Po neplodné dlouhé době
Žena sebe matkou cítí;
A muž hrozí: „Běda tobě,
Nebudeš-li syna míti!“
A když přišlo ku porodu,
Nebyl syn to, byla dcera;
Muž pak nevinnému plodu
Laje z rána do večera:
„Dědice jsem žádal sobě
Jmena svého a svých statků!“
A v té neukrotné zlobě
Klne hříšně také matku.
A když dost se navysopil,
Odšel, dveře pomkna v rázu,
Aby vztek a žízeň ztopil
Po hospodách v plném mázu.
A když noc prohýřiv zpilý
Navracel se domů k ránu,
Slyš, tu umíráček kvílí...
Doma leží-ť matka v Pánu.
Leží, leží – oči v sloupě –
Tklivý obraz růže zbledlé;
A jak této růže poupě,
Usmívá se dítko vedle.
Smrt a život vedle sebe!...
Zjev ten dadouc ku pohledu
Chtělo rozhřát dobré nebe
Otce-muže srdce z ledu.
Ten pak nepocítil bolu
– Nelítostník! – leda toho,
Nevzala že matka spolu
Dítě světa do onoho.
A když pohřbil ženu-matku,
Nedbal o domácí bydlo,
Aniž toužil po děvčátku,
Mysle nové na ženidlo.
Sotva povysechla hlína
Na nebožky mladém rovu,
V statku vládla paní jiná –
Vdovec oženil se znovu.
Ach! teď krutší nežli posud
– Nepodá-li nebe těchy –
Čeká na sirotka osud
Nevlídné i od macechy!
Na čeládku bez vší péče
Odkázali dcerku oba;
A tak přenešťastně vleče
Svůj živůtek chudá roba.
Není-ť, kdo by dítko smýval,
Kdo mu pral a sušil plínky;
Není-ť, kdo by zapovíval
Jeho tílko do peřinky. –
Než, ký div to? Jedno ráno
Sněhu bělší v stole plínky;
Dítko čistě vykoupáno
A zavito do peřinky.
Vizte, jak tem andělíčkem
Na kolébce tiše spinká,
Jak když jindy syté mlíčkem
Vkládala je tam matinka.
Boží pravda! neb-tě zřela
S rájských končin matka dolů,
A na dítko pohleděla –
Pohleděla k svému bolu.
Zřela-ť, jak tam krutí lidé
S nebožátkem zacházejí,
A jak pláči jen a bídě
Zůstaveno dítko její.
A již vyprosila sobě
Milost na nebeském otci,
Že v té šestnedělní době
Smí je hlídat každé noci.*)
A již dolů s nebe sstoupá,
Pere mu a suší plínky;
Vodu shřívá, a je koupá,
A povíjí do peřinky.
Pak je vlastním mlékem sílí,
Činíc vše, co úřad matky;
A když noc se k ránu chýlí,
Do nebe se béře zpátky.
A již mine druhý, třetí,
Již i mine týden šestý,
A matička ku dítěti
Má se odřeknouti cesty.
Tu svou v předposlední noci
K věčné Lásce prosbu řídí,
By je směla vyrvat z moci
Srdceprázdných, krutých lidí.
Bůh ji slyšel. Po té době
Ještě jednou s nebe sstoupá,
A pak vzavši dítko k sobě
Tam je v rose rajské koupá...
Však i záhy rodiče ti
Pocítili metlu Boží:
Odepříno-ť na vždy dětí
Jejich manželskému loži.
A tak vedli při všem jmění
Život bídný, život vrátký,
Neobživnouc v sladkém jméni
Otce on, a ona matky.
Pak i v nelásce a sváru
Ztrpčovali život sobě,
Aniž byl, kdo-by je k stáru,
Kdo je sílil v smrti mdlobě.
Ba i jejich pohřbu scházel
Smutku jev a pohled lkavý;
K hrobu jen je doprovázel
Dědic – skrytě usmívavý.