Jen prodli se mnou v té besídce,
Ta dnešní noc tak krásná jest:
Bělostná luna stříbro leje,
A v to se kmitá zlato hvězd.
Ty hvězdiček jsi milovnice,
K nimť toužné zraky pozvedáš:
Budem si o nich povídati,
An hovor ten ty ráda máš. –
Ve knihách mnohý mistr učí,
Že hvězdy dálné světy jsou;
Že světlem se od slunce šatí,
A padajíce že se trou.
Hezčejší ale já pohádku
Ti mohu, dívko, sděliti:
Z let pacholetských od matinky
Nosím ji v srdci, v paměti:
Jsou hvězdy jiskry z oka Páně,
Jimiž své nebe posypal,
A takto vševidoucnosti své
Planoucí známky zemí dal.
I kázal jim, by péči měly
O nás – jeho to podobu,
A člověka na pouti jeho
Z kolébky vedly ku hrobu.
I hned se jaly hvězdy dělit
O Božstva sličné obrazy:
Je mile chránit před škodnými
Těla i duše úrazy.
Tu k dítku jako anděl strážce
Spolítla jedna hvězdička;
Neb otec ještě doma není,
A lehnout šla si matička.
A když se modlí otčenášek,
Než ulehne do postele,
Hvězdičky pacholátku svítí
Co jasné lampy v kostele.
Hochům a dívkám ony mírně
Ukájí bolný srdce žal,
Když který jim za tiché noci
Zradu své lásky žaloval.
I těm, kdož bez viny se souží,
An lehkoperá spánku moc
Ostatní tvorstvo mile chrání,
Hvězdičky chodí na pomoc.
A kdo co věrný ctnosti přítel
Svou mysl hříchem neškvrní,
Tomu ve spánku jemným leskem
Zapouzí trapné, černé sny.
A v poslední hodince jeho
Ty milé, lesklé hvězdičky
Sladíc mu odchod usednou si
V plačících přátel slzičky.
A po smrti mu s nebe pošlou
Sestřičku jednu na pomoc,
Ta mu k věčnému z mrtvých vstání
Tmavou osvítí hrobu noc.