Vyšlo si děvče do zahrádky,
když měsíc vyplul na pohádky.
Tam pod rozkvetlou jabloní
se zastaví a kaboní,
k živůtku hlava upadá,
jak od vůně když lilje uvadá.
A jak tu oči k zemi upírá,
zástěrkou modrou si je utírá.
„Jak všecko v květu, plno vůně!
Co do vůně, když srdce stůně!
Sliboval Jiřík: ,Dočkej času,
až zrno bude v zlatém klasu,
až jabloň bude jako v ráji,
jablíčkům líčka zčervenají!’
A dvakrát jsme už sežali,
jablka dvakrát sčesali.
Jich jako hroznů všude bylo,
a přece mě to netěšilo.
Sliboval, že mě zulíbá
a v loktech svých mě zkolíbá,
a dosud štěstí bloudí světem,
co třetím jabloň voní květem.“
A jak tu stála pod jabloní,
květ růžový k ní jabloň roní,
květ ke květu – on k ňadrům padal,
jak příbuznost svou byl by hádal.
Pak přilít’ větřík do korun
a vystavěl jí zlatý trůn:
na hlavě vínek, v prsou kytku,
jak cudně rdí se ku přípitku,
jejž na zdar jí pan farář pil,
co hudba hrála ze všech sil.
Dům celý od hostí se hýbal
a šelma strýc se přikolíbal,
by na zdraví jí připil sám
a do ucha šept’: ,Ke křtinám!’
V měsíční záři dřímal svět,
pln rosy byl už každý květ,
a hořkosti pln dívčí ret.
Vtom, vtom se jabloň zachvěla
a zatřásla se, šuměla,
a plachý ruch a rychlý krok,
smích tajený, veselý skok,
a než se dívka otočí,
kdos ruce dal jí na oči:
„Chval každý duch Hospodina!“
hlas dobu duchů připomíná.
Však místo leku – „Jiříku!“
zaznělo v jasném výkřiku.
„Verunko!“ s horoucí zas mukou,
však ona vytrhla se z rukou
a k šíji padla mu tak žhavě,
a on se sklonil k její hlavě,
vyhledal rtíky – srdce tlukou
jak slavíci dva sladkou mukou.
„Ó zlobivá ty moje milá,
ty holubičko moje bílá,
zda víš, co naši pověděli?
Dřív tajili, pak pověděli,
že k vašim půjdou po neděli
se smluvit, abys toho roku
již se mnou žila podle boku,
bych letošní už zralé klasy
na příští s tebou sklízel časy.“
Řeč další jabloň přerušila,
neb tolik štěstí netušila.
Déšť polibků a srdcí tluk
ji rozešuměl na souzvuk.
A když odešli ze zahrádky,
ten měsíc, co šel na pohádky,
po staru smál se, mrkal okem,
a hvězdy v nebi převysokém
přimrkly, že tak předobře,
a smály se své němohře.
A andělíci všudybyli
hned husličky si naladili:
„Juch! Hejsa! Tydli-fidli!“
hned strunky každý mydlí.
A andělíci druzí, malí,
se za potlesku rozzpívali:
„Juchuchu, juchuchu, hej!
Veselý začni rej!
Ať to jen hrá a hrá!
Hoj, trajlidá!“
A s párkem zlatých hvězdiček
už vykračuje měsíček
a za ním celý hvězdný svět
svůj tančí menuet.
A hvězdičky se zapýří
od smíchu tomu rytíři,
jak nožku k nožce svižně klade
a k tanci bere staré, mladé,
a tolik se mu z duše smály,
až slzičky jim v očích stály
ze švarného frejíře,
přejasného rytíře.