Ticho na Tatrách.
To anděl zašuměl?
Ne, to byl vzdech.
Vypukl ze skal, v něž byl zkameněl.
Vzdech, jaký cítíš, miluješ-li svět,
a není nikoho, jejž přivinul bys k srdci,
a jenž by tišil vlnění tvých prsou;
vzdech jako tužba daleká, již cítíš
a vnímáš otevřenou hrudí,
mluvou a hudbou tajemných těch sfér,
akkordy jejichž nad hlavou se vlní
jak roj včel zlatých s květů letících,
a nevíš, odkud jsou a kam se nesou.
A jenom cítíš na dně prsou svých
velikou bolesť, krutý, dravý pocit,
jenž jako upír myšlénku ti svírá,
vyssává její krev – a ty to musíš trpěť.
Oblaky bělostnými kmitají
jak zlaté jehly paprskové slunce.
Daleko v háji větřík vzbuzený
přilétá ke mně, aby usnul v skalách.
Pode mnou dřímají si vlnky
ok mořských, které šepotají chvíli,
145
neb větřík čtveračivý probudil je.
A vzhůru letí oblak – touha má –
však už se trhá rozplývaje v éther,
a já jen slyším šumění větru
a bouři svých prsou.
146