VIII.
Ne, zůstaň! Nevyprovázej! Je temno všude.
Ne, zůstaň! Nevyprovázej! Je temno všude.
Dobrou noc! Hleď, div schůdky zraky moje shlednou.
Spi sladko! Nechť Tvé ruce k objetí se zvednou –
dej ještě polibek – tak – – tak – – snad ještě jeden zbude.
Co tulíš se? Chceš doprovázeť? V záři rudé
už večer shasl – pozor! Schůdek! – Ještě jednou
dej polibek, než úst Tvých červánky mně zblednou –
tak – – tak – – ó samo nebe ve Tvém ňadru hude!
Na každém schůdku ve tmě krok náš tiše stane,
ret hledá ret, a srdce v objetí se našla,
už z chodby vyšli jsme – hleď, lampa v okně plane,
matinka volá – honem, nechť Tě ještě zlíbám – –
Dej pozor na schody! – Tak! – Dobrou noc! – – –
Už zašla,
jen hrknouť slyším klíč – a dále ve snu líbám.
*
Ó sám již nevím, co se mnou stalo,
neb není noci,
by souhvězdím Tvé jméno nezaplálo,
a o Tobě by se mi nezazdálo,
132