Fanfáry a kadence (1906)

Kniha rond, 1899-1904, Jaroslav Vrchlický

Diplomatická verze Ediční verze
JAR. VRCHLICKÝ:
FANFARY A KADENCE.
KNIHA ROND.
NÁKLADEM J. OTTY V PRAZE 1906.
[1] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
TISKEM „UNIE“ V PRAZE.
[2] FANFARY A KADENCE.
(1899 – 1904.)
[3] FANFÁRY A KADENCE.
– Kniha Rond. –
[5] Básníku JAROSLAVU HILBERTOVI v přátelství upřímném
Jar. Vrchlický. V PRAZE v březnu 1906.
[7]
PROLOG. (Dvojí rondó.)
Jak břeskné fanfáry, jež z rána vzruší vzduch, jsou: Láska, Štěstí, Rozkoš, Umění! Smrt, jež jest tištiš, a Život, jenž jest vzruch, a Touha vznést se výš a božské Nadšení. – To břeskné fanfáry! A jiné jinak zní, jak tiché kadence, když naposled se číš pod révou zrumění, jak růže poslední, podaná milence, bol z času odletu, strach z šedin v jeseni. – To tiché kadence! Jsme živi obojím, ve stále užší kruh jsme v řetěz dvojitý jich pevně sevřeni. Fanfáry, kadence!... a milenka i druh se tratí z obzoru v pomalém zamžení... 9 A chrysanthémy již i astry do věnce, do kytic sbíráme... jsou v barev zladění, jak slední pozdravy! – Co platny sentence? Co platno snění tu i každé toužení? Břeh mizí... Z druhého, kde asfodelů luh, kde stíny kráčejí ve svorném sdružení, zní věčna ohlasem ve unavený sluch fanfáry, kadence u sladkém souznění, kadence, fanfáry, fanfáry, kadence! 10
I.
LYRICKÁ DUŠE.
[11]
OTEVŘENÁ KNIHA.
Otevřená kniha lyrická je duše, čí v ní padne zrak, co psáno v ní je, stíhá, ať to v polosnění, zdání, tužbě, tuše, ať již za tím satan nebo anděl číhá – otevřená kniha. Jako v poli větrům v plen vydána hruše, jejíž každou větev náraz jiný zdvihá, skřípot větví jejích pro svět vyzní hluše. Věčná kovadlina, losů kovář buše do ní, jisker příval nítí, zrak se míhá, lze v ní čísti – hlupci vyzní pouze hluše otevřená kniha. 13
DĚTI DEKADENCE.
Jsme děti dekadence – není o tom sporu, jsme mdlímdlí, a začínáme vždy přec nové tance, chcem žíti veršem, štětcem, dlátem, ve mramoru – jsme děti dekadence. Chcem volni být, nezapřem v sobě psance, dost síly máme každou provrtati horu, svou duši zladit troubadourů ve romance. Však podléháme v prvním skutečnosti vzdoru, jsme nicky idealu, desky resonance, jsme pouze tříští puklých meteorů, jsme děti dekadence. 14
VELKÝ LYRIK.
Jest velký lyrik celé moře rozvlněné, kam slunce uléhá, zkad vstává zoře, jest vichr, který mraky bičuje a žene, jest vichrů těchto celé moře. Co láska, záští jest, co ples a hoře, ze všeho sloupy jaspisové v svůj chrám klene, do všeho pluhem ostrým své myšlenky oře. Ve chvosty komet atomy vše roztříštěné on splítá, pak je práská, svou pěsť noře v jich hřívy, v kaskad perly taví rozbolněné, je zladí v měkkých tónů moře. 15
MAMÁ PRÁCE.
Má práce z rozházených kolem knih a z papírů se na mne němě dívá, sám v středu její, vězeň tužeb svých, nad listem bílým, který smutně kývá, dlím nerozhodnut... přede mnou se stmívá má práce. Co začatých a neskončených lich! Co zárodků a vznětů dříme v nich! Tak mnohá illuse a každá lživálživá, a přec to srdcem táhne – jako jih. O bojích rovněž já snil nadlidských, kde kentaurů, nymf honba hřměla divá, o sladkých vznětech, vzletech mystických, o tuchách, v nichž se chvějí ňadra snivá, a fanfárách a slávy trofejích... Teď vzpomíná mi, že se připozdívá, má práce... 16
BUDOUCÍM BÁSNÍKŮM.
Ó, básníci budoucích věků, ve kterých nebudu žít, co budete pěti novému lidstvu, na jakou řeku se rozvlní na hymny plesné a zářné váš cit, ó, básníci budoucích věků? Vy pro rány trpících bezpečně najdete léku, k vám promluví Medusa hnijící tak jako hvězdný třpyt, který k nám po věcích slétá z antiky Řeků. Vám závidět nemožno, na vašem místě však být, jen atomem kosmickým ve vašich vlasatic vleku, jak světluška malá se na chvíli mihnout a chvít, ó, básníci budoucích věků! 17
II.
MOŘE. (Jar. Gollovi.)
[19]
LEKTURA DANTOVSKÁ.
Ten rhytmus moře stálý! – Jej stále slyším znít, jak Tobě,Tobě mně se stalo: K moři mezi skály jsem vyšel s věčnou básní číst a snít v ten rhytmus moře stálý. Tu proti sobě zřel jsem břehem kněze jít, jak šel, ze záňadří svůj brevíř vytáh malý. Tak šli jsme, nechavše v své čtení moře hřmít. Ty hlasy jediné – mně vnitřní pravil cit, – v hlas kosmu dunící jak rány dopadaly, umění s věčností jak měl by zasnoubit ten rhytmus moře stálý. 21
KDY ZASE?
Kdy zase do snů mých zabouříš jásavě, ó, moře v zářící své proměnlivé kráse? Kdy píseň vítěznou k tvé dechnu oslavě, kdy zase? Sním, toužím, vzpomínám, těkavé roven řase; jak Triton houpá se ve vln tvých záplavě mé písně rým a zní v tvé škebli mnohohlasé. Co krtku nepřáno, nedáno ponravě, ten vlny vzruch a spád, smích, vášeň v blesků jase, vzlet orlí, hromů třesk, vzpomínky ve ohlase, se ptá a hlásí se lichotně, rouhavě: kdy zase? 22
MIKROKOSMOS.
Ve škebli oceán mít můžeš celý chycen, jen přilož k uchu ji a hrne ze všech stran se hudby katarakt, hrá upomínkou sycen ve škebli oceán. Svit hraje v démantu, chanuky zlatý svícen, sta barev probouzí z duh tisícerých stkán, než hasne v středisku svém lomem světla zřícen. Jen rybkou rozum náš a pravda děsný jícen, nah s věčnou záhadou, u věčna stojíš bran, v tvé duši věčnost jest, jak svit v hranolu vznícen, jak v škebli oceán... 23
III.
LÁSKA.
(Cyklus rond k nápadům Fr. Staegera.) (Ignátu Herrmannovi.)
[25] I.
SLADKÁ RUKA.
Jak se to stalo? – Ký to byl div? Co dávno srdce si přálo, nežli jsem doved’ si pomyslit dřív, jak se to stalo? Pod mojím retem cos tálo... Nad poupě lilií, nad lístek jiv. Mně všecko – jiným snad málo. Tu sladkost jsem necítil, co jsem živ, sám nevím, co to v ní hřálo, k požitkům příštím Anděl mi kýv’: Jak se to stalo? 27
TOUHA LÁSKY.
Šla za tím polibkem té bílé ruky Touha, ach, odkud vyšla jen? Jak přišla na tu zem? S hvězd jistě cesta jí. Tak byla dlouhá, dlouhá, šla za tím polibkem? A rostla v netvora, jenž v zhoubu hrozil všem, zjev jehož mátožný se Idealu rouhá, vše chtěla uchvátit a urvat lačným rtem. Na nebes azuru jediná zbyla šmouha, to Lítost plačící nad ztroskotaným snem – jí Satyr směje se a mrkvičku jí strouhá, jí, jež šla za tím polibkem... 28
NÁRODNÍ PÍSEŇ.
Kdybys šla se mnou! – Což by to žití,žití jak pírko neslo se i v půlnoc temnou, pozdravem hvězdě, která tu svítí, kdybys šla se mnou! Můj dech splyň s tvojím na hudbu jemnou, neroste krasší než v srdci tvém kvítí, jasnější nevzplá zář v půlnoc mou temnou. Hoch při své kytaře jinak to cítí, než my zde zabráni v duchů řeč jemnou. Srdce číš dala bys? – Doved bych píti, kdybys šla se mnou! 29
TOUHA LÁSKY.
Satyre bradatý, jenž svoji na šalmaj hráš klidně, kozonožce kosmatý, ty dobře víš, kde lásky jediný jest ráj, Satyre bradatý! Viď, mezi ramínkem a ňader poupaty,poupaty se skrývá onen nevystihlý taj, všech tužeb splnění, snů sladkých záchvaty. Již bouř se přehnala přes polekaný kraj, již stromy vavřínu zří k nebi dojaty, co zvlhlou travou v dál se nese tvoje báj, Satyre bradatý! 30
VZPOMÍNKA.
Na „rendezvous“ chodili jsme taky jak vy, sladká dámo secesse, nebe deštěm, slzou zvlhly zraky, však již každý tíž svou unese na „rendezvous“! Srdcem obavy a nebem mraky, větrem, touhou obé chvěje se, láska však jest zvyklá na zázraky. Lehkými vždy přehoupla nás ptáky, křídlo její všecko unese; po letech dál – rozbité dva vraky, vzpomínáme – MadameMadame, vy, já taky, jak jsme toulali se po lese na „rendezvous“. [31]
VEČERNÍ PÍSEŇ.
Za Strahovskou branou kolovrátek kvílíval, tou pěkně malovanou, ve všední den někdy, vždy však v svátek za Strahovskou branou. Mládenec tam chodil s pěknou pannou, v klidný večer jako v živlu zmatek, k sobě tisk tu duši milovanou. Kolovrátek! – Láska! – Jistě v sňatek oba vejdou shodou svrchovanou, u paláce bran i u chat vrátek, v polích stejně jak u křižovatek za Strahovskou branou. 32
SPOUTÁNI.
Ach, spoutáni! Pro život celý, již od prvního setkání, ty vzdechy, nářky v sny nám zněly – jsme spoutáni! Vlas černý jako havraní, rty, jež se touhou rozechvěly, a víčka, jimž jest do spaní. Slyšíš to temné cinkání? To pouta! Srdcí tluk to vřelý, jen k sobě blíž, ať vyhnáni jsme z Ráje! – My se rádi měli, nechť spoutáni! 33
LÁSKA A POESIE.
Ty musily se potkat vždycky spolu, bez jedné druhou nelze myslit sobě, ty u jednoho zasedly vždy stolu, šly hájem, tisknouce si ruce obě, ty musily se potkat vždycky spolu. Klín plný růží žhavých ve plápolu si Poesie nesla v každé době, i tenkrát, Láska když šla za ní v bolu. „Nač máš ty růže?“ šeptla Láska v mdlobě, „Tvé rány, sama blaha na vrcholu, bych zahrnula jimi na tvém hrobě, bych jimi, sestro, zastřela zrak tobě, my musíme vždy potkati se spolu!“ 34
MOC LÁSKY.
Jaký symbol starý! Zev prý v býka proměnil se bohatýrský, jarý, Evropu chyt na hřbet násilníka... Jaký symbol starý! Prchly věky, změna všady, žáry v srdcích stejně plají, osel hýká, lev řve touhou, cítě lásky spáry. Rozdíl přec tu. Žena ať si zvyká, býk nes ženu dřív, teď – lásky čáry okouzlené ženy vlekou býka – Jaký symbol starý! 35
II.
LÁSKA MLUVÍ.
I tys je měl, ty chvíle plesu, blaha, jež nevěda, ti jiný záviděl. Co skutečnost? Kam prósa její sahá? Ač nesjede pod tíží jejich váha, tys přec je měl. V tvém objetí se chvěla krása nahá, tys každé velké pravdě v oko zřel, tys poznal, cítil, soucitu co vláha. Ať za tvé dílo škleb pad za úděl, to právě lepších těch dnů rovnováha, jsi vyrovnán s vším, cos a kam jsi chtěl, jen děkuj teď – vděk jejich v srdce sahá, i tys je měl! 36
ZLÉ ROZMARY.
Zlé rozmary, zlí ptáci, dravci s ostrým spárem do duše se zatknou a zle řádí tam, vzdechem ne vždy, častěj zkojí se jen svárem, jsou jak kavek stádo na hřbitově starém zlé rozmary, zlí ptáci! V hloubi bytosti své největším vzplaň žárem, lásku svou nes v hrudi jako drahokam, věčným ledem zmrazí krev, byť žehla varem. Sotva úsměvu je splašíš sladkým čárem, celkem proti nim jsi bez zbraně a sám, chodí jako mniši šerým pod talárem, zlé rozmary, zlí ptáci... 37
PROČ?
Proč jsi snivá a tak milá – Bůh jen ví. Proč tvá pleť je mramorově hladká, bílá? Jaké v tom je duše tvojí sladké tajemství, proč jsi sladká tak a milá? Démon, sfinga, anděl, žena, víla? V čem se ono kouzlo bytosti tvé chví? V čem tvá něha, čím v té něze je tvá síla? Ach, to člověk po požitku teprv zví, čím jsi se mu v mysl, srdce zakotvila, něhou holubičí, vášní lví, jsi tak snivá, milá... 38
TOLIK LÁSKY.
Tolik lásky, tolik blaha! Zda to může člověk snést, ach, ty jediná a drahá! Lze to vdechnout v zem, by mohlo jaro nové zkvést, jež zřít lze u všech cest? Tolik lásky, tolik blaha! Jako v plnou harfu útlá dívčí ruka sahá, jako holubice míru v zobci ratolest. Co je radost, co je úkoj, co je vláha? Co je slastí nadpozemských netušená zvěst? Co je psyche před svým tvůrcem celá nahá,nahá nežli past, již nalíčila Amorova stará lest? – Tolik lásky, tolik blaha! 39
BEZ MODLITBY.
Bez modlitby nejdu spáti, Bože, ty to víš! Povznést srdce jediná jest berla tonoucímu. Svět jsem poznal, jeho bol i tíž, viděl, jak vše prachu rovná se a dýmu bez modlitby. Nad svou když se skláním vyprázdněnou číš, poslední když slovo stkávám ve snu k rýmu, bez modlitby nejdu spáti, Bože, ty to víš! Kam ta spěje? Zírám v noční mhu a tiš... K srdci jednomu a nejdražšímu, k němuž nelze přijít – zhasni, lampo, již bez modlitby! 40
MILOVAL JSEM.
Miloval jsem. Nech mne spat! Všecku rozkoš možnou ssál jsem,jsem z rozpoutaných ženy vnad, pil jsem znova a vždy rád, miloval jsem! Nechci bez viny tu stát, tam, kde sladkou vinou vzplál jsem, zloupil lásky vinohrad. Jestliže své srdce dal jsem, chtěl jsem ženy za to brát. Kdo je oběť, kdo je kat? – Miloval jsem! 41
IV.
ŽENA.
[43]
ŽENA.
I. I.
 Andělů tvary idealných v duši nesa, na novém tvoření Pán kochati se jal, čím srdci kvíleti lze v světě a čím plesá, z všech živlů kosmických nejlepší prvky spjal v andělů tvary. Z všech květin výdechy i barvy a pel stkal, címčím dýší srázy hor i kout lesního plesa, čím bouří ocean a mlkne tiše skal. Na křídlech mrákoty se Iblis kolem třesa dřív zoubku hadímu vše otravný jed vzal a v dílo Radosti, žluč s hněvem v hrudi běsa, se snesa utajen v stín edenského lesa, co stačil, nakapal v andělů tvary. 45 II. II.
 Jen málo schází, mohla býti dokonalá. Má v póse vděk antické štíhlé vásy, nechtíc a nevědouc gracie neustálá... jí málo schází. I tam, kde příroda jí méně krásy dala, jí z ženství v hmotu tolik světla vchází, že vždycky dost ho má, by v rozkoš muži vzplála. Své Krása reflexy jí v pozdní záři hází, ať Juno básně jest, snů Víla malá, by mrzkost zdeptala, jež hadem kol se plazí, jí málo schází. 46 III. III.
 Své dílo vida v posled pokažené, lstí Iblisa, se Tvůrce zamyslil, víc čisté nebylo a něhou prostoupené, tak slunce viděl, přes něž kouř se žene, jak vásu, zmaru duch, kam nehtem ryl, své dílo. Zlým jedem vše mu Satan otrávil, že stálo před ním kusé, bezecenné... Tu svojí velebou je plně zachránil. Tak z ženy teprv láskou dovršené se vzpjalo Mateřství, budoucna velký cíl, jím Iblis poražen v prach k ohvězděné žen výšce zří, již marně potupil, Pán žehná Mateřství, jímž pro vždy prostoupil své dílo. 47 IV. IV.
 Buď zdráva! – Caesara jak zdravili, když barbar v scenu vstoup, jež krví tmavá, Ty, jejíž vděky světy zdávily, buď zdráva! Sny o kráse tvé dávno ztrávily krev, která v žilách sopečně vře žhavá, tvou kontemplací jsme se znavili. Ty svěží vždy, ať mračná, usmívavá, ať Madonna! ti, Lilith! pravili, za jménem Žena v plné slávě vstává... Buď zdráva! 48
V.
DĚTSKÉ SNY. (Matce i dceři.)
[49]
DĚTSKÉ SNY.
I. I.
 Táhnou tiše nad kolébkou, samé zlato; hravě spřáhnou s těmi se, jež starce lebkou táhnou. Andělé tak v struny sáhnou, dítě slyší hudbu hebkou, po níž staří marně práhnou. Puk a Víly chůzí křepkou, Morgana též vzdušnou trepkou po špičkách se tiše nahnou... Zlaté sny dál nad kolébkou táhnou. 51 II. II.
 Matka pouze i v snu vidí, jaká snů těch honba sladká, rhytmem srdce sny ty řídí matka. Všecko v nich jest její látka, ani smích ji neošidí hrdliček, jich v kleci hádka. Zvědavý sem Měsíc slídí, přes mříž přehoup’ se i vrátka. Marno! V dětské sny jen vidí matka. 52 III. III.
 Do oken šedé můry bijí a z kamen plamen šlehá ven, cos šeptá si Puk s Titanií, od stropu stíny jdou, se síjí do oken. Svět proměnil se v poesii, v ráj jizba, a to všecko jen, že víčka děcka snové kryjí. Jdou po špičkách, se honí, míjí, a každý z nich jest vyzlacen tou láskou matky, jež se zpíjí, sny budoucna – Pst, můry bijí do oken. 53 IV. IV.
 Hlavičko zlatá, sny jsi líbeznými jak vínkem královským spjata, Bůh tě dny pozděj dař a blaženými, hlavičko zlatá! Tvůj končí svět za okny zamženými, čas ale divoký hřebec dál chvátá, cval jeho nestaví nejlepší rýmy. Snové jdou tiše... lehká jich pata, stínem skráň přeletí, matka jde s nimi... Kéž nezvíš, co jest lítost a ztráta, kéž tyto sny jsou až do smrti tvými, hlavičko zlatá! 54 V. V.
 Každým dnem ty rosteš, sladké dítě, rosteš, sladké dítě, kudy jdem’, Mab ti stkává pohádek svých sítě každým snem. Což já mohu, vzdálený jenž jsem? Vzpomenout jen v let a okamžitě, o tobě se těšit zprávám všem. Jistě v lásky nejpevnější sítě chyt’ jsem rybku štěstí, nedá zem lepší, ať má radost pozdraví tě každým dnem. 55 VI. VI.
 U kolébky tvojí v koutě prapodivný hluk zaslechl jsem v podvečerním šeru v nepokoji, přihléd’ jsem, tam stáli Oberon a Puk u kolébky tvojí. Melusina, Mab a skřetů celý pluk, elfů v květech žijících, nymf v zdroji; hlavy dohromady tiskly v šumný shluk. Všecky divy přetřásaly z lesů, vod i luk, v sen je tkaly duhy pentlí, kterou spojí kol tvých spánků... jakby náhle motýl ťuk v zlatý zvonek, zmizely... Jen chvěl se táhlý zvuk u kolébky tvojí... 56
VI.
CO VÍTR KVÍLÍ...
[57]
CO VÍTR KVÍLÍ.
Co vítr kvílí města ulicemi, co zpívá, hýká, s čím se rve a šílí, já dobře chápu... Mluví kdos v tom s všemi, co vítr kvílí. Bůh mluvit může, kde je člověk němý... Svou láskou Bůh se sotva k němu schýlí, spíš vichrem, který soptí alejemi. Dí: Co je hmota, vrátiti hleď zemi! Duch buď jak já, jenž valným kosmem pílí, v sled na oknech zhyň s deště ručejemi, co vítr kvílí... 59
A VÍTR KVÍLÍ DÁL...
A vítr kvílí dál... U lampy učenec sní, píše, tisíc dum již z jedné stkal, již zdá se mu, že rozbil hmoty klec, a vítr kvílí dál... A za ním stojí Smrt – prastarý věků žnec, jenž s faraony pyramid již v kostky hrál, řka, život, smrt, zmar, sláva, jedna věc. Nad předků svojích sny ty poslední jsi žrec, ryj tužby, tuchy svoje třeba v ňadro skal, mumie papyrus v sled přežije tě přec – a vítr kvílí dál... 60
POKRAČOVÁNÍ.
A vítr kvílí dál... Za okna záclonami se bílý profil mih’, kdos ulicí se bral, zřel záclon pohyby... Ach, sníti dva a sami... a vítr kvílí dál. A skřípl klíč. On vstoupil. Staří známí,známí jak sešli by se tu, on za ruku ji vzal, jí zvolna rozpínal košilku s přestávkami. Snad budou zardívat se cudné naše dámy, snad budou omdlévat... Kde zůstal ideal? Za její půjdu dál i jeho myšlenkami, co vítr kvílí dál... 61
FINALE.
A vítr kvílí dál... U děcka matka sedí, hned vedle banální kde případ ten se stal, po stěnách stínové jdou táhlí, šedí... dech slabý dítěte se těsně z úst mu dral a vítr kvílí dál... Pro matku trpící kde je tu odpovědi? Snad jitro přinese již matce věčný žal, ta v prázdno zírá jen... Smrt zatím v stínu šedi, Coco vítr šíleně se z hloubi rozesmál, sem civí s šklebem a skrz okno hledí, co kosy její stín se na zdi rýsoval – a vítr kvílí dál... 62
VII.
ŠEDÉ ŠKABIOSY.
[63]
NÁŠ ŽIVOT.
Ach naše žití jak se v maličkostech třepí, a přec je každý slavné, veliké chtěl míti, v dóm gotický je toužil sklenout velkolepý, to naše žití! Do stavby dal se silný atlet, ale slepý, teď sotva chyš má, jež se větrem k pádu řítí, již z oken syčí Zášť, na prahu Nuda dřepí. Z ladného, vysněného celku bídné střepy, v nichž živoří jen upomínek bledé kvítí, jímž cloumá vichr chladný – ne park, lány řepy jest naše žití! 65
POD OBRAZ DOMKU MÉ MATKY.
Ten domek malý, nízký, všední, prost, půl oprýskaných zdí list kozí halí, kdys tajil srdce nejryzejší skvost ten domek malý. V něm láska bez sobectví byla host, jak v něm jsme těšili se a jak smáli! Co život byl, co všecka budoucnost? Stín v letu píše na zeď: Ideály! Vzpomínka klene teď jen křehký most pro duchů kroky... jakoby se bálybály, jdou myšlenky... dnes již je minulost ten domek malý. 66
SOUMRAK.
Soumrak padá... Srdce, jak je ti? Teskně bouří citů sporná váda. Mít jen koho stulit v objetí! – Soumrak padá... Výčitky zlé jdou si v zápětí, vzdechů, tužeb celá Iliada, moře ústupků, křivd, obětí! V stopy škleb zní zlobné havěti, mrtvo vše, co duše měla ráda, mrtvo s ticha věčnou pečetí, zmlkla již i píseň Žehrazada... Soumrak padá... 67
MAMÁ CIGARETO!
Má cigareto, družko jediná mých snů a zábav, květe v babí leto, víš, bezdná je mých citů hlubina, a píseň ubohá je bublina, má cigareto! Co osudem v hruď moji bylo seto, co mého bolu věčná příčina, co bylo stokrát žehnáno i kleto; Vv tvém dýmu roste a se rozpíná, plaň v šeru, než Smrt řekne svoje veto, s tvým ohněm i můj oheň zhasíná, má cigareto! 68
IN MEMORIAM.
Až zaroste travou tam u zdi hrobek... víš? s tou břečťanovou kolem clonou tmavou, až zvětrá písmo desky, nízký spadlý kříž až zaroste travou... Ty, která světu cizí v této hlíně spíš snem roků, cestu žitím namáhavou v snech andělských až pro vždy zcela zapomníš: Má píseň, – v rhytmu majíc tvoji chůzi hravou – i mého života až schýlena v dno číš, se sny a vzpomínkami, jež mi létly hlavou, tu bude obléhati dále stinnou tiš, až zaroste travou... 69
RONDO SENTIMENTÁLNÍ.
Ve staré knize kdys trojlístek jetele mne divně dojal tak a časů dávných vise šly duše před zrakem, stlumené, setmělé ve staré knize... Snů mojich branami šly dívky v bílé říze, šly, vínek Mladosti svém nesly na čele a růžemi byl tkán vlas jejich, zlatá příze. Ó, tenkrát číšemi jsme třeskli vesele! Vše bylo cítěno tak poctivě a ryze, ó, s jakou láskou jsem trojlístek jetele sem kladl, ke mně zří teď smutně, zpuchřele ve staré knize! 70
RONDO SARKASTICKÉ.
Byl náhle dojat dávný přítel můj, on, který nedávno vryl v šíji mou svůj spár, snad život zavolal naň příšerné své: Stůj! a schladil výbojný mu v srdci žár... byl náhle dojat dávný přítel můj! On, básníkův bič, pravdy hosudár, jenž nezbloudil v sentimentalit hnůj, a šklebem skrotit doved’ citů svár. Na krvavého masa rudý cár tak tigr položí též drtící dráp svůj, cos v něm se hne a volá: „Pamatuj!“ je taká chvíle citu velký, božský dar... Byl náhle dojat dávný přítel můj!... 71
PŘÁTELŮM. (F. M. V.)
Kdes v druhém srdci žít! – Toť teprv život pravý, a není potřebí se o tom dozvědít; to vlastní jádro jest a celý obsah slávy, kdes v druhém srdci žít! Svým veršem dokázat, se druhým v duše vrýt, nad jásot holdu jest, jejž mohou dáti davy, toť v onyx živoucí myšlenku psát i cit. Leč o tom věděti a přesvědčen tím být, toť vrchol všeho jest! A že se kol mé hlavy ta aspoň haluzka břečťanu může vít, jest víc, než doufal jsem. Mně dejte až v hrob tmavý ve Svojích srdcích žít! 72
MÁM VĚŘIT?
Mám věřit, lány mé že požaty? Co nejdříve že začne se mi šeřit? Mám těšit se, že byl jsem bohatý? V to věřit? Ach, illuse! – Mám v nové plavby čeřit tiš vln již dřímající? Poupaty mám příštích jar si světy lhát, je měřit? Ó, domky z karet bouří rozváty! Jak odolat a v struny neudeřit! Má bytost chví se vášně passáty... Mám věřit? 73
VIII.
KRÁSNÝ SEN.
[75]
KRÁSNÝ SEN. – Památce E. K. Lišky. –
I. I.
 Krásný sen! – To byl tvůj život celý. Já směl patřit v mladosti tvé den, když se dumy tvoje rozpučely v krásný sen....sen... A to vše má býti Smrti plen, čím se štětce tvoje rozepěly? Plesu žití v sled jde smrti sten? Ideály – tužby – zlaté včely, illuse, tříšť větrem hnaných pěn – jak že, vlny tmy tvůj uzavřely krásný sen? 77 II. II.
 Před lety jsme v mládí vyšli spolu, tys mi záviděl verš prokletý, na tvůj štětec žárliv já byl v bolu před lety... Úlohu tys převzal poety... tvrdou co jsme žití prošli školu, pero mé šlo dle tvé palety. Květy dva na krásy jednom stvolu s duší bacchanta i askety snívali jsme u jednoho stolu před lety... 78 III. III.
 V slunný jih má píseň k tobě létla, štětec tvůj mi kynul v paprscích, severní mha pero moje hnětla... Ach, ten jih! Pod perutí lásky něhou ztich’ a se ztavil ve kaskádách světla cit, jenž chvěl se v dumách mých a tvých. Kapraď citu zlatem činů zkvétla, sever však v mou pampelišku dých, sen tvůj Smrt ve zmaru vlny smetla. – Ach, ten jih! 79 IV. IV.
 Vše v snu jest sen! – Ten Mojžíš přísný, z dýmu jak vstával v mistra dumu, aby v plen pad’ ideálu tvému nejvyššímu... Vše v snu jest sen... Ten Kristův kříž, nad kterým nakloněn sbor Andělů lká k nebi večernímu, zjev Astarty, Hagařin v poušti sten... Ta touha Vdovce k světu měsíčnímu... Ký mnohý sen, jenž zůstal nedosněn, tvůj celý život jak má hříčka rýmů, vše v snu jest sen! 80 V. V.
 Však mluví díla! – Výkřiky jsou plesné, v nich celá žití mohutnost se slila, ven derou se z všednosti klece těsné, však mluví díla! Co na tom, že když nejvíc plála síla, duch, postřelený orel v propast klesne? Jen zornice když jednou světlo pila! Co pak jsou Erebu tmy všecky děsné, zář světla nezhasne, jež z práce zbyla, Smrt pouze jednou slovo zmaru hlesne – dál mluví díla... 81
IX.
TŘI BIBLICKÉ DŘEVORYTY.
[83]
I.
JOSEF.
Ten Josef ubohý, co všecko vytrpěl! Svých bratří zradu zlou a štěrk jen pod nohy zlý osud jemu vždy naházet s chutí spěl. – Ten Josef ubohý! A Putifarku v sled když na svém klíně měl, tu Jahve, žárlivý egyptské na bohy, pro vnady cizinky mu oči uzavřel. A chudák ctnostný zbyl a jen se třás a chvěl a nesved’ manželu nasadit parohy, snad vzpomněl sobě v čas, být patriarchou chtěl, ten Josef ubohý! 85
II.
DLE KNIHY RUTH.
Ty sladká idyllo, již prožila kdys Ruth, jak líbezná jsi v bojů řev a hřmění, vždyť nesměl zahynouti z Jesse prut, jak slunce plálo v nejkrasší čas denní, – ty sladká idyllo! Kmet přišel na pole a v sladkém roztoužení zřel květinu; byl divně v srdci hnut, mha v oči padla, v údy sladké chvění. Jak pro oba zde nemít pochopení? Jak odsuzovat starce sladký blud, jak dívky žhoucích citů překypění! Hvězd závojem zřel Jahve sám k nim tknut... Ty sladká idyllo! 86
III.
CESTOU ZE SINAIE.
Šel ze Sinaie a nes’ dvoje desky, kam nesmrtelný Boha prst sám psal, nad ním i pod ním křížily se blesky, on velký jak Bůh v spleti jejich stál. Šel ze Sinaie. Tu pod sebou lid v shluku znamenal. Much zástup tančících zřel u záhybu stezky před zlatým teletem! Tu divý vztek ho jal. Šleh’ písmem Boha, až tříšť jeho v skal,skal tříšť zapadla... „Co jsem si vychoval!“ Ta v starém klášteře zvěst zbyla staré fresky, já kolem telete zřel tancující mezky, kterým se satan smál. 87
X.
MERLIN A VIVIANA.
[89]
APOSTROFA.
I. I.
 Hvězd sladká dcero! V tobě půvab skryt, jímž dýchá Noc, konstellac tisícero, když v modrém vzduchu zažíhá svůj třpyt, hvězd sladká dcero! Jsi jako luny plný, sladký svit, když srdce v mlhy opálové šero si halí svojí lásky vzlet a cit. Tě zřím... a chtěl bych věčně o tom snít, i při vzpomínce vázne moje pero, šat slední když ti s útlých boků slít, ty’s Hebou tryskla, nektar v číši vlít, hvězd sladká dcero! 91 II. II.
 Ach, mít rád tebe! Což to málo je, a přec již tím si dobývám své nebe; tys pramen, studna, prazdroj úkoje... Ach, mít rád tebe! Tys odvaha, s níž jde se do boje, ne Heby pohár, sama ty jsi Hebe! Jdeš vstříc mi v zbroji, kde já bez zbroje. Svol z prsů i rtů síly nápoje bych lokat směl – neb zde mne všednost zebe... Ó, vůně samoty, dno pokoje, ach, mít rád tebe! 92 III. III.
 Hrdliček smích mi zapad v slech při sledních od tebe kročejích, ba opatrně šláp’ jsem v mech, však eden hlasně zněl v mých snech, hrdliček smích. V tisících rosných krůpějích smála se Vesna v lupenech, já šlapal trávu bos a tich. A plně zadržel jsem dech, než motýla jsem vidin stih’,stih’ v tvých ňader těkat poupatech, to smích byl a pln sladkých ech, hrdliček smích. 93 IV. IV.
 Jak bych patřil na lilii, jež se náhle otevřela na svém stonku čistá, bílá, snem jsi byla, utopií, košilka když – bílý motýl – přes tvé útlé boky sjela, jak bych patřil na lilii. Ach ten sladký, sladký profil, linie úst, nosu, čela, hudbo tichá, v které duše splétají se a se spíjí, svatá formo, do níž Psyché halí se mi nahá, celá! Křídel elfů snivá, nyvá píseň kol se rozzvučela nad tůní, kde Oreada zlato kštic svých v pásmo svíjí, nad snů tůní, předtuch, v kterých touha nenasytná mřela, v které doznívá mi duše etherickou fantasií, jak bych patřil na lilii. 94
DUO.
I. Merlin.
Mne zajal sen – jak bych byl celým tělem na tvojím drahém těle rozložen, krev ubíhala z hrudi v toku vřelém – mne zajal sen... Zrak zavřen byl a přece otevřen, zřel lilií třpyt s konvalinek bělem, jen dvojích poupat nachem promíšen. Však v tom v mém srdci dávno otupělém se zvedla bolest, s rtů mých tryskl sten, hloh trnů sto ryl údy, prsy, čelem... můj prchl sen... 95 II. Viviana.
Což mohu za to, že tě zbláznilo mých rozpoutaných kštic úsměvné zlato? Že číší sto se vnad všech prázdnilo, což mohu za to? Co z rozkoše tě trpce zranilo, že lásky trofejím teď říkáš „Ztráto“? Že čarnějších snů se ti nesnilo? Když víno požitku se dopilo, že na dně vidíš pelyněk a v bláto že opálů se mléko změnilo, což mohu za to? 96
JAK VČERA, TAK DNES.
Jak včera, tak dnes cos k tobě ze mně letí, a duše cítí při tom nejkrásnější ples... Tvé sladké jméno vzývám, do paměti se rozkoší nejvyšší soubor snes’, jak včera, tak dnes... Mé myšlení jest jako zachmuřený les, kam slunce s tíží projde snětí spletí, kde zpěv můj žehná osamělá hnízda kdes. Červánek sjede-li na zachmuřený tes, to na tě vzpomínka... Ó, hleď jí rozuměti, do duší sjede, za ní sester celý jez, a všecky svatvečer té naší lásky světí jak včera, tak dnes... 97
HROB MERLINŮV.
V Broceliandském lese vítr chvěje starými duby, v uschlém kvílí vřese a sténá hroznou píseň beznaděje v Broceliandském lese. Ční k nebi skály jako ztuhlé v děse, na skalině se ptáče nerozpěje, jen jeden hlohu keř se žalně třese. Ten hloh teď krvavé jen květy nese. Tam dohrán konec smutné epopeje... Kdos volá v lese... Nikdo neozve se... Smích z dálky... Snad se Viviana směje, přes Merlina hrob chladný vítr spěje v Broceliandském lese. 98
XI.
PŘÍPITKY.
[99]
HYGEIE.
Hygeie paní vznáším pohár zlatý, jej vznáším pevnou, neochvějnou dlaní; jak velký Pan jest ona, vrchovatý vře život, světlem splývá s jejích skrání, Hygeie paní! Víc nežli Isis v darů rozdávání a silnější nad žár Siria vzňatý, hřmí, Smrti věčný sok, Života plání. Jí obnažených ňader nad poupaty buď vznesen kypící v děv usmívání. Kde ona, není hoře, nudy, ztráty, je radost jen a stálé milování; ať „Io!“ bouřlivě se k nohám sklání Hygeie paní! 101
PANOVI.
Tok bouřné mízy v poupat nálevu, kdy raší hloh a šťavou kypí břízy, co v skřivana zní prvním prozpěvu, tok bouřné mízy: Ty první kapky světla s nachu řízy, když Hélios vzplá v Máje úsměvu, věř, do smrti mi z duše nevymizí. Tak jest mi do tance a do zpěvu a deptám vin a hříchu slizké hlízy... Ne had, tys velký patřil na Evu, když vřel jí v ňadrech, nesa úlevu, tok bouřné mízy... 102
GRACIÍM.
Park protivy – vy sestry usmívavé, ať život práská Horám do hřívy, nás přeneste přes žití, teskné, tmavé, Park protivy. Ať žloutne líčko, kadeř šediví, vám vděkuplné, slavnostní zni Ave! Kam vy vkročíte, Eden oživí. Nuž, snášejte se, lehkonohé, hravé, a skaňte v nahé kráse na nivy, kde zívá Nuda, Trud kde blátem plave, tam sypte růže květ, list olivy, Park protivy! 103
MUSÁM.
Ach, lehký poprašek – ó, dcery Apollina, na vlasy vaše sprch’ i luzných údů vděk, snad setřásá jej míň ta vaše chůze líná, ten lehký poprašek? Či vskutku zatížil vás, věčně mladé, věk? Či vaše hvězda snad – jak svět dí – uhasíná? V trud lidstva sílu již váš ztratil zpěv i lek? Ne, nechci věřiti. Sem dejte pohár vína, před krásy oltářem svět pokud v úctě klek’, jste mostem zázračným, jenž s rájem zemi spíná, před vámi žití trud, hlod výčitky a vina jsou lehký poprašek. 104
KRÁSE.
Jdeš hromů kroky lidstva epochami jak zářné slunce, světla veletoky jež lije edeny i pustinami, jdeš hromu kroky... Ať zjevna štětcem, ať se halíš v sloky, ať idylly tkáš nit v koberce drámy, ať zpíváš paiany či věnčíš nahé boky: Ó Kráso, bohyně, buď vždycky s námi, rozvášni milence a usmiř soky! Zní flétnou, syringou i varhanami, jen ať zní srdcí lidských hlubinami tvých hromů kroky! 105
FREDERIMU MISTRALOVI.
Jak nežil bys v mé paměti? Na velkou jabloň, starý kmen já vždycky musím mysleti, když táhne duší Krásy sen, jak nežil bys v mé paměti? Dík nebi, nebyl rozpoltěn, kde rudých blesků ve změti tvůj kmen, jenž hledí k výši jen. Květ jeho včel byl sladký plen a krásou niv a děvčeti a silou junům, tisíc pěn oň tříští se... Čas přeletí, kmen kvete, voní v noc i den... Jak nežil bys v mé paměti? 106
JAROSLAVU HILBERTOVI. (Za věnování „Falkenštejna“.)
Již velkost chtít, je prvním krokem k slávě, svět zvykl si dnes mělce, plaše žít; dnes každý v mravenců si zvykl vřavě již velkost chtít! Svůj balvan Sisyf vleč si namáhavě, prs vlastní zkrvácený buď mu štít, jest věčné, co kdy vřelo jemu v hlavě. A nechť i balvan znova dolů slít, svou vůlí znova on jej chytil hravě, v sled proti střelám nepřátel tím kryt, co skutkem glorioly ve záplavě, kam vášní spěl, co zápal chtěl i cit: již velkost chtít! 107
JIŘÍMU KARÁSKOVI. (Po přečtení Jeho Apollonia z Tyany.)
I. I.
 Jsou za tebou ty pusté tesy skal, po basaltu jichž s přísnou velebou krev stéká, již vynutil Ideal, jsou za tebou. Vše harpye, jichž křivý spár tě rval, jak mladý Jiří deptáš pod sebou, sen, jenž tě vzrušil, murou prchá dál! Ta, o kterou jsi děsnou sázkou hrál, ta nedotknuta všední pošklebou, jde vstříc ti – Krása! Vím to. Prach a kal jsou za tebou! 108 II. II.
 Ty vstříc jdeš Zoře... Začíná se dnít v tvé duše kalichu, zkad po prostoře kol proudí perleťový, jemný svit, ty vstříc jdeš Zoře! Na prahu jejím ples, tě pozdravit! Již tichá radost proniká tvé hoře, tak sladká rosa padá na pažit. Medusa ustává již kšticí chvít a vstříc ti duje Krásy moře, moře! Jak v lázeň křtu pokojný neofyt,neofyt ty vstříc jdeš Zoře! 109
VŠE HUDBOU BUĎ!
Vše hudbou buď! Pak ideal všech srdcí bude dosažen, pak válka bude pouhý sen a šlehne ples, kde bouřil žal. Hrot záští klesne otupen, vzplá shody věčný karneval ze šampaňského šumných pěn. Zlost, svár a hněv a vášní pal se ztiší v ukojení sten, tak jak bys ženu zulíbal... Vše hudbou buď! 110
XII.
MEDAILONY.
(Cyklus prvý.)
[111]
ARNOLD BOECKLIN. (Sochaři, mistru Šalounovi.)
I. I.
 Zřím tvé ženy, zřím tvé vlny, zřím tvé cypřiše, centaury tvé, satyry tvé, reky kosmaté, řecké háje, řecké chrámy, čnící v azur do výše zřím. Zřím tvé nymfy, zřím tvé fauny drzé, chlupaté, zřím tvé masky rozšklebené, zřím tvé fetiše, idylly tvé těžkopádné, vzdušné, cudné, nahaté. To vše jásá: Život! Život! a já s úctou derviše zrnka růžence své dumy pouštím v duši dojaté, kdo ruch žití, jak ty’s chyt jej, zachytí a popíše? Zřím. – 113 II. II.
 Vstal velký Pan, zřel hmotu v spánku líném, zřel, Žití koberec jak pestře stkán, vztáh’ ruku svou i štětec obřím kynem, vstal velký Pan! Stín protkal září a zář protkal stínem, v směs potvor, zvyklých tmám jen ze všech stran, vlil jásot života v jich bytí nehostinném. V dno propastí udeřil bleskným klínem, prs moře v červánků krev byl jím zdrán, a člověk viděl, věnčený jak blínem vře v růžích pohár života, jím dán – Vstal velký Pan! 114
CARMEN SYLVA.
Ne že jsi královnou – že’s ženou byla, mně stačí, strašlivou že o vše hrou jsi lidskou citu perlu vylovila, ne že jsi královnou. Tak jiné rovněž trpí, hynou, mrou, v nichž tentýž bol a přesvědčení síla a stejný chaos, v který všecky jdou. Jen ženu v tobě duše pozdravila, a tak tě slavím tichou modlitbou, v tom, v čem se žena s poesií slila, tě vidím královnou. 115
RICHARD WAGNER.
Grand segneur tónů božstvím opilý svých komnat kráčel pustou nádherou, a tóny slétaly se, motýli, kde grand segneur Hrálhrál s Rýna nymfou, bil se s příšerou, u starých bardů kvílel mohyly, ku Gralu putoval pak s důvěrou. Jej krásky Hörselbergu svábily, v žalm vyznělo, co začal s nevěrou, žel, umělce v něm bozi dobili... Grand segneur! 116
GABRIELE D’ANNUNZIO. Po přečtení jeho knih „Laudi“.
I. I.
 Ne, mrtva není velká velkých otců lyra, tvé o tom hlasně do světa zní slavné pění, ze sedmi strun zní Pana, mocná pěst jež svírá, – ne, mrtva není. Zní příroda z nich volná, která neumírá, zní kosmické z ní antiky vše dávné snění, zní Vlast, kdys veliká, dnes ponížená, sirá. Zní v příští její lepší, jež se blíží, víra, zní sláva geniů, jich kroků burácení, je otvírá Pan velký, Klio uzavírá – ne, mrtva není. 117 II. II.
 Ten Pindar starý – věřím – žije kdesi, ať v světech souhvězdí, ať v světech mlh a páry, a mlhovin, jež Věčnu před okna se věsí, ten Pindar starý, v němž athletické, velké zápasníků žáry, řev Pana v skalách, Driad smíchy mezi lesy, klid svalů napjatých a bouřné krve vary, Tenten Pindar starý, země, moře dary jenž sbíral plnou hrstí, boje vzruch a slávy plesy ve paian mystický stkal, do taktu že páry šly maenad s nahým prsem mezi skalin tesy, dnes tleská, vidí, v tobě vnuk mu povstal jarý, ten Pindar starý. 118 III. III.
 A čtu a čtu vždy dál – a čtu, ach, kam se nořím, kaskady slok se valí, hřmí hřebců divý cval přes hlavu moji, letím s nimi proti Zořím... a čtu a čtu vždy dál. Kýs kosmu orkestr, já žárem jeho hořím... se z hlubin ozývá, v něm rozkoš, ples i žal a vřelé pozdravy všem v dálce snícím mořím! To čaloun Kybely, kam bosé nohy bořím, šel tudy Hugo, Swinburne, písní bard i král, dva světy, do nichž hrdě zvolal’s: Třetí stvořím! – A čtu a čtu vždy dál. 119 IV. IV.
 Ó, Danta řeči, přísná, bouřná, sladká, sním, jak tě starý kovář tento, jiných větší, do výhně hodil, abys byla čárů matka, ó, Danta řeči! Do země Etrusků ta první pluhem řádka, tu tvrdé skaliny, tam mělčin nebezpečí, bouř, vichrů svist a syk a hromů s vodou hádka, Ažaž v krajek šelest sladký, k zvuku, kterým zátka ke stropu letící vše trudy modní zléčí, v tvé knize, žije, vře; jsi jako dvořan hladká, jak věštec silná v jásotu a křeči – ó, Danta řeči! 120
SONETY SHAKESPEAROVY.
I. I.
 Ostrovy zářící v slunci v pochmurném časů všech moři, kolikrát unášen byl jsem tužeb svých divou k vám vichřicí! Z dálky zřel z porfyru skály, z bezdna se tyčí a noří ostrovy zářící! Ohlasů Nymfy tam jeskyně, v hloubi sluje si tvoří, milencům nešťastným; vzdechy zní steré k bledému měsíci, Sireny na skalách pějí vstříc na pozdrav planoucí Zoři! Z hlubiny kopyty zaduní temně Neptuna oři, v dálavu prchají Hory v parách a mlžinách tančící, na štítech skalních bílé plameny, těla žen, hoří, ostrovy zářící! 121 II. II.
 Tajemné hádanky ukládala, podeprouc ruku si o spánky, královna ze Sáby a se smála v tajemné hádanky. V leknínech Titanie spala, Puk patřil v hasnoucí červánky, z dálky se flétna ozývala... Vlhavá letní noc báje tkala, v houšti své nesla kahánky druž svatojanských broučků malá – Tajemné hádanky... 122 III. III.
 Milenců zpovědnicí jsou subtilné ty jemné sloky, jak zlaté sítě nitě, do nichž Venuši krásnolící žárlivý chytil Vulkán, bubliny rostoucí v toky k milenců zpovědnici. Sny, tuchy, žárlení, trud, rozkoš výskající, žehravých výčitky, vin hlod a Fata dunivé kroky zní v rhytmech v rýmů spjaté pestré šachovnici. Déšť zlatých šípů z Amora kuše ve vichřici unášen vášní – ach, ňadra, ó, ruce a boky! Žen mizících v dálku, rej Brockenu při měsíci, ó, šepty stlumené, ó, vzdechy palčivé, měnící v milence soky, v milenců zpovědnici! 123 IV. IV.
 Kam ještě dále rvát mne chceš, násilný duchu? Do jakých bludišť zaplést mne v radosti, v žale? O jakých prasvětech vzbouzet chceš v mé duši tuchu? Kam ještě dále? Postavy tvojetvoje, Hamlet, Lear v zimničném ruchu napřed se ostře rýsují v znělek tvých kancionále, s Julií sténá Romeo vášně své u výbuchu. Kaskady plynou akkordů, stékají od skály k skále, protihra, výpad a útok a odrazy mísí se v uchu, života báseň hořící k nebesům vatrou svou stále vítězná, jásavá, slavná v průsvitném vzduchu, kam ještě dále?! 124 V. V.
 Shakespeare, králi, největší z všech, kdo tvořili zde, s dušemi si hráli, za tebou jíti v tvých královských snech, Shakespeare, králi! V tvých hořet a svíjet se plamenech, tvých polnic hlahol slyšeti z dáli, s tisíci mythů všech vzdálených ech. Boly a snahy, dětí smích a dívek vzdech, čím trpěli světci a běsi se smáli, svět, člověk, kosmos, dnes a v aeonech tebou živ tobě jak bohu žertvu svou pálí, Shakespeare, králi! 125 VI. VI.
 Kdo moh’ to říci: Přijde trpaslíků četa, o granit bude tvůj nad pyramidy čnící roh býčí brousiti si – malých velká meta! – Kdo moh’ to říci? A přišli, škleb jich v propast dílo tvoje metá. Jak mohlo chytit za prsy tu hroznou lvici, jež drama sluje, zakuklené Fatum světa? Clown sprostý zmoh to – zbyli trpaslíci a nechápou, že z tvojích veršů slétá zlý pomsty Archanděl, jenž zdeptá s hrdou lící zvěř škodnou, oka záloh jež mu v cestu splétá. Kdo moh’ to říci? 126 VII. VII.
 Ty kosmu staviteli, srdcí zpovědníku, co pravd se rozletělo jako zlaté včely, kde vzíti slova žasu, modlitby a díků, ty kosmu staviteli! Ty Krásy pravé věčně mladý nápadníku, ty soudce generac, jež přišly, aby mřely, ty záhad řešiteli, diktatore mžiků, Coco znělo paianů, a všecky oněměly – tvé kletby zoufalce i šepot sladkých rtíků v tvých verších tesaných pro věčnost zkameněly – ty kosmu staviteli! 127
XIII.
AMARA.
[129]
CO PLATNO?
Co platno všecko úsilí i snaha, i dobrá vůle? Na zeď vržen kámen zpět dopadne a vždy, kde hruď je nahá, a klesáš opět raněný a zmámen. Škleb šaška je v tvém oku slzná vláha, tvůj žár byl pouze ohňostroje plamen. Duch vzpomíná, kam pamět věku sahá, co platno? Již boji vyschnul svěžesti tvé pramen, a znovu doufat se i Naděj zdráhá... Ó, nahé prsy, ach, objetí ramen! A strmá k vrcholům je víc vždy dráha, a vzdálenější vždycky pohár blaha – co platno? 131
ČERV V SRDCI.
Červ v srdci stále denně hlodá, hlodá... Tak pomalu a skoro mechanicky. Číš úkoje ti někdo chvíli podá, ty piješ – červ dál stejně hlodá vždycky. Proud dějů hřmí a vše ovládá móda, tvých citů, snah, tuch věčná vždy je škoda, u srdce na dně hlodá, ryje lidský červ. Vol zbraně ostří či smích homerický, buď perutí tvou trilek nebo óda, buď sketa nebo zbojník athletický, vždy tebe raní, za halíř tě prodá, jenž ryje dál v tvém srdci démonický červ! 132
MŮJ BOŽE!.
Můj Bože, což jsem pro klid hrobů zralý? Tak často ptám se raněn v duše střed. Což moje keře všecky oprchaly a pro Naděj tam nezbyla snět? Co chtěl jsem, doufal, všecko je tak v dáli? A kolem faleš, lhostejnost a led? Kdo vyšli se mnou, dnes by se mi smáli? – Můj Bože! Proč jen se písní sloky dále valí,valí jak vlny moře, písku bezpočet? Proč staré rány dále v srdci pálí? Proč zbyl jsem žebrák v cestě chor a bled, že v otázku se výčitkou chví ret: Můj Bože? 133
DENNÍK DUŠE.
Mé duše denník protivná je kniha. Proč, kdo mne nutí denně do ní psát? Na bedrách mojich leží věků tíha, a já jsem znaven tak, že šel bych spat. Ať v oblacích se váha soudu zdvihá, já doved’ vždy být štěstí svého kat; vše poklady svět vždy moh’ bráti rád mé duše. Zda zbude po mně jediná jen rýha? Já do každé své símě rád vždy klad’, co tenkým paprskem se dneška míhá, to bude zítra velký vodopád, to bude triumf, lásky ples i sad mé duše! 134
ACH, VLNY OBLAKŮ...
Ach, vlny oblaků, v nesměrnost roztřepené, jak hrady, beránky, jak vločky, květů pýří, čí neznámý vás dech do nekonečna žene, ach, vlny oblaků? Jak satyr v půvabech nymf nahých ve vás hýří a pak vás rozfoukne a tisíc duh z vás sklene, pak v kosmos rozdechne vás jako lehké chmýří! Či jiných světů snad jste břehy stříbropěnné, kam zpitý vidinou duch ve snů chvíli míří? Dnes pláte... zítra kdo se na vás rozpomene, ach, vlny oblaků? 135
JÁ ŽIL JSEM DOST.
Já žil jsem dost. Lze žíti ještě více? Já tisíc prsů chyt’, jak Faust chtěl, země host, jsem zakotvil se Věčna v zřítelnice, já žil jsem dost! Já objal minulost i celou budoucnost, mé byly bachantky i ženy kajicnice, já z bídy světa vždy stkal hvězdný sobě most. Mých bludů, přehmatů snad byly stotisíce, já ze všech lásku jen jsem urval si vždy, skvost, mír proto oblétá mne teď jak holubice – já žil jsem dost! 136
NAD KNIHOU ŽITÍ.
Nad knihou žití stojí každý sám, co prožil, procítil, v sled stkává sobě v kvítí, jež svítilo by leskem barev jeho tmám nad knihou žití. Je trudno zpět, je teskno napřed jíti. Zní steré hlasy siren: Odkud, kam? A život jedno velké, bouřné vlnobití. Jen rozeznat, co bludička, co plam, a v jakou tmu se bezdnou všecko v posled zřítí... Pak nediv se, že slzy v očích mám nad knihou žití... 137
TICHO.
Ó, chaosu ticho! V tobě zas poklidně spát! Ó, Nirvano svatá, co předem jde marně a licho, jen sebe se, člověka vědomí poklidně vzdát! Ó chaosu ticho! Jen strhnouti okovy! – Co říkáš tomu, ó pýcho? Lze haluze se stromu, který by kvésti chtěl, rvát? Lze potlačit v sobě vždy šelmu, hladové břicho? Lze věčnosti do tváře dále se cynicky smát? Ve hmoty klausuru vězněná, ubohá Psycho, můž’ býti vlastní tvé srdce, tvůj příšerný kat?... Ó, chaosu ticho! 138
BA, HOŘKOST STOUPÁ.
Ba, hořkost stoupá do duše jak žluč a zdrtí rozmar dobrý jako stoupa, nad dílem svojím seď tu a se muč, co hořkost stoupá; Kuku srdci padne jako ledná kroupa. Jen pohrdati vším se nenauč, to lázeň mrazu, v níž se zle to koupá. Kal padne nejspíš kola na obruč, co jiný se na duhách slávy houpá, přej všecko všem – protivy v souzvuk sluč, nechť hořkost stoupá. 139
TO PRCHÁ MLÁDÍ.
To prchá mládí – ve všem ty je zříš: ve ptačí písni, kterou Vesna ladí, i v divném citu, kterým hořkne číš – to prchá mládí... V let sklonu, která čím dál více pádí, v žen kráse zrající, jež znal jsi již, když s dětmi hrávali jste v stromořadí. V jich smutném úsměvu uhádneš spíš, jak podjeseně vichr v listí řádí, ta směje-li se, nevěř, dobře víš, to prchá mládí... 140
VŠE SE VRACÍ.
Máš pravdu, vše se vrací, cos kdy jiným dal, co tobě vzato, o čem snil jsi, že se pro vždy ztrácí, to, co jsi druhdy v mládí snad zvával ideál, máš pravdu, vše se vrací... Čím jiné poranil’s, tím’s raněn, nač se’s ptal, Smrt odpovídá ti, až srdce vykrvácí, a v mukách mizí ti ten, jejž jsi hledal, Grál. V sluch tóny poslední zní smutných pastorál a luzy pokřik též, v kterém se modla kácí, cos děckem snil a proč se mladý muž kdy rval, máš pravdu – vše se vrací... 141
MÝLKA OSUDU.
JáJá, urážkám jenž zvyk, jenž nedoved jsem cenit svou práci, slyším hlas, jak divně k srdci vnik, zřím Lethe života se kouzlaplně pěnit, já, urážkám jenž zvyk. I chvím se v rozpacích a šeptám tiše: dík! To jistě mýlka jest – tak nemůž’ se vše změnit, však počkej, krásný sen jen trvat bude mžik. Ať přijde, zahrady chci zatím, divoch, zplenit, tu orchidejí změť, tam ananas a fík, sta květů, plodů sta... jak mohl bych tu lenit, já, urážkám jenž zvyk?... 142
NA PLESU SVÉ DCERY.
Ve vlastním dítěti má mladost neužitá,neužitá se hlásí k životu v svém prvním rozpjetí, teď v svěžích půvabech mi celá Vesna skvítá ve vlastním dítěti... Sny z tužeb zahrady v mé zbledlé paměti, směs dojmů jásavá se v akkordů stech splítá, jak alkoranu verš, ve matné perleti. Nad hrobem Mladosti tě duše moje vítá! taj žití vidím plát sedmerou pečetí v tom, co mi nepřáno, zřím, jí co život skýtá, ve vlastním dítěti... 143
JARO KOSMICKÉ. (M. A. Šimáčkovi ke dni 25./IV. 906.)
Ve sňatku nesmírném Příroda v jaře jásá, tu zlaté doby čár zas není lidstvu snem, pel jehněda jak hvězda v plesu na květ střásá ve sňatku nesmírném... Při vichřic paianu jde Přírodě vstříc Krása, duch křídla dostává a v náruč padá všem, a „Radost!“ šepce buk a „Štěstí!“ šepce řasa... Z objetí Rozkoše a spásy mnohohlasá zvěst letí Života díc hrdě: Člověk jsem! a v chvíli jediné, těl jako duchů spása, se blaho pravěku v dál vlní prostorem ve sňatku nesmírném... 144
MEDITACE O IDEALU ŽIVOTA.
I. I.
 Být kusem přírody a jí se rovným cítit, a v život pustit se, jen hříčkou náhody, za cílem jediným se celou vůlí řítit, být kusem přírody; Sese silou živelnou hvozd starých bludů mýtit a hněvem burácet jak něhou lahody, a nové zápasy ve cizích ňadrech nítit; Kdeskdes urvat pochodeň a do temnot s ní svítit, a jako Petrarca, pln ducha svobody, sáh’ vlasti do kšticí, tak umění se chytit, chtít tvořit, pracovat na díle obrody, jež věčná v člověku, jen všednosti se štítit, být kusem přírody; 145 II. II.
 Jak Goethe s Boecklinem žít k titanskému stáří a cítit ze všeho jen radost, dát ji všem, jak starý Tizian genia v svatozáři, jak Goethe s Boecklinem; než oči zavře smrt a slední atom zmaří, žít kráse, její rys vždy nésti v oku svém, stát nad vším vysoko, co zmítá, rve se, sváří; sen za skutečnost mít a život projít snem, jej vypříst pohádkou, v smích pokrytci a lháři se, věčný efeb, smát, noc vítat stejně s dnem a všecko chápati a zhrdat vavřínem, jen v práci vidět jej, která se denně daří, jak Goethe s Boecklinem; 146 III. III.
 Nechť přijde kdokoli a třeba kámen hodí, a buďsi rána to, jež v skutku zabolí, sám sobě pilotem a sám být pevnou lodí, nechť přijde kdokoli! Mít orla perutě a oko sokolí, a víru, do hnizd jich že Bůh vše ptáky vodí, a jenom přírodě choditi do školy! Jest ztracen pro vždycky, kdo jednou povolí. I život naposled svou masku zloby shodí. Nač tiché štěstí své si ničit v nevoli? Jen vždycky letět výš! ať jen se v prachu brodí, nechť přijde kdokoli; 147 IV. IV.
 A nedat ztrpčiti si radost z díla svého. Vždyť každý, co jen můž’, ze slunce zachytí, jež Krásou jmenujem’, tu radost na něm z všeho si nedat ztrpčiti. Na vlastní podstati vždy z nitra pravdivého si sladkých písní zdroj dál nechat perliti, než, atom, splyneš zas k dnu moře bezedného. Tu chvilku života tak sladce líbezného, nač dát si otrávit? Spěš číši dopíti! A smrt když na dně v ní, ze srdce nezdolného jí ani slední mžik života pozemského si nedat ztrpčiti! 148
LIST DO ALBUM. (Malé Šalounové.)
To vše, co psáno bude v listech těch o blahu, štěstí, jaké neslýcháno, věřvěř, upřímnosti že to píše vzdech, to vše, co psáno. Však až to budeš čísti po letech, ty, jež dnes pozdravuješ žití ráno! snad zamyslíš se nad tím v pozdních snech. Před tebou půjdou jména v zástupech, snad víc tě zajmou nežli vše, co přáno, neb život zakřikne ti mnohé „ano“. Nech v srdce hrát si hudbu sladkých ech tím vším, co psáno! 149
COS VYKONAL.
Cos vykonal, za tebou dávno leží, a přec to půda tvá, z které jsi zrál, tam kořeny tvé v chladu země svěží svou sílu ssají, svět co dále běží... Cos vykonal, Zdazda korunou jsi k výšinám se vzpjal? Zda v mramor slil to nebo v zvučné spěži? Zda byl to duše tvojí nevystihlý ideal? Stál’s bez pohnutí v času kruté řeži, u cizích žebrák a jen doma citů král? Tu rozhoduje, ať se na to jak chce sněží, cos vykonal. 150
XIV.
MEDAILONY.
(Cyklus druhý.)
[151]
RODIN.
I.
Psyche. Psyche.
 Jde útlá, nahá, těla liliji, zlý balvan tíží ji a k zemi tahá, ji olověným pláštěm ovíjí... jde útlá, nahá. Jde v hrozný svět všech hadů, harpyjí, kde často v tmách se zmítá soudu váha, co platno, Krása že ji opíjí? Ten balvan: Všednost, z pustin orgií, i pustin samot zle jí k srdci sahá skořápka hmoty, ví to, zdrtí ji... jde útlá, nahá... 153 II.
Myslitel. Myslitel.
 Řad velkých duchů kroky lidstva hlídá a výš je vede v nejvšednějším ruchu, a mluví tam, kde pravda se jen zvídá, řad velkých duchů. Jdeš lesem, cítíš, kterak ve tvém sluchu se slavná hymna s žalným vzdechem střídá, že kdosi s tebou jde, máš jistou tuchu. Čteš v jizbě sám a neztrácíš se v hluchu, a cítíš, kterak mizí trud a bída, jak v tvůrčí radosti tě u výbuchu v svůj vítá v střed a tobě odpovídá řad velkých duchů. 154 Jsou s námi vždy, v rozhodných mžicích žití, nás křídly nesou, svými myšlenkami, nám z kráterů svých podávají píti – jsou s námi. Do srázných stezk nám sypou rajské kvítí, v své velkosti jsou všech nás vlídní známí, jsou dobří tam, kde po lidsku se cítí. Nad svícnem lidstva pro vše doby svítí a pochodně si podávají tmami, ba na svém žáru nové, větší nítí, by v světle šli jsme hroby, ruinami – Jsou s námi. 155
A. PETÖFI. – (Frt. Brábkovi.) –
I. I.
 Cikáne! slyš, cymbál ječí... kdy jen zníti přestane? Víš, tvůj život v nebezpečí, cikáne? Děvče chyť, je líbej v křeči, ať jen v líčku zaplane, líbáním se láska léčí... Nad vlčí mák v oheň větší srdce chytí zdeptané,zdeptané. Pij a líbej! – Dosti řečí, když zle, sáhni k noži, k meči, cikáne! 156 II. II.
 Ale jen Svobodu především! Svoboda růže ohnivá, Svobodě beťara láska, Svobodě cigána rým, Svoboda nad víno tokajské zahřívá, proto jen Svobodu především! Bez koně, bez dívky, která se usmívá, bez číše čím by jen Maďar byl, čím? Ale jen především Svoboda naše buď zářivá! Bez vzteku, bez vášně celý svět prohnívá... Jak drahý jest cymbál a tábora dým! Jak dívčích polibků sladkost mne umdlívá – Ale jen Svobodu především! 157
SWINBURNE.
Ronda král je Swinburne; v křesle achatovém snů svých trůní, oči upíraje v dál, u bran Smrti sní na prahu jaspisovém ronda král. Každý Máj mu plen svůj nese v květu novém, rýmy háďata jsou, s nimi by si hrál, velký citů král, který jest kejklíř slovem. Snů svých vzácné víno by všem podával, v ticho dum svých zapředen a hrdý lovem, výprav mystických, ať jej hvozd temný jal, v klenbu gotickou ať lká nad děcka rovem, ronda král. 158
PAUL VERLAINE.
Děckem s hudbou v duši a nemocným k tomu nazvali tě, pěvče, který všecko tuší, co zní v stonu flétny, v zahučení hromu; – děckem s hudbou v duši. Mně jsi starou, blesky otřískanou hruší, která hnizd svých taje nemá říci komu, kterou všecky vichry z všech stran světa kruší. Duch, jenž zapřádá se v kruh vždy užší, užší, od prsů jenž nahých spěchá v šero dómů, ze snů mystických jejž kokotek smích ruší, zpěv tvůj edenu květ urván z vášní lomů děckem s hudbou v duši. 159
OSCAR WILDE.
Kde jaký křemen a kde kdo byl, zdvih’. – Teď pokorně by drželi ti střemen, teď démantem se na tvém čele mih’ kde jaký křemen. Dřív nedali ti cítit tíhu břemen, všech zločinců trest nejhorší tě stih’ – div z kůže tvojí netahali řemen. Buď skutečný, buď domnělý tvůj hřích, že Umění jsi tknul se srázných temen, byl’s souzen, musil’s poznat Farizejců pych, že smí tě ranit v krev ve hlupců smích, kde jaký křemen. 160
EDGAR ALLAN POE.
U bran Zatracení černí netopýři, vidiny tvé, bijí v cherubinů pění, jak změť černých hadů splítají se, víří u bran Zatracení. V srdcích zmije jsou a v mozku štíři v úzkostech, kde pomoci víc není, ve šílených orgiích zle hýří. Duch, jež odpouští a všecko smíří, sladkým dechem šepce: Zapomnění! Zločinci jsou ducha bohatýři, v tom, co Smrt jim dává políbení u bran Zatracení... 161
PETR HILLE.
Verlainův bratře, druhé, staré dítě, tuláku boží, pěvče snů a tuch, ach, jaké duší spojují vás nitě, jak s Gallem Germán byl by věrný druh! Ve vašich nápadů i rhytmů sítě,sítě jak zlatá rybka zapadává duch, v ztracené ráje patří na úsvitě... Verlainův bratře! V sfinx poesie promění se hbitě, co chceš jen dělej, nerozbiješ kruh, v nějž jala tě, jsi zaklet, pochopí tě, kdo s Vivianou nahléd’ v duchů lihluh, kde tepny žití buší temně, skrytě... Verlainův bratře! 162
KEATS.
Na sedmi zámcích, jimiž Poesie dvéře jsou uzavřeny, každý básník třás’, ať v záři slunce, ať v měsíčném šeře, toť jejich písní bouřný, lkavý hlas. Ten v Pucka žertu a ten v nedůvěře plachého děcka, v tuše věčných krás, jichž poklady tam nikdo neprobeře na sedmi zámcích. Tys nejdál dospěl k poslední té sféře, za kterou taj spí. Poesie vlas jsi zahlíd’, zlato jeho ve tvém peře a odlesk jeho pad’ ti na kadeře, tvůj život krátký zhas, když nejmocněj jsi třás’ na sedmi zámcích. 163
LECONTE DE LISLE.
Vždy k tobě zas, ty veliký a silný, jak echo k skále můj se vrací hlas, tvé písně hledaje vždy tenor sdílný vždy k tobě zas! Oč horší svět jest sobecký a vilný, co písně tvojí slavný paian zhas’, oč pustější jsou duchů velké dílny! Však vzdechem kovový a neomylný zní zpěv tvůj stejněstejně, tenkrát jak se třás’, zní v srdcí střed s nejvyšší duchů střílny a volá v Krásy hod, kdo velký, pilný, vždy k tobě zas! 164
LÉON DIERX.
Ty svaté Mlčení, buď pozdraveno, tys matkou nejsladších snad tušení! Je, skálo, znáš, i tichá, mořská pěno, to svaté Mlčení. Je v chvíli rozkoše znáš nejlíp, Ženo, ve svalů křeči, srdcí bušení! VyVy, MrtvíMrtví, zvlášť, jichž nejhlubší jest věno. Však jednou, jak jsi bylo prolomeno a samo dalo jsi se do pění, zněl, Dierxi, tvůj zpěv! Dnes tvoje jméno jest resignace kouzlem posvěceno, viď, svaté Mlčení?! 165
JOSÉ MARIA DE HEREDIA.
Z Tvé ruky vypad’ štětec, celý svět a barvy v něm jenž ladil na souzvuky; víc Krása neovlaží sprahlý ret z tvé ruky... Jen divný rachot, z podsvětí snad vzlét’, jak Heraklu by habry, jilmy, buky kdos kácel, by je na hranici vmet’, Sese mísí v Gaie pláč, ve fléten zvuky, v nichž velký Pan se sklání naposled, Tvé srdce líbaje, kde ztichly tvůrčí muky, by – pro koho jen? – ztichlou lyru zved z tvé ruky. 166
XV.
SMRT.
[167]
SMRT.
I. I.
 Za každým jede, každý smrtelník má svou. Od narození Park již křehkou nit všem přede, cval její slyší každý jako tenkou mhou, za každým jede... Blesk šlehne chvílemi skrz díry masky šedé, a hnáty lícních kostí zamihnou se tmou, za ruku Starost, Hnět a Utrpení vede. Nadběhne někdy chodci stezkou skalnatou a rázem lačným supem jak blesk s mračen sjede a jindy kočka s myší dlouhou hrá s ním hrou, za každým jede. 169 II. II.
 Hurrá, hop! – Černý jezdec dnes kol orgií se mládí mih’, host sotva první pohár vznes, jej oštěpem svým stih. Hurrá, hop! Přes moře letěl, pouští v les, z močálů od Nilu se zdvih, byl moru dech, byl vzteklý pes. Obratem proběh Sever, Jih, od Země prahu do Nebes, i z Rozkoše se klínu líh. Hurrá, hop! včera jako dnes. 170 III. III.
 Zlým zdá se být – a každou bolest tiší, jak děcko zkájí rozplakaný cit ve sukních matky své; čím je ti bližší, zlým zdá se být. Za hrobem jiný převezme tu nit, již přetrh on, a hrobu ve zátiší dál bude zráti, co má znovu žít. Tu, již nes žitím, hořkou, smutnou číši, za kalich míru změní, dá zas klid, klid velký vrcholů i mořských tiší... zlým zdál se být. 171 IV. IV.
 Ne Smrti dech, nás pouze loupí Čas o vše, co svým jsme mohli zváti, dravý spěch, jenž nedopřeje plně užít žití krás – ne Smrti dech; Spíšspíš zloba lidí, více vlastních vášní žeh pod oči vrásky vrývá, sněhem kypří vlas, že sebe nepoznáme ani po letech. Když v posled nad plody jsi Hesperid se třás, tvůj vlastní život volal: „Pryč!“ a „Nech!“ tvůj život, matnou bludičku, tvůj život zhas, ne Smrti dech. 172 V. V.
 Ach, oči lásky! Ty že musí, musí, musí pod černou hlinou spáti bez otázky, že bílé hrdlo ta prsť neúprosná zdusí i oči lásky; Vv pavučin změť se změní lehké, zlaté vláskyvlásky, a proto lidské srdce tolik bídy zkusí, a proto přijdou šediny a proto vrásky! Kdy Tvůrci samému se ten řád věků zhnusí? Ždát kdy bych splnění měl o vzkříšení zkazky, ne pro sníh ňader, ne pro vlas ten rusý – jen pro ty oči lásky! 173 VI. VI.
 Ó, Smrti, dost! Jen jednou Anděl pravil nad kamenem, jejž nadzdvih, rajský host,host. Proč Smrt, když cíl se člověk hledat neunavil? Ó, Smrti, dost! A nejsi-li přec duchů jediný ten most ku Věčnosti, proč by se nezastavil ten šílený tvůj běh, proč hřmít má na Věčnost? Ó, miliony spících, jež tvůj Samum zdávil! Jen perlu citů jen, myšlenek zářný skvost v tvém kelímku když tvůj žár neroztavil? Ó, Smrti, dost! 174 VII. VII.
 Jejž kladou v zem, ti přítel mohl býtibýti, a žena-li, ty jejím milencem; od plných stolů posílají hníti, jejž kladou v zem. Jej neznal’s, lhostejný byl tvému žití, proč údiv nitrem, bolest chvěje rtem? Snad jednou za ním že ti bude jíti? Tak v shon a trud a v boji proti všem cit lepší, měkký v tvrdém srdci nítí ten, jemuž hlína duní nad hrobem, jejž kladou v zem. 175
XVI.
HŘBITOVNÍ KVÍTÍ. – Památce Jana Nerudy. –
[177]
HŘBITOVNÍ KVÍTÍ.
I. I.
 To skřípnutí vrat hřbitovních, když pohřbu slední účastník.účastník se ztrácí starým mřížovím ve duše bolném pohnutí, co vypráví ten truchlivý a srdce rvoucí okamžik, to skřípnutí! Dí: Tady smrt dlí. Život tam. Tam ohně šleh, zde splanutí, ó, jdětejděte, živíživí, cestou svou a vzdejte bohu ples a dík, že jdete, život práva má, jež na všech sobě vynutí. Zde hniloba a tlení jen. Jak žití slední výsknutí a zoufale mi do kostí ten skřípot neobvyklý vnik, zněl rozluky hlas poslední, všech ztracených dnů vzdech a vzlyk a poslední to bolestné od retů drahých trhnutí v tom skřípnutí... 179 II. II.
 Dušiček smutek po hřbitově se každým rokem prochází, své staré známé v každém rově, jak loni, letos nachází dušiček smutek. Sta lampiček je pohotově, sny mrtvých zář dnes provází, zní báseň v každém vzdechu, slově. O slastech ráje zdá se vdově, o žití bez všech nesnází se vdovci zdá... Co zdá se sově? Skřek její srdce omrazí, jak hřbitovem se prochází dušiček smutek. 180 III. III.
 Jednou v roce, jedenkrát na mrtvé si vzpomenem’, vítán den buď, kde lze stát v žití honbě snivým snem jednou v roce. Pak zas jako stádo jdem’ v dešti střel a běd a zrad, o život se perem s dnem. Na dvéře tu listopad zabuší a plamenem cítíš slzu v zrak se drát... Musíš navzdor všemu, všem, mrtvých tiše vzpomínat jednou v roce. 181 IV. IV.
 Otázky Hamleta! Vy věčně nepodajné, jak divých máků květ sta kolem rozkvétá, má duše vznáší se až v sféry cizokrajné, otázky Hamleta! CosCos, PrometheePromethee, snil, co vzdoroval jsi, Kaine? Kde všeho vznik a cíl, kde mzda i odveta? Sny, tužby, přeludy tak obrovské a bajné! Nad vámi Shakespeare snil, vám vysmíval se Heine, kdo jednou se vás dotk, v ráz stal se poeta, po tmavém schodišti v dum labyrinty tajné hloub stoupáš, stále hloub až v peklo, jestli v ráj ne... Otázky Hamleta! 182 V. V.
 Před tváří Smrti,Smrti jak jest směšné, nízké, malé to každodenní zápolení, jež nás drtí, jdem schváceni jak hosté po půlnočním bále před tváří Smrti. Co chceš tu, radosti? Co chceš tu, marný žale? Nás jedna bolest největší z všech nejvíc škrtí, že nelze tobě v náruč padnout – Ideale! Za námi letí: Naděj, Strach, Klam, lační chrti, slyš jejich cval... dospěli zrovna k oné skále, kde Věčnost ve závojích stých se halí stále před tváří Smrti... 183 VI. VI.
 Těch mrtvých bude-li dost? Co mlčíšmlčíš, SmrtiSmrti, jen? Jak smím se takto ptáti, plachý vteřiny host? Co živých naděje? Co mrtvých pevný sen? Těch mrtvých bude-li dost? Važ správně minulost, važ přesně budoucnost, v té Změny stoupě jde, kdo vítěz je, kdo plen? Kde v koloběhu tam je spásy pravý most? Ó, růsti dále vždy a žít, jak svět vždy žil a rost, přes štěkot buldoků a přes vše vytí fen, pro moment urvati si poesie skvost, je žíti jedině... pak prázdně vyzní sten: Těch mrtvých bude-li dost? 184 VII. VII.
 Nejvíc bolí v mrtvých sadu opuštěný hrob a holý, zvlášť když děcko žití zradu nepoznavší za náhradu, vzalo věčný mír v tom poli, nejvíc bolí. Dívka mladá ve svévoli ruce spínajíc v svém pádu, aspoň rozkoš chytit volí. Žití celou Iliadu, starých mudrců všech školy, bájí sladkou Žehrazadu vidět marnou v časů spádu, ať to vinou kohokoli, nejvíc bolí. 185
AVE! (Památce paní Antonie Fischerové.)
Ave anima pia! – Proč od nás pospícháš spat? Ty jsi studánkou byla v idylle o štěstí smavé, zkad moh’ lokati chodec svěžest vždy, úkoj a chlad, Ave! Když tak cizím se dělo, jaké pak slunce ty žhavé bylas miláčkům vlastním! Každý tě musil mít rád: byloť od tebe všecko ryzí tak, pravé a zdravé! Naše záhady více nejsou již písmo ti tmavé; Našenaše láska však zůstává, tobě, věř, hrobu se bát, by jako rouhání znělo. – Je-li však, pro tebe lkát srdcím nutností, ó, nech nás v bolesti dravé, tobě zašeptat, v růže jak by se vánku dech klad’: Ave! 186
XVII.
MODLITBY.
– Blízko s průvodem. – – Sv. Čechovi za Jeho „Modlitby k Neznámému“. –
[187]
I.
Mou duši vem, ji stiskni v svojí dlani, Ty, kterým dýchám, miluji a jsem, jak houbu stiskni ji, až k umírání, mou duši vem! Tvá dcera z Tvojích trnů diadém, viz, krví plačíc, nese na své skráni, a přec jde vítězná a v zhrdu všem. Zří plná síly k nové hvězdě ranní, ret její chví se čarným údivem, jí bolest manou, škleb jí požehnání – mou duši vem! 189
II.
Modlitby kacíře – ach, komu jsou jen milé? Jak smí se modliti, kdo chabý ve víře? Být silným v lásce jen, tím nedosáhnou cíle, modlitby kacíře! Co láska platna jest, jež vzrostla na mohyle, když předmět mrtev již? – tu osud rytíře ji stihne, léta jenž zřel k oknu pošetile. Jen zřel a vzdychal jen. V chlad svého pancíře zamk’ tužby horoucí své vášně na smrt zpilé. A k čemu bylo to? – Čím protest z pranýře a s kazatelny škleb? Jsou svědci slabé chvíle modlitby kacíře. 190
III.
A přece musí výš z té duše rozvášněné! Rci, Bože zástupů, zda všecky uslyšíš? Tik ptáka, červa křeč na cestě zaprášené – i tento musí výš! Ať v stíny žaláře či mnišské cely tiš zní katarakty duše umučené, ať v skřek jich, Osude, ať Věčný v nebi spíš! Je síla neznámá k edenu branám žene, v nich sterých životů vře slz a krve číš, dál člověk slyší je, když Bůh je zapomene, a proto musí výš! 191
IV.
Tys, Pane, chtěl, bych v silné ruce Tvojí byl Věčnosti lis, jenž by překypěl Tvé slávy, lásky nesmrtnými zdroji, Tys, Pane, chtěl. Tys k cizložnici to slovo děl, Tys Lazara zved prstem v stínů roji, že rubáš shodil, vstal a pevný šel. Ty můžeš vše, jen duše má se bojí, Ty víš, jak rád bych v Tvoje slunce zřel, tož nediv se, že hoří v písni mojí, Tys, Pane, chtěl! 192
V.
U nohou Ježíše ta smutná Magdalena s tou vásou vůně své rozlité v přepyše, ký symbol duše to, jež v prachu pokořená, u nohou Ježíše! Hle, vše v té vůni dá! Ať anděl zapíše to v knihu osudu, jež tam jest otevřená, těm v jistou zásluhu, kdo spěli nejvýše. Co krása, půvab jest, co sláva, žití cena před touto obětí? – Jak teprv zadýše ta vůně ve váse té duše, uzavřená, u nohou Ježíše! 193
VI.
Za Tebou půjdu, vím, byť odstrčil’s mne třeba, byť jasný plamen Tvůj mi halil světa dým, ne, že bych o skývu lkal andělského chleba, za Tebou půjdu, vím! Mé proč ti jistě není tajemstvím. Tak Kanan Mojžíši se zjevil s hory Neba, by v odříkání svém se cítil silnějším. Mne zapuď, vesmírem jenž’s rozlit nesmírným, pro jeden paprslek,paprslek ze zřítelnice Feba, jenž hoří v duši mé, se s Tebou nehrdlím, dal’s, vezmi jej! – Mně lásky Tvé jen třeba, za Tebou půjdu, vím! 194
VII.
Dej, abych věřil v Krásu, Duchu světa, jenž nejlepším jest, co jsem soudem změřil, tvým zrcadlem, kam veleba Tvá slétá, dej, abych věřil! Ať v západ zřel bych, vlny plesa čeřil, květ v ruce držel, který Vesna vplétá si v kadeř v chvíli, když se večer sšeřil; Kdykdy tělo paní Miloské v tmách zkvétá,zkvétá jak bílá lilje, div, který jsi svěřil v tmu našich cest, kam všednost kal svůj metá, bych nikdy Krásu ve tváři neudeřil, jež matka radosti a její meta – dej, abych věřil! 195
VIII.
Jakby to byly poslední listy mé dušeduše, ty verše píšu zde v půlnoční chvíli, vím, život přejde přes ně tak hlušehluše, jakby to byly... A za mnou „atra cura“ života kluše, i mne již pomalu ztratí se síly, jsem stará jižjiž, servaná bouřemi hruše. Čas, začít vadnout... V lupení suše slyš vítr jeseně sténá a kvílí... a struny mé duše chvějí se v tuše věčnosti dechem – poslední k cíli jakby to byly! 196
IX.
A dlužno vděčným být! – Za lásky sladké časy, za první života a pochopení cit, za první dojmy velké, nesmrtelné krásy, ba, dlužno, vděčným být! Za první paprsk, jejž jsi za svítání chyt, za kouzlo cítit vše a slyšet všecky hlasy, že směly ohlasem se v srdci písní chvít... Za ženy půvab, jejž jsem vždy směl pít, za možnost, svého děcka hladit vlasy, za zpěvu dar, jenž k hvězdám z duše lít, jak z poháru dech nadšení a spásy, ba, dlužno vděčným být. 197
X.
A nejvíc za ten zpěv! – Ó, řadu let mi zněl, mých nálad zpovědník, mou rozrušil vždy krev, ji doved jediné zkonejšit i můj žel – Ba, nejvíc za ten zpěv. Já v zápas nadlidský jsem odhodlaně spěl, neb mety Pygmeův můj dráždívaly hněv, já v brázdy života jsem vždy jen lásku sel. Za tuto lásku k všem – ó, Sám’s ji, Pane, chtěl, za potlesk moudrých všech jak za oslů všech řev dík, dovol, abych Ti své klidné duše pěl, však nejvíc za ten zpěv. 198
XI.
A boje o skývu mne neušetřil’s, Pane, to shledávám a věř, mi není k podivu, tím věčný soucitu mi prazdroj z duše kane, z těch bojů o skývu; Žesžes drsnou cestou ved mne v nesšlapané mých ideálů dráhy, pravdy ku zdivu, jen správné bylo, sudbou moudře stkané. Dost pohody Jsi přál snů mojich předivu, svou žatvu přehlížím, zlatými stohy plane, jest dobrým k radosti a zlým jest k údivu, – Však dost by mohlo být z Tvé vůle svrchované těch půtek o skývu! 199
XII.
Nechť budou hádat se o cenu písně mojí, v té jediné jsem žil jak v šťastné pohádce, a tu jsem ryzí vzal z té věčné ruky Tvojí a mohou hádat se... Já mlčky spokojen v svých citů zahrádce, ten pramen hlídat chci, zkad mladost má se rojí, kol něhož v květu jsou snů pestré kosatce. Los orla nechť jsem nes ve mřížích zajatce, tou láskou Dantovou, jež hvězdy hýbe, pojí, já zaplál vítězně... byť třeba na krátce, tou pouze zvítězil jsem... po všem boji teď mohou hádat se! 200
XIII.
Kříž vezmu dál – ať sluje nedostatek, ať lásky zklamání, škleb druhů, žal, ať uhodí mi pro vždy velký Pátek, kříž vezmu dál... Byl krásný sen, jenž se mi z mládí zdál, teď cítím teprv, to byl duše svátek, však neoceněn, nepoznán prch v dál. Že dal Jsi nejlepší mi ze všech matek, tož Krásu, otcem že mi Ideál, dal’s nejvíc mi, tož rád bol, trud i zmatek, kříž vezmu dál! 201
XIV.
Proč dal Jsi lásku, v popel resignace když zdeptáš ji a v čelo píšeš vrásku, když dříme pod perutí něhy sladce, proč dal Jsi lásku? Proč na oči jsi klamů dal ji pásku? Proč balvany jí v cestu svalil, v hádce ji živlů štval, by s peklem vešla v sázku? Já zrnem byl a Tobě úkol mlatce v tom připad, já však nezkřivil jí vlásku, co Tys v ní bušil. Kdo tu věrný, zrádce? Proč dal Jsi lásku? 202
XV.
Ti mrtví, jež’s mi vzal, můj účet nezatíží ve knize života, však živí, jež’s mi dal, ach, těmi probít se, je někdy velkou tíží! Ti mrtví, jež’s mi vzal, Zz těch každý klidně tak v můj všední shon zde shlíží, já sotva klidnějších bych sousedů si přál. Oč živí horší jsou, tu bičem jsou, tu mříží! V sled mrtvé s živými zas jedna pouta víží, jsme jedna rodina, bol společný náš král, v sled připutujem zas a všickni k Tvému kříži, kam ve stín chladící nás úpal žití shnal, ti živí, jež’s mi dal, ti mrtví, jež’s mi vzal. 203
XVI.
V sled k čemu zoufati? Tak malým všecko zdá se, co prožít musíme zde v krátké závrati. My ve tmě zrozeni se probudíme v jase, v sled k čemu zoufati?! A jestli určeno, nám všecko prohráti, kde výkřik, protestem jenž silným ozývá se, zní, vyzní do prázdna, jej nikdo nevrátí. Buď růže jako hloh na žití souvrati nám stejně vítáno, vzplát obé může v kráse, co věčně zůstává, to nemůž’ zvětrati, co věčné tisícerým echem rozléhá se, tož, k čemu zoufati? 204
XVII.
Noc padá na lesy. – Kol krajina se tmí. Den parný, dusný, byl. Mračnými nebesy cos, ohlas andělských snad kroků v dálce hřmí... Noc padá na lesy... V tmě sladce dřímá se, mne ta noc neděsí, duch, který neusne, ví, kam vnikati smísmí, a dobře zná ten sloup, kam štít svůj zavěsí. Ó chodci azurem, vy cizí, neznámí, ať nezbloudíte mi etheru pralesy! Kéž svitne hvězda vám a tma vás nezmámí, Gral svatý kyne již. Věčnosti mlhami. Noc padá na lesy... 205
XVIII.
A čím víc padá níž, tím více láká! Teď cítím, co, mé srdce, dávno víš, van křídel toho mystického ptáka, čím víc on padá níž! Jak Ganymeda chyť mne nad oblaka, mne za moře nes, kde plá jižní kříž, ty, jenž’s má osa, hřídel můj i páka! Po špičkách půjdem’ spícího kol draka, a pak se křídla tepem vznesem výš, zem necháme, ať jen se dole smráká, a čím víc padá níž! 206
XIX.
Tisíci světel vzplál již Grala svatý hrad! Ó, na kolena již! Dech Věčna kolem vál! na času orloji hřmel rafije už spád, tisíci světel vzplál Duch lačný přístavu, víc nechce plouti dál! OřOř, ze všech prazdrojů jenž píval vždy a rád, chce z jednoho teď pít, zkad dětské mléko ssál. Já v zámek vejdu již, oř vejde do zahrad a nesejdem se víc. Můj krok zní v tesknou dál, a kopyt v dálce zní mdlým taktem pustý sad. Van ostrý vpadl jsem...; to není hrobů chlad. Duch, jenž se na Věčnost jak sestru pousmál, tisíci světel vzplál! 207
XX.
Z mých velkých vznětů všech i z malých záchvěvů, kterými kdy se třás duch přemítavý v snech, čím povzlet čerpal jsem i žebral úlevu, z mých velkých vznětů všech, Zz těch sladkých pocitů pro druha, pro děvu, pro Krásu, Dobro zde, pro Soucit vzplanul žeh těch světel zářivých ve sladkém úsměvu! Ať dál zní dobami, ať po eonů stech, v tón vyzní jediný bez rmuty, bez hněvu, vždy dík a radost jen! – Andělských do zjevů,zjevů to padniž jediné, buď poslední z mých ech, z těch velkých vznětů všech! 208
BLÍZKO S PRŮVODEM.
Tak blízko s průvodem jsem kráčel, při tom cítil, že k němu nepatřím, tož šel jsem tich a něm, jakbych se paprsku spadlého s výše chytil, tak blízko s průvodem... Ti všichni velicí a já se kořil všem; ba v mládí za nimi se jejich stopou řítil; neb sotva slavnějších kdy porodila zem. Já s úctou dětinnou jich šatu líbal lem, a jejich slovem se jak manou z ráje sytil, a jim jen děkuji, že život sladkým snem, na jejich plamenech já plamínek svůj vznítil, hrd, že jsem jíti moh’ svou nocí i svým dnem, tak blízko s průvodem... 209
EPILOG.
[211]
KALEIDOSKOP.
Kaleidoskopu pestrá hříčka! A přec i v ní znát ducha stopu, jak v obrazy se pojí sklíčka kaleidoskopu. Tříšť květná mezi stohy snopů, tříšť zvuků, které vánek hýčká z fleten i kladiv od kyklopů; Jakjak v polosnění přivřeš víčka, třpyt hvězdný schytáš s nebe stropu, Snysny jdou a písně větrnička je pohání... Ó, květy trópů v kaleidoskopu! 213 OBSAH.
PROLOG (Dvojí rondó)9
I. LYRICKÁ DUŠE. Otevřená kniha13 Děti dekadence14 Velký lyrik15 Má práce16 Budoucím básníkům17
II. MOŘE. Lektura Dantovská21 Kdy zase?22 Mikrokosmos23
III. LÁSKA. I. Sladká ruka27 Touha lásky28 Národní píseň29 Touha lásky30 Vzpomínka31 Večerní píseň32 Spoutáni33 Láska a poesie34 Moc lásky35 II. Láska mluví36 Zlé rozmary37 Proč?38 Tolik lásky39 Bez modlitby40 Miloval jsem41
IV. ŽENA. I. – IV.45 – 48
V. DĚTSKÉ SNY. I. – VI.51 – 56
VI. CO VÍTR KVÍLÍ. Co vítr kvílí59 A vítr kvílí dál...60 Pokračování61 Finale62
VII. ŠEDÉ ŠKABIOSY. Náš život65 Pod obraz domku mé matky66 Soumrak67 Má cigeretocigareto!68 In memoriam69 Rondó sentimentální70 Rondó sarkastické71 Přátelům72 Mám věřit?73
VIII. KRÁSNÝ SEN. .I. – V.77 – 8381
IX. TŘI BIBLICKÉ DŘEVORYTY. I. Josef85 II. Dle knihy Ruth86 III. Cestou ze Sinaie87
X. MERLIN A VIVIANA. Apostrofa II. – IV.91 – 94 Duo II. – II.95 – 96 Jak včera, tak dnes97 Hrob Merlinův98
[215] Strana XI. PŘÍPITKY. Hygeie101 Panovi102 Graciím103 Musám104 Kráse105 Frederimu Mistralovi106 Jaroslavu Hilbertovi107 Jiřímu Karáskovi I. – II.108 – 109 Vše hudbou buď!110
XII. MEDAILONY I. Arnold Boecklin I. – II.113 – 114 Carmen Sylva115 Richard Wagner116 Gabriele d’Annunzio I. – IV.118117 – 120 Sonety Shakespearovy I. – VII.121 – 128127
XIII. AMARA. Co platno?131 Červ v srdci132 Můj Bože!133 Denník duše134 Ach, vlny oblaků...135 Já žil jsem dost136 Nad knihou žití137 Ticho138 Ba, hořkost stoupá139 To prchá mládí140 Vše se vrací141 Mýlka osudu142 Na plesu své dcery143 Jaro kosmické144 Meditace o idealu života I. – IV.145 – 148 List do album149 Cos vykonal105150
XIV. MEDAILONY II. Rodin I. – II.153 – 155 A. Petöfi I. – II.156 – 157 Swinburne158 Paul Verlaine159 Oscar Wilde160 Edgar Allan Poe161 Petr Hille162 Keats168163 Leconte Dede Lisle164 León Dierx165 José Maria de Heredia166
XV. SMRT. I. – VII.169 – 175
XVI. HŘBITOVNÍ KVÍTÍ. I. – VII.179 – 185 Ave!186
XVII. MODLITBY. I. – XX.189 – 205208 Blízko s průvodem206209
EPILOG. Kaleidoskop209213
E: jj + sf; 2004 [216]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Souborné vydání básnických spisů Jaroslava Vrchlického; Otto, Jan; Unie
(Nákladem J. Otty v Praze - Tiskem „Unie“ v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 216

Věnování: Hilbert, Jaroslav
(Básníku Jaroslavu Hilbertovi v přátelství upřímném Jar. Vrchlický.)