Žár nebes sálal. Ve stínu jsme dleli
a hověli si, božích darů syti,
na dvoře čistém při okrouhlém stole.
Před námi pažit vonného byl kvítí.
Po kávě chutnal doutník. Kouřili jsme
a poslouchali, hostitel jak milý,
stařičký pastor, Sládkoviče četl,
a staré líce jak se rozohnily.
A paní pastorová k muži sedla
a mlčky pletouc, tichounká tak, čistá
– květ v album uschlý, jenž nepozbyl barvy –
plést přestává, slov hlubší slyšíc místa.
Dvě krásné dcery tiše uklízely
a uklidivše za stůl s námi sedly,
pozorně slouchajíce věštná slova,
a chvílemi zrak velký, třpytný zvedly.
O starší zvěděl jsem, že zasnoubena.
Stál za ní on, k ní oči upíral,
on, básník země své, jež porobena,
a lidu, v porobě jenž umíral.
A u pastora kmeta syn též seděl,
mladistvý theolog, tak přísný, vážný,
a stará matka občas se zálibou
svůj pohled k němu vznesla dobrý, strážný.
Dech vál, jak se slunce by láva tekla.
Od svitů slunečních byl blankyt bílý,
stál nepohnutě, přece však se zdálo,
že s rozechvěním nad náš stůl se chýlí.
A pastor četl. Hlas se pružně vlní,
tu chví se žalobou, tu bouří hněvem,
a dumný zrak mu zanícením plane.
Vše mlčí jako v chrámě, jato zpěvem.
On „Velký půst“ čte, líce jemu zbledly,
hlas mocný div že neselže mu časem.
On vráskovitou ruku zvedá k nebi
a věštbu hlásá projiskřeným hlasem:
„Hotovi buďte, připraveni stále!
Muk velkých přijde ještě Velký pátek
zběsile vzkřiknou volnosti všech vrazi,
a potom – ? Velkonoční slavte svátek!“
A hlas mu v hrdle vázne, muži mlčí,
stařičká paní slzí, mne krev pálí,
a krásné pastorovy dcery velkým zrakem
se zahleděly do šedivé dáli.
Sní o budoucnu, o tom velkém svátku.
Té starší snoubenec též v dálku zří.
Sní o tom Velikém muk velkých pátku,
zda po něm národy se pobratří.
A oba myslí na svůj vonný svátek,
kdy šťastni z chrámu překročí svůj práh –
přes bouřlivý muk velkých Velký pátek
jim duše po jasných jdou výšinách.