Osení.
Jak varhan ohlas větry tiché vlají,
a svěží osení svým klasem kolébají
jak jezero svou hřivou.
Ó srdce! Takou myslí vzdouváš ty se divou,
a skřivan – píseň, jež vyletí z tebe,
jest jenom tenký paprsk, jenž má stvořiť nebe.
Kdo chtěl by tebe poznať ve vší síle,
znáť kořínky by musil bujně rozpučilé,
jak s vroucím chvatem začínají růsti,
tu činorodou touhu, která v hrudě ústí
a klasem k výši blankytové trýská;
znáť hnízda musil by, kde ptáče sobě výská,
když drobným červem holátka svá krmí;
znáť musil by ten kříž, co nad osením strmí,
kde na věnec si dítě chrpu hledá,
a kam i havran černý s ustrnutím sedá;
znáť svátek musil by, kdy z chrámku zvučí zvonky,
a rosou sperleny se rozšumějí stonky,
kdy celé osení se duchem tvůrčím vlní,
a tebe, srdce, neznámá jen bolesť plní.
24