Serenada.
Pod oknem Tvé chatky
čekám, zda Tě zočím,
nápěv Tobě sladký
z kolovrátku točím
svojí poesie –
Ó otevř náruč svou!
Je to píseň krátká:
„Otevři mně vrátka!
Slavík ještě tluče,
vběhnu k Tobě ruče,
vezmu Tě kol šíje –
O otevř náruč svou
Všechno spí už tiše,
jenom s jasné výše
hvězdy dolů hledí,
a ty dávno vědí,
že jsme podloudníci –
Ó otevř náruč svou!
Větřík se sic plaší;
alespoň řeč naši
neuslyší matka.
117
Otevři nuž vrátka,
otevř okenici,
ó otevř náruč svou!
Však až v čase pěkném,
že jsme, matce řeknem,
nedočkavi byli:
z úst že med jsme pili
jak z kalíšků včelky –
Ó otevř náruč svou!
Hleď, jak s hvězdnou bání
jabloň se tu sklání,
a tím bílým květem
jak hoch za děvčetem
měsíc hledí velký –
Ó otevř náruč svou!
Slyš, už soumrak čirý –
v bezový pojď stánek!
Hubičky dvě, čtyry
nesplaší Ti spánek,
ony na noc hojí –
Ó otevř náruč svou!“
V brance u zahrádky
čekám, zda Tě zočím,
nápěv Tobě sladký
z kolovrátku točím
poesie svojí –
Ó otevř náruč svou!
118