Žalm.
Vše chmury rozežeň a dej vyjíti slunci,
zastav mraků let, náš velký Hospodine!
Neb v temnotách tu dlím a čekám na svitání,
až ta vřava přejde, která divě pláče,
Má hlava těžká jest jak tykev zralá v plotě,
podepři ji, bože, neb utrhni s šíje!
A do bohatství svého žluč a slzy čítám,
žluč a hořké slzy, které tuhnou v kámen.
Slasť, radosť ze strun vyšla mých – neb lid jen volá:
„Nepěj, nepěj! O chléb vezdejší nám volej!“
Hle, miliony lidstva mým tak mluví hlasem,
topoly jak v bouři duše nám se chvějí.
Neb do modlitby naší pochybnosť se vtírá,
jako dravá voda podmílajíc břehy.
Tůň moře malá jest býť ozvem našich srdcí,
vichřice pak jekot nemluvňátek řeč jest,
A v rozrušení to vždy jako blesk nám šlehá
chechtot šílenství a výkřik zoufalosti.
31
Pryč sladkosť spánku prchá – duší čerstvá rosa,
noci dlouhé jsou jak nekonečné moře.
Snů našich květy slzíc kalichy své kloní,
an list svadlý padá, plod však nenarůstá.
Vše pole, povětří se žalobou jen vlní,
milionův řečí, jež mrouc Tebe vzývá,
Máš tolik hvězd – nuž rozsvěť v hlavách našich!
Máš tolik sluncí – dej nám jedno k štěstí!
32