvář!
Od ní blaho vane smutným krajem,
I ta poušť se milým stává rájem.
Spanilý tvor! ona země kráska
Na bohaté milo trávě sní;
Nakloň ucha k srdci, kde ta páska –
Slyš, tok svatých pod ní citů zní!
Jak si dřímá, kolem milost leje,
A kol ústek jak se cherub směje.
16
Ode hory slunce líbě svítí
Na zavřená děvy očinka;
Něžná ruka pevně jímá kvítí,
Ústa hybou se již malinká:
A v tom ladně jako mladá vesna
Borsa žasně prociťuje ze sna.
Střelou káně letí s hradní lavy,
Střelou spěje děva k chyžině;
Všecky léčné upravuje šťávy,
Povyteklé ze žil bylině:
A když k ústům dáť chce nápoj sladký,
Vroucně obejme ji rámě matky.
„Bože, dcero moje, lásko vroucí!
Ó mé blaho, ty můj živote!
Ó mé dítě, ty má perlo skvoucí,
Bohem poslaný mi klénote!
Odlož nápoj, ať si třeba sladký,
Tebeť objímá zas rámě matky!“
17
„Drahá matko! dcera děsně zvolá,
Máti moje, matko radosti!
Ó teď znova duše zaplápolá
Nad tebou, ó rájská blahosti!
Ach, co cítím, jak to dýchám sladko,
Blaho moje, zdravá moje matko!“
Jak se krůpěj rosy v druhou line,
A s ní svoje slasti slučuje:
Tak i Borsa k milé matce plyne,
S jejím životem svůj slučuje;
Počneť nová žití jejich páska,
Zas ta vroucí, nehynoucí láska.
18