Jaro.
(Hymnus lásky.)
Kůrové andělští, vy sbory hvězdné báně,
dnes píseň má chce věncem ozdobiť vám skráně.
Zem celá chví se jarem, háj pln teplých hnizd,
a hudba jarních větrů, ptačí zpěv a hvizd
se vzduchem vlní,
a srdce mé, dřív orla uštvaného doupě,
dnes rozkoší se plní,
báň hvězdnou v sobě má
i moře, jež perly dá.
Však nad nebe a hvězdy, nad perly a moře
v červáncích štěstí, v blahozvěstné zoře
dnes v srdce mé, v to šeré, chudé doupědoupě,
rozlévá vůni lásky růžné poupě.
Ó křídla rozepněte svá, ta stříbrojasná,
nechť z vašich úst zní lásky hymna libohlasná!
A klenbu z křídel svých vy rozekleňte nám
za oltář lásky mé a za velebný chrám,
neb ono poupě, jež dnes útlou svoji hlavu
mně k prsům stulilo a ztišilo jich vřavu,
ze země nemůž’ býti, ono patří k vám,
[85]
pod křídel vašich stan, tam k rajským výšinám.
Já nevěděl jsem také, zda to anděl bílý
či luzných snů jen přelud k mé se hlavě chýlí,
neb nevinné to dítě rosným květem zřelo
a duši svou mi v čistém zraku otevřelo.
Hle, bouře mořská ztichla, klidem září břehy,
a v tajnou hlubinu teď plno božské něhy
se shlíží slunce, slunce všemohoucí lásky.
A veliké to moře – srdce blahem dýše,
a lodi bělostné, ti plavci do snů říše,
se honí hladinou, jež jak tvář dětská čista,
a víska vlaštovek, v zobácích jara zkázky,
si v letu povídá, jak mnoho hnízd si chystá.
A z květů vůnědyšných ovoce se klová,
luh kolébá se klasem, požehnání chová –
s tím ovocem a klasem prsa má též cítí,
jak dozrává v nich srdce, když je láska sytí.
Ó chraňte hlavu mou, jež plápolavě hoří!
Mé náhlé štěstí rovno divokému oři
s peruťmi sladkých vášní, které dál ho ženou,
i unáší mi srdce, mysl roznícenou,
že nevím, mám-li věřiť svojí síle mladé,
zda uzdou ovládne, již rozum oři klade.
A jak letíme s větrem, na šíji mi leží
to moje poupě, ptáče, jež mi sedí v sedle,
i myslím, že vše hvězdy, slunce se mnou běží,
jak hřeje mne svým ňadrem, líčko líbám zbledlé
a rusou její hlavu, jarní konvalinku,
a temný, vlhký zrak, v němž duše má svou síňku.
86
Ó pějte zpěv už, píseň velebnou a prostou!
Neb cítím v sobě touhu, jak mi křídla rostou.
Hle, snivé poupě mé, ta holubice bílá,
jak melodie se k mým prsům přitulila.
A rtíků jejích vůní, sladkosti vší zřídlem,
já cítím se již orlem, jemuž štít je sídlem.
A pode křídlo chopiv svoji holubici
já rozrážeti budu druhým svojím křídlem
průsvitné vlny étheru, vzduch kmitající,
a poletíme spolu ať v slunečním svitu,
ať v rozedulé bouři, za žhavého kmitu
všech blesků – poletíme spolu ke blankytu,
na hvězdnatou výšku
a pod římsou hvězdnou
vlaštovčí jak hnízdo
zřídíme si chýžku.
– – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – –
Hle, struny napjaty
od slunce ku zemi,
jak vítr tkne se jich,
zem zvučí písněmi.
Toť harfa nebeská,
jež hlavou slunce má,
a místo větru teď
sám genij lásky hrá.
87
A hvězdy, nebesa
se hýbou zpěvem strun,
ba začíná se třásť
i sám už boží trůn.
A ranní padá rosa,rosa
– to slzy anděl – v zem,
jež skanuly, když Bůh děl:
„Vše v lásce stvořil jsem.“
Vzduch pln je skřivanů,
pln vůně z kvítí luh,
v objetí leží andělé,
a všechny líbá Bůh.
88