III.
Dva havrani se nesli vzduchem
Dva havrani se nesli vzduchem
a zvolna plujíce nad oknem mým,
v němž ležel jsem, tak mluvili:
,Toť„Toť školomet?‘školomet?“ – zakrákal jeden,
zobákem na mne ukazuje.
„I Němec to!“ – ušklíb’ se druhý.
„Tak aspoň mluví, s pathosem
a s rozervanou rhetorikou
on ve hrob nepaměti vrhá
svou lásku – ach, tak srdnatě!
A zatím každým večerem
jak zloději se plíží vzpomínky,
vše bolesti a muky nesouce,
a kradou spánek mu i sladkosť snů,
hruď napájejíce jen tužbami.
I naslouchá, hruď trpko svírá se,
a na stolku, kde lampa shasla již,
on pozdě usíná. A ráno?
Pln resignace jest – chachacha!
– Ty, myslím, brachu, nevíš, co to
za slovo, že tak hloupě čumíš?
Máš měkký ještě zobák, chlapíku! – –
No, Němec pravdivý to!
Čert aby také řeči slýchal!“
– – – – – – – – – – – – – – – –
A krákajíce zvolna pluli dál.