Pokropil už farář rakev,
„Miserere!“ odpěl sbor.
Němou Prahou mlčky kráčí
tichý funus, černý flór.
Bez bubnů a bez muziky,
nejdou ani prapory;
ve vzduchu jen větry kvílí,
truchlé vedou hovory.
To tam pláče Meluzina,
usedavě naříká,
Meluzina – česká duše,
i v svém bolu veliká.
„Kde jste okna, sypte růže!
Dlažbo, změň se v samý květ!
Provázíme reka muže
v svobodnější, lepší svět.
S pochodní on uváděl k vám
Volnost, nebes nevěstu;
převeselým plamenem vám
svítil směle na cestu.
Kde jste okna, sypte růže!
Dlažbo, změň se v samý květ!
Provázíme reka muže
v svobodnější, lepší svět.“
Není květů, není růží,
zakázali každý květ.
Byla by to demonstrace,
a té bál se vyšší svět.
Zamlkle se průvod béře,
všude klid a pořádek;
jenom sem tam dva si šeptnou:
„Mezi námi – byl to rek!“
„Na pravém měl místě srdce“ –
mrkl druhý statečně;
„taky jsem si leccos opsal“ –
dodal skoro válečně.
A ty větry nad průvodem
vanou jako orlů let:
„Kde jste okna, sypte růže!
Dlažbo, změň se v samý květ!“
Na rekově rakvi svítí,
svítí věnec jediný,
Antigona dobrá svila
z růží jej a trniny.
Nevolníka úředníka
žena chudá, nadšená,
vězení ho za to čeká,
ji zas hlad co odměna.
Ale co jí hlad a žalář,
o hladě když vězněn cit?
Dala volnost srdci svému,
by šlo směle promluvit
za rekovu lásku všecku,
za čin jeho blýskavý;
za ten zástup nevidomý,
duchem, srdcem churavý.
Tam na Volšanech v koutku
hrud chladných duní val,
a nad Prahou se smráká:
„Hodná Praho, spi jen dál!“