I.
Reflexy a reliefy.
CYKLUS PRVNÍ.
[9]
Hebe.
Vždy reky vítat na Olympu prahu,
vždy s plnou číší nektaru v své dlani,
vždy na rtech dětských stejné pousmání,
vždy v očích slastí elysejských vláhu;
Vždyvždy jiným růže něhy metat v dráhu –
ó lépe slední Dryadou být v stráni
a těkat útesy hor, žírnou plání
i Faunu třeba klesnout ve nástrahu.
Co platno mládí a co krása platna,
když nelze užit kouzel jejích vděků,
i sama nesmrtelnost štěstí nudí.
Jeť Io šťastnější, již touha chvatná
štve v šílenství, i Helena, tmou věků
jež věčnou žízeň lásky v ňadrech budí.
[11]
Pan a Psyche.
Kdys Amor byl jí vším; však během času
přec poznala, jak jedinou on strunu
přes život napjal, jehož ve korunu
že chybí mnohý šperk jí vzácných jasů.
I naslouchala v tajný ševel klasů,
řek tichý zřela běh, skal němou runu,
na hvězdy zářné, mlčenlivou lunu
a ze všad sta jí sdílných znělo hlasů.
Zde život rovněž! jilm se pyšnil starý,
kol něhož břečtan ovíjel se vzhůru,
zde život! znělo na vlnách i v háji.
Sta zjevů hrálo v řasách jitřní páry:
To starý, bradatý Pan skrze chmuru
k ní zřel a smál se hraje na šalmaji.
12
Smrt Heraklova.
Ký drsný hlahol ve hlubinách lesa?
Kentaurů v chvatu běsný zástup divý
poráží kmeny, snáší klest a dříví
a vrší hranici až po nebesa!
A Herakles juž v žhavém rouchu Nessa
se vrhá v žár, jejž pochodní sta živí,
v něm blednou ořů Héliových hřívy,
svět chví se děsem – Dejanira plesá!
A teprve když oblit světla clonou
se héros vznáší bohů ku prestolu,
co dole skály, pláně v kouři tonou,
Sese vrhne na zem, cítí, jak jest malá,
neb vidí nyní ve šíleném bolu:
Msta její jeho triumfem se stala!
13
Rhodope.
Proč poslední šat odložit dnes váhá?
Juž ložnice se otevřely dveře
a jak jen mohla poznat v pološeře,
choť přistoupil k ní a juž po ní sahá.
Dnes děsem jí, co bylo mořem blaha,
ne choť, to fantom k loži se dnes béře,
i zachvěje se v divé nedůvěře,
jak v lázni plamenů juž stojí nahá.
A cítí šerem jakés cizí oko,
že lačně hltá její všecky vnady,
a to ji pálí, hlodá přehluboko.
Z těch plamenů až v očích se jí stmělo.
Král, který okoušel dnes plod své zrady,
v svou náruč netisk’ ji – jen její tělo.
14
Kolos na Rhodu.
Když bájný kolos, Rhodu na předhoří
jenž svítil lodím k břehům cizích světů
do moře vrhaje tříšť žhavých květů
a v zápas vcházeje i s Foiba oři,
Sese začal chvět a kácet, v těžkém hoři
tvář zakryl každý, orel ustal v letu
a slavík v písni, číše sjely s retů;
tu zdálo se, že Olymp sám se boří.
Tu jak by sám veliký otec světla
chtěl zhasnout symbol zářné moci svojí
a tepla, něhy, vlídnosti a jasu;
Zem v pouti své jak v stálý mrak by slétla,
s tmou začlo býti lidstvo v stálém boji,
s tmou, v které pravda začla škrtit krásu.
15
Pomsta Apollinova.
Ze zdrojů víly, ze skal vyhnal duchy,
vše kácel v prach, co hřálo poesií,
a roucho zářné symbolu, jímž kryjí
se velké pravdy, zdeptal k pravdě hluchý.
Co jemu věštců dumy, sny a tuchy,
i proti bohům s drzou povstal šíjí
a hlásal: V slunci, jež zem lačná vpíjí,
prý neplá Apoll, žhoucí škvár to suchý.
Však velký bůh jak druhdy tam před Trojí
vzal obrovský luk na plec a v toul sáhnul
a střelil – zlatá struna zazvučela.
Pad’ mudrc k zemi, v slunce žhavém znoji
snad v chvíli, kdy se ve tvář pravdy nahnul,
jej nesmrtelná boha sklála střela.
16
Minotaur.
– M. PIRNEROVI. –
Po schodišti areny kruhovitém
tlum nahých dívek chví se divým strachem,
ta útlá studu zardívá se nachem,
ta starší zhrdání jen má svým štítem.
On zatím v koutě hustým stínem krytém
si prohlíží je, laně v tlumu plachém,
a hledá, kterou dříve vléci prachem,
na které ztišit vášeň v skoku hbitém.
A cítí, netvor, v hrudi krásy plání,
je líto mu jichjich, a přec jedním rázem
rád všecky zdeptal by svým rohem býčím.
I zařve slunci vstříc a v tomto řvaní
zní zřetelně: Ó jak jsem bídným plazem,
neb v tom, co krásu chci, juž v tom ji ničím!
17
Talmudista.
Miguel Sevillský, jenž nad talmudem
se skláněl ve dne v hojných žáků davu
a v přeučených filipik svých splavu
o kozí chlup rád přel se s mnohým trudem,
Vzorvzor apoštola ve svém šatu chudém
před každým pokorně svou skláněl hlavu,
zvlášť krále ctil a panstvo, cti a právu
vlas nezkřivil, sekt různých netknut bludem:
Miguel Sevillský, když půlnoc byla,
vše zavřel, dvéře též i okenice,
by k světlu nelít’ much a hmyzu nával;
Připři svitu lampy – jak se třásla bílá
mu brada při tom, jasem plálo líce! –
rixdaly obřezanec obřezával.
18
Columbus.
Nesměrné moře! Jak své vlny valí!
Teď jednu bouři ztišil svého lidu,
však moře ve příšerném trvá klidu,
jak před bouří se mlžný obzor halí.
V té nesměrnosti s loďmi svými malý
bod, vesmírem hnán, oběť svého vidu,
zem novou hledá, lidstva starou bídu
by přenes’ tam i zápas neskonalý.
Hled k nebi. Jižní kříž v svém čarolesku
zřel v jeho spor a dumy, vlídným svitem
mu ozařuje neznámých drah stezku.
Na zjev ten pozděj vzpomněl ve žaláři,
když pouty svými řinčel s trpkým citem. –
Však jako tenkrát kříž mu stejně září.
19
Proroctví Cazottovo.
U slečny de Lamballe co šperků, květů!
V přestávce tance do míčovny davy
se odebraly, hlava vedle hlavy,
směs nahých šíjí, svěžest krásných retů.
Nad paruky a hedváb v bystrém letu
juž míče mihly se a do zábavy
jak v moře slunce vpad’ vtip ostrý, smavý,
ples dívce v líčku hrál i v oku kmetu.
Jen Cazott stranou stál, něm v tomto plesu,
on stíhal míčů sklon a stíny v tichu,
na bledé tváři stopy muk a děsu.
– Aj, míčů rej tak filosofa baví?
Hlas hostitelky děl mu v jasném smíchu.
– Ne míče, madame, já zřím padat hlavy!
20
Atlantis.
Co velkosti a krásy rázem sjelo
do hlubin moře dechem větrů sváto,
jen slabý odlesk divů těchto Plato
chyt v sítě báje, než vše odumřelo.
A dnem i nocí dál juž moře hřmělo
přes nádheru a poklady a zlato...
Pak vše, co snílkům, myslitelům svato,
v kraj mystický snů křídlem zaletělo.
Ó zázračná to změna! Darmo hledá
zrak badatele v otiscích a ryhách
podmořské flóry stopu dávných časů!
Nad pochyb změtí skráně jasné zvedá
jen básník nalézaje ve snů knihách
Atlantis a s ní ideal a krásu.
21
Hrob v moři.
Den po dni odnášel vše modly svaté
z Arkóny obležené nepřítelem
a ve podzemní sluje jícnu ztmělém
je kupil velké, mramorové, zlaté.
A město když pak padlo v seči klaté,
v svých bohů středu s hrdým stanul čelem,
tam naslouchaje, v hluku zdivočilémzdivočelém
kde moře vřelo v číši vrchovaté.
A kroků hlas když slyšel, kterak duní,
a pochodní když viděl rudá zoře
jak stropem honí příšerný stín mnohý:
Nad Svantovítem, který nejvýš trůní,
hnul balvanem a s hukem hromů moře
se valilo, jej pohřbilo i s bohy!
22
II.
Divina comedia.
PROF. EM. TEZOVI.
[23]
Introitus.
Tam, kde Ty ryl jsi v kov a do mramoru,
smím, pozdní doby syn, psát pouze tuhou?
Ty skráně spjaté máš sfer zářnou duhou,
já ruce, nohy v sterých vazeb svoru.
Tvá píseň hymnou do andělských sborů
se mísí, moje v denní vřavu tuhou,
a přece pohled v tvář Tvou je mi spruhou,
cos v hruď mi padlo z dumy Tvé i vzdoru.
Tak na pomníky neb na kathedraly
dlaň naivní a necvičená píše
své touhy, vzlety, naděje a žaly.
Déšť ošlehá to, čas to setře zase,
a přec v tom lidská duše lkala tiše,
co pomník, dóm skráň koupal v hvězdném jase.
[25]
Vzpomínka.
Vzpomínám opět: V zemi Tvé to bylo,
já s dumou svou a písní zašel k moři,
zřel, kterak vlny o skály se boří,
v ně slunce zlata plnou číš jak lilo.
V tom blízko na břehu cos hlaholilo,
to s mořem v souzvuk rhytmus zahovoří;
hle, tam se silhouetta kněze noří,
do větru nahlas četl Tvoje dílo.
Nel mezzo del camin di nostra vita,
já slyšel hlasně, moře v to hned vpadlo.
Ó dvojí hudbo, věčně v duši vrytá!
Po břehu chodil, čet, jak v bouři zvonů
mou duší jelo Tvojí písně rádlo
a s ním svět myšlének a snů a tonů.
26
Na ztracené kresby Michel-Angela k Božské komedii.
Jenž jediný Ti roven z dětí prachu,
Michel-Angelo, na kraj Tvojí knihy
když myšlének se zbaviti chtěl tíhy,
Tě sledovati jal se v křídel vzmachu.
K dnu propasti spěl s Tebou beze strachu,
vše pérem zažil děsné okamihy,
kolébkou byly čela Jeho rýhy,
zkad zpěv Tvůj k novémnovému měl vzletět nachu.
Však ztracen výtisk věčné epopeje,
kam zatracence kreslil v děsné muce.
Sám čnít máš v lidské osudy a děje
Jakjak maják, který vztyčen nad skaliska,
kde oheň zažíhají duchů ruce,
o který darmo příboj vln se tříská.
27
Nessun maggior dolore...
Ó chápu, žes pad’pad’, jako mrtvý padá
při zvěsti oné nesmrtelné lásky,
vždyť srdce hlas i čela hlubé vrásky,
co touha chce a co si srdce žádá,
Tenten povzlet výš, ta léta štěstí mladá,
ty různé smyslnosti svůdné masky,
ty odpovědi vášně bez otázky:
toť taj, v své kouzlo který všecky vpřádá.
Vždyť láskou žijem, láskou umíráme,
vždyť láskou jsme, ať prach, jenž větrem letí,
ať nesmrtelnost za svůj úděl máme.
Co chcem, kam tíhnem, po čem vřem a pláme,
jen láskou z dna se vznese nepaměti,
ta Bůh je sám – to ostatní vše klame.
28
Kathedrala.
Ó báseň Tvá je bájná kathedrala,
jež v trojí sfeře z tmy se v hvězdy vznáší:
Pod zemí mrtví muk svých ve rubáši,
smrt věků prach tam v popelnice svála.
Výš, chrám to, Credo živých, píseň stálá,
boj s žitím, kde i v Kaině Satanaši
pod prackou jeho dobra símě raší,
zač Aleluja věčné zní i chvála.
Však fialy a kružby, pyramidy,
oblouky s chrliči i s oken věnci
jsou vzdáleny juž snů i zemské bídy;
Ty v hvězdách spí a koupají se v zoři,
a sotva vzdech náš, slabý úkoj hoři,
k nim vzletí jako v rukáv světců ptenci.
29
Se mai continga...
Ó věřím, při své zhubeněl jsi práci,
zrak stále v sebe pohroužený maje
a spěje peklem ku zápraží ráje,
ze skutečna v sen mostem, resignací.
Tys odvahu měl, nám se síla ztrácí,
Tys víru měl, nám v pochybnostech taje,
Tys přístav měl, nám v člunu vetché kraje
se vlna tiskne a nás v propast kácí.
Tys orla měl jak Pathmu věštec svatý,
jenž péra Tobě z vlastních dával křídel,
a přece zhubeněl jsi dlouhou mukou:
Nám sen i život stejnými jsou katy,
my jedy pijem z kastalských jen zřídel,
ba hnáty z hrobů ještě do nás tlukou.
30
Dvojí peklo.
Tvá duše přísná, spravedlivá, čistáčistá,
by nyní měla sklenout peklo nové,
tu jistě zem, ba ni hvězd zástupové
by neměly pro lotry vše dost místa.
Teď kráse ve tvář poliček dát chystá
se každý hlupec, ctnost všem bájí slove,
lhou soudců zákony, lhou věštců snové
pod maskou vlasti i pod maskou Krista.
Leč peklem tím, to, Mistře, mohu říci,
teď kdybys kráčel, v Tvojí duši velké
bol nevzplál by, ni soucit na Tvé líci.
Ty s povržením zřel bys v toto mělké
a malé lidstvo, jak bič šlehající
by zněl jen smích Tvůj a hněv trestající.
31
Donna beata e bella.
Jak šťastný ten, kdo říci v posled může:
Mne zavolala svatá, krásná paní!
Kdo nejkrásnější sny a city schrání,
jen pro ni, hocha touhu, pýchu muže.
Jak Ty k své Bici,Bici k ní se vine úže,
v ní vidí cíl a všecko požehnání,
jak s otevřenou stojí nad ním dlaní,
zkad edenské dští na cestu mu růže.
V tom jedině smím v závod s Tebou jíti,
ó mistře úsměvu a mistře hněvu;
mně posud Bice dětských snů mých svítí,
Aa žehná mi do bouří tmy a řevu
a konejší mi každé vlnobití, –
žel, nemá dík Tvých nesmrtelných zpěvů.
32
Černí a Bílí.
Ti Tvoji Černí a ti Tvoji BílíBílí,
to byla stejně povedená chasa;
vždy na ně myslím, když se u nás kasá
druh na druha a v divé vášni šílí.
Ne lidé víc – jak šelmy zdivočilí,
ten úděl oběti má, onen rasa,
a patří oba stejně pod spár ďasa,
jak zpozdilci tu řádí vztekem zpilí.
Za doby Tvojí teklo krve více,
za doby naší bláta víc a špíny;
však na jedno to vyjde v dějin soudu.
Tam rána mečem a zde slina v líce;
však milejší mi vždy krvavé křtiny
a celá čest – než zdraví v bláta proudu.
33
Hesla doby.
Co platí heslo, vrženo v dav míčem
a odráženo vlnami vždy dále,
když není v duši vaší jako v svale,
jste vlajkou jen pod zpurných větrů chtíčem.
Dnes heslo denní každé pravdy klíčem,
na slona roste z mravence vždy stále;
vy mníte Prometheus na své skále?
Ne, to jen oblak jest pod větrů bičem!
Dnes to a zítra ono těká vřavou,
cár Harlekýna, barvami jenž křičí,
ó neříkejte, že je pravdy maskou!
Tu ctižádostí, ziskem tam zas klíčí
a metá klasy s jedovatou šťavou,
když není v srdce zasazeno láskou.
34
Stranou sobě.
Být strana sám! – toť moudrost svrchovaná,
tam zvlášť, kde obě strany tíží vina,
kde neschopnost jim v povzlet křídla spíná,
kde říza obou zblácená a sdrána.
Být strana sám! – toť oř, jenž svrhnul pána
a letí, druhů co dál chůze líná
se krčí pod jhem aneb jako třtina
se kloní tam, zkad nehrozí jim rána.
Však síly k tomu třeba, ducha, vzdoru,
jíst kůrku tvrdou, věrní co stran obou
k egyptským plným hrncům zasedají.
A vznešen v bílé říze nad kal sporů
i cizí šlapat schody, šlapán zlobou
a s idealy setkat se – až v ráji.
35
Úsměv všehomíra.
Po bouři vyšel jsem a zem se smála,
a nebe smálo se a vesmír celý,
na západ prchal ztrhaný mrak ztmělý,
nad nímž juž hvězda vítězící stála.
A smál se strom a keř a proud a skála
tím úsměvem, jejž oči Tvoje zřely
na prahu ráje, když Tvůj povzlet smělý
svůj našel cíl, jehož se duše bála.
Ten všehomíra úsměv – naděj naše!
Kdo ve tmách jdem zde peklem bouřné vřavy
a očistcem snah, zápasů a práce.
Ten všehomíra úsměv, byť jen plaše
rty přelet’ mi, za laury každé slávy
jej zažit chtěl bych a v něm umřít sladce.
36
III.
Alma mater.
(Básníku St. N. Mihaïlowskimu.)
[37]
Sám v polích.
Sám bloudě polem chiméry své spřádám;
jak písek v sutkách míhají se, řinou,
tu pustím jednu, tam uchvátím jinou
a v posled hon jich ani neovládám.
Co toužím, čím se chvěju a čím strádám,
vše vkládám v jejich plesnou honbu stinnou;
jak vločky dýmu jsou, jenž nad pastvinou
se z ohně vinou až k hvězd myriadám.
Ba jsou ty chiméry mé vločky dýmu
z požáru, jejž jsem vznítit chtěl, když hlava
jak pole klasů byla plna skutků.
Z těch zbyla hořká ironie rýmu;
zřím, poslední jak zniká, jiskra žhavá,
půl v resignaci a půl v tichém smutku.
[39]
Písmo hvězd.
Noc otvírá zas hvězdnou svoji knihu,
pojď čísti v ní dnes, jiná jest než včera,
mha trochu halí ji jak deska šerá,
však lampa, měsíc, objasní ji v mihu.
Zde Vůz, tam Váhy, v sever hleď a k jihu,
tam ztrácí Labuť stříbrná svá péra,
čteš v zlatém písmu, starost mizí sterá,
jak stromy prach, tak duše střásá tíhu.
Čteš ustavičně, anděl jistě v tichu
obrací listy, čím se hlouběj noří
zrak zpilý jasem v nebeské ty cesty.
A nové runy bájným ohněm hoří,
čím hloub se ztrácíš v tajemnou tu líchu,
v ty nekonečné nebes palimpsesty.
40
Poledne.
Juž božský střelec na své pléci nesa
toul zlatých střel k zenitu rychle pílí,
juž s trůnu nebes na vše strany střílí,
pták, zvěř i moucha prchli v stíny lesa.
A na zem pohledni a na nebesa!
Kol samé zlato, kam tvůj zrak se chýlí,
sta jisker zlatých padá na obilí
a zlatá mha na skráně skalám klesá.
A zlato plane ručejemi vzduchem,
jenž hustý žádným nepohne se ruchem,
jak prsteny to hraje po kamení.
A v zraku tvém, jenž vlhký tone v jase,
jak druhé slunce v mlhy mého snění,
též velká zlatá jiskra zažíhá se.
41
Vichr v lese.
Jak slizcí hadi kořeny se vinou
po šikmé stráni, zrytý mech se čeří
a korunami stromů, jež se šeří,
kaskady zvuků jako moře plynou.
Kdes pádné rány seker zní a hynou,
ve výši datel zobákem čas měří;
tu po zemi, tu houštím chumáč peří
jak vloček, hvězda, letí klenbou stinnou.
Teď choral větrů zadul z hloubky temně
do starých sosen, se skal mlčenlivých,
štěrk drobný řítí se ve spádu stálém.
A stromy ve nárazech bouře divých
se zmítají, že řek’ bys, stará země
se chvěje posud pod kentaurů cvalem.
42
Oči nebes.
Kdys v noci letní po milenky boku
jsem kráčel, celé nebe v hvězdách plálo;
nám v objetí se v jedné chvíli zdálo,
že každá hvězda podobna je oku.
Jde za námi, nás v každém stíhá kroku,
za chvilku blaha, jichž je v žití málo,
chce raniti nás za to, co nám přálo,
hvězd tichou výtkou srdcí ve hluboku.
A od té doby, kam jen noha vkročí,
i v noci za vteřinu blaha jednu
zřím stále tyto hněvné nebes oči.
Ó budou jistě plát i v hrob můj tmavý,
ba přibijí mne rovu mého ke dnu,
bych vstáti nemoh’, jak dva hřeby žhavy.
43
Hesperus.
Ó hvězdo, která jako opál snivý
se míháš v kštici noci, jež se blíží,
co míru, touhy, sladkých snů se níží
z tvé mírné záře v duše jako v nivy!
Bez tebe kraj by pochmurný a divý
jak zašlá freska tměl se, kterou plíží
se děs a smrt! Však jako lampa v chýži
tká v nebe idyllu tvůj paprsk tklivý.
Ó jsou-li přece tam na hvězdách duše,
zda vědí, jakým silným křídlem touhy
k nim zalétáme v obavě i tuše?
Čis, hvězdo snivá, pouze odprysk pouhý
pralátky, již sfouk’ věčný kovář buše,
by plála v tmách co křemen na dně strouhy?
44
Plané růže.
Kol příkré tesy; v jejich středu holém
se rozskočilo srdce staré skály
a v proutí šípků rudé růže vzplály
a nad propastí usedly si kolem.
To rudých motýlů roj svítí z dáli,
hned řekl bys, nad trávy tenkým stvolem,
když znavivše je dlouhou honbou polem
je k oddechu sem divé větry svály.
Či vskutku země staré srdce puklo
a jeho krev se v těchto květech pění,
v skal přísné rysy kouzlíc něhu jara?
Co bolů se as v hrudi země shluklo?
Či odleskem ty růže ve kamení
jsou požáru, jenž od věků tam hárá?
45
Ticho v lese.
Hrot lístku ani travin nepohne se.
Hvozd zastavil dech hluboký a divý,
na krajinu pad’ smutek těžký, snivý,
žár slunce prstenů sta rozlil v lese.
Brouk v suchém listí, motýl v rudém vřese,
vše usnulo, u bahna vedrem křiví
se rákos, v svlačci rosy brillant živý
se smutně jako kalná slza třese.
Žhnou skály a z nich vedro padá dusné,
štěrk, jenž se odloup’, zvolna v hloub se valí
a slyšíš zvuk, jak dopadá, až usne.
A sotva větší děs by v tomto tichu
tě schvátil, kdyby sedna mezi skály
je rozhlaholil Pan v šíleném smíchu.
46
Noci.
Pojď, noci, val se jako valná řeka,
skryj nudu, bol a lítost pláštěm snění!
Tak z hloubky, s mhou kde svit zápasí denní,
zpěv tichý zní; pojď, básník na tě čeká.
Pojď, noci, nezapomeň na člověka,
máš v klíně největší lék, políbení!
Tak z hloubky věků slyším slavné pění
a duše moje chvěje se a leká.
V ty miliony, co jich v písni lkalo,
ó noci, po tvém balsámu a manně,
můj míchá se hlas v bázni, ostýchavě.
Co světla hvězdného kdy v tobě plálo!
Co lásky! – Zbude paprsk pro mé skráně
a zbude políbení mojí hlavě?
47
Sonet v říjnu.
A zase v sborech ptáci odlétajíodlétají,
jak elfů mýto babí léto polem
se míhá, zdvihá, na šat, jak jdeš kolem,
se chytá, u cest řeřáby již plají.
A první mlhy táhnou; z prvu zdají
se závoj stříbrný, pak aster stvolem
se pletou, houstnou pak, až vidíš s bolem,
že jako oblak všecko pokrývají.
Se zlatým srdcem kaštan padá k zemi
a sychravo juž táhne haluzemi
a cítíš náhle, bylo vskutku léto.
A první chlad ti celým tělem běží.
Jen sosnysosny, ty jsou zelené a svěží
a víc než jindy právě v chvíli této.
48
Skřivan a píseň.
Ó ptáku, hroudy okřídlený duchu,
dne první záblesk piješ z plné číše;
jak velký zvon se blankyt sklání s výše,
ty srdce v něm jsi! K zdivenému sluchu
Tvůj zpěv perlami stéká v čistém vzduchu
a ztichneš-li, tu zlatá klasná říše
se otevře, tam vpadneš a jen tiše
se zvlní za tebou ve sladkém ruchu!
Ó sloko, ňader okřídlený ptáku,
ty srdce zvonu, jenž se stále třese,
neb osud v železné jej svírá pěsti,
Ty ulétneš-li, zmizíš-li přec zraku,
čí hruď jak skřivanu ti otevře se
a za tebou se zvlní tuchou štěstí?
49
IV.
Vánoční růže.
[51]
Proč?
Když poslední se chodec z ulic tratí
a vzduchem víří drobné hvězdy sněhu,
tu okna domů v prudším rdí se žehu
od záře stromků, jež v nich vidíš pláti.
A kdybys v středu ulice moh’ státi
a počítati štěstí, radost, něhuněhu,
tu řek’ bys: Blaha moře beze břehů
je celý svět, proč naříkat a lkáti?
A nechápal bys ani, jak to možná,
že tento čistý, dětských slastí eden,
kde každá mysl šťastná je a zbožná,
Pročproč toto blaho, člověkem být pouze,
si lidstvo nechá na den roku jeden,
co v ostatních vře starost, boj a nouze!
[53]
Legenda.
V noc vánoční zahalen v stínu hávu,
jen hvězdy nad svým čelem, které plají
mu na cestu, opouští Kristus v ráji
trůn Otcův, andělů i svatých slávu.
A kráčí nocí, prochází měst vřavu,
u zasněžené chaty stane v kraji,
zří v chrámy, jež se zpěvy rozléhají,
zří v jizeb tmu i světel ve záplavu.
A najde-li kdes dítě opuštěné,
jež samo v slzách na chudiny loži
se jak on druhdy v klíně jeslí třese:
Tu aspoň v snech mu šťastný život sklene,
pod stromek pestré hračky jemu vloží –
a za ním tiše svatá Smrt se snese.
54
Kouzlo vánoční.
Ó neříkejte, že jen svátkem dětí
jsou vánoce, spíš dětmi jsme my zase;
za zvony, hlas jichž krajem rozléhá se
o půlnoci, kus bytosti všem letí.
Vše známe to juž takřka po paměti
a neklamem se v světel, cetek jase,
a víme, jak vše v krátkém zvšední čase,
však „Narodil se“ umíme přec pěti.
A cosi taje v nejtvrdší té hrudi
a cosi jihne v nejchladnějším oku
a cosi v nejtemnější duši zpívá
Ii tomu, kdo se po celý rok trudí,
cos plá jak paprsk duše ve hluboku:
To Mladost oknem vzpomínky se dívá.
55
Poslání.
Všem, kteří truchlí, lkají o samotě
nad suchou kůrkou u tvrdého stolu,
nad krbem, jenž i dnes je bez plápolu,
jimž slza vadí ve vánoční notě;
Všemvšem, kteří zoufají už o životě
a klesají pod tíží muk a bolů,
jichž duše pustý chrám jest bez idolů,
jichž modrá křídla touhy váznou v hmotě:
Všem pozdrav míru nes, má písni, vlídný,
všem o lásce mluv, o shodě a přízni,
ať nikdo sebe neopouští bídný!
Ať na okamžik uleví své trýzni,
byť déle netrval ten moment klidný,
než v písni pastýřův tvůj nápěv vyzní!
56
O štědrý večer.
Na stromek, v jizbu jenž přines’ dech lesů
a v města hluky tichých samot snění,
zas věším pestré cetky v zamyšlení
jsa napřed šťasten v dětí hlučném plesu.
Při každé tretě, k haluzím již nesu,
zřím, otec, dětských zraků zajiskření
a básník slyším tiché ptačí pění
a cítím duši lesa stoupat z vřesu.
Zdroj šumí, sosna skřípne větrů tahem
a vidím honbu motýlů, much, ptáků
nad diviznami, jež zřím zlatem kvésti.
A myslím: V každou hračku v snění blahém
jak zaklít věčný azur bez oblaků
a přičarovat dětem svým kus štěstí!
57
Růže a Naděje.
O růžích z Jericha tu pověst znáte,
jež suché, vzrostlé v písku ve závěji
se v květy bájné krásy rozvíjejí,
jak v půlnoci když zavzní zvony svaté.
Ó takou růži též vy v srdcích máte!
Tlí suché v hloubi duší lístky její,
však,však písně vánoční jak tóny znějí,
plá růže, dýchá, v záři svojí zlaté!
Ó lidu naděje! Tys růže ona,
na chvíli uschlá, avšak věčně živá,
vždy sílu v ňadra dýchající, vonná!
Ó plaň nám v srdcích, o něž útok láme
se bojů zlých, jen kouzlo tvé nám zbývá,
než Spasitele svého uvítáme!
58
VI.
Hořké znělky.
[77]
Noc.
Noc milionem očí svých se dívá
do tváře země, snad jí vrásky sčítá,
zří ubohouubohou, jak mlhy pláštěm kryta
z tmy do tmy valí se a v prázdno splývá.
A hvězdy ptají se: Zda od jakživa
bez počátku a konce takto lítá?
Dlaň neznámá ji hází a zas chytá?
A soucit jich jí mléčnou drahou kývá.
Ó kdyby věděly ty hvězdy zlaté,
co bojů, zápasů a snů a bolů
se v bídných srdcích snoubí, rve a mate!
Ó bleskem by tu sřítily se dolů
a deštěm svým by pokryly ji v reji,
že vesmíru by vládl jen hrob její!
[79]
Láska.
To láska byla, šla jak poutník bludný
a krosnu velkou měla na svých zádech
a hvízdala si po stráních a sadech
a v duši vnikal její nápěv svůdný.
A každý tón jak doušek z chladné studny
a každý sladký měl a rosný nádech
a tak to v zpěvných znělo vodopádech
smích, štěstí, rozkoš v lidský život nudný.
Já rovněž zlákán byl tou písní, blíže
jsem přistoupil a zřel pln nepokoje
na ptáčky skrz ty pozlacené mříže,
Aa jak jsem hleděl, srdce tam jsem viděl
na místě ptáků a v jich středu svoje,
a nevím sám, proč chvěl jsem se a styděl.
80
Žeň písni.
Den chmurný často smavou píseň nese
a vyzlacený často líně vyzní.
Nuž, jak chce ať to chodí bohů přízní,
vždy nezní zpěvem všecka hnízda v lese.
A často duše vstříc se dojmům třese,
stesk hlodá ji a zoufalost ji trýzní
a po vší žatvě nad pár klásků sklizní
se usmívá jak po bouři luh v plese.
A jindy napadá jí květů sprcha
v klín v sladkém far niente nevolána,
kdy v ouško dívčí splývá zpověď lásky.
Na štěstí svět že všecko stejně zdrchá
a břečka jemu chutná líp než manna
a na perly zří jako na oblázky.
81
Jízda v noci.
Dál jako bleskem v obzor, jenž se stmíval,
kraj na ohromnou fresku splýval zraku
a mračna byla rovna stádu draků,
jež sháněti v tlum vichr neumdlíval.
Les na levo v zeď jednotvárnou splýval,
a jak jsem vyhled’ z letícího vlaku,
byl měsíc roven střelenému ptáku,
jenž v trysku, v krvi do mračen se skrýval.
A nudou přemožen jsem zavřel oči
a mně se zdálo, že se vesmír točí,točí
jak žalář, odkud vězeň, člověk, utek’,
že náhle kroutí se a padá, tříští,
že kol se slzy, krev a mozek blýští –
a v duši mou pad’ nekonečný smutek.
82
Leč odvaha se časem náhle ztrácí...
V myšlének roji, které marně stíhám,
sám kráčím dál po hrázi kamenité.
Ó tiché hvězdy nebes, vy to víte,
co vzešlo klasů ňader mojich líhám!
Co v hruď jsem pohřbil a co svěřil knihám,
ať v dlouhém bolu, v tísni okamžité,
jak ze všeho číš vody pramenité
rád ku pozdravu budoucnosti zdvihám!
Leč odvaha se časem náhle ztrácí,
jak ve podzimní mlze tažní ptáci,
svá cítí pouta člověk těsněji;
Tutu velkost pádu Satanova chápe,
jenž nohu necítí, jež v prach jej šlape,
však tím víc stud svých marných nadějí.
83
Úspěch.
Víc nechci být než v řadě voják prostý,
jenž bojoval, však hrdě nesl hlavu
a za největší považoval slávu,
dát v oběť s krví svou své duše skvosty.
Vem palmu jiný s lauru letorosty,
nechť jinému zní jásavý křik davu,
mně stačí nad změť bouřlivého splavu,
jímž všednost hřmí, klást kráse v srdce mosty.
Vím, čas vše smele v neúprosné strži
a z bouřných slapů zbude perlí trocha,
jež v trávě na chvíli se chví a drží,
Všakvšak ohněm vzplá, když slunce k ní se skloní,
a lepší nežli laur a nežli socha
jest verš, jenž po letech kdes v srdci zvoní.
84
Mrtví a živí.
– M. K. –
Dva druhy mrtvých každý má v svém žití,
jsou jedni pod zemí a druzí na ní,
však osudu hrou ti, které hrob schrání,
víc žijí nám,nám než ti, kdo dýší, cítí.
Tak zrádné života je vlnobití,
že živí mrtví srdce tvoje raní,
co mrtví živí v tichém usmívání
ti žehnají a v tmu tvých kroků svítí.
Ó hroby v čerstvé, zarosené trávě,
oč lehčí jste než hroby v lidské hrudi!
oč nad vámi se lehčeji to pláče!
Vás víra překlene svou duhou smavě,
kdys Anděl lásky vzbudí vaše spáče –
však mrtvé v srdci nikdo neprobudí.
85
Cesta slávy.
Jak s tužeb věnce list po listu padá,
tak skromnější se denně člověk stává
a nejsměšnější stane se mu sláva,
po které nejvíc plála duše mladá.
Jak v husté mlze oko sotva hádá,hádá
na předměty, jak ulic pustá vřava
hlas písně zhltí, jež zní ostýchavá,
tak sny tvé zdrtí skutečnosti vláda.
A naposledy dospěješ až k tomu,
že sám jsi roven nad propastí stromu,
jak on svým ptákům,ptákům sloucháš svému pění.
A za to, že’s chtěl dobro, pravdu, krásu,
že v slavičím a labutím pěl’s hlasu,
svět musíš prositi – za odpuštění.
86
Janua patet.
EPIKTET:
Kdy libo, vejdi, bol kdy srdce hlodá,
kdy sklamání vjezd slaví triumfálný
v tvé nitro, jehož děsící pláč žalný
ti praví, jak jest květů mládí škoda;
Kdykdy srdce tvoje stojatá jest voda
a svědomí tvé tmavý močál kalný,
kdy zoufalství jak burný vichr valný
tě rve,rve jak u cesty strom nepohoda.
Kdy libo, vejdi, bolesť na tvém těle
kdy řádí, před sebou že hnus tě schvátí;
jsou otevřeny dvéře, vejdi směle!
Kam, nevím, ale přestane hlod vlčí
všech bolestí.
BÁSNÍK:
Ví člověk, co zde ztratí,
však neví, co tam najde.
EPIKTET:
Tak ať mlčí!
87
Data fata secutus.
V han lijavec, v urážek drsných příval,
jež pršely naň stále, odevšad,
až z jeho duše stal se pustý sad,
jejž divý ručej ustavičně zrýval;
Vv ten celý život, jenž se stále stmíval,
kde každý kámen jemu na skráň pad’,
tentrn každý ranil, bodl každý had,
on klidně díval se a klidně zpíval.
A sotva úsměv přelet’ jeho tahy.
Co vřava, jež tu hlučí bouřlivě?
to všecko trety, jimž se nepodivil.
Dech poesie blahostný a vlahý
v tom cítil nejvíc, písní poctivě
že svoji ženu a své dítě živil.
88
Osud.
Jen paběrky, jen kvítí na souvrati
co zbývá, lán když rozdeptali ženci,
si sbírám ještě k poslednímu věnci,
jejž slza vlaží a červánek zlatí.
Já srdce chtěl i duši vyzpívati,
já z máje žití pyšně ku červenci
juž zabočil a písní mojich ptenci
se jako orli začli rozlétati.
Bouř nepřišla, by schromila jim křídla,
mráz nepřišel, by spálil květů pažit,
já klidně prošel dráhu svoji celou.
A ňader sopka zatím zvolna stydla,
zpěv, jenž chtěl z hvězdných tůní perly vážit,
jen v hřbitovních lká růžích filomelou.
89
Své dceři.
Až jednou budou lidé po let sklonu,
ó dcerodcero, ptát se, čím tvůj otec byl?
Tu odpověz: Člun, který ztratil cílcíl,
a jelen uštván smečkou chrtů v shonu.
Zvon, který v ňadrech tisíce měl tónů,
však nevyzpíval nejkrasší, jejž snil,
mrak, z něhož časem zlatý déšť se lil,
však v bláto roztál, jak sjel do záhonů.
A jestli to vše zní jak chvála všední,
(neb neskromným být vždycky básník zdá se,
toť anděl, jenž čím výš let’, hlouběj spad’:)
Tutu, zamlč, dobru čím jsem byl a kráse,
leč hrdě tu svou drahou hlavu zvedni
a řekni: Měl mne nevýslovně rád!
90
Amara.
Jsem smuten, ač se osud mojí hrudi,
co žiju, netknul žádnou těžkou ranou,
ba v sobectví plášť halen moh’ bych stranou
žít v klidu, jako všichni duchem chudí.
Leč tíže doby ta můj smutek budí,
v níž básník stále jest jen zvěří štvanou,
kdy s duší utýranou, polekanoupolekanou,
den za dnem v boji s životem se trudí.
Jsem smuten. – Kdo můžmůž, nasypává jedu
do srdce jak v sluch Hamletovu otci,
proč, nevím sám, jen cítímcítím, jak to hněte.
A čemu věnoval jsem dny a noci,
je žertem hlupáků, v jich šípů středu
jsem posměchem své práce dlouholeté.
91
Vere novo.
Ne více závisť! Teď juž vládne záští,
než divoch v zápasu jste málo větší,
ne rozvahou – teď pouze šklebnou křečí
boj vede se ve farizejském plášti.
Hruď vzkypí hněvem, skráň se vztekem vraští
a otravuje okem se a řečí
a pérem ještě krutěj’ než kdys meči
se bodá jehlou a palcátem praští.
A hledí spuštěná jsou v tomto boji,
erb lidskosti své kdo má ještě ryzí?
Jen vášeň soptí bezuzdná a děsná –
Aa kolem azurazur, motýli se rojí,
a mízou zpívá stříbrný kmen břízy
a poupatům jsou pouta vše juž těsná.
92
Krůpěj.
Když padne krůpěj na kov rudě žhavýžhavý,
jen zasyčí to ve zoufalém stonu
a zahalena v bílé páry clonu
se krůpěj mihne jen a rázem staví.
Když padne krůpěj v pažit svadlé trávy,
jež mře a žloutne v klasů smutném sklonu,
je požehnáním celém na záhonu:
jijí líbá zemi úsměv Vesny smavý.
Ó slzy, perly hodny stkáti duhu
kol hlavy boha! žel, váš proud se rojí
na kov, jímž sálá lidská zlost a pýcha!
Ó písně, krůpěje vy rajských luhů,
zda líp se děje vám? A proč jen zdroji
v nic řinete se z očí, ňader z ticha?
93
Sylvestrový večer mrzutého.
Rok prchá za rokem a skoro nudné,nudné
juž bude střídání to jara s zimou,
i s vedrem leta, podjeseně s rýmou,
ty jízdy v říše snů a bájí bludné.
Číš vysýchá, rty žen jsou málo svůdné,
jež miloval jsi, v chladném hrobě dřímou,
jsi bit, když pravdu povíš s tváří přímou,
a cesty slávy jsou tak málo schůdné.
Co ještě zbývá! – Dna a resignace!
Co lepší z toho v poslední je chvíli?
Jak veteš na tě zří tvá celá práce.
A bože, přec jsme milovali, žili!
ráj chtěli urvat s dívčích ňader sladce...
Hu, kterak venku mrazný vichr šílí!
94
Na zadní stránku vlastní podobizny.
Já nedožil se toho v denní hluši,
bych umění moh’ žít a svojí práci,
část dnů svých tak jsem ztrávil v resignaci,
část v boji o chléb, který nejvíc kruší.
A přece dál všem podávám chléb duší.duší,
a stavím, ač mou práci mnohý kácí,
a letím, ač má peruť peří ztrácíztrácí,
a pouze to mne zaráží a smuší:
Že nedočkám se ni paprsku zoře,
jímž skončilo by dlouhé, české hoře,
ni vědomí, po dlouhém žití celém
Žeže krev a cit můj budou pevným tmelem
v té stavbě, jíž se Tvoje příští zvedne,
ó zdrané, štvané moje plémě bědnébědné.
95
VII.
Umění a umělci.
[97]
Umění.
Z tmy věků poesie proud se řítí
v svém klíně ráje čistých slastí nesa,
ať odou hřmí, štká písní, hymnou plesá,
v něm srdce lidstva tlukot srdce cítí.
Jak bohů postavy v noc temnou svítí
ty divy, které v mramor dláto tesá,
jež kouzlí štětec a jak z tůně lesa
zpěv ptačí zní, ples hudby slyšíš zníti.
Ve rozladěnou vřavu, všední shony,
ó, rozpoutejte všecky svoje zvony,
vy uměnyuměny, a plaňte všehomírem!
Jen vámi všednost potřena v prach klesne
a lidstvo pláč svůj změní v hymny plesné
a nasytí se chlebem spásy – mírem.
[99]
Druhý díl Goethova „Fausta“.
Jak barokní park, v podivné kde směsi
se stavby, skály, vodopády druží,
to labyrint, kde divně se dech úží,
však na obzoru tušíš valné lesy.
A vnikáš hloub a chaos ten tě děsí,
přes kamenů tříšť, miliony růží
a cestou dech i noha tvá se tuží,
co v bitvy hrom se fauni šklebí kdesi.
A v posled mizí vše jak dekorace,
svět skutečný se zvolna propadává,
zas větříš duchy, domovu jsi blíže.
Zpěv andělů zní v hloub ti duše sladce
a nesmírného Boha věčná sláva
se v lásce ženy sklání k tobě s kříže.
100
Mezi čtením Ariosta.
Tvá stance, ať juž hřímá nebo šepce,
má nymfy něhu, která tančí nahá
při měsíci, kde hvozd je, kam zrak sahá,
mech trne, listí chví se, šustí hebce.
Jak měsíc ona rosný pažit depce,
však náhle stane, zachvěje se, váhá,
neb slyší, lesem, kde se vine dráha,
cos jak cval divý vzdáleného hřebce.
I skrčí se a loví lačným uchem
ten jednotvárný zvuk, jenž tichým ruchem
se rovná srdci, které bije divě;
Snadsnad zbloudil rytíř nějaký tu lesy,
či starý faun ve houští ukryt kdesi
vděk její lačným okem hltá chtivě.
101
Na sonet Alfieriho, psaný před sto lety.
Co řek’ bys tomu zářný, mužný duchu,
že co jsi lkal a ždál juž před sto lety
těm, kteří lačné uklánějí rety
ku zdroji Askerskému v svatém ruchu,
Jeje snem a přeludy, jak tvá že v hluchu
zní píseň jejich, po svobodě vzněty
že hasnou na skálu jen srdcí vsety,
neb rolničkou zní profannímu sluchu?
Tu hrdý jak byl’s, vstal bys v svatém hněvu,
a rozbil lyru plnou zvučných zpěvů,
jež v dusno doby nadarmo jen lkají;
Jenjen zašeptal bys uloživ se k spánku:
„Já zasloužil jsem hledět do červánků,
však noc a pouta patří této láji!“
102
Mezi čtením Petrarky.
Já Petrarku jsem nemiloval z mládí,
po číši plamennější ret můj práhnul,
já v divějšího oře hřívu sáhnul,
jenž v nozdrách blesky s větry v závod pádí.
Však vím teď, sny nic v světě nenahradí,
teď k tomu snílkovi jsem rád se nahnul,
roj tužeb mých jak ptáků zástup táhnul
v stín olivy té, která věčně chladí.
Co milujem, je vždycky ve snu větší.
Čím život raní, to sen vždycky zléčí.
Sen opium jest, které v duši máme.
A ideál, za kterým život spěje,
ať bouří, bolem, vichrem beznaděje,
toť také sen a také neoklame.
103
Milton.
Jak nebes katarakty plným splavem,
v zem vyprahlou se řítí v slavném spádu,
tvá píseň v žití všední shon a vádu
zní archandělským obrněna hávem.
Tys klidný žil, byť neposlouchán davem,
jen obrovských svých varhan ve kaskádu
byv cele vnořen z tmy a ohně Hádu
v prasvětlo stoupal’s, živ sám v světě tmavém.
Svět nesmrtelný smrtelnými slovy
jsi vzkřísil sám, jsa jako osud slepý,
svou silou roven svému Samsonovi.
Tvůj zpěv jak moře, jeho slavné rhytmy
jak Satanských jsou kladiv mocné tepy,
kterými k hvězdám hřměl sbor duchů z přítmí.
104
Shelley.
Ta Isis velká, v závojích jež dřímá,
ó, žárný duchu, v tobě ukryla se,
ve ptáků, mraků, květů, vichrů hlase
taj zjevila ti, který vesmír jímá.
Co tmy a všednosti splav kol nás hřímá,
tvá duše v světla etherného jase,
jak doma bez pout v prostoru a čase
zří slunci krásy v tvář,tvář jak orel zpříma.
A ve vítězném bratrství všech plesu,
jímž skončí jednou chmurné lidské drama,
jak v bouře hymně, v tichu skalných tesů
Tvá duše s duší vesmíra se snoubí,
jak z hranice tvé vzletla, vesmír sama,
v své síle, ladu, výši své i hloubi.
105
Poe.
Když k zemi splývají s tmou noční stíny
a na předsíni venku v tichém ruchu
se ozývají vzdušné kroky duchů,
tu jak pláč vlny, tam jak povzdech třtiny;
Kdykdy cítí duše osten staré viny,
kdy démon vášně slétá plaše k uchu,
krev žene k spánkům, sladkou něhy tuchu
v tluk srdce vlívá mroucí juž a líný:
Tu v opuštěných srdcí kalné tůni
se otvírá tvůj zpěv jak leknín bílý
s hvězd prašníky a dýše silnou vůní.
A darmo voláš: Zaplaň, zaplaňzaplaň, Zoro!
Juž kolem tebe tančí mrtvé víly,
a jizbou vzdech zní táhlý: Leonoro!
106
Walt Whitman.
Kdo jsi? – Jsem atom, který žitím zpívá.
Co žádáš? – Nic! – Kam spěješ? – Zpátky k matce,
jež od věků mne v svojí nesla látce,
zkad vstala zázrakem má duše snivá.
Co vidíš? – Vše,Vše jak v jednu báseň splývá.
Tvé náboženství? – Poctivost a práce!
Tvůj přítel? – Každý! – S kým se utkáš v hádce? –
Má každý pravdu, ať si co chce vzývá.
Co nejvýš ceníš? – Volnost vždy a všade!
Smrť neleká tě? – Obměnou mi žití.
Čím je ti sláva? – Míň než bzukot muší.
Tvé zákony? – Má vůle mi je klade.
Tvůj požitek? – Zřít v kosmu vlnobití
a jeho zjevy chytat svojí duší.
107
Shakespeare.
Ne poesii jen, o Calderonu,
jak pravil Goethe, možno z tvého díla
navrátit světu, kdyby pohrobila
moc nepřátelská tu říš bájných tónů,
Všakvšak člověka též v jeho vášní shonu,
v čem úpí jeho cit, hřmí vůle síla,
čím klesá, vzletá, ďábel nebo víla,
když duše jeho v spárech visionů.
Ba ještě více: Sfingu všeho děsnou
s hvězd legiony jako s pískem pouští
i s hrobů mlčením i trhů ruchem.
A s bitev hřměním, s pitek písní plesnou!
Tvé dílo, Boha dech, se v chaos spouští,
nic vteřiny by pro vždy vzplálo duchem.
108
Ještě Shakespeare.
Z těch největší, jež osud šťastný zrodil,
jimž v péro diktovala vůle vyšší,
tys nesmrtnosti vypil celou číši,
že málo zbylo příštím věkům v podíl.
A světu když jsi klidně v pospas hodil
své duše hudbu, kterou ráje dýší,
šel’s v zapomnění sám a v pusté tíši
mřel’s ty, jenž davy za sebou jsi vodil.
To přece vrchol moudrosti a síly,
na srdce lidstva položiti ucho,
jak Jakub s andělem s ním v zápas jíti.
Vše vyslovit, čím plá, vře a se mýlímýlí,
a spěchat, když vše k písni věštce hlucho,
jak druhdy caesar v poušť svých zahrad mříti.
109
Stále Shakespeare.
A v posled v svrchovanou ironii
té slávy, po níž lačen zmírá jiný,
ku svojí pověsti tak božsky líný
a tak macešský k vlastní poesii;
Tutu lyru, v kterou všecky živly bijí,
kde Caliban řve, lkají elfů stíny,
kde gigantické spějí kroky viny
i vzdušné krůčky lásky jak sen míjí,
Toto všecko: záští, ctižádost a lásku
a hněv a vzruch a žal a vzlet a práci,
čím člověk jest, čím dýchá a čím stůně,
Dátdát nedbale tak v nebezpečnou sázku,
v hru náhodě a v pospas kombinaci:
toť démant velkosti tvé na koruně!
110
Leconte de Lisle.
Nad básní svojí prosnil dlouhé roky,
to byla epopej, kde s tmou se světlo
ve gigantických bojích divě střetlo,
jak štíty z bronzu zněly její sloky.
V ní Odina i Marta hřměly kroky,
v ní křídlo Serafů i Medus letlo,
v níní, Hellado, tvé věčné jaro kvetlo,
v ní poesie vřely veletoky.
A když byl hotov, nad svou světlou dumu
když pozved’ zrak, tu svět jest jiný, viděl,
jak rolniček chřest zněly jeho rýmy.
Před Molochem, jenž trůnil v středu rumů
a kejklířů, za bohy svět se styděl:
Tu jemu zdálo se, že umřel s nimi.
111
Bedřichu Smetanovi.
(Ve výroční den úmrtí mistrova.)
Čas viděl jsem; hřměl na větrném koni
a z bronzu kopyty vše deptal v prach.
Svist jeho kosy posud v sluch mi zvoní.
Svět pod ním chvěl se a potácel v tmách.
Jak soudce zased’ na věčnosti práh,
jak smetí házel snahy lidské do ní.
Co velkým včera – dnes juž na marách,
vsi jako říše před ním se v nic kloní.
V tom z hlubin, v mrákotách kde spala země,
jak světlý paprsk mohutně a jemně
cos vznášelo se. – Mistře, hudba tvoje!
V té chvíli čas v svém zastavil se letu
a pohrouživ se v souzvuků tvých zdroje,
sám roztál v hudbu, jas a deště květů.
112
Antika a modernost.
Jsme dlužni antice víc, nežli víme.
Proč umění by mělo být jí cizí?
Ten kmen má v sobě světy živné mízy,
on jara nemá třeba – to v něm dříme.
Však moderností když se unavíme,
jak věky před námi zpět v zdroj ten ryzí
se vrátíme, a čas, jenž modu sklízí,
co její dědice nás uzří přímé.
Bylť člověk vždycky týž, ať válčil s bohy,
ať smál se nad amforou vína plnou,
ať opíjel se krásou, štěstím, slávou:
Vždy čelem u hvězd, nechť vlek’ blátem nohy,
a modernost svou neobrátí vlnou
jej vzhůru nohama a v bláto hlavou.
113
Idealismus a realismus.
Zas jednou u nás zuří staré hádky
o směrech – Bože, jak to malicherné!
Dnes všecko bílé chtít a zítra černé
a frase vždycky vykroutit se vrátky.
Líp ku kolébce lidstva jíti zpátky,zpátky
než každé heslo brát za mince berné
a ještě líp – však to je trochu perné –
sám tvořit z tuhé, nepodajné látky.
Ať idealně či realně – jedno,
jen tvořit v skutku krásu dokonalou,
jíž idea jak alabastrem září,
Jenjen vrhnouti žár v lidských srdcí ledno,
co sejde na vignetě!? I tu malou
se spokojenou vezmu si pak tváří.
114
Moralistům.
Ať k nebi pozvedáte oči cudné,
ať bijete se v ňadra pokrytecky,
vždy krásný bude čistý profil řecký,
vždy růže vonné a žen oči svůdné.
Rád věřím, že jsou pro vás málo schůdné
ty srázy myšlénky a spády všecky,
však poesii dávat cumel dětský
jest nejdřív směšné a pak strašně nudné.
Vy chcete moře zastaviti dlaní
a hvězdy schytat noční pod čepici,
bab starých slinou zhasit krásy plamen.
Leč ona dál svou hymnu vítězící
nad světem jásá v tichém usmívání,
jí zbude budoucnost – vám v ruce kámen.
115
Dru. Jaromíru Košutovi
svému spolupřekladateli písní Hâfizových.
Jak náhle podťatý strom k zemi kles’,
a papoušek přec rajský v něm se skrýval
a vonné květy vítr s něho schvíval
a všecky vůně Širasu nám snes’.
Já zabloudilý v poesie les
se s úctou zbožnou k tomu stromu díval,
co znělo tam, jsem českou písní zpíval,
báj lásky, rozkoš révy, žití ples.
On zvedl záhy tuto oponu,
o které jeho Hâfiz stále pěje,
v ráj Suleiky a Jusufa juž spěchal.
Sám nyní květ na ráje záhonu
zří s Firdusim v ty velké světů děje
a nás v severních mlhách tady nechal.
116
Na smrt básníka.
Kdo velký, zvolna z té areny světa,
host tichý, ztrácí se syt denní vřavy;
tak’s odešel a za haluzí slávy
a k hodu žití jiných roj se slétá.
Však v dálku do mlhy se halí meta,
tenten, který spad’ s tvé posvěcené hlavy,
ten laur, ó pěvče, ač byl hořký, tmavý,
ten v srdcích jedině jen tobě zkvetá!
Tys jeden z posledních byl krásy kněží,
jak orel vysoko táh’s nade všemi,
kam k slunci oko odváží se stěží.
Teď s rozbitými ležíš perutěmi,
teď s kaditelnou, s věnci každý běží,
roj špačků křičeti můž – ty jsi němý.
117
Leknín.
I.
I.
K vln zrcadlu se velký leknín chýlí;
kol vládne šero noci červencové,
tmou vody jen změť sněžných růží plove
v rhytmickém tanci, v kterém rákos kvílí.
A sotva měsíc mezi mech a býlí
své kštice spouští, z nichž se řinou snové,
z vln pára stoupající v tvary nové
se skládá jak šat muslínový, bílý.
A kterak měsíc prokmitává sítím,
tu pára houstne v luzné ženy tělo,
jež krásou plá a zachvívá se žitím.
A kývá k luny magickému lesku,
jak stáhnout k sobě by ji do vln chtělochtělo,
a strom a mech se třesou v tajném stesku.
118
II.
II.
Když zemřel velký Pan, když hvězdovatý
lem nebes zahalil se v šer a stíny,
tep světa bouřný stal se chorý, líný
v svých žilách nesa hořkou krůpěj ztráty,
Téžtéž nymfy prchly, záblesk vlasů zlatý
kam skryl se, ptáš se? – Pohleď na lekníny!
V jich srdce pad’ a těla úběl v klíny
vod vhroužen v listů proměnil se šaty.
A dosud noci letní kouzlo stačí,
by slední krůpěj antického žití
v ruch vzkypěla; tu skály zlato pláčí,
květ dýchá vůni, pažit ve snu zpívá,
strom ňadro dryady v své kůře cítí
a z leknínu se nymfa k luně dívá.
119
III.
III.
Však sotva růžný prstík mladé Zory
se dotkne poupat na šípkovém keři,
a větřík, její herold, vlny zčeří
a nachem vzplane lysé týmě hory,
Aa sotva zhasne měsíce svit chorý,
světloška schová kahan v houštin šeři
a holubí jak rozptýlené peří
se v západ pohnou mráčků bílých sbory:
Den střízlivý jak otevírá oči,
tu rázem kouzlo noci uhasíná,
jí z klína rázem poesie skočí,
Vv šer lesa nebo ke dnu tůně sedne
a místo nymfy těžká jen a líná
nymfea ob čas nad vlny se zvedne.
120
IV.
IV.
Kdys básník bloudil kolem lesní tůně,
naslouchal chvíli křičícímu ptáku
a chvíli vzhlížel k táhnoucímu mraku,
jenž stíny divné kreslil ve vln lůně,
Aa opojná jej brzy zmátla vůně
a k vlnám sklonil se, div věřil zraku,
sáh’ po květu, sáh’ k srdci ve rozpaku,
zda vůní květ, zda touhou srdce stůně?
A když chtěl utrhnouti ten květ bílý,
tu stěží šlo to, jakby dvojí ruce
se mocně vzpírajíce níž jej táhly.
A když se sklonil a vše napjal síly
a báječný květ když utrhl prudce,
vzdech zazněl z hlubin žalný, neobsáhlý.
121
V.
V.
Tu bílou růži na svém srdci nesa
on bloudil dále hvozdů tmavou tiší
a když se vrátil domů, ve snů říši
mdlá hlava opojená vůní klesá.
A zlaté hvězdy tryskly na nebesa
a v kouzlu noci květy silněj’ dýší
a jiskry tančí v mechu, v skalné skrýši
to kvete zlatem, zpívá, zvoní, plesá.
Tu z růže na básníka srdci spící
se zvedla z páry dívka při měsíci
a lehla k němu líbajíc jej v ústa.
A noc když v hudbě utonula celá,
na ztichlém srdci vítězící dlela
leknínu růže, vonná, svěží, hustá.
122
VI.
VI.
Ó poesie, tys ten leknín vonný,
nad tůní všednosti jenž usmívavý
tak svůdně kyne do klopotné vřavy
jak zkvětlá hvězda mračen na záhony.
Když západ ve růžové splývá tóny
a měsíc šerem bleskne u doubravy,
jak nymfea tvůj kalich plápolavý
se zvedá bez pout závoje a clony.
Tu v celé kráse mluvíš ku člověku,
pel střásajíc mu v srdce rajské rosyrosy,
až závrať hlavu jímá z tvojich vděků.
Ó šťastný, kdo tvou vůni v srdci nosí,
spí v noci s tebou a se ve dne noří
v tvůj květ, jenž roven hvězdnatému moři!
123
VIII.
Reflexy a reliefy.
CYKLUS DRUHÝ.
[125]
Kameje.
Tvůj zářný profil v tvrdý onyx vryji,
jen stačí-li být folií tvým vděkům,
tam bude charým vzdorovati věkům,
jež uštknou každou slávu lačnou zmijí.
V dno fióly, kde voňavky se kryjí,
tak drahé milenkám i lásky rekům,
či jedy, k těmto lidské bídy lékům
jej vdeptám s tvojí krásy poesií.
Až jednou milenec, jenž všecko ztratil,
ku jedu sáhne, chtěje život žalný
v dno Charonova člunu vrhnout s láním:
Jed lokaje, jak fiólu v dlaň schvátil,
tvůj profil uzří zářný, triumfálný
a umírati bude s usmíváním.
[127]
Varhany.
Chrám temný byl, jen s kůru slabá záře
se lila, kdosi hrál tam na varhany,
a vodopád hřměl divý, rozpoutaný:
tož z píšťal tak i z duše samotáře.
Ten jeden hrál, a druhý u oltáře,
ve dlaních skráň, naslouchal zadumaný;
jim bylo: rajské z kořen stojí brány
a hluboko svět dole stopen v páře.
A hudba vlnila se jako sloky
nádherné básně, která konce nemá,
jak nebeského vojska pochod valný.
A pohlcena tónů veletoky
se duše obou chvěla děsem něma
v křest zvuků ponořena triumfálný.
128
Na vsi v neděli odpoledne.
Na nedělní rád myslím odpoledne,
jichž na vsi zažil jsem tak velkou řadu,
ve vřavě města hlavu v dlaně kladu,
kam upomínka jako motýl sedne.
Zřím, v tichých polích jak den zářný bledne,
chat modravý kouř za topoly vzadu,
stín pastýře, jenž obrácený k stádu
za mroucím sluncem ob čas hlavu zvedne.
Pár pestrých šátků nebo zástěr polem
se míhá jako v trávě luční kvítí
i zniknou brzy za olšemi plotu
a ticho; čekanka svým nehne stvolem.
Z vrat hřbitovních sem bledým zlatem svítí
verš známý: Já jsem cesta ku životu!
129
Muezin.
Na věži stojí, v úhly světa volá.
Od noci k jitru modlitba to stálá
do hvězd i k zemi: Veliký je Allah!
do ruchu města i kde poušť je holá.
Lid neposlouchá, nebo jenom zpola,
za obchodem, za lupem každý cválá,
on v noci chlad i v žár, kdy slunce sálá,
dál křičí, srdce touze neodolá.
Ó básníku! V něm svého pozdrav bratra!
Ty rovněž bdělý na myšlénky věži
svou píseň házíš do všech úhlů světa.
Bez účasti se dole hemží chátra,
však maják ty jsi věčna na pobřeží,
kterému v srdci růže božství zkvetá!
130
Musa.
Pod skálu usedla si zamyšlená.
Byl v sklonu den a stromy se juž tměly.
Ty sivé oči její v dálku zřely,
laň u noh se jí pásla ochočená.
A věnec, v kterém slední květy mřely,
si sňala s hlavy, vedle pohozena
ve trávě píšťala... Ach, přes den celý
být Musou, kde by ráda byla žena!
Svět antiky se před ní v mlhu tratil
a sama cítila, jak doba nová
se hrne sem, jak v oblacích to duní.
Kéž nový svit by skráně její zlatil,
kéž by jen mohla najít pro ni slova,
a zůstat věrna mrtvých květů vůni!
131
Klenotnice faraonů.
– J. K. –
Ať, co jsme pěli v radosti i žalu,
čas pohltí, v těch písních našich žíti
to bude dál! Tak šperk a zlato svítísvítí,
nechť zakopané nebo skryté v skálu.
Nechť lhostejně, pln cizích idealů,
svět kolem hřmí, my necháme jej hřmíti.
Tak nečtené dál žalmy budou zníti
v zlacených sponách starých ritualů.
A knihy naše, plny drahokamů,
ty budou jak ty staré klenotnice
v pyramid lůně dávných faraonů.
Kdo zlomí pečeť jich, ve bájném plamu
jas, třpyt a žár mu šlehne v zřítelnice
a odlesk etherických visionů.
132
U mlýna.
Kol mlýna šel jsem, stál tu v střemše zkvětlé,
jak hnízdo visí ve haluzí změti,
proud s jezu plál jak duha, která letí,
v něm hrály luny drobné pršky světlé.
Jak světlošky do dívčích vlasů sletlé
ten svit pronikal ztemnělý krov snětí,
ty, jak by chtěly vodu zadržeti,
se skláněly k ní v šeru pol, pol v světle.
A vzduchem táhla vůně střemchy, hlohu
a jabloní – zde jistě štěstí bydlíbydlí,
já pravil a chtěl stavit v chůzi nohu.
Však tajný hlas mi pravil: Nech tu masku
na přírodě a prchej odsud křídly,
to štěstí nebuď, měj dost na obrázku!
133
Alborak.
Ó zářící ty divuhodný oři,
jímž prorok unášen byl ve vichřici,
ty z nozder blesky ohně sálající
a z kopyt hvězdy v klín spícímu moři;
Vv červáncích ještě tvoje hříva hoří
a v dusných večerech se blýskavicí
jen mihne; však my slabí smrtelníci
jsme v uzdu padnout tobě mdlí a choří.
Jen jednou zdálo se mimi, na tvých zádech
že hřměl jsem, v hvězd a mlžin vodopádech
se ztápěl perly v hrstě nabíraje.
Leč když jsi u cíle pak stanul se mnou,
tím víc opuštěn volal jsem v noc temnou,
tys odnes mne, – však nechal u bran ráje.
134
Ohlas.
Kdes ve výletním místě hudba hrála,
při jednom kousku trubač zašel k lesu
a z dálky v nápěv vpadnul, v jarém plesu
jak ozvěnou by smála se tu skála.
Ta píseň dolů vraceti se zdála,
teď zdola k příkrému zas létla tesu,
přes vršky borovic i kytky vřesu,
jak nymfa by se v syrinx svoji smála.
Ta hříčka přírodě tak v stopách spěla,
že naslouchala společnost kol celá,
ba sama příroda v ten klam se chytla;
když hudba ztichla, ještě na souvrati,
kde slunce poslední se záře kmitla,
jsem viděl třtinu chvět se, echem hráti.
135
Lazar.
Jak bylo, často ptám se, Lazarovi,
když, sotva míru okusil chlad sladký,
zas v žití vedro, boj a trudy, zmatky
ho volal Kristus prorockými slovy?
A přece duši, jež si v klidu hoví
a v šeru nočním loká oddech krátký,
já činím totéž, musí k světlu zpátky,
boj citů zalehlý vzplát musí nový!
Vše rány se zas musí otevříti
a láska mrtva v rubáši snů spící,
ať chce neb nechce, musí znovu žíti.
Neb nad ní, jako Kristus s přísnou lící,
se vznáší, nechť by stokrát měla mříti,
duch poesie velký, vítězící!
136
Metamorfosy Pegasa.
O závod lítal druhdy nad skal štítem,
jež brázdil v letu jako kentaur divý,
blesk hrával jemu v změti husté hřívy,
blesk vzplanul vznícen jemu pod kopytem.
Pak utrmácen v tomto letu hbitém
ve hvozdech bloudil a šum konejšivý
poslouchal borovic, zpěv bystřin snivý,
jenž zurčí v mechu nožkou laně zrytém.
Teď zmizel ze světa, snad ubohý
do prosy zbloudil měst a rouhavě
jej bičem honí drožkář na nohy.
A básník proto, který verše honí,
teď stejně soucitně jak zvědavě
po každém drožkářském se dívá koni.
137
Pod podobiznu Brantôma.
Tak v mysli kudrlinky spisů tvých
jsem čekal junáka, kterému v zraky
se skrylo hejno Satyrů, jenž v mraky
své doby žert slal i cynický smích;
Jenžjenž vějíř tu, tam rukavičku zdvih’
a čepel křížil pro vtip ledajaký –
však hastroše zřím, aby plašil ptáky,
spíš z rámce hledí na mne bledý mnich.
Tvář zubožená smutně vášní zryta,
zrak vyhaslý a v retů koutku křiví
se jako hádě ironie skryta.
A výraz celku truchlý tak a snivý
nad moralisty kázání líp hlásá:
jak prchá rozkoš, jak lhát umí krása.
138
Bílý kaktus.
To drsný kaktus na nestvůrném stvolu,
však pouze noc když ku zemi se schýlí,
poslední stopy červánků, jež zbyly,
rvouc černou pěstí mračen do výmolu,
Květkvět bájný zažíhá se do plápolu,
a tiše chví se jako plamen bílý,
jak tmou by vlálo bílé roucho Víly,
či šlehla v mrak zář severního pólu:
Tak hoří noci, samotě a tichu.
Jen světlošky jak perly padající,
ty slzy v ňadrech noci, ten květ znají.
Však sotva Zora ve hrdliček smíchu
fanfaru světla spustí vítězící,
jak duše básníka se v sebe ztají.
139
Stíny.
Vír baletu se vznášel před mým okem,
jež těkavé se z kruhů jeho smeklo
na stíny, jichž se celé moře vleklo
pod elektrických lamp měsíčným tokem.
Ty sylfy, gracie jich každým krokem
v hře stínů stíhalo, ó jak se leklo!
To gnomů, příšer, zmetků celé peklo
v rej trysklo každým fantastickým skokem.
Na krásu stín zde básnil parodii
a směšný byl ten hon, kam zrak jen šinu:
Tlum hrbáčů, bys řek, se v křeči svíjí.
Já nesmál se, já musil pomýšleti,
náš celý život jak, hra směšných stínů,
před cizím okem z jiných světů letí!
140
Obraz.
Kdes v ambitách dřív nebo v refektáři
jsi visel, šedý opat, s vážnou lící,
na řeči vážné zvyk, na světlo svící,
jež kadidlem neb vůní vzácnou září.
Jak teď se v jizbě hostinské ti daří,
kde v karty hrají, klejí cestující,
kde smělý hoch se honí za sklepnicí,
jí sahá za ňadra a s ní se sváří?
Svit jasný plně padá na podlahu,
kde kočka vyhřívá se v plném světle
a čistě pazourkem si hubu myje;
Tenten paprsk budí úsměv tvojich tahů,
v něm broskví svítí tváře tvoje zkvětlé...
Tam i zde život – jedna poesie.
141
IX.
Tříšť paprskův.
[143]
Mors.
I.
I.
Jak pod jho kaudinské šli beze zbraně,
žal hořký v duši s tupou resignací,
ať po marnémarné, ať po zdařené práci,práci
my všickni mlčky ukláníme skráně,
Aťať zatínáme, ať spínáme dlaně,
ať v duši prvotní se víra vrací,
ať hrdé sny jak prostřelení ptáci
nám buší v leb v poslední srdce ráně,
Óó přísná SmrtiSmrti, před tvým majestatem!
Ó velké božství, ať rozkladu jmenem
chce maskovati nová doba tebe,
Tys bytost přec oděna noci šatem,
v dna duší hledíš v smutku bezejmenném
svým zrakem, v němž plá nekonečnost nebe!
[145]
II.
II.
Dům tichý dnes, i v stromech, jež ční kolem,
se ztajil oddech listí, kdo šel tudy,
šel po špičkách, shon usnul zde i trudy
a odlesk míru táhnul dálným polem.
Ba kvítí ani nepohnulo stvolem,
jež sázel kdys do zahrádky své půdy,
jen okno z kořen, za ním svíčky rudý
se plamen třás’. Tam smířen s každým bolem
Spalspal tichý muž, jak tichý byl v svém žití.
Teď modrá moucha vzduchem zabzučela,
kol úlů zlaté honily se včelky.
A hodina za hodinou dál zněla
s kostelní věže... nemoh’s pochopiti,
ký mezi dnes a včera rozdíl velký.
146
Dva stíny.
Kdys ulicí jsem kráčel, tu jsem zhled’ –
(byl večer, sporé lampy mhou se chvěly) –
dva stíny u svých nohou, jeden ztmělý
a světlý druhý; tento hnul se v před,
Jakjak s druhým zápas zoufalý by ved’,
ač krok za krokem stejně se mnou spěly,
sáh nad stromy, které se rozšuměly,
a jako obr se až k hvězdám zved’.
A druhý menší, tmavší, pohodlně
se po dlažbě vlek’ v kalné bláta vlně;
má bytost v těchto stínech dvou, hle, celá!
Toť ideál – toť všední život, hmota!
a duše má v těch stínech s bázní zřela
jít Sancha Panzu vedle Don Quixota.
147
Bolest.
– Prof. Ed. AlbertoviAlbertovi. –
Tvá píseň jak tvůj nůž jen pravdu praví:
Jen bolest vykoupí a bolest léčí,
neb ona prorokův je uhel žhavý,
jímž očistil rty v lásky plápol větší.
Co prach a rmut je, bolest všecko ztráví,
jí srdce lhostejné vzplá sladkou péčí,
jí srdce mrtvé zachvěje se v křeči,
až v slzí zdroji vešken led se ztaví.
A básník jak ty stejně bystrým okem
ji stopuje v tom blahodárném díle,
jak světem spěje Eumenidy krokem.
Nechť sám ji cítí, jak mu srdce kruší,
přec hořkou mannu její ke rtům chýle
ví dobře, kterak rostou křídla duši.
148
A zase!
Dnes rozrušen jak bouří moře ke dnu
a zítra tichý s klidnou resignací,
dnes hravým úsměvem a zítra prací
vždy hledám pravdu odvěčnou a jednu.
Ať lehce hippogryfu v hřívu sednu
a v ether letím jako tažní ptáci,
ať duch se v prachu, potu utrmácí,
číš tajů věčných přece nepozvednu!
Juž stokrát chtěl jsem ruce složit v klínu
a žíti jako zvíře, jak stvol trávy,
jenž v jas i mračno patří klidně vzhůru.
Však darmo! K tomu závratnému víru
se vrací duše, motýl plápolavý,
jenž dost se cítí silným do azuru!
149
Své ženě.
Stín za stínem se přehání mou duší,
však slunce Ty jsi, které nezapadá,
den za dnem prchá, Tebou stejně mladá
zří duše v jaro věčné, které tuší.
Čím více model cestou noha kruší,
čím bouřlivější kolem vášní váda,
čím větší hrobů, upomínek řada:
tím pevnější je kruh náš a tím užší.
Tak piju denně lásku z Tvého oka,
tak piju denně štěstí z Tvojí ruky,
co potom svět, ať hlučí neb se směje!
Jak v hnízdo pták má k Tobě letí sloka,
Tvůj úsměv za ní v žití nesouzvuky
hned jabloně jak měkký květ se schvěje.
150
Sám s vichrem.
Sám s vichrem bdím. Noc černá dále spěje,
noc dlouhá, smutnásmutná, jak to v zimě bývá,
v mou píseň z venčí ohlas vichru splývá
jak fragment cizí, staré epopeje.
Co v srdcích se, co na hvězdách se děje!
Kdo o tom ví as, a kdo o tom zpívá?
A přes všecko jde noc ta šerá, divádivá,
vše, srdce jako hvězdy v plášť svůj kreje.
Teď zaplakal kdos. – Bože, moje dítě
se vedle zbudilo, vesele vpadla
ta známka žití kol v tu pustou tiši.
Sluch zbystřím. Plesem proudí krev má hbitě,
noc pustá rájem před mou duší zmladla,
své všecky hvězdy dává mi v své číši.
151
Jaro duše.
Má duše jaro své, kdy sotva stačí
se myšlének a dojmů zpíti květem,
kdy svět i vesmír obsáhne svým letem
a ve dne, v noci zvučí písní ptačí.
Kdy snů se v ní co mízy v keřích tlačí,
než jedním zamyslí se nad poupětem,
sta růží ohnivým jí kyne retem
a každá lásku, štěstí, rozkoš značí.
Jak potom náhle život snět je holá!
Jak brzo schromeno je vzletu křídlo!
Jak záhy stmívají se dnové černě!
Jen jedna píseň zbude a ta volá:
Proč jas a květ, jímž pyšnilo se zřídlo,
se nerozdělil v celek stejnoměrně?!
152
In memoriam.
Ty nejstarší všech matek, matko země,
v klín přijmi vlídně kosti drahé matky,
po bouřích dne jim oddech popřej sladký,
na květech stel jim, aby spaly jemně.
A srdce zlaté, které přetajemně
jen láskou plálo v bouře, boje, zmatky
jak lampa svítíc, srdce vezmouc zpátky,
změň v hvězdu, ať se vlídně sklání ke mně.
Přej, ať ta hvězda v moje srdce vidí
a vlídnost, dobrotu a lásku její
tam zažhne v plamen sálavý a ryzí,
Aťať bolu odolám i beznadějibeznaději,
ať úděl můj, bych vždycky, zlobě cizí,
jak ona drahá milovat moh’ lidi.
153
J. G.
„Ó Ado, dítě!“ Básník než já větší
zpěv nesmrtelný začal tak své dceři;
Tvé jméno milé jak hlas ptáka v keři
zní stále v sluch můj snivou, sladkou řečí.
I cítím všecko, co náš trud zde léčí,
co paprskem je kol, když svět se šeří,
čím duše jásá, miluje a věří,
je v lásce k dítěti a v něžné péči.
Že malým všecko, co tu zveme svoje,
i snaha výš, ty se všedností boje
i úsměv štěstí, gloriola slávy,
Vzletvzlet, který dráždí, vášeň, která klame,
když zváženo je s tím, co poklad pravý,
co, příteli můj, ve svých dětech máme.
154
Klid v duši.
Ne, nemůže se dotknout kal ni střela
té duše, která v sobě uzavřená
za cílem svým dál kráčí povznešená,
po kráse těká jen jak bdělá včela.
Byť stravou kůrku, ložem kámen měla,
je v klidu jejím nesmrtelná cena,
ji výsměch netkne, pohrda ni změna,
ať v srdcích juž neb na hvězdách se děla.
Jak pevná kotva v ní ta víra leží,
že dobro chce a k němu stále chvátá,
jak hořký lék, že vše tu marné, vratké.
A odtud její síla stále svěží,
ta zář dne podzimního tichá, zlatá,
ten soucit k všem, to shovívání sladké.
155
Na rozcestí života.
Ó krásný čas, kdy všecko praví k tobě:
Dnes je tvůj život ještě celý, celý!
Kdy sny a touhy hlučí jako včely
na stromu duše v plné květů zdobě.
Však těžký spolu čas, neb cesty obě
jsou otevřeny, právě zde se dělí,
a třeba k tomu Herkul býti smělý,
na pravou dát se, zůstat věrným sobě.
Ó symbole ty věčný staré báje!
Tam rozkoš, ples, třesk číší, štěstí krátké,
zde odříkání, práce, pot a tíha;
Teďteď volit můžeš, v čin tvá vůle zraje...
Ó šťastný, pakli na té dráze vratké
se lásky peruť k převozu ti zdvihá!
156
Živlové.
Vždy proti živlům člověk bude malý,
ať v myšlénce se orlem k hvězdám vznese,
ať stihne je! vždy děs ho schvátí v lese,
když neproniklý noci stín vše halí.
Ať vlny, oři zpěnění, se valí
mu v chaty vrata, jež se větrem třese,
ať oheň, rudý kohout, zpívá v plese
na střeše mu, žár křídly sije v dáli;
Aťať země, které zvyk jak pevné matce,
se zachvěje a pohřbí rázem v krátce,
co vykonala celých věků práce:
Je člověk malý, rouhavá ať slova
ve vzteku chrlí, ať se zkrušen schová:
jen v tom je velký, že vždy začne znova.
157
Sfinx.
Sfinx musí umřít, když tajemství zradí,
tož v spárech svých je drží křečovitě
a útokům všem vyhýbá se hbitě,
ač vděkem ňader neustále vnadí.
Jak můry k světlu člověčenstvo pádí,
svým vzdorem obr, důvěrou však dítě
se chytá ve úsměvu slunné sítě,
za pravdou stáří a za láskou mládí.
A Oidip zjeví-li se příštích věků
a rozluští taj všehomíra celý,
tu sfinx, než nakloní se ku člověku,
Jakjak ona v Thébách ve propast se vrhne,
však nežli vyčte z jejích tahů smělý
zář pravdy, juž ho v nic prvotní strhne.
158
List vavřínu.
– Aug. E. Mužíkovi. –
Tvůj verš jak vždycky hluboký a ryzí
mi připomněl zas ony krásné časy,
kdy mladá duše za vidinou krásy
se vzpjala jako svlačec plna mízy.
To minulo juž. Nyní život sklízí
po hojné setbě pouze řídké klasy,
leb má jen trn a laur nemají vlasy,
jak Goethe děl – mně potlesk davu cizí.
Však tento osud všech mne nezarmoutí.
Já dal, co měl, a neměřím, co zpátky
mi sláva dala tou trnitou poutí.
Jen jedno toužím: Jak mně,mně v konec boje
by dítěte a ženy pocel sladký
na místo lauru zastřel čelo Tvoje.
159
Matutina.
Jak můra jsem, když noční stín se dlouží,
jež do hořící lampy bije v tichu,
a jako paprsk svlačce do kalichu
v taj vnikám, jenž mne neúprosně souží.
Čím hlouběj vniká duch, čím výše krouží,
tím rychlej všecku malou skládá pýchu,
tím s větším klidem táhne svoji líchu
na roli světa a tím méně touží.
Vždy stesků míň a víc radosti vnitřní,
vždy lásky víc a méně pohrdání,
neb kdo má pravdu? Co ta pravda platí?
Noc nejhlubší je sestrou chvíle jitřní,
té zlatý paprsk cítím na své skráni,
tím roste víc, čím život můj se krátí.
160
Nunquam retrorsum!
Ne, nikdy zpátky! třeba v těžkém bludu,
vždyť z bludu posléz pravdy zoře svitne;
nechť sebe tmavší noc, přec časem kmitne
třpyt jedné hvězdy v její pouště nudu.
Ne, nikdy zpátky! jedno zrno v hrudu,
klas vzejde juž ve zdobě rosy třpytné,
jen úsměv a juž políbení slítne
a štěstí s ním a zase klidný budu.
Přec někam dojde, kdo se nenavrací,
jen kdo jde zpátky, sama sebe ztrácí
a neví sám, jak zvolna vykrvácí.
Jen jednou zpět, je zapřít sama sebe,
je strhnout žebřík, jenž tě nesl v nebe,
je plivnout v číš, již podává ti Hebe.
161
Resignace.
– Své ženě. –
Má duše! Když nám nebem přáno spolu
nést povinnosti jho ve stejném kruhu,
vše počteno buď tobě na zásluhu,
vše tobě k radosti, co mně je k bolu!
Pot mému čelu, tvému aureolu!
v mé sny klid zvěře, v tvoje ráje duhu!
Tak spjati oba k povinnosti pluhu
chléb lásky u téhož jíst budem stolu.
A řeknem: „Přec to bylo velké štěstí,
že vůbec našli jsme se, hvězdy bludné,
tou nekonečnou poutí k ideálu.
A vrata osudu když rozbít pěstí
nám nemožno na cestě málo schůdné:
tož v lásce aspoň buďme celí v málu.“
162