Sněží, sněží!
Sněží, sněží!
Chumáče sněhu, jasné hvězdice,
slétají na zem, na křů větvice,
to bílá nebes růže odkvétá,
lupínek s listem padá, odlétá
– sny z hlavy šedivé.
A před oknem svým v malé zahrádce
krkavce černé slyším ve hádce:
hned plaše ve kraj peruť pozvednou,
hned na větev si skřehlou usednou
– dav chmurných myšlének.
Sněží, sněží!
Tak ticho vše, a já tak zadumán
zřím oknem na ten sníh a hejno vran,
a co chumáčů padne na venek,
tolik se zrodí divných myšlének
v mé duši neklidné.
Tak mrtvo vše. I krkavec se skryl
jak smutek, jenž se do mé duše vryl,
i jedle před oknem dřív zelená
od sněhu těžká sklání ramena
jak já mdlou hlavu svou.
[19]