XII. Tak každý, kdo jen zažil, musí říc’,

František Táborský

XII.
Tak každý, kdo jen zažil, musí říc’, Tak každý, kdo jen zažil, musí říc’,
že bídnější než holá skála v poušti, kdo nezřel, jak se slunce v moře spouští, tak velebně a slavně klesajíc. My byli v horách. Slunce víc a víc v dol klesalo, zaváli větři horští, hlas zezulčin se ozval v šerém houští, kde světlušek se sběhlo na tisíc. A slunce zašlo. Do vln v zlatém hávě si ulehlo jak naší lásky květ v hlubinu srdcí. Z hor mhla vyšla právě. V to šero z údolí nám zvonek zněl „Ave Maria!“... a náš chvěl se ret: To pocítiv by umříť člověk měl! 105

Kniha Básně (1884)
Autor František Táborský