Zmlk’ ret, jenž nikdy plně nepověděl,
co duši tížilo, svit oka zhas;
v tvář bledou, strnulou jsem dlouho hleděl,
pak pohladil jsem šedě rusý vlas
a vzdych’ jsem: „Parka vstala, nůžky vzala,
nit přestřihla a starost odehnala,
jež v každý srdce kout se tobě drala.“
Kdos pravil: „Osvobozením jest chvíle,
v níž člověk, který soužil se a bděl,
posléze dojde poklidu a cíle –“
Já slyšel sice hlas, jenž mdle se chvěl,
však ozev jeho podivně se krátil,
cit jakýs závratný mne náhle schvátil,
a viděl jsem a v hrůzách jsem se tratil:
Den jarní k večeru se tiše chýlil,
duch volný těla vetchého se zbyl
a šel – šel zvolna, snad se ve tmách mýlil,
snad také chvíli na rozpacích byl,
když ještě zřel, jak všichni tonou v pláči,
jak slza bledé líce proudem smáčí,
že stírati jej ruka sotva stačí.
Však brzy matné světlo třpytem svitlo,
že zřetelnou se stala pěšina –
tu náhle plachým stínem se cos kmitlo
a zas a zase – Četná družina
se v každé chvíli na té cestě shledá,
a cesta vstoupá, výš a výš se zvedá,
kol zeje bezedno a mlha bledá.
Kdes v dáli blýskají se velké světy
a krokem volným, pravidelným jdou,
hvězd zástupy jsou jako žhavé květy,
jež lehce kývají a k sobě zvou –
Co bývalo, jak řídká pára mizí,
hřích přeludem je, zdáním ctnost je ryzí –
vše nové jest a neznámé a cizí.
Vždy dál a dál se nesou tiché kroky,
a četa četu rychle dohání,
však pružnými a mohutnými vskoky
dál před poutníky prchá poznání...
Zve život posmrtný se proto věčným,
že pochodem jest duchů nekonečným,
jenž nesejde se nikde s cílem vděčným?
Jen jedna slupka padá s mrtvých očí,
jen jedna pravda dá se chápati:
Jest lichým pych, jenž v hlavách se nám točí,
jest nemocí a těžkou závratí;
kdo kluzkou plochou popudů se smekl,
že praviv: „Já jsem...“ sám před sebou klekl,
byl šíleným již prve, než to řekl.