XIV. „Krásnější nebe nemůže nám kynouť vstříc,

František Táborský

XIV.
„Krásnější nebe nemůže nám kynouť vstříc, „Krásnější nebe nemůže nám kynouť vstříc,
to nebe sotva víc nám růží rozstele –“ tak pravilas mi v horském kostele, a zbožným nadšením Ti vzplála líc. Ó byl to chrám! Jen dvé v něm plálo svíc, kněz starý četl tiše rozchvěle, a děvčátka dvě pěla vesele, krom nich pak stařena, a nikdo víc. A dívčí zpěv – to hlas andělských kůrů, jej zvučných varhan doprovázel tón, jenž chrámem zněl a s kadidlem plul vzhůru. „Zde srdce nebem, zde bůh v našem duchu,“ kněz „Milujte se!“ děl a z věže zazněl zvon. Zvuk čarovný se snesl k mému sluchu. 107

Kniha Básně (1884)
Autor František Táborský