VII. K obloze duch náš křídla rozpjal smělá,

František Táborský

VII.
K obloze duch náš křídla rozpjal smělá, K obloze duch náš křídla rozpjal smělá,
 a moře lásky, jak své vlny hází, svou těsnou chtělo protrhnouti hrázi, by v celý svět bouř hymny její zněla. Byl pozdní večer, ve spánku zem celá, stín dumné noci s tmou se černou schází, však Cherub lásky, jenž nás doprovází, děl obloze, by hvězdami se skvěla. Jen potok lesklý hrčel ve vrb stínu, my podél šli, Tys tulila se ke mně, a bledý měsíc vyplul nad krajinu. A poslouchaly hvězdy ve rozruchu, když „lehkouLehkou noc!“ Tys šveholila jemně, jak skřivan vznášeje se v modrém vzduchu. 100

Kniha Básně (1884)
Autor František Táborský