Leknín.

Leknín.
I. I.
K vln zrcadlu se velký leknín chýlí; kol vládne šero noci červencové, tmou vody jen změť sněžných růží plove v rhytmickém tanci, v kterém rákos kvílí. A sotva měsíc mezi mech a býlí své kštice spouští, z nichž se řinou snové, z vln pára stoupající v tvary nové se skládá jak šat muslínový, bílý. A kterak měsíc prokmitává sítím, tu pára houstne v luzné ženy tělo, jež krásou plá a zachvívá se žitím. A kývá k luny magickému lesku, jak stáhnout k sobě by ji do vln chtělochtělo, a strom a mech se třesou v tajném stesku. 118 II. II.
Když zemřel velký Pan, když hvězdovatý lem nebes zahalil se v šer a stíny, tep světa bouřný stal se chorý, líný v svých žilách nesa hořkou krůpěj ztráty, Téžtéž nymfy prchly, záblesk vlasů zlatý kam skryl se, ptáš se? – Pohleď na lekníny! V jich srdce pad’ a těla úběl v klíny vod vhroužen v listů proměnil se šaty. A dosud noci letní kouzlo stačí, by slední krůpěj antického žití v ruch vzkypěla; tu skály zlato pláčí, květ dýchá vůni, pažit ve snu zpívá, strom ňadro dryady v své kůře cítí a z leknínu se nymfa k luně dívá. 119 III. III.
Však sotva růžný prstík mladé Zory se dotkne poupat na šípkovém keři, a větřík, její herold, vlny zčeří a nachem vzplane lysé týmě hory, Aa sotva zhasne měsíce svit chorý, světloška schová kahan v houštin šeři a holubí jak rozptýlené peří se v západ pohnou mráčků bílých sbory: Den střízlivý jak otevírá oči, tu rázem kouzlo noci uhasíná, jí z klína rázem poesie skočí, Vv šer lesa nebo ke dnu tůně sedne a místo nymfy těžká jen a líná nymfea ob čas nad vlny se zvedne. 120 IV. IV.
Kdys básník bloudil kolem lesní tůně, naslouchal chvíli křičícímu ptáku a chvíli vzhlížel k táhnoucímu mraku, jenž stíny divné kreslil ve vln lůně, Aa opojná jej brzy zmátla vůně a k vlnám sklonil se, div věřil zraku, sáh’ po květu, sáh’ k srdci ve rozpaku, zda vůní květ, zda touhou srdce stůně? A když chtěl utrhnouti ten květ bílý, tu stěží šlo to, jakby dvojí ruce se mocně vzpírajíce níž jej táhly. A když se sklonil a vše napjal síly a báječný květ když utrhl prudce, vzdech zazněl z hlubin žalný, neobsáhlý. 121 V. V.
Tu bílou růži na svém srdci nesa on bloudil dále hvozdů tmavou tiší a když se vrátil domů, ve snů říši mdlá hlava opojená vůní klesá. A zlaté hvězdy tryskly na nebesa a v kouzlu noci květy silněj’ dýší a jiskry tančí v mechu, v skalné skrýši to kvete zlatem, zpívá, zvoní, plesá. Tu z růže na básníka srdci spící se zvedla z páry dívka při měsíci a lehla k němu líbajíc jej v ústa. A noc když v hudbě utonula celá, na ztichlém srdci vítězící dlela leknínu růže, vonná, svěží, hustá. 122 VI. VI.
Ó poesie, tys ten leknín vonný, nad tůní všednosti jenž usmívavý tak svůdně kyne do klopotné vřavy jak zkvětlá hvězda mračen na záhony. Když západ ve růžové splývá tóny a měsíc šerem bleskne u doubravy, jak nymfea tvůj kalich plápolavý se zvedá bez pout závoje a clony. Tu v celé kráse mluvíš ku člověku, pel střásajíc mu v srdce rajské rosyrosy, až závrať hlavu jímá z tvojich vděků. Ó šťastný, kdo tvou vůni v srdci nosí, spí v noci s tebou a se ve dne noří v tvůj květ, jenž roven hvězdnatému moři! 123