Jaro.

František Táborský

Jaro. (Hymnus lásky.)
Kůrové andělští, vy sbory hvězdné báně, dnes píseň má chce věncem ozdobiť vám skráně. Zem celá chví se jarem, háj pln teplých hnizd, a hudba jarních větrů, ptačí zpěv a hvizd se vzduchem vlní, a srdce mé, dřív orla uštvaného doupě, dnes rozkoší se plní, báň hvězdnou v sobě má i moře, jež perly dá. Však nad nebe a hvězdy, nad perly a moře v červáncích štěstí, v blahozvěstné zoře dnes v srdce mé, v to šeré, chudé doupědoupě, rozlévá vůni lásky růžné poupě. Ó křídla rozepněte svá, ta stříbrojasná, nechť z vašich úst zní lásky hymna libohlasná! A klenbu z křídel svých vy rozekleňte nám za oltář lásky mé a za velebný chrám, neb ono poupě, jež dnes útlou svoji hlavu mně k prsům stulilo a ztišilo jich vřavu, ze země nemůž’ býti, ono patří k vám, [85] pod křídel vašich stan, tam k rajským výšinám. Já nevěděl jsem také, zda to anděl bílý či luzných snů jen přelud k mé se hlavě chýlí, neb nevinné to dítě rosným květem zřelo a duši svou mi v čistém zraku otevřelo. Hle, bouře mořská ztichla, klidem září břehy, a v tajnou hlubinu teď plno božské něhy se shlíží slunce, slunce všemohoucí lásky. A veliké to moře – srdce blahem dýše, a lodi bělostné, ti plavci do snů říše, se honí hladinou, jež jak tvář dětská čista, a víska vlaštovek, v zobácích jara zkázky, si v letu povídá, jak mnoho hnízd si chystá. A z květů vůnědyšných ovoce se klová, luh kolébá se klasem, požehnání chová – s tím ovocem a klasem prsa má též cítí, jak dozrává v nich srdce, když je láska sytí. Ó chraňte hlavu mou, jež plápolavě hoří! Mé náhlé štěstí rovno divokému oři s peruťmi sladkých vášní, které dál ho ženou, i unáší mi srdce, mysl roznícenou, že nevím, mám-li věřiť svojí síle mladé, zda uzdou ovládne, již rozum oři klade. A jak letíme s větrem, na šíji mi leží to moje poupě, ptáče, jež mi sedí v sedle, i myslím, že vše hvězdy, slunce se mnou běží, jak hřeje mne svým ňadrem, líčko líbám zbledlé a rusou její hlavu, jarní konvalinku, a temný, vlhký zrak, v němž duše má svou síňku. 86 Ó pějte zpěv už, píseň velebnou a prostou! Neb cítím v sobě touhu, jak mi křídla rostou. Hle, snivé poupě mé, ta holubice bílá, jak melodie se k mým prsům přitulila. A rtíků jejích vůní, sladkosti vší zřídlem, já cítím se již orlem, jemuž štít je sídlem. A pode křídlo chopiv svoji holubici já rozrážeti budu druhým svojím křídlem průsvitné vlny étheru, vzduch kmitající, a poletíme spolu ať v slunečním svitu, ať v rozedulé bouři, za žhavého kmitu všech blesků – poletíme spolu ke blankytu, na hvězdnatou výšku a pod římsou hvězdnou vlaštovčí jak hnízdo zřídíme si chýžku. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Hle, struny napjaty od slunce ku zemi, jak vítr tkne se jich, zem zvučí písněmi. Toť harfa nebeská, jež hlavou slunce má, a místo větru teď sám genij lásky hrá. 87 A hvězdy, nebesa se hýbou zpěvem strun, ba začíná se třásť i sám už boží trůn. A ranní padá rosa,rosa – to slzy anděl – v zem, jež skanuly, když Bůh děl: „Vše v lásce stvořil jsem.“ Vzduch pln je skřivanů, pln vůně z kvítí luh, v objetí leží andělé, a všechny líbá Bůh. 88

Kniha Básně (1884)
Autor František Táborský