Píseň o Vinetě (1906)

1903-1904, Jaroslav Vrchlický

Diplomatická verze Ediční verze
JAR. VRCHLICKÝ:
PÍSEŇ O VINETĚ.
(1903 – 1904)
NÁKLADEM J. OTTY V PRAZE 1906.
[1] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
Tiskem „Unie“ v Praze.
[2]
VĚNOVÁNÍ (Své dceři Miladě.)
Nejstarší Ty dcero moje, osud neblahý i blahý přes práh domu otcovského když mi odvádí Tě záhy; Zazpívámzazpívám Ti na rozchodu starou píseň o Vinetě, o slovanské Atlantidě, o zapadlém v moři světě. Z moře vln a z moře báje, z minula do budoucnosti, kéž Ti mládí připomene! Kéž jak most se Tobě klene! [3] Žes’ je klidné, šťastné měla, jediná jest moje pýcha, kterou nad vavřínu snítku hruď má v blahém klidu dýchá. Za náš práh ať prodlouží se báje Mládí Tobě krásná! Co svým zval jsem, dal jsem, dítě, vezmi, jdi a budiž šťastna! J. V. [4]
PÍSEŇ O VINETĚ.
PŘEDZPĚV.
[5] A tak zazpívám ji přece, tuto píseň o Vinetě, která hrála hlavou hocha, která zrála v parném létě. A tak zazpívám ji přece, třeba v svojí podjeseni, když už z mého vinobraní všecky číše kol se pění. Mezi požatými lány, mezi vršitými snopy přijmu rád tu prostou píseň z rukou vážné Kaliopy. Jak ji přijmu, tak ji podám upřímnými v pravdě slovy, a vy, kdož jste s první láskou sklonili se k Prokopovi; 7 Vyvy, kdo čtli jste Twardovského, Hilarion jimž je milý, kéž ta píseň podjeseně lásku vaši neomýlí! Slunce dojde ku západu i šíp dojde k svojí metě: a tak pro vás zazpívat chci tuto píseň o Vinetě. * Poledne... Slyš, z dálky znějí jaké z hloubi tklivé tony, hlavu skláníš, rozeznáváš – – – Věčný Bože, to jsou zvony! Ale odkud se tu vzaly? Vížky není na obzoře, ani chrámu – kam jen hledíš, nedohledné vidíš moře. Není pochyby již více, z hlubin zní to přetajemně, žalobou a tklivou písní se to na člun nese ke mně. 8 Slavně zní to a zas tklivě, doznívá to, začne znova, Bože, této melodii moci propůjčiti slova! V dálku mořem se to nese, chorálem to náhle duní, medusa se nezachvěje, ani škeble na výsluní. Ve poledním dusném parnu v zlatých kruzích vzduch se třese, a ta hudba puklých zvonů v bezdno ztrácí se a nese. Matně hlava klesá v dlaně, co zní zvony mořskou plání, stará zkazka táhne duší na Vinetu vzpomínání. Schýlen s člunu svého kraje pátrám v hloubi, hledím ke dnu, po sledech jdu staré báje, zda tam spatřím stopu jednu. Ovšem hbitá fantasie proudy spíš si cestu klestí, valy, hradby rozeznává... jak to zná z všech starých zvěstí. 9 Ulice zří, věže, chrámy, nábřežím jde k přístavišti, kde se v čisté vodě vlajky, stožáry všech barev blyští. Ale všecko jesti mrtvé, beze hlasu, beze ruchu, fata morgana vln pouhá, mrtvé, stinné město duchů. A když z hloubi dozní zvony, mizí rysy divných tvarů a pláň moře tiše zívá, nedozírná v letním žáru... * Vineto, tak nad hlubinou zřel již tebe básník mnohý; tušil snad tvou starou slávu, tvoje reky, tvoje bohy! Olbřímí též viděl boje o píď moře, o píď země, jak tvé fantastické město mlhavě a skrytě, temně. 10 Slyšel báj o tvojich zvonech, ba i zvony slyšel zníti, v klidu peřejí i v hromu doznívat, se chvět a mříti. To vše dojalo jej k písni, brzy roztálo však v snění, obraz, přelud, upomínka, povzdech, pouhé naladění. Já chci více... Jinou strunou se má píseň rozzvučela, nechci pouze chytat stíny, ale tvar jim dát chci těla. Ti, již v moři zahynuli, plní velkosti a síly, v moři věků pochováni, aby vstali, v písni žili! Jak zde žili v půtkách, bojích o píď země, o píď moře, křesťanství než nad obzorem kmitnula se první zoře. Sagy roh znít pouze nemá nad jich hrobem v mořské hloubi, bratrské ať jedno slovo se stíny se jejich snoubí! 11 Před stalety kde se Slovan s Vikingy bil, s moře draky, zalétejte zvuky písně nad vlny a nad oblaky! Rozvlňte se v šíré slapy epopeje ručejemi, zpívá moře, zpívá země, nebe s oblak stády všemi! Mořský vítr cítím v kštici, mořskou sůl na spráhlém retě... z dálky co bouř zvonů duní v moji píseň o Vinetě! 12 ZPĚV I.
NÁMLUVY.
[13] Lysou hlavu nakloněnou, ruce k tělu chabě kleslé, zamračen a ztopen v dumy seděl starý Gure v křesle. V javorovém seděl křesle, starost posupná a líná táhla duší mu, že ani nedotknul se číše vína. Slavný byl přec zásluhami, věhlasný byl starým rodem, skvěl se přede všemi v radě, celým skvěl se před národem. Ač byl starec, nepřekonán velel šikům v každém boji, v míru spravoval své statky, velel četných lodí voji. 15 Stále zdar šel v patách jemu, bohat denně jako divem, nejednou se sám i kníže řídil jeho slova vlivem. Co mu asi chvíli klidu z nenadání otrávilo? Co mu v duši vrhlo stíny? Co mu vrásky na skráň rylo? Zbloudily snad jeho lodě mezi příkré fjordu skály, Vikingové loupeživí kde je jali, zdrancovali? Nevrátily se mu více plné převzácného zboží, perel, jantaru a sloně, sobolích a vlčích koží? Jediná snad jeho dcera, jeho rodu chlouba, pýcha, běloňadrá, štíhlá Svana, tajně trudí se a vzdychá? Nikoliv, neb šťastně lodě v přístavu si hoví doma, bílá Svana v jednu píseň rozpěje se, když hne rtoma. 16 Co jej tedy trudit může? Zvedl hlavu v jizby šeři, otrok cizí, hlavu chýle u řezaných stál tam dveří. Jako z bronzu ulit čeká na odpověď, k pánu hledí, kyne jemu starý Gure, mračný má se k odpovědi: „Vyřiď, sluho, svému pánu, veleknězi Svantovíta, s šetrnou že úctou vždycky má jej chudá střecha vítá. Ke cti že mi slouží vzácné, přejde-li práh mého domu, jeho jest číš vinic mojich, jeho jest plod mého stromu!“ Uklonil se cizí sluha a již kroků hlučných ruchem dlouhá chodba hlaholila, lačným kmet je lovil uchem. Lovil dlouho ohlas jejich, jak se zvolna táhle ztrácel, a zas hlavu schýlil k prsům, v nové se zas dumy kácel. 17 Pochybností sterý příval bouří na něho se řítí, co může kněz Svantovíta, co můž’ v jeho domě chtíti? Po přátelsky přece spolu již se nesetkali roky, byliť ve válce i v radě úhlavními, zlými soky. Starý Grozvin tvrdošijný lišák podšitý byl lstivý, úlisný a krvelačný, při tom nad vše zlata chtivý. Tvrdošíjný též byl Gure, zarputilý, drsný, tvrdý, stejně jako na svůj věhlasvěhlas, tak i na své jmění hrdý. Ale při tom přímý vždycky, neznající falše, zrady; jisto bylo, spor že vznikl, ti jak přišli dohromady. Bylo toto, jak ostrá kosa na tvrdý když vrazí kámen, mezi Grozvinem a Gurem rázem tryskl hádky plamen. 18 Starý Gure zvedl skráně zahalené dumy mrakem, jizbu celou v dál se tmící sokolím svým projel zrakem. Lesklé přeletěl kol stěny, stropy zdobně vykládané, koberce též pestrobarvé z jemné vlny umně tkané. Nad krbem zrak jeho stanul, tamtam, kde skřítků sošky steré tísnily se v maleb věnci, nad nimi kde lebky steré Bělalybělaly se divé zvěře, v mládí jeho rukou zbité, k pozlaceným těkal trámcům, vzácnou řezbou byly ryté. Stěny zbraněmi se leskly dávno v bojích padlých dědů, štíty, meči, toulci, mlaty, strašlivými ku pohledu. Palice tu, kyje, na nichž znáti ještě krve stopu, v pestrém seřadění oko našlo od země až k stropu. 19 Štítů lesklé plochy hladké zrcadly v šer jizby vjely; zrovna v rohu proti starci krb stál, mramorový celý. Milou družnou útulností v dlouhých zimách k sobě vábí, nesen z jedné sochou Vesny, z druhé strany sochou Báby. Z ryzího je zlata celá ladná socha smavé Vesny, jest to slunce, do přírody kterým vniká život plesný. Stříbrná je socha Báby jak ten měsíc, v kterém leží spící moře, dlouhá lada, bílé skály na pobřeží. Před sochami kůže měkké, křesla na nich v družném vínku s přehozenou sobolinou k milému zvou odpočinku. S poháry stůl trochu stranou, podlahu, strop, stěny, zbraně Gure hbitě přelít’ okem a pak povstal odhodlaně. 20 Vypil pohár jedním rázem, hosti svému v ústret vyšel, neb již chodbou za oponou blížící se kroky slyšel. A již stojí Grozvin před ním, Gure kloní se a kyne, úslužně sám druhé křeslo před krb svému hosti šine. Z krbu velký bere pohár, nabírá před tváří skřítků, podává jej dvorně hosti, povznáší jej ku přípitku. „Buď mi vítán!“ Starý Grozvin mlčky bílou hlavu schýlil, trochu vína k poctě bohům nad krb skláněje se vylil. Vypil pohár jedním rázem, hostitele k pokynutí used v křeslo, ústa k slovu, k úsměvu rty svoje nutí: Pravil Grozvin: „Buďtež s tebou bozi, bohatýrský kmete, i s tvým domem, ať v něm všecko ku novému zdaru kvete!“ 21 „Rovněž s tebou buďtež bozi!“ usedaje Gure praví, „dejtež tobě hojnost na všem, tobě i tvým dětem zdraví! Grozvine, ty nevíš ani, jak se návštěvě tvé těším“ – „Proto dovol, milý Gure, ať již na tvou přízeň hřeším!“ – „Prosím, vezmi bez rozpaku, co zvu zde i v poli svojím!“ – „Ochoty tvé, starý druhu,“ – Grozvin dí – „se skoro bojím.“ – „Gure doved slovu státi, hříčkou větru marnou není jeho hovor při té číši, jež se mezi námi pění. Smím-li prosit, poselství své vyslov, vzácný hosti milý“ –“ – „Nevím, vhod-li přijdu tobě, zaměřím-li přímo k cíli. Ale myslím, přímé slovo poklad vzácný v každé době, zvlášť když sedíme tu spolu oba muži proti sobě. 22 Přímé slovo poklad vzácnývzácný, poutem jest jen otrokovi, doufám tu, že neurazím svými přímými tě slovy. Nechci, by se zdáti měla tobě řeč má vyhybavá, nevím, jestli k tvému slechu nová dolétla již zpráva, Všeckyvšecky cizince ten nový zákon vylučuje z města, možná dost, i nevinného s vinníkem že stejně ztrestá. Tak se stává, ale zvykem zákona jest, kam on vstoupí, železné že mívá nohy, které zdrtí vše jak stoupy. Známo tobě, čím jsou městu, čím jsou moři Vikingové, lupič, škůdce, zrádce, zloděj jedním jmenem Viking slove. Zmohutněli, Gure, příliš na souši, což teprv vodě, jejich drzost nebezpečím hrozí jako jejich lodě. 23 Známo také, že zde v městě mnoho přívrženců mají, kteří naloupené zboží střeží jim a schovávají. Tož dí zákon: Kdo je spřízněn s nimi obchodem neb krví, kdo jest cizák, buďsi jmenem nebo jměním, zbožím prvý, Budižbudiž zbaven svojich statků, lodí svých i svého domu, buď si kdo buď, za tři týdny má se vystěhovat z domu!“ Na ta slova zmlkl Grozvin, šedé obočí jen zdvíhá, podobá se ptáku – dravci, který na svou kořist číhá. Přitom jemu lstivý úsměv koutky retů tenkých hlídá... Ale klidně starý Gure vážně jemu odpovídá: „O zákonu tomto ovšem, veleknězi, již jsem slyšel, nelze však mi chápat, proč jsi kvůli němu ke mně přišel. 24 Dobrý zákon, schvaluji ho, chci se řídit jeho slovem, však čím mne by měl se týkat, nezřím v tomto řádu novém.“ – „Nechápeš,“ dí Grozvin chytrý, „přesné řádu toho znění, jako v sítě též jsi lapen, spásy pro tebe v něm není. Nezachrání tebe jmění ani věhlas sebe větší, minulost tvá, milý brachu, nejhorší je tvojí léčí. Nechť jsi třeba v kmetném věku hovorem i mravy Slovan, rodem cizák jsi a děcko byl jsi písní moře chován. Známo všem to a tvé jmění nejlíp nasvědčuje tomu, kdysi Viking že tvůj otec přišel s lupem v hradby Jomu. Vše to známo, lid vše střádá zvěsti ty v svém duchu prostém, a ty dí, že kdys král Harald býval v domě u vás hostem. 25 Pamatuješ, když jej v dálku štvala syna krutá zloba? Zásluhou co jindy bylo, Gure, dnes jest obžaloba! Ku cizáku příliš lásky nový zákon trestá zmarem, tož jdu tebe varovati, Gure, ve přátelství starém! –“ Prudce povstal Gure z křesla, blesk jen kmit se jeho tahy, číše dolil, Grozvinovi klidně odpověděl záhy: – „Jaké vedeš divné řeči. Slovan jsem dnes jako jiný, proto, že můj děd byl Dánem, co mi řád ten nehostinný? Proto zákon, o němž mluvíš, mne se ani netkne z dálky, ale jestli proti Dánům vzplane, jak díš, požár války, Prvníhoprvního mne najdeš v řadách v nejlítějším boje vzteku, ale nikdy, bozi slyší, nikdy podlém na útěku! 26 Svědomí mé vůči vlasti čisté zrovna jako dlaně a tak budoucnosti patřím ve tvář klidně, odhodlaně. Dosti řeči. Ale na to, co jsi děl o Haraldovi nevčasně dost obžalobou, odpovím přec málo slovy: Pravdu máš, že utíkaje velký král před vlastním synem – pohostěn byl, ano chráněn této střechy družným stínem. Já byl tenkrát děcko malé, nejdražší mi bylo z všeho, když jsem k chorému směl vklouznout a si hráti vedle něho. S chocholem hrát jeho přilby, kolébat se v jeho štítu, na němž jako na obloze hvězdná zdoba plály v třpytu Zlatézlaté hřeby, které ob čas náhle silným šlehem bleskly, časem též jsem zkoušel zvednout jeho obrovský a lesklý 27 Velikýveliký meč, na němž posud tmavěly se krve stopy, ale žádná ručka dětská toho jílce neuchopí. Harald těžce poraněný občas naklonil se ke mně, často pousmál se tiše, pohladil mi vlásky jemně. Podivno! Jak dnes by bylo, hlasu jeho spád já slyším, viz ten pohár, z něhož piju, nežli sešel k stínů říším, Poslednímposledním vyprázdnil douškem, nevděk země, nevděk syna stopil takto na dně jeho. V sny mé zří tvář jeho siná. Památkou mi tento pohár nad vše šperky a vše zlato, že byl u mne Harald hostem, Grozvine, jsem hrdý na to! Ale též, že od Haralda cizinec sem neklad nohu, před tebou i všemi bohy všem já přísahati mohu!“ – 28 Kýval tiše Grozvin hlavouhlavou, děl: „Tou přátelskou jsem řečí, Gure, varovat chtěl tebe, ale sám když v nebezpečí Střemhlavstřemhlav již se vrháš slepě, ač hruď moje lítost cítí, nemohu si pomoc’ více, klidně musím odejíti!“ Skokem zastaví jej Gure: – „Nebylo to přání Tvoje, proč jsi přišel!“ – „Nechci nové nítiti v tvém srdci boje, Pravdupravdu děl jsi, proč jsem přišel, otázka je trochu jiná, ale přání, jež mám říci, týče se spíš mého syna! –“ – „Tvého syna – prosím, mluv již, takto nesmíš odejíti,“ – a než Grozvin na prahu stál, Gure sám se za ním řítí. – „Buďsi!“ praví lstivý Grozvin, v křeslo usadí se znova. „Sám jsi velel, sám chtěl’s tomu, abych uchopil se slova.“ 29 Rty své opět svlaží vínem, samolibě bradu hladí, začne mluvit – slova jeho jako když se svíjí hadi. Chvílemi se mihnou pískem, kovový hřbet hravě blýská, ale rázem ve oblouku mizí vedle do křoviska, Abyaby chodec, který v dumě po pěšině dále spěje, neviděl ten zrádný kotouč, jak se na sluníčku hřeje, Abyaby jistě našláp v trávu, v které jazyk rozeklaný na slunci se chvěje, zdvíhá, klesá, stáčí na dvě strany. „Vážím si tě, Gure, příliš,“ sladce Grozvin zahovoří, „ctím též rod tvůj, který proslul od let na souši i moři. Z duše celé želám sobě, aby tento zákon nový nemohl se tknouti tebe, neb tvých železnými slovy. 30 Ano, přiznám se ti, dlouho přemýšlel jsem o samotě, co bych mohl učiniti u lidu i krále pro tě. Kterak možno otupiti zhoubné ostří toho meče, který slepý jako osud v rodinné též svazky seče. V tom, co přemítal jsem, Hilboj, syn můj, ke mně vešel němý, jindy hovorný, však znáš jej, v rozpacích zrak chýlil k zemi. Divá mladost jeho zkrotla, chvěl se, klopil oči obě, naposled mi všecko vyznal, s tím jdu, starý brachu, k tobě. Zajásal jsem v duchu, starče, miluje tvou dceru Svanu, ve vyznání jeho vidím pro tě jistou spásy bránu. Spojme naše děti, Gure; rodu mého krví ryzí očisť svou, jist budeš potom, obava má každá zmizí. 31 Rod můj tvůj rod bude chránit v příbuzenské lásky plášti, malomocná bude zloba; zákonů též slepé záští!“ Domluvil a starý Gure klesl v křeslo, svraštil čelo, kterým jak vír černých ptáků tisíc stínů přeletělo. Grozvin ve tvář starce pevně zabodal své oko rysí, Gure patřil k stěně v dumách, zbraní směs kde s štíty visí. Vyskočil pak z křesla, jeden strhl meč a tento v blesku zahrál dřívedříve, nežli dopad s třeskem v oblou štítu desku. Dutá rána zněla jizbou, chvěla se jak ozvuk hromu, vlnila se, nežli zhasla na rozlehlých chodbách domu. Otrok stál již v stínu dveří, hbitě uklonil se pánu. Gure káže velitelsky: „Zavolej mou dceru Svanu!“ 32 Zmizel otrok. Ticho. Gure přecházel síň velkým krokem, každé jeho hnutí Grozvin baziliška stíhal okem. Patřil za ním rozpačitě, skoro v nejistotě zpola klesala a zvedala se v dumě jeho hlava holá. V ticho padly náhlé kroky... Ejhle, Svana sem se béře, jedním rázem rozletěly dubové se těžké dvéře. Bohatá se prudkým vzmachem ruky rozhrnula clona, Grozvin rychle povstal z křesla. Vešla Svana – to jest ona! Zářící na prahu stojí, krásná jako úsměv rána, pohled její otce hledá, jakby děl: Zde tvá jsem Svana! Byla jako mladý topoltopol, ztepilá a štíhlá byla, měla pleť jak mořská pěna, která v slunci září bílábílá. 33 Svítila tak, skoro řek bys, čirý jas že z ní se line, po nábytku šerém splývá, padá mezi stěny stinné. Svana z lázně vyšla právě v plném svitu mladé krásy, nebo posud nezdvihnuté v uzel dlouhé černé vlasy Padalypadaly přes její záda, halily ji mořem stínů bílé ruce, plné páže, slapem až v záhyby klínu. Stála tu jen v říze bílé zdobně kraji lemované, bez šperku, jen jantarová přezka u pasu jí plane. Pouze těžké zlaté kruhy na kotníku ob čas zvoní; jako plný leknínu květ krásnou hlavu dívka kloní, Aa tu časem mihne se jí vlasů stín přes tváře ovál, – jakby sněžnou v dálku plání černý havran přeletoval. 34 Jakby přes luh, který zkvetl stříbrnými liliemi, táhly stíny černých mračen klonících se plaše k zemi. Ano byly černé stíny havraní ty dlouhé kštice, ještě vody krůpějemi sem a tam se blýskajíce. Krůpějemi, jež jak perly v černých kadeřích se chytly a stříbrným prachem splaskly, aby z noci jejich kmitly. Velké její modré oko tmělo se jak bezdná tůně, tajíc hvězdy jako blesky na dně v nezbádaném lůně. Na prahu pak tiše stojí, posud mlčí jen a čeká, plachým zrakem s otce svého na Grozvina rychle těká. Mlčí, čeká, jen ta ňadra dmou se v zdobné řízy plátně v pohnutí, dvě mořské vlny zvedají se v taktu chvatně. 35 Zvedají se, sotva klesnou, v ráz je nový oddech vznáší, jako hrdličky jsou bílé, které dravec z hnízda plaší. Starý Gure svoji dceru mlčky měřil s otce pýchou, usmál se a hlavou kynul, začal hovořit řeč tichou: „Svano, hleď sem, dítě moje, velekněz tu Svantovíta, Grozvin, vzácného v něm hosta skromná naše střecha vítá, Ctíctí nás velkou dařiti chce, nebo k tobě, dcero drahá, sklonila se vzácné volby choulostivá jeho váha. Pro Hilboje, syna svého, za manželku tebe volí, bysbys, až umru, nestála tu sama květem stepním v poli. Dcera břemenem je v domě otci, bratřím, zde se praví, u mne neplatí však, víš to, jiným co dí rozum zdravý. 36 (Zrakem šleh po Grozvinovi.) Řek jsemjsem, neplatí to u mne, mně jest dcera zlatý paprsk v domu mého šero dumné. Sama paní svojí vůlí nad sebou jak v domě vládne, nuž ať mluví, s jejím slovem hvězda moje plá i spadne.“ Udivená stála SvanaSvana, schvácená, jak zkamenělá, na bouřných jí pouze prsech dlaň se křečovitě chvěla. Sjela níž a jantarový drtila šperk kolem šíje, jenž se bílou řízou vinul, časem blýsk jak oblouk zmije. Těsné sevřené rty její škubaly se divě, bolně, ale přes práh retů jedno nesešlo jí slovo volně. Hluboké a modré oko kamsi do daleka třeští, stuhlo slovo v štíhlém hrdle, jakoby se octlo v klešti. 37 Mlčí Grozvin, mlčí Gure, Svana rovněž slova nedí. Posléz temně Gure praví: „Mlčení též odpovědí!“ Ale sotva toto slovo přerušilo ticho trapné – divoce se zatřás Grozvin, jako na hada když šlápne. Pozvedl se rychle z křesla, vpřed pokročil odhodlaně, až stál zrovna na tři kroky proti chvějící se Svaně. Usmál se a zlatý prsten chvatně s prstu svého stáhnul, po Svanině bílé ruce vetchou starce rukou sáhnul – Chtělchtěl jí prsten dáti na prst – ale Svana zpátky skočí posýlajíc na Grozvina žhavé blesky modrých očí. Krví, ohněm při tom vzplanou obě sladká líčka její, rtové se jí němí třesou, ruce bílé se jí chvějí. 38 A pak zlatý kroužek v hněvu bodíhodí k nohám Grozvinovi – a pak bouříbouři svého nitra krotí jak můž’ těmi slovy: – „Neslyšel’s, co otec řekl, k čemu odpověď chceš moji? Přece víš, že syn tvůj Hilboj stále se mnou žije v boji; Mymy se nikdy neshodneme, povahy jsme příliš různé, ve všem odpor, ve všem sobě cizí jsme a nepříbuzné. Jak bys hlemýždě chtěl v blátě s bleskem na obloze spřáhnout, snoubiti chtěl vodu s ohněm, orla v doupě vlčí stáhnout. Řekla poslední jsem slovo!“ – Chtěla odejít, leč bleskem zastoupil jí Grozvin cestu a děl úpěnlivým steskem, Aleale při tom jeho oko zahořelo okem lišky: – „Dobře, ale rozmar dívčí jest jak chmýří pampelišky. 39 Odkud právě vítr zavál, rovně tímto směrem letí, dobře, jdi si, v radu mužů nesmí vpadnout slovo dětí. Rozmyslit se ještě můžeš, nádherná a pyšná Svano, v příhodnější době jistě Hilboji své řekneš „Ano!“ Zatím obměkčí tvé srdce všemohoucí velká Lada, mého Hilboje že, hrdá, ještě budeš míti ráda. A mne starce ještě vezmeš mileráda k jeho věnu, a já urážku tvou dnešní i tvůj odpor zapomenu!“ – „Nikoli a nikdy pravím!“ řekla Svana, „konec všemu! –“ – Grozvin na to: „A co Hilboj? Pověz, co máš proti němu?“ – „Přeješ si to z mých úst slyšet, dím ti pravdy neskrývajíc, mužem, rekem není Hilboj, bázlivý jest směšný zajíc. 40 Kdo ho viděl v mořské bouři? Kdo ho viděl v bitev hromu? Největší jest baba Hilboj, největší na celém Jomu! K tomu největší je zrádce jako otec, liška chytrá, pokrytec, co dneska slíbil, který dávno neví zítra. Právě, znám jej příliš dobře, jako zná ho každý v městě, udělá líp, dá-li pozor a mně spíš se vyhne v cestě. Slyšel’s. Velká jako lásky jest i nenávisti síla – !“ Hlavou kynula jen otci a jak bouře odkvapila. Proti sobě oba starci stáli v němém ustrnutí, – tomu vztek a tomu úžas slova s retů nevynutí. Grozvin trhá roucho svoje, oči jeho divě planou, starý Gure odvrací se polekaně patře stranou. 41 Cosi chtěl jak „Odpusť!“ říci, bouř však cítil v ňadrech sterou, nebo se vším, co tu vyslech, souhlasiti musil s dcerou. V tom již Grozvin zaťal pěstě, „Slyšel’s,“ zařval, „bože hromů, přijdu přítel, abych za to urážku si nesl domů? My se ještě sejdem, Gure!“ – Ku dveřím dva prudké skoky, Gure za ním – ale darmodarmo, chodbou zní již chvatné kroky. Do křesla kles Gure zpátky, v obě dlaně tvář se skryla: „Bílá labuti má, Svano, běda, co’s mi učinila!“ Grozvin hrozně mstít se bude, velká jeho moc a síla, Bílá labuti má, Svano, Bědaběda, co’s mi učinila!“ [42] ZPĚV II.
SNĚM.
[43] Přilet starý havran báje, bílý, stoletý a lysý, přilet, začal vypravovat, sluch na jeho zkazce visí. Ptal jsem se: „Jsi bratrem toho, z archy své jejž pustil Noe, toho snad, s nímž Serapion druhdy mluvil v Arsinoe? Či jsi strýcem Karlštejnského, jejž zná v Čechách každé dítě?“ – Zakrákoral a já ptáka mythu poznal okamžitě. Stářím byl již celý bílý, žeh plál v temném jeho zraku, skoro řek bych, že je kmotrem Odinových obou ptáků. 45 Zahýk opět... Zmizel mžikem, sám byl přelud v polosvitu, letmo jsem jen zachyt písní báji toho ptáka mythu. * Vyšel posel rychlonohý, vyšel z knížecího domu, rozběhl se po náměstí, do ulic se rozběh Jomu. Rozběhl se do přístavu i do chatek na předměstí, by všem lidem dobré vůle od knížete hlásal zvěsti. Žezlo nesl javorové na obojím konci kuté, celé bílým pergamenem do kola kol ovinuté. Na bláně té psáno bylo, manům všem co velel kníže, každý blánu s žezla svinout mohl, číst ji bez obtíže. 46 A kdo svinul a čet psaní, přikýv hlavou ve souhlase, zařízl vrub v bílé dřevo a již posel dál šel zase. Místo podpisu vrub platil; když jich žezlo plné bylo, pak se zpátky ku knížeti, odkud přišlo, navrátilo. On sčet vruby – bohatýrů, reků všech znal rody správně; všichni tedy souhlasili a tak sněm byl svolán slavně. * Seděli tu vedle sebe kupci, reci, bohatýři, jak včel rozbouřené úly pod klenbou to síně víří. „Proč nás svolal?“ tak se ptali, nesčetné jich byly řady, taláry jsi viděl dlouhé, šedivé jsi viděl brady. 47 Brnění jsi viděl třpytné, pádné meče, toulce, střely; kupců jako reků oči zvědavostí zahořely. Síň se hlasy otřásala, jak se bouřné moře pění; náhle ticho – ruch se ztajil ve trub hlučném hlaholení. Bubny duní, trouby ječí, praporců sto vzduchem mává a již vidět ostrá kopí, stráže kněze Burislava. Štíty potažené koží lesklými se hřeby lesknou, jak jdou muži v taktu kroků, mečem v duté štíty třesknou. Zní to síní jako zvony, na poplach když s věží bijí, ruch a hovor v ráz se tiší štítů hlučnou melodií. Ve dvě řady stráží šiky tam se staví, trůn kde stojí, za nimi jde kněží zástup v bohoslužby slavném kroji. 48 Bílé brady, bílé vlasy tají se ve řízách bílých splývajících v hojných řasách kolem postav ušlechtilých. Svatých dubů mejlí svěží věncem šedé skráně jímá, zlatá varyta a harfy žilnatá jich ruka třímá. V středu jejich starý Grozvin jako ostříž, který čeká na svou kořist, podezřivě síní na vše strany těká. Za kněžími v středu panstva kníže Burislav sám vchází, tělesná stráž s nahým mečem s obou stran jej doprovází. Shrbený a šedobradý hrdě zlatý vínek nese, síní pozdrav ze všech hrdel vstříc mu zazní v bouřném plese. Tisíc mečů v štíty bije, tisíc čapek výš se zvedá, s vlídným úsměvem co stařec na křeslo svých otců sedá. 49 Kyne jen – vše ztichne rázem, každý na rtech jeho visí, lstivý kupčík, bodrý měšťan, svěží jun i stařík lysý. „Svolal jsem vás já, jenž vládnu otců slavném na Pomoří, od břehu, kde slunce vstává, až kde v slaný brod se noří. Valné Odry na pobřeží od Vadomu ku Kaminu, od Štětína přes kraj UkrůUkrů, od Uznoima ku Volinu. Po svých otců dávném zvyku raděj vládnu žezlem míru, ač říš chová, vědí bozi, řady slavných bohatýrů. Zřím zde otce, zřím zde syny, jimž boj vítaným byl heslem, již se proslavili stejně dědů mečem jako veslem. Vím, že ochotni ti byli k starým věncům slávy nové přidružiti v nových bojích, jako vždycky vítězové. 50 Ale nerad vidím, drazí, války Běs když letí krajem, z bitev kouře zem když zívá, dřív jež byla pravým rájem. Živěny když zlaté klasy kopyt divoký klus drtí, na brány když měst Hlad buší, s lačnou svojí sestrou Smrtí. V míru vlád jsem, sestár v míru, asyl jeho rád všem skýtám, od Vikingů nebo Dánů nové boje nerad vítám. Starším z vás je dobře známo, před lety co zde se dělo, proti otci mému drzý Palnatoki jak zved čelo, Dobrodruhdobrodruh on z jedné strany tisk se na nás z končin Jumu, co král Harald od severu prchal v málo věrných tlumu. U nás až on smrt svou našel v strašném boji proti synu, bohatýrsky vykrvácel na slovanské země klínu. 51 Od té doby hrdý Jomsburk Volinu byl pevným štítem, před Vikingy vždy nás chránil přístav jeho v boji lítém. My jsme rostli, kvetl obchod, jakby před mořem byl schován, ostrov smál se požehnáním, na své hroudě stál zde Slovan. Ale od posledních časů vše se horší v každém směru, nové mračno, bratři, vstává a se valí od severu. Magnus, veliký král Dánů, určité mám o tom zvěsti, s velkým loďstvem slání mořskou k Rujaně si cestu klestí. Harald Gormson kdysi Jomsburk založil a proto, bratři, – Volin jest prý dánská půda, Vineta prý Dánům patří! Jako domů prý sem jede, Jomsburk má být východiště, odkud celé na Pomoří výbojně by vpadal příště. 52 Drazí! Jinak se to vládne, jedné matky jsou-li děti všichni v zemi, stokrát hůře vládnout v rodů pestré změti. A zde směs je různých živlů, v kterou obrátíš se stranu, s živly Slovanů i Němců pojí se zde prvky Dánů. Ba i slavní Vikingové, jak se v rozmach světem hnali, v městě našem mezi rody svoje stopy zanechali. Nesrostli jsme v národ jeden, kladivem jenž věků skován, třeba článkem nejpevnějším v našem řetězu jest Slovan. Steré živly, steré zájmy mezi námi vrou a hrají, různé krvékrve bujné prvky trou se tu a potírají. Kníže jsem – však mohu vědět, co již zítra čeká na mne, nevpadnu-li do Vikingů nástrahy a pastě klamné? 53 Mohu na své spolehnouti, mohu ptát se: Kdo jest mojím? Obchodní jsme příliš město, síla v tom, však té se bojím. Bývá-li sud plný vína, obručem spjat býti musí železným, neb jinak síla kvasu rozstříkne sud v kusy. Takým obručem jest kázeň, jednota všech živlů, bratři, přilnutí všech, druha k druhu, rodem, krví, kdož si patří. Jeden musíme být národ, jedna krev a jedno tělo, jedna duše – co vře jedním, aby v tisících všech vřelo! Proto, kdo jsme věrní, k sobě, Sláv kdo upřímný a ryzí! Nesmí jak rez škodolibá hlodati nás živel cizí! Nutnost neodvratná káže, cizí živly mezi námi rozpoznat, je setřást dolů, býti svými – třeba sami! 54 Proti nám, kdo s námi není, dlužno přiznat barvu svoji, jedním čelem proti vrahům státi v plné otců zbroji!“ Domluvil tak starý kníže, síní táhlo tiché vření sporných hlasů – zvolna rostlo v hovor, hluk a burácení. Skláněly se hlavy k sobě, zvedaly se ruce v hněvu, náhle ticho jak pěst v uzdu vpadlo rostoucímu řevu. Starý Gure se to vztyčil, ztichli všichni jedním rázem, na něm visely všech zraky, Grozvínův jen patřil na zem. Na svém křesle hnul se kníže, ucho svoje clonil dlaní, aby slovo neušlo mu. – S hrdou Gure povstal skrání. Hrdě rozhlédl se síní, u křesla se nezastavil, přelet davy a pak tiše, odhodlaně, klidně pravil: 55 „Sláva knězi Burislavu, otcem posavad byl pravým všem, kdo bydlí ve Vinetě, právem otcem všech jej slavím. Jaké zasyčelo hádě ve otcovské ucho jeho? Chce-li silným být v své vládě, zhrdej radou – všetečného! Kmet jsem, sedmdesát roků přeletělo nad mou hlavou, Vinety zdar je mým štítem, její sláva mojí slávou! Já stál u kolébky její, já zřel vrchol její síly, kdo chce nyní v plném květu podvazovat matce žíly? Pravdu velký pravil kníže, Volín obchodním je městem, dlužno pravdě dáti průchod a ne lživým zrádců zvěstem. Obchodem jen Volín stojí, bez obchodu chabý padá, Volín králem na pevnině, pokud mořem jeho vláda. 56 Pokud jeho volný přístav syny různých krajů vítá, kupcům dálných, cizích krajů pokud klidný asyl skytá. Před mořem se uzavříti, omezit se v stěny domů, obrátit se zády k moři – ó, pak třikrát běda Jomu! Ať si ve zátiší krbu tká a kutí měšťan pilný, Volín stykem s cizinou jen může trvat, bujet silný. Začnem-li boj proti Dánům, začneme boj s mocí světa, pak je veta po obchodu a s ním po Vinetě veta! Pravdou jest, že Harald Gormson,Gormson založil kdys Jomsburk s davem plavců svých, bod pevný v moři, tož jest Jomsburk jeho právem. Kdo však zabránit nám může proti moře vlnobití, jako Jomsburk z druhé strany nový hrad si založiti? 57 Přenechme již Jomsburk Dánu, věřte, pokud v klidu žijem se sousedy všemi, obchod ve Vinetě nezabijem. Jeho jménem já vás prosím, buďte jeho svorné děti, šílenstvím by hrozným bylo proto z města vyháněti Rodyrody, v jejichž krvi plyne sebe menší krůpěj cizí, kdo dnes říc’ můž’ ve Vinetě: já jsem snětí z jedné mízy?...“ Nedomluvil, jako zmijí uštknut pozved Grozvín hlavu – „Kterak můžeš, smělče, tak se rouhat knězi Burislavu? Hnedle, podle hlavy tvojí Slovanů snad není v městě? Samý cizák, samý Viking... věřím rád, my jsme vám v cestě. Kdo jsi ty, že takto mluvíš, starý kupčík vychytralý, lupem zbohatlý a šalbou, k šibenici dávno zralý. 58 Otec tvůjtvůj, ten rek byl aspoň, bohatýrsky mečem mával, třeba známo, v domě vlastním Haralda že přechovával. Odkud vysvětlíš tu lásku k Dánům, zbyla ve tvém rodě, styky s cizinou jenž zbohat – vředem však jsi ve národě! Železem vřed vyřízne sese, a když ocel nepomůže, dlužno ohněm vyleptati sledy jeho z naší kůže. Nesmí dále otravovat ostatní krev těla zdravou, jed-li v těle, co je platna silná páže s bystrou hlavou? Co je platno“...platno...“ Nedomluvil, síní bouř se rozvlnila, kolem Grozvína i Gure přívrženců zeď se slila. „ZmlkniZmlkni, zrádce!“ – „Zlolajný pse!“ – „Zpátky!“ soptil divý nával... „Ticho!“ – Burislav sám volal, darmo žezlem v hluk ten mával. 59 Burislav kněz mezi nimi chvěl se jako slabá třtina, darmo třeskem v duté štíty mlčení stráž připomíná. Gure, hlava strany jedné, k trůnu sobě dráhu klestí, Grozvín hlavou strany druhé, se zaťatou hrozí pěstí. V chumáči těl meče bleskly, stráží řada zpět je tlačí, v divý orkan roste vřava, radní síň jim nepostačí. „Ke knížeti!“ volá Grozvín, „kdo jsi pravým vlasti synem!“ V tom již stráže Burislava vjela mezi strany klínem, „Spravedlnost!“ – „Pomstu, kníže!“ mocným hlasem Gure křičí. Jako zvětralá věž stará jeho leb se z davu tyčí. „Ticho! Pokoj!“ – kníže velí, jeho hlas však zniká vřavou; zdolán celý zástup v síni, v saň se mění tisíchlavou. 60 S meči stáli proti sobě, s štíty připraveni k ráně, když tu náhle hlasný rozruch nastal v síně hlavní bráně. Muž sem vrazil prostovlasý, bezdech, z očí děs mu svítil, za ním z ulice lid proudem polekaný v síň se řítil. Sklesly páže – muži všickni s žasem na vetřelce zřeli: Co se děje, že v síň radní přístavu vnik strážce bdělý? Co se děje? Jemu v patách výstražné zní hlasy rohů, od přístavu v hrad se nesou k radní síni, chrámům bohů. Táhle, smutně, úzkostlivě zní a vyjí ulicemi, lid se zbíhá, jak je zaslech dílnami znít, krámy všemi. Blíže prahu lid se drží, ale hlídač ku knížeti dere se a tlačí, nikdo nemůže jej zadržeti. 661 Neb ta hrůza z jeho očí sálající v prach vše deptá, mlčí každý, jak by čekal, až se Burislav sám zeptá. Nevyčká však hlídač toho, zahřímá sám hlasem hromu: „Věřím již, že netušíte, nepřítel že blízko domu! Pojďte, vizte, lodě cizí! Sta a sta jich k nám se blíží, příšerné a k nesečtení z mlh se jako stíny hříží. Nikdy takých neviděl jsem; aniž koho bych se tázal, brány zavřít u přístavu, v rohy udeřit jsem kázal. Slyšíte je, kterak ječí ve předtuše zhouby jisté, jež se děsná na Jom valí? Nuže pojďte, sami vizte!“ Rázem jako zkamenělé stálo celé shromáždění, rohů jek zněl drsný z ulic v davů hlasy, v davů vření. 62 „Pojďte! Vizmež!“ zvolal kníže a již ven se vyvalili za ním všickni, k břehu mořemoře, ku přístavu, brzy slili Ss národem se v jeden příval, který venku v zmatku divém k moři spěl a v dál se díval v hlučném hovoru a živém. Obnažily všech se hlavy. „Kníže! Z cesty!“ hlasy zněly, na hádku a spory v síni jako divem zapomněli! Jediné krok jejich vede, čím ty rohy strážců ječí, pravdou-li, co hlídač řekl, Vineta že v nebezpečí. Ulicemi tak se valí, a hle, na břehu již stojí, v dálku s vysoké zří hráze, zří a trnou – mlknou v roji. Pravdu řekl šedý hlídač: v siné dálce v mlžné vodě, v nesměrnost kam sáhne oko, v skutku viděti lze lodě. 63 Ovšem u veliké dálce jeví se jak z mlhy stkané, v šedý závoj podjeseně jako hravě nadýchané. Ba ty přední i ty zadní v mlhy kotouče se mísí, u středních lze s určitostí rozeznávat stěžňů rysy. A jak na ně s hrůzou hledí polekáni, udivení, zdá se jim – ty lodě stojí, v matném slunce osvětlení. Stíny spíš to fantastické s tvary lodí – zástup celý beze slova patří v dálku, úžasem jest zkamenělý. Ani o píď neblíží se, ba i moře ve svém ruchu jak by ztichlo v přítomnosti neznámého loďstva duchů. Mocný úžas všecky schvátil, nikdo nebyl schopen slova, když tu lidem rozlehla se mocná slova Grozvínova. 64 „Není Dán to, není Viking, kdo nám tímto loďstvem hrozí, zaslepenci, nechápete? Jsou to nesmrtelní bozi! Takto mluvili vždy k otcům, moře zázrakem a divem projevili svoji vůli, v bludišti snah lidských lživém. Já již něco pamatuji, proti mně jste všichni děti, já již třikrát pokyn bohů viděl v plachých mračen změti. Třikrát čet jsem vůli bohů, nám co ohlásila vždycky, výstrahou i kynem v boj byl mraků vír nám fantastický. Z par a mlhy, z mračen chumlů, ať bůh hrozí nebo trestá, tyčí náspy, hradby, valy, tmavé hvozdy, divná města. To jich věštby jsou a hrozby, jež se mění okamžitě. Ale kdo je luštit umí, kdo je čísti umí hbitě? 65 Jen co hovor můj k vám splývá, hleďte, v každém okamžení,okamžení jak ta divná pohra mračen zdouvá se a chví a mění! Přes plachty jak vzdušných lodí táhnou dlouhé bílé pruhy, stožárů kol splývajících jak se v steré tříští duhy, Teďteď se celé loďstvo zvedá, nesmrtelných loďstvo valné pomalu se propadává v tůně mlhy bezdné, kalné. Jediná zeď zbyla šedá, v kterou všecko pohrobeno. Nesmrtelní domluvili! Kým to, kým to pochopeno?!“ A kmet klesl na kolena, ruce rozpřáh’, k nebi vztáhnul, a všem, kteří zřeli k nebi, divý postrach v srdce sáhnul. Bylo to, jak stařec líčil: mlhy kalná zeď a šedá proti všem se pozvednula, zraku proniknout dál nedá. 66 Přízrak nebes utajila, v bezdné své jej shltla řasy, zanechavši pouhé tuchy, tužby, – zdání v příští časy. Ale divný přízrak nebes zmámil všecky, beze slova na kolena klesli v zmatku, chvějíce se bázní znova. Část jich k nebi obrácena znamení tam ždála jiná, co část druhých dorážela s hlasným lkáním na Grozvína: „Nač jsi knězem věkožízných, nesmrtelných nač jsi sluhou, spoutány když mysle naše necháš vidma vazbou tuhou? Napovíš a nedopovíš, světlo rozžhneš, bys je zhasil, řečí úskočnou a lstivou símě pochyb v hruď nám nasil? Vyslov se a promluv jasně, jaký taj tvůj jazyk víže? Mlčíš? – Dobrá! – Ať již mluví! Poručit ti musí kníže!“ 67 Rostly hlasy jako vlny, vždy se v nový útok hnaly, steré paže, steré pěstě na Grozvína již se vzpjaly. „Zjev nám, starče, přání bohů, zjev nám, knězi, vůli jejich, jinak hrob ti usteleme moře slaných ve peřejích!“ Burislav sám vida bouři, kyne hlavou Grozvínovi, aby promluvil, než v útok lidu hněv se vztyčí nový. A tak nad paže a pěstě Grozvínova bílá brada vlaje větrem povztýčena, jeho řeč co v národ padá: „Zaslepenci,“ divě hřímá, „zpátky, což já za to mohu, že jste slepí, že jste hluší ku výstraze věčných bohů? Zřetelněji, sami rcete, zdali mohou mluvit v mraku? Což jste v skutku neviděli na obloze tu tříšť vraků? 68 A což v nich jste nepoznali vlastních našich lodí vraky, jak se propadaly v moře, kam jste dali bystré zraky? Což jste zhoubu neviděli, která neodvratná, jistá z ruky Vikingů a Dánů na Jomské se lodě chystá? V obraze jak ve zrcadle vše nám ukázali bozi, co nás v krátké době čeká, Vinetě co krutě hrozí. Takto pyšné vaše loďstvo ohroženo mocí cizí, jak to oblačné a mlžné ve hlubinách moře zmizí. A to trestem vašich hříchů, které ku odvetě zrají, dráždíce tím věčné bohy, že až k nebi vyrůstají! Na kolena! měl bych zvolat, popel na vše hlavy zrádné, do prachu! než Svantovítův, Perunův hněv blesky spadne. 69 A že spadne, spadnout musí, to se přesvědčíte samisami, nad Jumnem až rozvlní se moře svými hlubinami!“ Děl a měl se ku odchodu, než však hnul se, v téže chvíli měšťané i bojovníci ze všech stran jej obklíčili. „Napověděls – nedořekl!“ – „Vyslov se, mluv zřejmě, jasně!“ „Však by mluvil, kdyby věděl!“ jiný dav se ozval hlasně. Rázem předstoupil tu Gure v přívrženců svojich shluku, poklonil se, kde stál kníže, ku obloze zvedl ruku: „Vidíte,“ děl, „kterak vzniklo mračen vidmo, se zas láme, a my sněm, jenž v síni začat, v tváři nebes dokonáme!“ – „Výborně, má pravdu Gure!“ hlučelo to v bouři divé, „Ale dřív ať Grozvín mluví, jinak vše, co děl, jest lživé!“ 70 – „Ano, to chci právě říci, napovědít věc je snadná, ale hůř, když zahlaholit řeč má určitá a pádná!“ Gure děl to Grozvínovi ve tvář drzou bez ostychu, velekněz v tom Svantovítův nezapřel svůj vztek a pýchu. Jako zmije, na niž chodec šlápne, v cestu se mu vztyčí, jazykem dvojklaným hraje, v kruhy stáčí se a syčí, Zrovnazrovna jako vzteklá zmije,zmije před Gurem se vztyčil nyní. „Opáčím před tváří nebes, co jsem řek dřív v radní síni. Chceš-li, ve tvář ti to metám, trvám na tom, věční bozi pro Vinety staré hříchy velikou jí zkázou hrozí. Ztopí všecky vaše lodě, sezvou Vikingy a Dány, obklíčí vás velkým vojskem nepřátelé z dvojí strany. 71 A to símě černé zrady, které živíte si v městě, hadem proti vám se vztyčí, balvanem vám bude v cestě. Haralda jak krále kdysi,kdysi přechová i jiné vrahy, posud jste je nepoznali, poznáte je příliš záhy. Mám-li mluvit jménem věčných, konec prázdným budiž řečem, dlužno, kdo jest cizí krví, ohněm zhlazen buď či mečem! Dlužno vyrvat od kořene poslední ty nitky hlízy, která Slávy otravuje, látka v krvi naší cizí!cizí!“ – „A co při tom hledíš na mne?“ Gure křik a meč svůj tasil – „Nediv se, že bouři sklízíš, kde jsi samý vichr nasil! Kdo tu vetřelec a cizí, kdo smí mně to ve tvář vrhnout?“ – „Před bohy to tvrdím hlasně!“ A již chtěl jej k zemi strhnout. 72 Zaskočil v čas ještě kníže, blesk tak z mračen nevyletí... „Oba šílenci! Již zpátky, kam jste dali rozum, kmeti? Vy, již národ vésti máte, sami před ním dlíte v sporu? Tvrdošíjní jako děti, zatvrzelí ve svém vzdoru. Grozvíne, ty sluho bohů, Gure, sloupe mého křesla, svorně podejte si ruce, lodě obce pevná vesla! Nevím, co vás rozdvojilo, cítím jen, co má vás pojit, já jen jedno chápu z všeho, dlužno opevňovat, zbrojit! Dlužno svorně k předu kráčet, proti Jomsburku, jenž v mraky hrdě trčí, novým hradem udeřiti Dánům v zraky! Zrovna tam, kde viděli jsme děsnou výstrahu tu bohů, novou pevnost vystavěti, proti moři na ostrohu. 73 Zve-li již Dán Jomsburk svojím, klubko nadhoďme mu nové, ať si v klidu rozmotá je, a s ním třeba Vikingové!“ Nedořek a ve souzvuku hromem zajásal dav šírý. „Sláva knězi Burislavu!“ přehlušilo mořské víry. „Ano, vystavme hrad nový, který Jomsburku má čelit, celý vzdor náš, sílu naši proti dávným vrahům vtělit. Stůjž zde zrovna proti moři, každý vztáhni ruku k dílu, kvádry buďte zapuštěny v písek břehu, v měkkost jílu! Ať tu ční hrad Slávů nový proti Vikingu i Dánu, valů svojich mocným chrupem na každou se šklebí stranu! Každý chop se chutě rýče, každý chop se chutě káry! Muž i žena spřáhněte se, v zimy mráz i v léta žáry! 74 Kdyby každý jeden balvan slíbil v základ zapustiti, jak by Jomsburku sok hrdý moh se brzy vínkem stkvíti! Slyšel jsi to, starý Gure? Grozvíne, tys jistě chápal! Kéž by místo záští k sobě chyt vás lásky k vlasti zápal! Velím, podejte si ruce! Slyšeli jste? – reci v boji, moudří v radě, shodněte se, v mír lid veďte, ku pokoji! Na můj meč zde přísahejte! zdeptejte vše mrzké záští! úsměv shody zjasni skráně, jež se dosud hněvem vraští! Burislav to dí, váš kníže! Vlasti v zdar si dejte ruce, její svaté dílo volá!“... Jako příboj mořský prudce O skalný břeh když se drtí, pobřežím to zadunělo. „Sláva knězi!“ – „Slyšeli jste?“ Z moře ohlasem to znělo. 75 Tisíc paží k nebi trčí, tisíc hlasů v dál se nese: „Starý Grozvíne i Gure! volá vlast, vy shodněte se!“ – „Já sám,“ Burislav kněz praví, „podáte-li ruce sobě, zapomnít chci, co se stalo, co jsem zažil v slední době!“ Grozvín, Gure oněměli... oko plaché sem tam těká. Co jen lidu, knězi říci, každý mlčí, každý čeká... Lid však obklopil je zevšad, tak je tisk a nutil skorem, tak že podali si ruce, jásot až zněl plným sborem. Ano, ruce podali si; v tom však, co zřel každý stranou, potkaly se jejich zraky, oba divou záští planou! Potkaly se jejich ruce ve bratrském obejmutí, ba, jich potkaly se rety v mocném, silném přižehnutí. 76 Objali se... lid chtěl tomu, národ zdar jim provolával, „Ano, zde hrad bude státi, pevný v moře, vrahů nával!“ Bude státi – státi musí... „Národové! Na kolena!“ V jásot jejich jak to moře divě pláče, smutně stená! 77 ZPĚV III.
POMSTA.
[79] Moře, jak se rozpomínám, když jsem sedal na tvém břehu, a hru vln tvých pozoroval v mlhy třásni, v slunce žehu! Věčně stejné v svojí kráse, propůjč rytm svůj písni mojí, on je duše všehomíra, která trosky v celek pojí. Velký rytmus vln tvých, moře, býval vždy mým ideálem, rytmus v písni, rytmus v žití, jen když v souzvuku vše stálém! V duchu vidím tvoje divy, jak v snu přivírám jen oči, z dálky řev – a jako tigr vlna valící se skočí. Nežli nadám se, břeh ztopí, zahalí jej v perel prachu, roztříštěna zpátky letí v tříšti smaragdů a nachu. 81 Nová v zápětí jí spěje, s novým hřměním se zas tříští, škeblí, medus, řas a travin změť jen zbývá na bojišti. Duj v mou píseň, staré moře, rytmem svým, jenž duší všeho, tím řiď sny mé, ať v tříšť splynou vlnobití nesmírného! * Po tvém břehu, sivé moře, ráda bloudívala Svana, ať z mlh rubáš tebe halil, čelenka ať zlatá rána! Gurův štěpný sad se táhnul až k tvým břehům v buků směsi, plochý břeh, jen v málo místech tísněn nízkých skalin tesy. Jako v škebli záliv malý se tu tajil osamělý, jednotvárnou písní vlny k němu stejným taktem spěly. 82 Dolétly, se rozrazily, zvířily se, zase ztichly, v buků šum ta jednotvárná píseň vpadla, sotva vzdychly. Svany oblíbené místo! Střecha otcovského domu v šeru snětí kyne, dále věže starého ční Jomu. Je tu skoro jako domadoma, a přec spolu jako v dálce, buky, dům – tam dálné moře, obé v listů i vln válce. Stále zní to, stále zpívá jednotvárně vždy a stejně, ale Svaně je tu blaze, milo, ticho, čarodějně! Ráda mezi buky bloudí, ráda na pobřeží těká, ráda tiché ve zátoce na rostoucí příboj čeká. Ráda nechá potřísniti sobě kalnou moře rosou nožku svou, již nastavuje, lupen růže, vlnám bosou. 83 Ráda sbírá, co dá moře, ať to škeblí šperk či tráva, ale z všeho nejraději sedí tu a naslouchává. Sedí, hledí, v nekonečno kterak bílé plachty táhnou přes obzoru kraje v dálce, jak by spadly v hloub, se nahnou. Sedí, hledí, mračen pluky jak se honí po blankytublankytu, archipely celé tvoří a se taví v žhavém svitu. Sedí, hledí, bílí ptáci snášejí se ke stožárům, hýkajíce v dálku letí v náruč nových proudů varům. Sedí, hledí, velké lodě jak se vznoří a jak mizí, myšlenkami s nimi táhne v kraje vzdálené a cizí. Slyší, kterak se to v dálce sváří, šumí, vzdychá, pere, syčí, šoumá, tryská, vrší, v hádce proudů tisíceré! 84 Jakás píseň vykoupení, velká píseň síly, zdraví kypí z toho, – ten ryk moře nade všecko Svanu baví. Kterak z temna se to valí, kterak z hluboka to duní, bílý sloup jak osamělý nad tmavou tam hraje tůní! Kterak chumáč pěn se vzepne do výšky a zpět se kácí, buchne do vln, až jich kotouč vzdychna z hloubky zaburácí. Kterak mořská vlaštovice, sotva kraj si křídel skropí, letí popraškem tím vlahým, až se v novou peřej ztopí. V tyto zjevy hledí Svana, tyto bájné zvuky slyší, v dívčí snění zkolébána buků rodných ve zátiší. *** 85 Snové dívčí! Bílé pěny vzbouřeného oceánu, jak se rozhoříte leskem obloha jak zorou k ránu! Snové dívčí, vonné květy zářící a plné rosy! hodny, aby andělové vznášeli se po vás bosi! Snové dívčí! Visiony čistých duší nedotknuté, jak se vlníte a pnete jak ty mořské vlny zduté! Jak ty mořské vlny bílé, jak ty ňader vlny svěží, pod kterými přehluboko srdce dívčího taj leží. *** Sedala tak sličná Svana, k moři v dálku nahlížela, jak se táhla v nekonečnost, jak se nocí valem tměla. 86 Znala všecky zlaté hvězdy, které vstaly nad hlubinou, znala mraky, které moře obejmuly plachtou stinnou. Znala racků divé křiky, znala mořských orlů skřeky, znala proudů burácení, vichrů nárazy a vzteky. Znala tiché svity luny v teplých nocích konejšivé, znala klidné jasy výší, znala hlubin ticho snivé. Hýřívala v této kráse stále pestré, stále jiné, znala klidné takty moře, znala toto ticho stinné. Jako vždy též dneska vyšla z otce domu na pobřeží v chvíli, v které podvečera stlumený jas na všem leží. Prošla buků alejemi, na pobřeží písku stála, když tu v dálce nad vodami cosi jak bod znamenala. 87 Temný bod čím dále rostlrostl, pozornost víc její láká, s bílou skvrnou na svém čele tvar měl letícího ptáka. Pták též rostl v boji s vlnou, jasně vidí – loď to byla, bleskem roztínala vlny, letem k ní se přiblížila. A než mohla ustoupiti, junáka zrak její zočil, veslo hodil na dno lodě a již hbitě na břeh skočil. Skřípl řetěz zadrhnutý staré vrby u kořene, a již travou na pobřeží neznámý jun k ní se žene. Sladkým promlouvá k ní hlasem, nezří její podivení, v kterém praví: „Cizí muži, tady Jomský přístav není!“ „Přístav tam je, sladká vílo, s lodí svou kde přistaneme,“ trochu drze zahovoří. „Odpusť, však se dohodneme!“ 88 „Třeba výspu obeplouti.“ Chladně ona odpovídá. „Zlacených lvů hrdá stráže Vinety kde přístav hlídá.“ – „Vinety? tož dobře jedu,“ junák směle zahovoří, „jako na zdařbůh jsem vyjel plachty svoje svěřiv moři.“ „Ano Vinety neb Jomu,“ s úsměvem dí sličná Svana, „jenom dál že o pár honů kyne ku přístavu brána.“ – „Možná – tedy zabloudil jsem, o málo se minul cíle, však, věř, toto zabloudění začíná mi býti milé. Věř, že jako spásy asyl hostinný ten břeh jsem vítal, od východu slunce jedu, divý vír mou lodí zmítal. Na moři jsem vyrost přece, co však dnes mně v cestu vběhlo, zní jak báje – o poledni na vlny cos přítmím lehlo. 89 Vesloval jsem stejnoměrně skrze šumících vln nával, v tom jsem cos jak temnou čáru za svou lodí rozeznával. Čára tměla se a rostla, místy bledší být se zdála, na těch místech modravými jiskerkami slabě hrála. Rozběhla se v obě strany, v pravo, v levo hbitě sjela, jakby klepet ve dvojici stisknouti mou barku chtěla. Pevněj’ jsem se chopil vesla, hloub je vnořil do peřeje, nastražené takto síti hbitě uniknouti chtěje. Určitě se stahovala, stejným tempem se mnou plujíc, vlnila se, prohýbala, jiskerkami světélkujíc. Jak jsem plaše jen se ohled, hřbet jsem zahléd šupinatý, nazved nad vodu se chvíli, v ráz v ní zmizel temně zlatý. 90 Pochyb jsem tu neměl více, leknutím div že jsem vládu neztratil – já, považ, v cestu mořskému jsem padl hadu. Ovíjel mne, tíhl za mnou, zřel, že chci mu uniknouti, chvílemi jsem viděl, jak loď v svitky své chce obejmouti. Pověstí co námořníku, kterou dětem vypravuje, hroznou nyní skutečností kolem lodě mé se snuje! Síla má však s nebezpečím rostla stejně, boj ten zkusím, hbitým tepem svojich vesel dravci uniknouti musím. Na obzoru Jomu věže kynuly již, spása blízká, a tak v hbitějším vždy tepu svalnatá dlaň veslo stiská. Ale netvor jakby tušil, že chci uniknouti jemu, rovněž zrychlil plavbu mořem ve zápětí člunu mému. 91 V kruhovitou čáru užší zavíral se víc a dále, úzký pouze kynul východ, a má síla menší stále. Zdálo se, že zahrnouti chce mne ve vln šumném toku, a já sáhnul po sekeře, ležící mi vedle boku. Kde jsem tušiltušil, pod vln valem netvora že tmí se hlava, toporem jsem mocně švihl, proud se zbarvil do krvava. Za mnou cos jak splihlá plachta,plachta plesklo do vln celou tíhou, a já úder opakoval, zkrvavělou vody rýhou. Děsný sykot! až krev mrazem v otrlých mi žilách stydla, cosi ke dnu padající plachá zornice má shlídla. Co dřív modře světly hrálo, náhle nad vodami zhaslo, padajíc k dnu jako hadr vodou prosáklý se třáslo. 92 Sekeru svou odhodil jsem, chytil pevně obě vesla, ztratil s očí věže Jomu, nevím sám, kam loď mne nesla. Nezřel, jak se večer stmívá, nezřel, jak se vlny pění, jenom každým hnutím vesla,vesla cítil větší vysílení. A kde břeh mi kynul nejdřív, neptaje se, já jsem přistal, jak by blahostný zde přístav jakýs vlídný bůh mi chystal. A já doufám, nemýlím se, sladké oči tvé to praví, věř mi, dál bych nemoh’ jeti, noc je blízká, proud je tmavý. Slyš, jak ostrý vítr fičí, nevlídně na dalném moři tmí se mračno, a jak sladce, žárně tvoje oči hoří!“... Dořek, a již kles jí k nohám, úcty pln se k zemi shýbal, a dřív, nežli nadála se, dvorně řízy lem jí líbal. 93 Nemohla hned odpovědít, z hloubi těžce oddýchala, ta zvěst jeho dobrodružství podivně jí srdce jala. Podivně jí sáhla v duši, a nechť musila se chvěti, začla v podvečerním šeru cizince si prohlížeti. Jak tu u nohou jí klečel s němou, tichou prosbou v oku, ztepilý jun silných plecí, mocné hrudi, štíhlých boků. Ve Vikinga říze prosté, na prsech jen krunýř krátký, šedou, nízkou čapkou vydří, plášť i krzno z hrubé látky. Vlasy bledě kaštanové, vichřicí tvář ošlehána, ale volný, jasný pohled jako první úsměv rána. Neodtáhla řízu svoji, kam se kladla jeho ústa, neodtáhla – cítila již, jak jí cosi v ňadrech vzrůstá. 94 Neznámý cit nový, sladký... Ó tak jistě bývá květu, modravý svůj kalich snivý poprv když otvírá světu. Bleskem jí to v duši vjelo a již plápolem to plálo, okamžikem vycítila, jak jí srdce v těle hrálo. Neměla sil říci slova, patřila naň v zamlknutí, po jejích když rukách sáhnul, dala mu je beze hnutí. Jen ta její ňadra bílá divě se v té bouři chvěla. Nad nimi co mrakem vzplála,vzplála první hvězda zlatoskvělá. *** Když si našel měsíc cestu mezi ztemnělými mraky, na kamenné zřel je lávce vpíjeti se v sebe zraky. 95 Jakoby se od jakživa znali, zrovna jak dvě děti usedly si vedle sebe, nestačil jí vyprávěti. O moři jí vypravoval, o Vikingů jízdách smělých, o divokých sečích mořských, o sekerách zkrvavělých. S úžasem jej poslouchala, kterak vypravovat uměl, často i dech zadržela a jen moře hlas k nim šuměl. Chvílemi jí náhle bylo, jak by dávno o něm snila a jej zde si na místě tom v dlouhých dumách vytoužila. Naklonila krásnou hlavu k mocným jeho prsům níže. „Pověz, drahý, připadáš mi jako cizí mořské kníže. Jak bys byl z těch bohatýrů, o nichž mluví staré zvěsti, kteří do světa si vyšli báječné své hledat štěstí.“ 96 Usmál se: „Máš skoro pravdu, skoro, jak dí staré zkazky, ovšem do světa jsem vyšel a již našel ráj tvé lásky.“ Jí se zdálo v každé chvíli, čím níž k němu hlavu kloní, s netvorem tím v hrozném boji že se zachránil jen pro ni. Nesmlčela mu to kouzlo, které z domněnky té dýše, a on pohladil jí vlasy a on políbil ji tiše. A když sobě řekli všecko, co jen láska říci může, měsíc když bled na obzoru, unylá jak bílá růže.růže, Políbil ji naposledy, po černém ji hladil vlase, skočil v loď a chytil veslo, šeptla s vzdechem: „Přijdeš zase?“ „Přijdu, drahá!“ – šplíchla voda, loď se tiše vodou nesla, ó jak hltala tu hudbu pod údery jeho vesla! 97 Dívala se dlouho za ním, jak jí ve mlze se tratil, vyčkala pak v sadě ještě, až svit jitra stromy zlatil. Seděla tu na svém místě, poprvé zde šťastna byla. „Jak je krásný, jak je silný!“ jiného nic nemyslila. A když pěničky hlas v mlází nesmělou tik’ notou jitra, domů šla si opakujíc: „Vždyť to slíbil, přijde zítra!“ A když v sen zavřela oči, cítila kol samé růže, jak v té chvíli, když on poprv’ tisk ji k mužným ňadrům úže. * A jak slíbilslíbil, vskutku přišel. Jak to moře plesně hučí! Zlatem hořel celý západ, když si klesli do náručí! 98 Sladce šelestily břízy, mocně hlaholily buky, z mechu, trávy, květů, sítin tisíceré tryskly zvuky. Sladké kouzlo letní noci, jež se neslo ztichlým krajem, do stříbra mlh oba skrylo, obemklo je sladkým tajem. Trhaně jen hovořili, kráčeli dál a zas stáli, za ruce se chytli – chvíli v dálku tiše naslouchali. Moře od břehu jen znělo, pěn svých šumných kaskadami, do kola se všecko tmělo, pocítili, že jsou sami. Sami – pouze láska s nimi; hustých větví ve objetí, netušili, nevěděli, střelhbitě čas kterak letí. „Máš mne ráda?“ – „„Můžeš ptát se?“se? Necítíš to?““ – „Cítím, drahá!“ „„Nelíbej tak, skoro úzkost z polibků tvých na mne sahá.““ 99 „Úzkost ano – ale sladká.“ – „„Ano, sladká nekonečně! Ó tak moci s tebou býti, kéž zas brzy a kéž věčně!““ Moře šum se ukonejšil, ticho táhlo nad vodami, v očích se jim všecko tmělo, pocítili, že jsou sami. * Zulíbanou zvedla hlavu. „Neslyšel jsi, jakby kroky...“ „„Liché zdání –““ odpovídal objímaje sladké boky. „„To jen tlukou srdce naše, naší lásky bouřné zvony, líbej dál, kol nehleď plaše, polibky stlum jejich stony!““ „Mně se zdálo, prasklo klestí, jakby dral se houštím kdosi.“ – „„Myslíš, řek’ bych, zapad’ s šumem znavený pták do rákosí.““ 100 „„Jak my,my on své hnízdo hledá, ztich’ – to již se k družce tulí...““ – „Nezdá se mi, v tichu nočním větve podivně se hnuly.“ – „„Myslíš? Dobře, podívám se!““ Od jejího skočil boku, zašel ažaž, kde břeh se skláněl k hučícímu moře toku. Na lavičce zatím sama seděla v té sladké chvíli a jen lehký vánek zdouval na ňadrech jí šátek bílý. A ta ňadraňadra, ta se chvěla zulíbaná jeho ústy, a jak bouřlivě se dmula skrze vlasů závoj hustý! On se vrátil. – „„Nikde, Svano, nehrozí nám nebezpečí,““ a zas hovořili spolu polibků jen sladkou řečí. – „Nyní opět – jakby v dálku rychle kroky odcházely... Slyšíš?“ – „„Slyším!““ – sáhl k meči a zrak pohroužil v kraj ztmělý. 101 Chvíli váhal na rozpacích, má-li stopou jich se pustit v onen směr, kde podezřele slyšel ony kroky šustit. Má-li zde ji zanechati... ale kroky zatím ztichly, a jen vlny na pobřeží a jen staré buky vzdychly. V pochvu vrazil meč a zpátky navrátil se k Svaně opět, chtěje sladkou píseň lásky na těch plných ňadrech dopět. Ale cosi neznámého jakby dotklo se jich náhle, cítili v ráz ticho noci veliké a neobsáhlé. Zachvěli se... půvab, touha chladne, tratí se a mizí, jakby v skutku spočinulo na jich blahu oko cizí. Jakby neznámý kdos’ drze byl se díval v jejich štěstí, stále slyšeli ty kroky zmírající v suchém klestí. 102 Svaně určitě se zdálo, zarděla se přehluboko, jakby na ni spočívalo zelené, zlé hadí oko. Plaše jen se políbili, rozešli se v nepokoji, Svana těžce loučila se, plaše prchla v jizbu svoji. *** Na poduškách ležíc bílých, ani oka nezavřela, jakby smrtka dotkla se jí, pobledlá se divě chvěla. Přemýšlela – vzpomínala, kde jen viděla to oko, jež se na ni zadívalo příšerně, zle, přehluboko. Které zřelo ve kštic změti chvějící se ňadra její, které zřelo studu purpur hořeti jí v obličeji. 103 Ano, ano... vzpomíná si, tíha větší nad olovo na ňadra jí padá, ví již, tak plá oko Hilbojovo! *** Druhého dne záhy na to vysmála se sama sobě, touhou novou zalétajíc ku večerní sladké době. Přišel věrně, staré buky vlídný zas jim skytly asyl, tenkrát chvíli jejich lásky nejmenší šum nepokazil. Jako démant plálo nebe, jako safír plálo moře, milovali se, až ze snů vzbudila je smavá zoře. *** 104 Čas vždy letí, milujícím ale letí dvojnásobně; prchlo léto, které k skráním květů sta si vije zdobně. Valem krátil se již večer, delší jeho stíny byly; v opadalém buků listí vichr lká a žalně kvílí. Posud denně v chvíli šera věrně scházeli se v sadě, ať již v tichu podjeseně, v bouřlivých ať větrů vádě. Denně přijel, ona denně příjezd jeho vyhlížela, napřed v šum vln, racků povyk létla vstříc mu duše celá. A když klesl v její náruč, co tu bylo povídání, a co v chvílích utišení úsměvů a objímání! A jak vždy byl rozchod těžký ustavičně oddalován, polibek jak nejluznější pro mžik poslední byl schován! 105 Ale vítr divě úpí, nad mořem v šer ptactvo hýká, v tmu a noc on musí zpátky, Svana chví se, Svana vzlyká! V tmu a noc on musí zpátky, jakou dálku v černé moře, sotva sporá kmitne hvězda dálném nebes na obzoře. V tmu a noc – a ona sama pak se na svém loži svíjí, naslouchajíc, kterak v dálce tančí vichry, v moři vyjí. Vidí jej, jak člun svůj řídí v temnotách svou silnou paží, jak mu děsný úder větru, jak vln příboj nepřekáží. Slzy bílé na podušky řinou se jí, až v svit ranní; co posýlá srdce za ním, tisíc žhoucích objímání! *** 106 Seděli zas jednou spolu ruku v ruce v soumrak šedý, oběma se divně zdálo, že tu sedí naposledy. Hlavu v jeho ňadra tulíc zašeptala Svana jemně, „Miláčku, jenž s celou láskou tak se umíš tulit ke mně, Žeže jsem s celou duší svojí s plesem tebe uvítala, čí jsi syn a odkud jedeš, v důvěře se nezeptala. V mojí lásce všecko bylo, mojí láskou vše se zhroutí, teď, když zima denně bližší, nutno nám se rozhodnouti. Důvěra má v tebe celá jako květ se otevírá slunce lásky, staň se, co staň, v tobě naděj má i víra! Chceš-li sám, rci otci mému, z kterých dálných přijel’s moří, z reků kterého jsi rodu, v moře sláň jenž vesla noří. 107 Nechceš-li, pak mně sám zjev to, za tebe se vyznám směle, od tebe já neupustím, bys i byl syn nepřítele. Jak chceš, dělej!“ – Nedořekla, větve se v ráz rozhrnuly, proti nim tvář šklebila se, žasem oba ustrnuli. V rámci rudých, dlouhých vlasů pihovatá tvář se smála,smála. Vzkřikla Svana uděšena, Hilboje v ní poznávala! Zřela zelené ty oči baziliščí, kruté, lstivé, které jednou již se mihly před ní v chvíli lásky dříve. Cítila, jest pravda jistě, nach jí stopil tváře oval, každé hnutí jejich lásky liščí zrak ten pozoroval. Bozi vědí, jak již dlouho jejich polibky se spíjel, pod zeleným okem jeho, nevěděli, jim čas míjel. 108 Tenkrát mih se a v ráz zmizel jako přelud v rychlém chvatě, ale dnes na ně se díval drze, dlouze, nestydatě. A než milenec moh’ Svany vstát a skočit jemu v cestu, podivně to zapraskalo, zašustilo v holém klestu. Z šera větví jak pod kynem neznámého čaroděje z houštiny se náhle noří divé mužů obličeje. Všichni s štíty v plné zbroji, jakby zem se otevřela, v jejich středu Grozvinovu dlouhobradou hlavu zřela. A než mohla přijít k slovu, Hilboj vystoup z rámce snětí, s šklebem v tváři, s bleskem v oku, pěsť na meče rukověti. „Zvědavosť tvou, holubičko, nejlíp ukrotiti nohu, myslíš snad, že holoubek tvůj syn jest nesmrtelných bohů? 109 Ovšem podle všeho zdá se nasvědčovat všecko tomu, s šerem zjeví se, v tmě mizí jako zloděj kol bran Jomu. Ovšem nyní dobře chápu tyto denní tvoje pouti, i že synem Grozvinovým musila jsi pohrdnouti; Žeže nad syna velekněze sprostý zde se vznesl sluha, za chotě že’s vyvolila mořského si dobrodruha!“ „ZadržZadrž, smělče!“ milec Svany divě vzkřik – a již chtěl k zemi sraziti jej – v tom sad celý zahořel kol pochodněmi. V jejich svitu nových mužů ozbrojených dav sem spěje, kníže Burislav to, za ním Gure volá: „Co se děje?“ „Dcero! Dítě!“ – Mocný úžas na rtech umrtvil mu slova, před milenci vztýčila se hrozná postať Grozvinova! 110 „Co se děje? Mocný kníže,“ Guremu v otázku skočí, „že jsem ve tvář nelhal tobě, na vlastní se přesvědč oči! Cizincům, jak sám to vidíš, jesti tato dívka vzdána, neznámého dobrodruha za milence má tu Svana. Mlčíš, starče zeslepený? Pěkně hlídáš mrav své dcery! Tak zde scházejí se denně, noci plášť když spadne šerý. Takto cukrují se denně, a kdo vědět můž’, co zrady na Jomu a na otčině v nocích těch se páše tady! Však si dal můj Hilboj práci, nezvratný zde důkaz, kníže, jakým poutem vázán Gure, jak pes cizákům dlaň líže.“ „Dosti!“ Burislav děl kníže, „vidím, rty tvé pravdu děly. Ale kdos ty, zjev nám pravdu, mladý cizinče a smělý!“ 111 „Kdo jsi, pověz!“ – starý Gure knížeti též přisvědčoval. „Jakým kouzlem jsi mou Svanu podmanil a očaroval?“ – Nepustiv dlaň Svany z ruky předstoupil jun smělým krokem a po celém shromáždění klidným rozhlédl se okem. „Jakým právem? Šedinám tvým a pak že jsi otcem Svany, odpouštím ti otázku tvou. Zákon lásky svrchovaný Svedlsvedl nás, tím řek’ jsem dosti, ale otázka tvá druhá,druhá určitější vyžaduje odpovědi – dobrodruha! Ano, vyznávám to s pýchou, moře jsem já dobrodruhem, vlny krotím, větrům čelím v boji divokém a tuhém. Chceš-li znát mých svalů sílu, pohovořme spolu meči, před otcem i před knížetem podle řádu, v správné seči. 112 Slyšel jsi mne, Ryšavý pse, jenž jsi běsu vypad’ z oka, kdo jsem? ptáš se. – Nuže, věz to, Aki jsem, syn Palnatoka!“ Děl a Svanu chvějící se přitiskl k své mužné hrudi, ani nezřel, jaký úžas toto jmeno ve všech budí. Obnažené klesly meče, vztyčené též hlavy klesly – „Palnatoka!“ – „Palnatoka!“ výkřiky s rtů všem se nesly. „Starče,“ Aki pokračoval, „bez lsti, falše, tvoji dceru Aki já, syn Palnatoka, právem lásky za choť beru. Burislav to vidí kníže, s ním to vidí národ celý, a kdo s tím by nesouhlasil, ať mi stojí v slovu smělý. Ví sám, kde mne vyhledati, do tří dnů jej čekat budu. Vzhůru, Svano, netřeba ti obličej svůj skrývat v studu! 113 Viď, jdeš se mnou?“ – „Ano, drahý!“ – a již rval ji mocnou paží, k lodi kráčel, nikdo v cestu nevkročil jim ze všech stráží. Nikdo nehnul brvou ani, ani mečem ve vteřině, se Svanou se octl Aki v pevné svojí lodě klíně. Vesla šplýchla noční tiší, do dálky šat zavlál bílý a jak střela od tetivy temná loď v noc temnou pílí. Mlčky stáli proti sobě Burislav a Gure v žasu, Hilboj vztekem pěstě svíral, Grozvin rval si stříbro vlasů. Ve sloup oči vytřeštěny muži stáli obráceni, k moři v dálku zírajíce jako v sochy proměnění. A jen starý Gure stíral s povzdechem si slzu s oka, v dálku patře, kam unášel dceru mu syn Palnatoka. 114 ZPĚV IV.
VIKINGOVÉ.
[115] Vikingové, Vikingové, bílí orli mořských plání, jak jste rozlétli se světem v lidstva slavné chvíli ranní! Člověku zem nestačila v jeho zápol, ples i hoře, živly musil osedlatiosedlati, a tak osedlal si moře. Ó, ty slavné první jízdy na těch rychlo sbitých prámech, první bdění ve obzorů nekonečných, valných rámech! Ó ty první dlouhé plavby, ó ty první mořské bitky, vítězství a kořist hojná, únosy žen, slavné pitky! 117 Bohatýrským skutkům pole nesmírné se otevřelo, bílých orlů mořských plání jak se v dálku rozletělo! Postavy zřím starých králů velké, vzpřímené a hrdé, čela jako z bronzů štíty, pěstě jako křemen tvrdé. Postavy zřím bohatýrů, kolébkou jichž štít byl dutý, a jich život jako moře zmítaný a drsně krutý. Postavy zřím starých bardů, v jejichž čelech moudrost věků skryta byla a v jichž harfách písně nesmrtelných vděků. Zřím je, kterak do balvanů jako v srdce runy ryli, dřív než svými mrtvolami bojišť v krvi pláně skryli. Šírá, valná jejich stáda přihnala se od severu, od Islandu, z Irska, Grónska, z Norska, Dánska v každém směru. 118 Při fičení severáku, při severní bledé záři, v třesku hromů slétali se jak skal orli – samotáři. Mezí neznala, ni hranic říše jejich pohyblivá; byli tu – a zítra po nich plachta stanů větrem splývá. Byli tu – dnes hřmí to dále hořících měst při pochodni; země sotva tkli se patou, pravá vlast jich říše vodní. V mlžných fjordech pod skal štíty rodů jejich dvorce bílé pusty stojí, co jich páni světem bloudí beze cíle. Na krátkou jen dobu v zimě, vysoko kdy leží sněhy, pusté vzplápolají krby, prázdné oživnou zas břehy. Harfy zvučí v Skaldů písni, kteří v třesku rohů pějí, o výpravách, nebezpečích v dálných zemích vyprávějí. 119 Hrdé ženy plnoňadré ku svěžím se dětem kloní, poupě lásky v sněhu klíčí, velkých činů zvěst je cloní. Krátký sen to zimní noci, a zas lodi mořem letí, v lan a plachet svist a ševel mečů třesk zní v řeží změti. Zas to bouří zemí, břehy, zas to hřímá mořem dále, živí dole, mrtví v mraku mostem duhy ku Walhale! Věků clona dávno spadla, zhaslo vše, jen žijí zkazky výprav, bojů s bohy, lidmi, velkých skutků, velké lásky. Žijí, hlučí v bouři vichrů, v moře táhlém, šumném lkání a vy s nimi, Vikingové, bílí orli mořských plání! *** 120 Ožil náhle starý Jomsburk, jenž se týčil nad Vinetou, jakby jakýs zázrak zdrtil kletbu jeho dlouholetou... Založen kdys od Haralda, jakby hlídati měl Jumne, pustý dlouho on se zhlížel v kalné mořské pěně šumné. Druhdy osazen byl Dány, prázdný v mořský val dnes hleděl, kamenný lev obrovitý sám nad hlavní branou seděl. Zříceninou ten val tměl se v jitra nach i v noční stíny, moře šum jen jednotvárný dozníval v něm teskně líný. Náhle však se rozhlaholil řehtem ořů, echem kroků, cizích hlasů rozhovory holdujících Palnatoku. Ten sem přistál jednou večer s loďmi svými čtyřiceti nečekaně jak blesk s nebe, jak sup v prázdné hnízdo sletí. 121 Když choť Álof zemřela mu, v Bretlandu víc neměl stání, Björnovi říš celou svěřil, v dálku vyjel v třesku zbraní. Skotsko zpustošil i Irsko výpravami za tři leta a teď ku Vendickým břehům jak sup lačný lupu slétá. S třiceti on vyjel loďmi prázdnými do proudů hromu, s plnými teď čtyřiceti ocitnul se v branách Jomu. Přišel, nikoho se neptal, jak to bylo jeho zvykem, usadil se v prázdný Jomsburk vjezdu svého prvním mžikem. A to byly jeho lodě, které v mlhy husté tříšti zřeli muži od Vinety a v nich věštbu zkázy příští. Z Jomsburku teď Palnatoki vyjížděl si na vše strany, odtud v Jumne přijel Aki, statný muž dnes krásné Svany. *** 122 Proto Burislav dnes kníže v starý palác svolal radu, nerozhodnutí v nejistotě proto šedou cuchal bradu. Přišli zas, jak bylo zvykem, reci, kupci, lid všech stavů, s žasem vyslechnuli všichni o Jomsburku divnou zprávu. Kníže pověděl jim všecko, prosil, aby uvážili, k Vikingům jak chovati se mají v této kruté chvíli. Musil přiznat, ve přístavu i na valech bez přípravy cizinci jsou zaskočeni, lodí řadou, mužů davy. Musil přiznat, trpět musí, čemu nemoh’ zabrániti, dlužno přemítat však při tom, vlast jak možno zachrániti. Jisto jest, že Palnatoki schytá nyní všecky lodě, ať sem půjdou za kupčením nebo vichrů po náhodě. 123 Schytá je a všecky zloupí, od mládí jak zvykl tomu, a vše poklady a zboží uzamkne pak v hradbách Jomu. Oni Vendi a zde páni mohou se jen dívat z dálky, obchod jich jak propadává v oběť bohu divé války. Zří to – nemají však síly urvat Jomsburk nepříteli, jednat však s ním káže nutnost, opatrnost též to velí. Burislav to všecko řekl, vysvětlil bez vášně, klidně, naděj choval, Palnatoki s nimi jednat bude vlídně. Vždyť přec Aki, synek jeho, za choť sličnou urval Svanu,Svanu (přitom kníže obrátil se v tu, kde Gure seděl, stranu.)stranu). Dlužno zde jej zachytiti, otálením zmar všem kvačí... (děl, však při tom dobře shlédl, jak se starý Grozvin mračí.)mračí). 124 Praví dál, že nutno posly k Palnatoku vyslat brzy, rychle tomu osten zlomit, vetřelcem že vpad’ sem drzý. Dodal, prohlížeje řady všech svých rádců, málo slovy, že by nejlíp slušelo to Guremu a Grozvínovi. Mají na Jomsburk se vybrat, před vetřelce předstoupiti, uvítat jej, že chce kníže přátelství s ním uzavříti. Budiž tedy Jomsburk jeho, on buď slavným Vendů hostem, k srdci jeho rekovskému budiž Svana sladkým mostem! Ano, tak to nejlíp bude, líp je spřátelit se s vrahem, Akiho sám osud vedl k Svaně v okamžiku blahém. Což má pouze drzý Viking nekonečné po prostoře chytat lodě, zadržovat, což jest pouze jeho moře? 125 Líp je, sbratřiti se s nimi, o kořist se svorně dělit, společnému nepříteli, buď on kdo buď, mužně čelit. Vyslechli řeč Burislava, svorně přisvědčili všemu, s prosbou se pak obrátili ke Grozvínu, ke Guremu. Poselství by členy byli, jež má do Jomsburku jíti, Palnatokimu vše vzkazy Burislava vyříditi. Rozšuměla síň se bouří svorných tisícerých hlasů, v Gureho dlaň, v Grozvínovou každý skládal vlasti spásu. A tak s Grozvínem zas Gure mlčky stáli proti sobě, knížeti jak odepříti, národu jak v také době? Mlčky klonili své hlavy každý hledě v jinou stranu – starý Gure jen se těšil, při tom že svou uzří Svanu. *** 126 Na Jomsburku Palnatoki sebral hojný lidu nával, a vše valy a vše střílny, věže opravovat dával. K nebi vršil velké hráze, poroučel vln divých splavu, spoutal v zátoku je úzkou, kterou zpevnil ku přístavu. Tři sta lodí pohotově – Tak byl tento přístav velký – shromážditi se tu mohlo vedle sebe dle své délky. Z valů pevně obrněných velel sedmi vzpnout se branám, které čeliti by mohly rozmanitým světa stranám. Klenuté jich stropy byly, všecko žula nerozborná, v každé bráně čněla vrata těžká, dubová a vzdorná. Skuty železnými pláty byly fošny sukovité, hřeby kolem bronzovými v zlato hořícími kryté. 127 Trojí řetěz těžké váhy sdrhnul sanice bran mžikem, trojí závory se kladly kolmo přes vrata i šikem. Devatery byly zámkyzámky, které dopadaly těsně, devatery stráže byly, jež se střídávaly přesně. Obrovitém na klenutí, které neobsáhly zraky, mohutný se kastel zvedal nesa těžké strojní praky. Takto kol byl střežen přístav; za řetězy, valy, svory, hromadil tam Palnatoki kořistí svých celé hory. Za výstražný bran těch odznak nejvýš kamenný lev řvoucí proti slunci pozvedal se, síly symbol všemohoucí. Nyní ať již svět se vzteká v blesku, vichřici a hromuhromu, ať se celé nebe bouří – odolají hradby Jomu. *** 128 Když byl zpevněn Jomsburk celý, na nádvoří velké hradu svolal muže nejmoudřejší Palnatoki na poradu. Přišli všickni, ku dlouhému kamennému sedli stolu, pili z rohů medovinu, při tom radili se spolu. U vchodu již Palnatoki oslovil je touto řečí: „Síla veliká je vlastnost, ale opatrnost větší. Pokladů a statků dosti, pravda jest, jsme nakupili, nehodno však, v nedůstojné bychom prázdni otupili. Něco získat silou ducha, rukou svou neb lsti své léčí, mnoho jest, však udržeti vyzískané, ctnost je větší. Je-li kámen vržen v hloubku, leží na dně, povrch zvíří, ať si leží, neví, jaké kolem sebe kruhy šíří. 129 Jako vítr sláva světem v zvěsti troubu dujíc letí, ale záhy nepěstěná bývá prázdnou bajkou dětí. Oheň otců na ohništi můž’ síň temnou ozařovat, ale záhy zhas by, kdybys nedoved jej udržovat. Na počátku v každé dílo málo sil vždy bývá dosti, ale potřeba sil vzrůstá tvého díla mohutností. Hrdě pne se Jomsburk výše z nerozborných srouben kvádrů, co však zdí a hradeb síla, kdyby nahnilý byl v jádru? Hrad je pouhá vnější slupka, která jádro – muže tají, ať se jádra – naše duše balvanům těm podobají! Jediná moc sílu tvoří, tou jen roste vrahů bázeň, dobrých rozmach, a tou silou jesti přísný řád a kázeň. 130 Jako obruč drží v sudu zralé révy vzácnou šťávu, zákon v uzdě držet musí bujné srdce, vzdornou hlavu. On je největší pán světa, svrchovaný nad vším sudí, a ten mějte vrytý v hlavě, a ten psaný noste v hrudi! Musí každý být si vědom, co chce zákon a co velí, a čím víc kdo poslouchá jej, tím víc rek a muž je celý. Proto jsem vás všecky svolal, byste o tom radu vzali, v balvan runami a ohněm v srdce svoje zákon vpsali. Zákon, jehož svaté sazby byste sami vymezili, nejlépe, kdybyste sami nad sebou teď zvítězili. Léta přelétla všech skráně, pojínil věk vaše brady, zkušeností máte dosti, tož se raďte dohromady! 131 Netrapiž vás hlad ni žízeň, nerušte vás noční stíny, sluzi donesou již krmě, dolijí roh medoviny. Můžete se radit přes den, můžete noc nastaviti, jen na čem se usnesete, hleďte v zdobné věty vlíti. Úsečné a krátké věty, které svojí ve paměti nejprostší všech, ano dítě pro vždy může udržeti. Nyní znáte vůli moji, nechvátám a nehartusím, ale co jsem umínil si, dovršeno uzřít musím. Nejezdil jsem proudy moře celý mužný věk i dětský pro sebe a syna svého, ale stejně pro vás všecky. A že nechci, by mé dílo potkalo se jednou zmarem, chci je spjati pevným řádem, zřít je ověnčené zdarem. 132 A náš zdar je v síle, slávě, proto pokynů mých dbejte, po tři dny a po tři noci raďte se a přemýšlejte!“ *** Zaburácel hlahol síní, s rohy v pěstích všickni vstali, vypili a usedli si, hovořili, rokovali. Rokovali tři dny celé, rokovali po tři noci, železné tak skuli svory řádu, zákonu a moci. U stolu skald Stefnir seděl a jich rady, tužby, stesky rýdlem z kovu zapisoval zatím na březové desky. Ale v tom, co zapisoval, než se mnohý z rádců nadál, v řízné tvary poutal smysl, rytmem myšlenky jich skládal. 133 Neb ač moudrost klíčí v srdcích, v rytmu písně zrá a kvete... Čtvrtého dne Palnatoki za stůl sed’ a pravil: „Čtěte!“ *** Povstal Stefnir v čele stolu: „Toto Palnatoki praví: Základ každého buď skutku v těle zdravém též duch zdravý. Proto může obce naší řádně členem každý býti, jehož věk od osmnácti roků spěje ku dvacíti. A pak dále; že však svěžest brzy se silou se tratí, nesmí nikdo přijat býti po minulých padesáti!“ Přikývnuli všichni hlavou, ve souhlasu ruce zvedli, pokýv hlavou Palnatoki knír si pohlazuje zšedlý. 134 „Svobodný být každý musí, volný ve všem duší, tělem, přinést vlastní musí zbraně, by vstoup všady s volným čelem. Znáti musí naše řády a je v mysli zachovati, příbuzných ni přátel nemá o radu se při tom ptáti. Volný mezi nás ať vstoupí, volný odstoupiti může, pokud přímost na čele má, pokud sílu v pažích muže. Kdyby k boji dojít mělo, přísně hleď, by v potýkání hruď čelila vždycky hrudi se stejnou a rovnou zbraní! Takto pro čest, statky, slávu můž se každý jak chce bíti, ale padne-li mu soudruh, jeho smrt on musí mstíti! Stěžovat si nikdo nesmí, ani babské vésti řeči, zabit buď, kdo radí v ústup, svatý buď, kdo padne v seči!“ 135 Bouřně všichni zajásali, každý si to pochvaloval, když se napili a sedli, Stefnir dále pokračoval: „Kořisti když někdo z mužů – lhostejná buď její cena – zmocní se, buď mezi všecky tato kořist rozdělena. Rozdělena stejným dílem; kdyby toho neučinil, vyvržen buď z obce naší, neb tak sobectvím se špinil. Střez se každý síti sváry, uvázne svár vždy v své léči, více váží němý skutek,skutek nežli prázdné bláznů řeči. Střez se každý v naší obci pomluv mrzké símě síti, zaslechneš-li – neposlouchej, slyšíš-li, hleď uvážiti! Pravý muž vždy sobě stačí; proto má být každá žena, prazdroj neřesti a bědy, z naší obce vyloučena. 136 Čím je krasší, líbeznější, rychlejším tě utká svodem, rozkoš opojný jest nápoj, pit však buď jen mimochodem. Jomsburku práh nepřekročí proto žena v oddech sladký, výjimku jen z toho činit mohou reků staré matky. Stinný hvozd a širé pole, volný vzduch a hvězdy boží, noci plášť, poduška vřesu stačí k svatebnímu loži. Rozkoš dlouho nepotrvá, zhořkne příliš užívaná, když jí vzdáš se, hleď ji shodit jak nezkrotný hřebec pána...“ Poprvé, co Stefnir skončil, souhlas nezněl v ústret jemu, v rozpaku knír mnohý kroutil šeptaje cos druhu svému. A šept rostl v hlasný rozruch: takto v letě do obilí, z bezdné tůně modrých nebes tichounký se vánek schýlí. 137 Sem tam zprvu klasu tkne sese, v přeletu jej sotva zlíbá, ale za klasem klas hne se, s druhem druh se rozkolíbá. A šept s ruchem jsou již vlnou, která vstala z nenadání, kde se vzala, tu se vzala, a již letí klasnou plání. A šept roste stále větší a již skoro roven šumu, celé klasné pole zpívá matky země starou dumu. Zpívá svatou píseň chleba, božskou píseň lidské práce, v bouři klasů šum ten roste, naděj v něm i resignace. Této hlasné písni klasů v síni rovnal se šum šeptů, ale brzy propuk’ v bouři odboje a hlučných reptů. Nebyla to píseň klasů, vichru van to v hvozd i proutí, hukot, pod kterým ti zdá se, že se celý prales zhroutí. 138 Vřelo, kypělo to, znělo hlasné lání, zvuky divé hněvu z toho vyrážely, vzdoru křiky jednotlivé: „Jak že?“ – „Bez žen žíti máme?“ „Nad tím věru rozum stojí! – Čí to nápad?“ – „Který blázen horšího z nás blázna strojí?“ „Řež je krušná, žízeň pálí, v samých půtkách život pádí, a jen měkká ruka ženy zvedá, sílí, těší, chladí!“ V hovoru tom náhle k dveřím všech se obrátily zraky, sinalý a bled až k smrti stál na prahu jejich Aki. Poslední on zaslech’ ještě drsné věty Stefnirovy, chvíli naslouchal, co síní znělo k němu mužů slovy. A než mohl Palnatoki vpadnouti v to klubko sporu, předstoup Aki, zahovořil hlasem odboje a vzdoru: 139 „Co jsem slyšel, těžko věřit, komu má ten zákon platit? K tuleňům chci raděj moře, k hadům jeho chci se vrátit. Sestár’ tak jsi, otče milý, schvátilo tě zapomměnízapomnění od té chvíle, po tvém boku co již matky Alof není? Pravdu máš, jest život bojem, jinak byl by bez vší ceny, co však platen je, když nad ním nevznáší se oko ženy? Oko ženy žehnající smírné, klidné, sladce snivé, věnčící roh i meč k boji. Však’s to oceňoval dříve! Avšak co mne plní žasem, StefnireStefnire, ty, muži zpěvu, jak’s moh’ klidně čísti řád ten? Mne to nutí ke úsměvu. Pro mne žijte si, jak chcete, řež i plavby žitím zvete, zkuste to, však bez žen dlouho, Vikingové, nebudete! 140 Doplňkem jsou slastí krbu, k slávě bojů, ale nutným, bez žen nebudete národ, davem tuláků jen smutným!“ – „Ano, Aki pravdu mluvil!“ nejeden hlas zved se v davu, – „Nutno krb mít, ženu nejdřív, potom vlast a potom slávu!“ Mlčky starý Palnatoki v křesle starém knír si kroutil, v dumy vnořen jakby hleděl, jeho snů jak hrad se hroutil. Viděl v Bretlandu dvůr starý, nejkrásnější kde žil roky, viděl Alof zlatovlasou, v duchu stíhal její kroky. Kolem krbu, kolem lože, jak se s vážnou péčí snaží, cítí, jak jej raněného zvedala kdys dívčí paží! Vidí tu modř její očí, jako lnu květ snivé zraky, tytéž oči, které po ní jediný syn zdědil – Aki. 141 Usmívá se v dumě svojí, rád by ten svět zpět si stvořil, jako ve snu dále slyší, co v tom Aki zahovořil. – „Pěkné je to přivítání u sta hromů ve zdích Jomu, když si, otče – rozuměl’s mi? – nevěstu svou vede domů! Na výsměch mi, staří skopci, nový řád zde osnujete, v tom, co celá mladost moje jásá, zpívá, hárá, kvete? Mluvte, kde byste dnes byli, chaso trpaslíků malá, kdyby ústa vašich otců před lety kdys nelíbala. Aki já, syn Palnatoka, zákonníku ten list podlý vytrhávám – neb chci život tam, kde moje noha prodlí. Nechci se jak bídný zloděj za požitkem po tmě krásti, krásnou ženu chci svou zváti, co jest mé, tím plně vlásti. 142 Kradmo ne ve stínu hvozdů na spěch jen a mimochodem, doma chci ji objímati před bohy a před národem! Zde ať stojí!“ – Ustoup zpátky a již chvějící se Svanu přived v okruh bohatýrů; jakby v temné síně bránu.bránu Stouplo velké, zářné slunceslunce, v prosté říze své tu stála, v hrdé kráse mládí svého.svého tiše se jen usmívala. K miláčkovi tulila se, jako v sadě pod Vinetou, co jí v líčku úbělovém plné studu růže kvetou. Nahou, bílou, plnou páží Akiho si tiskla blíže, zmlkli reci, bohatýři, zmlkl Palnatoki kníže. Stefnir Skald své probral vousy prsty mdlými jako struny, bohyní se být mu zdála snící v lese v svitu luny. 143 Nový šepot – ale chvály, souhlasu se síní nese, jako když se rozhovoří buky, duby, habry v lese. Skočil v křeslo Palnatoki: „Buďtež s vámi bozi, děti, o poslední sadbě řádu bude nám však přemýšleti. Pravdu děl jsi, milý Aki, kterou nikdo nepředělá, muž a žena – a pak dítě pravá světa moudrost celá. Ale my jsme bojovníci, marný spor by byl – jej zkrátím, Stefnire, o ženách větu z řádu toho škrtni zatím!“ Pokynuli všichni v souzvuk, zavdali si všichni rohy, Svaně, Akimu se zdálo, že se octli mezi bohy. *** 144 Zazněl roh a proti němu druhý roh se ozval z dáli, kamenní lvi na cimbuří, zdálo se, že naslouchali. S rachotem a se skřípěním padací most sletěl dolů k pestré druži pod Jomsburkem čekající ve údolu. Z Vinety sem poselstvo jde, skvostné řízy, brady šedé, starý Grozvin, starý Gure přes most padací je vede. Třicet mezků za nimi jde, pytli hojně obtížených, zlato, sloň i jantar vezou, spoustu vzácných darů cenných. Koberce až z Byzancie, zlaté sochy, štíhlé vásy, ze skla šperky, odraz světla z kterých samé duhy hází. Dobré, kalené též zbraně, dílo domácích též dlaní: pestré řízy čistých pláten, v nichž plá kvítím lučním tkaní. 145 Číše, korbele a rohy, v krajích zlatem lemované, křivé meče, damascénky, štíty, luky okované. Toto všecko do Jomsburku Palnatoku nesou darem, nad nimi by smiloval se a je války nestih’ zmarem. *** Mračný jak bůh na svém trůnu Palnatoki v prostém hávu Vinetské ty přijal posly, věren otců dávných mravu. Nepyšnil se svojí mocí, nechal je, by hovořili, nesnesl, by v prachu před ním prosebně se pokořili. Nevšiml si darů jejich, jež mu nesli okázale, kázal odnésti vše vedle,vedle jako zboží ceny malé. 146 První z poslů mluvil Grozvín jménem Burislava kněze, vyčítaje z dlouha dary, které jeho jménem veze. Mluvil jménem volných Vendů, kteří na pomoří vládnou, ale raděj obchod pěstí,pěstí nežli mečem ránu pádnou. Mluvil rozvláčně a suše – Gure kašlal vedle něho, těkaje svým zrakem kolem, zrakem starce zvědavého. Jakby v tomto hradě šerém svojí dcery stopu hledal, nepokojně rozhlížel se, co mu Grozvin mluvit nedal. A když v posled výmluvnosti bujný příval Grozvin ztiší, s významným děl Gure hlasem: „Velký vůdče, jsme si bližší! BližšíBližší, nežli sám snad tušíš, dceru mou má syn tvůj, Aki – ať je šťastna, já jí žehnám“...žehnám...“ pohnutím zmlk, sklopil zraky. 147 Ale mračný Palnatoki jakby nerozuměl tomu, jal se mluvit nesouvisle o rozvalech zpustlých Jomu. Vypravoval, se svým lidem náhodou jak v kraj ten přišel, od Haralda v dobách dětství o Jomsburku hradu slyšel. Zpustlého se ujal nyní, dobrým sousedem chce býti, svárů nevyhledá nikdy, pouze pro své chce se bíti. Vinetu zná z pověsti jen, ale dosti slyšel o ní, vzkáže pozdrav Burislavu, dvacet pošle jemu koní. Bílých koní, čistokrevných, ze Skotských je přivez plání, děkuje mu za vše dary, jantar, sloň a pestré tkaní. Podotknul dál, jestli Vendi s nimi sdružiti si přejí, ať to zkusí dle sil vlastních, věrní otců obyčeji. 148 Špatně nepochodí při tom, bozi Valhaly jsou svědky! Co děl o Svaně i Akim? Nemíchá se v dětí pletky. Dcery své zde neuvidí, byltě zákon přijat všemi: nesmí mimo matky hrdin žena chodit Jomu zděmi. Svana s Akim, s lidem jeho ve stoletých buků stínu žije v dvorci blíže cesty, která vede do Kaminu. Může ji tam navštíviti, jistě uvidí jej ráda – – Nevšim’ si, jak Grozvinovi v divém vzteku chví se brada. Kynem ruky propustil je ujistiv je přízní svojí, pěšky přes most provodil je k oděnců i mezků roji. Dvorně kázal pozdravovat ještě jednou Burislava, za nimi pak ještě v pozdrav chocholem své přílby mává... *** 149 Od Jomsburku ku Vinetě Gure, Grozvin, starci jeli, o svém poslání a cestě ku Vikingům přemýšleli. Jsou či nejsou nepřátelé? Možno srozumět se s nimi, účastnit se výprav jejich s mužstvem svým i loďmi svými? – Co můj Hilboj, bude pomstěn? Grozvin sebe ptal se v duchu. – Co má Svana, bude šťastna? Gure šeptal v sladkou tuchu. A již blížili se k městu, lidu již je vítal nával, v hrad je vedl k Burislavu, jenž je dávno očekával. *** Nepokojně mladý Hilboj Grozvinovi ve tvář hleděl, než mu všecko o své cestě i o Svaně vypověděl. 150 Zoufale jen třásl hlavou, jak je s Akim šťastná Svana, hryzl rty až na krev, sípěl, stará ožila v něm rána. Zhrda, hněv a zamítnutí šlehly v hruď mu, rovny blínu, až ztopily jeho duši v neproniklém pomsty stínu. Jedno cítil. Mstít se musí Svaně za ten hrozný svízel; sotva Grozvin dopověděl, Hilboj v šeru nočním zmizel. *** S čtyřicíti vyjel muži na tu cestu do Kaminu, kde se tajil malý dvorec, ve stověkých buků stínu. Jeli tiše, jakby koně nohy podvázané měli, chvíli cestou stavili se... Naslouchali... v dálku zřeli. 151 A zas jeli... S koňů tiše nedaleko dvorce slezli, jako kočky v mokré trávě po břiše až k dvorci lezli. Dvorec v hlubokém spal tichu, bezpečně on jitra čekal, ani kura nehnula se, na dvoře pes nezaštěkal. Rudý žeh... a střecha hoří! A již z pochvy letí meče, pokřik zazní napadených, chřestí šípy v ohni seče. Těžká povolují vrata, žár jak proutí kruší trámy, polonahý klesá Aki pod VinětskýchVinetských sekerami. Hilboj vniká v tichou jizbu, s lože s šklebem Svanu trhá, za sebou ji dvorem vlíkne, na oři s ní v běh se vrhá. A již letí černou nocí, do vysokých trav se noří, co za nimi hnízdo lásky, bílý dvorec, z čtyř stran hoří! 152 ZPĚV V.
TRYZNA.
[153] Jeli, hřměli černou nocí v divém trysku, v divém letu, létli, jak ta mračna letí, přes moře a přes Vinetu. Jako příšery se mihli skrze stmělou města bránu, zabočili podél moře břehem na východní stranu. Tisíckráte volat chtěla Svana schvácená a bledá, ale darmo v tomto cvalu přes práh rtů jí slovo hledá. Jako kleštěmi ji Hilboj držel v silných pažích pevně, sotva uškub se a zaklel, sotva bodl oře hněvně. 155 Kam to jedou, nevěděla, v duši, v očích se jí tmělo, ohně praskání a střechy v řeže hluk jí ve sluch znělo. Stromy, keře, stavby, hradby, všecko jen se mihlo před ní, černou freskou bylo nebe, jež se více nerozední. Hilboj vztekle bodal oře... v tom se zastavili rázem, cítila, páž Hilbojova jak ji lehce snesla na zem. Snesla ji, však nepustila, ke tmavé ji stavbě vlékla, při čemž s rozkoší se chlipně jí kol plných boků smekla. Jakby ucítila plaza přejížděti po svém těle, bledá Svana zachvěla se... K stavbě pokročil on směle. Udeřil na desku z bronzu klepadlem – zvuk rozletěl se, chodbami zněl táhlým echem, jakby přes hroby spěl, chvěl se. 156 Zasténaly těžké dvéře, veřeje jich zaskřípaly, sluhů řada s pochodněmi vešla, za nimi se brali. Úzkou, dlouhou prošli chodbou, před sebou dvůr velký zřeli, v kterém přísné sochy bohů obrovitě k nebi čněly. Sem tam mdle jen v obětišti poslední se jiskra kmitá, podle všeho hádá Svana, že jest v chrámě – Svantovíta. Všecku krev jí mrazí v žilách pomyšlení toto děsné, Hilboj divoce s ní smýká, zdá se jí, že již již klesne. Dobře ví, že starý Grozvin velekněz je toho chrámu... Co ji čeká? Kde se octla? Kol zří moře zrady, klamu! Cítí, kterak Hilbojovi v milost, nemilost je vzdána, půl jde, půl se nechá strkat... Malá před nimi v tom brána 157 Tmí se v zdivu, vejdou do ní, chodba úzká níž se kroutí, cítí chlad jak ze sklepení do zsinalých tváří douti. Točité a úzké schody hlemýždí se čarou vinou... hmatají tmou, stěží rukou zavadí o klenbu stinnou. Níž a níž po kluzkých stupních znavená se noha smýká, Hilboj z drápů nepustí ji, dobře dělá žalářníka. Zdivo vlhké, kyklopické ustupuje holé skále, schody čím dál nestejnější hloubějí se tmou vždy dále. V jakés díře teď se octli sloupů nízkých ve prostoře, divně hučelo cos v dálce, slouchá Svana – to je moře! U jednoho sloupu, který nízké klenbě dával rámě, kamenný stůl nízký trčel s řetězem ve stuchlé slámě. 158 Na ten řetěz k tomu stolu bledou Svanu přikovali, slyšela, jak temné rány kladiva v kov dopadaly. Při poslední klesla na zem schvácená a vysílená, slyšíc jen, jak řetěz řinčí, ozvěna jak klenbou stená. Slyšela, jak v kroků spády, tratících se kamsi v dáli, divý checht zněl... Hilboj to byl, jeho kati s ním se smáli. * Pochodní svit slední zhasl pod klenbou kdes – jiskra pouhá, kolem tma... i klesla v slámu, před ní noc... a jaká, dlouhá! O podlahu čelem bijíc v její stín své štkala hoře, za skalou jen kdesi, z dálky v odpověď jí znělo moře. 159 Znělo kvilem, znělo pláčem, vycítila, jak se tříští o ty skály bez soucitu... zřela v tom svůj osud příští... Nemohla si říci jasně, co s ní bude dál se díti, zřela jen to Hilbojovo hadí oko, které svítí... Zvedla se a zpátky klesla – do noci jen křikla „Aki!“ Soucitná tma k ní se snesla zvolna do duše i v zraky. *** Nevěděla, kterak dlouho ležela tu v těžké mdlobě, jen v tmách sloupy rozeznala, z náhla když zas přišla k sobě. Hrubé, v skálu vytesané jako stmělý hvozd kol stály, v nedohledné tmě u stropu ramena si podávaly. 160 Úzký otvor jako střílna zabrán do stěny se vinul, větru van jej prozrazoval, tam kde v skále se tmou splynul. Odtamtud též zřetelněji slyšet bylo mořský příval, jako hukot těžkých vozů z dálky duněl – ticho zrýval. Chvíli zdálo se, že usnul, novým hromem vzkypěl zase, aby dozněl skalnou kobou jako povzdech ve ohlase. JednotvárnáJednotvárná, k smrti smutná byla tato píseň mořemoře, a přec, jediný hlas známý, zněla v Svany tiché hoře. Byla přece známkou žití zde v tom živém Svany hrobě, na chvíli když vzbudila se ve svém ztrnutí a mdlobě. *** 161 Dlouhý stín od sloupu k sloupu táhne se... zrak otevřela, žhavý bod plál v tomto stínu, rudý zážeh chvěl se, zřela. Dlaň jej clonila a tišetiše, jakoby nit dlouhou snoval pavouk tmy, ten rudý zážeh zvolna k ní se pohyboval. Smýkal se a náhle stanul, postať muže rozpoznala, v černou řízu zahalena vedle ní u sloupu stála. Příšerný a malý hrbáč malý kahan dlaní clonil, s malým džbánem, s kusem chleba nad její se lože klonil. Chtěla naň již promluviti, on však postavil vše k zemi, k ústům prst vznes naznačuje, nesmí mluvit, neb jest němý. Odešel, jak přišel, zase, černý stín se smýkal za ním, Svana pouze vzdychla z hloubi dlaně tisknouc k žhavým skráním. *** 162 Stálý šer a samé stíny, zdali noc či den jest, neví, pouze vichr slyší fičet, bouřit pouze moře hněvy. Ještě nedotkla se chleba, džbánu kraj k rtům neschýlila, jako věčnost se čas vleče a jí stále mizí síla. Padla v temný polospánek více než snu roven snění, na celém se třásla těle v krvi cítíc žhavé vření. Jako divoký vír smrště zjevů tlum jí hlavou letí, celá minulost, až k dnešku ve horečné, divné změti. Známé tváře, tahy cizí v divé, fantastické směsi, chvílemi jak bloudila by mezi divokými lesy. V skalin poušti rozeklaných, dlouhé, pusté, nehostinné, na útěk se musí dáti, v tesy skalin, v sluje stinné. 163 Ve bludiště jejich vniká, bez cíle se v tmu kams řítí, strže, rokle, vodopádyvodopády, dračích očí sta kol svítí. Prchá v dálku – oči za ní, vzkřiknout chce – jí chybí slovo, zmizelo vše... oko jedno svítí tmou – jest Hilbojovo! *** Rostl úžas na Jomsburku, druha druh s tou zvěstí stavil, čím to asi, že den třetí Aki tam se nedostavil? Jindy přišel s jitrem svěžím ranní pozdrav dáti otci, odjížděl pak, než se k zemi sklonil černý prapor noci. Čtvrtého dne večer teprv polekaný posel přišel, vypravuje, co od kupců cestou ke Kaminu slyšel. 164 Na cestě že, v buků stínu Akiho kde dvorec stával, kouří smutná zřícenina, trosky zdí a tříště nával. Rozdupaná kolem země, a v ní krve stopy rudé, v kalu zbraně roztříštěné, sledy kruté řeže všude. Očazených trámů zbytky, a pod nimi mrtvá těla, ořů zjevný sled, kde cesta k Vinetě se obrácela. Vyslech zprávu Palnatoki, ještě více zchmuřil čelo, „Aki! Aki, drahý synu!“ žalně klenbou síně znělo. „Kdo moh drzou rukou smělou způsobiti dílo zkázy? Odkud přišli noční žháři, odkud přišli škůdní vrazi? Na mysl mu dobře nešlo, že to přišlo od Vinety. Jak to dávno, Gure, Grozvin že tu, sklánějíce hřbety, 165 Milostmilost jeho žádajíce, stáli s převzácnými dary, že se k němu s příbuzenstvím chlubně hlásil Gure starý? Dlouho vážil, rovnal v mysli: Co tu slib a slovo platí, ruky stisk a dary vzácné – – Co as mohlo se tu státi? Všestranně když zvážil všecko, hvizdnul mezi prsty hlučně, toulců chřest a pádné kroky hlásily se zevšad zvučně. Předvést kázal svého koně v ruky velitelském kynu, v sedlo vhoup se ukazuje voji cestu ke Kaminu. Sám se přesvědčiti musí, vidět sám to místo hrůzy, Aki je-li živ či mrtev, jeho choť a jeho druzi. Jeli s ním – ač, co se děje, přetěžko všem bylo chápat, jeli, hřměli černou nocí v rudý, krví žhoucí západ. *** 166 Stanuli již, směr kde cesty otáčí se ke Kaminu, nezřeli dvůr státi bílý v obrovitých buků stínu. Zřeli pouze spáleniště, z kterého dým hustý stoupal, jehož chochol korunami buků táhl, v nich se houpal. Správně vše, jak sdělil posel, trosky zdí, tříšť trámů kolem, oj, zde řádila řež krutá divě rozdupaným polem! V krve kalu lidská těla bledá, sinalá, a zdrána nořila se, tyčila se, čelo, hruď, bok – jedna rána, Kterakkterak divoce se bili v tmavé přepadení noci, ničeho jak netušící podlehli v sled větší moci. V spáleniště, které hrobem místo krbu bylo synu, zadumán stál Palnatoki ve rostoucím noci stínu. 167 Myšlenky jak černí orli rvaly se pod jeho lebí, jedinou z nich v hloubi cítilcítil, tu, jíž nejvíc zapotřebí. Mrtvého mít musí syna, vidět způsob jeho smrti, tento nález rozhodčím zde, tucha již jej hromem drtí. Mrtvého mít, vidět syna v sledním mžiku zemské pouti, poznat pak, jak pad a umřel, a pak – vraha uhodnouti. Třikrát kývl šedou hlavou, obrátil se k svojí druži, pochodní sto kázal rozžít a již muž je dával muži. Půl jich hledati se jalo, svítila půl druhá k tomu, na pahýl sed Palnatoki, v dumách zadíval se k Jomu. Černé stíny duchovité ve pochodní rudé krvi míhaly se, stíhaly se v stínech, v troskách, mezi drvy. 168 Nemusili dlouho hledat, výkřik žasu prolét davy, pochodně níž naklonily k svislým kšticím bledé hlavy. Věční bozi! – to byl Aki... spánek rozražen měl zpříma, bylo vidět, jednou ranou jak bůh skácený zde dřímá. Bez krunýře, i bez plátů v lehkém krznu jen jak vyšel, z ložnice od boku Svany, útoku když povel slyšel. Schýlili se čtyři muži, bohatýrské zvedli skráně, nastavili k sobě štíty, položili tělo na ně. Ku pahýlu odnesli je, na němž dumal Palnatoki, osudu jak těžká chůze duněly jich pevné kroky. K otce nohám položili zkrvácené tělo reka, mlčeli, tvář kryli v pláště, slzu skryli, jež jim stéká. 169 Jako přeludy v kruh stáli, pochodně výš vznášejíce, aby mohl sirý otec rozpoznati syna líce. *** Zadíval se Palnatoki ve Akiho bledou tváři, kterak před ním šklebila se ve pochodní rudé záři. Zadíval se, dlouho, dlouho, on, jenž stokrát v tvář zřel smrti, jak by zkoušel vlastní sílu, ptal se smrti, kdo ji zdrtí? K slzám dojat probíral se syna svého každým tahem, léta mladosti s ním prožil a pak ptal se, kdo tu vrahem? Hněvem vzkypěl, v příští patře, čím ten jeho syn moh’ býti, co moh’ dobýt, plavbou dlouhou, kde se mohl zakotviti! 170 A teď mrtev leží tady nad prokletým Jomu prahem. To mstu žádá. – Bude pomstěn! Ale vědět jen, kdo vrahem? *** Níž u nohou truchlícího stařičký skald Stefnir seděl s rysy v tváři strhanými v žalost pána svého hleděl. S tváře otce ve tvář syna plachým pohledem svým těkal, tuchy pln na příštích bouří hrůzy plný výbuch čekal. Příliš znal on Palnatoka, příliš rád měl jeho synka, nad mrtvým se vzbouzela mu v duši mnohá upomínka. Hošík lez’ mu po kolenou, s dlouhým jeho vousem hrával, a když k harfě pěl, tu vždycky tichý vedle kmeta stával. 171 Bedlivě zřel na hru starcestarce, v každé umných prstů hnutí, v každý rozmach tvůrčí jiskry, v každé hlavy přikývnutí. Po hře skald jej vzal si na klín, taje hry mu vysvětloval, do noci pak dlouho často pohádky mu vypravoval. Teď tu mrtvý, chladný leží... duch co mračen ve přívale na divokém hřebci cválá s Valkyrami ku Valhale... Stefnir zvedl hlavu k nebi, jímž se černá bouře hnala, zdálo se mu, divná smečka po mostě že mlhou cválá. Divé ženy prostovlasé, s toulci, šípy okutými jako bleskem v dál se mihly, Aki hřímal mezi nimi... Zrovna jak zde dole mrtvý s čerstvou ranou v bledém spánku, jakby znova krvácela, rudší ohněm od červánků, 172 Zdálozdálo se tu Stefnirovi, jak zřel k mračnům v těžkém bolu, s Akiho že noční řízy okutý šíp sletěl dolů, Snadsnad byl blesk to z klínu mračen? Vidění, jež zniklo v dáli... za jezdci Valhaly dvéře s temným třeskem zapadaly... K mrtvému se sklonil Stefnir, sotva uvěřit moh’ oku, zlatem okutý šíp trčel mrtvole ve levém boku, Ss rysa hbitostí kmet shýb’ se a šíp vyrval z rány hbitě, stékala krev rudá z něho při pochodní kalném svitě. Pak jej podal Palnatoku, lačně ten již po něm sahá, za krzno jej dobře schová... „Díky tobě, najdem’ vraha!“ *** 173 V nemužné víc nekles’ dumy, ale pokročil v střed reků, vztyčen jak dub na skalisku, hrdý ční do vichrů vzteku. Pokročil, v kyn velitelský olbřímí svou vztáhl ruku, hlasem hromu zahovořil, chtěje ztlumit vnitřní muku: „Bratři, děti! nyní vzhůru, dosti nářku již i bolu, k Jomu zpátky – Akiho však mezi sebe vezmem’ spolu! Jakby živ byl, posaďte ho v sedlo, dva jej podepřete, naposled ať zacválá si v bratrů davu! V před se hněte! Divoká to jízda bude jako blesku, jako hromu, otec syna doveze si v pohostinné krovy Jomu. Prvním hradu na nádvoří sám ho na hranici spálí, potom svolá k slavné tryzně všecky, kdož jej milovali. 174 Potom – ať to Donar slyší! – ať mne kladivem Thor skácí! – s objevením vraha jeho poslední si vezmu práci. Slyšeli jste? Dosti hoře! Na koně a rychle v skoky, vichře, zuř, mrtvého syna vezu domů Palnatoki!“ – – Na ráz vzchopili se všickni posud v němém dlící hoři, Akiho hned přivázali pevně popruhami k oři. Oštěp v ztuhlou pěst mu vtiskli, přílbou kštice zkrvácené pokryli, mu vzpírajíce nohy pevně do třemene. Divě hvizdl Palnatoki, s pochodněmi hořícími v čele hnul se celý průvod, halen v smolnic černé dýmy. A již v trysk se dali nocí příšerná jak stínů smečka, tmou jen bleskly jejich zbraně, žár za nimi jako vlečka. 175 A již v trysk se dali nocí... ve Vinety spící valu udivení hlídačové přihlíželi k tomu cvalu. Žár před nimi, dým za nimi, vše tak nezvyklé a cizí... tuby než k rtům schýlit mohli, jako vidění vše mizí. V nízkých chatách na podměstí mnohý zbuzen spáč se vzchopil, chvíli za nimi v noc hleděl... co to bylo – nepochopil. *** Jak děl, všecko vykonáno: v Jomsburku na prvním dvoře hranice již vytyčena ještě dřívdřív, než vzplála Zoře. Obložili drva slamou, mrtvolu tam položili v plné zbroji – s mečem v pěsti, oleje pak přimnožili. 176 Kolem postaveny stoly s řadou křesel, v dlouhé řadě k plným rohům sedli všickni jako v starodávné radě. Sedli všickni v plné zbroji, nad každým štít jeho černý visel, co před každým trčel meč v zem zabodnutý věrný. Chvíli stáli v tiché dumě, hlasně srdce nepostesklo, sotva však že první slunce nad Jomsburku valy blesklo, Kamenníkamenní jak na nich lvové v hřející zář slunce živou vztyčili by velké hlavy s chundelatou svojí hřívou, Žeže se zdálo divákovi, jakby v pozdrav slunci řvali, všecky polnice a rohy povelem se rozehrály. Třímaje vích smolný v pěsti, Palnatoki s bledou lící přiblížil se velký, hrozný, syna svého ke hranici. 177 Obří ruka chvěla se mu, když vích přiložil blíž k dřevu, plamen trysk, dým černý za ním v skaldů chmurném žalozpěvu. Se skloněnou hlavou všickni stáli, koříce se bohům nesmrtelným, meči v štíty třeskli a pak sáhli k rohům. Mlčky vypit první doušek, mlčky všickni přihlíželi, jazyky jak ohně rudé těsně k mrtvole se třely; Kterakkterak černé dýmu sloupy slunce tvář jim zastínily, ženouce se jako mračna v dálku. – Všickni mlčky snili. Znovu rohy naplněny. Každý rek pod štít svůj sedl a než přichýlil roh k ústům, starý Stefnir skald se zvedl. Strhl zlatou harfu svoji, visela tam vedle štítuštítu, stál jak věštci u hranice s bílou bradou v ohně svitu. 178 Žilnaté pak svoje prsty (vznesa k slunci tvář) on vnořil v zlaté struny a zpěv skalda v tryznu tak se rozhovořil: *** „Po zmizelé noci zbudou slzy, rosné na pažitu, po bolesti, jež přešla, zpěv zbude v srdci skalda. Skald Stefnir zpívá: Z bolesti jeho, která mu vzrostla z bolesti krále, z bolesti otce, vyrůstá zpěv těšivý, silný, zářivý, sdílný, jak vanutí větru z východu, nese se do hrudí hrdin, hovoří k mrtvého prachu a popeli, ku živých žíznivé naději nese se, otvírá okna spících a praví: Vy, kdož tu stojíte v hoři, vy zapomenete! Vy, kdož tu prázdníte rohy, zapomenete! 179 Vy, kdož tu v černé bušíte štíty, zapomenete! a zapomene snad i král a otec, skald nezapomene, jeť píseň nesmrtelná jako bozi dnes i vždycky. Po zmizelé noci zbudou stíny lehké na blankytu, po schvácení, jež přešlo, zpěv zbude v srdci skalda. Skald Stefnir zpívá, o Akim zpívá, o bílém orleti z orlího hnízda, pod perutí pěstován starého orla učil se lítat, nad fjordů mlhou, ztrácet se v mracích, vznášet se k slunci mladý Aki. Čtrnáctiletý čtyřicet černých zkořistil lodí a zloupil mladý Aki, devatenácte chocholů a přílbic přinesl otci dvacítiletý; byl tu a jinde, byl zde a všade, před sluncem vstával, slunnou sláň brázdil mořskými draky, ručejem řítil se, vrhal se na vrahy Aki! 180 Vy, kdož to slyšíte – zapomenete! Dnes o tom víte – zítra zapomenete! A zapomene snad král a otec. Skald nezapomene, jeť píseň nesmrtelná jako bozi, zní věky vždycky věrná. Po zmizelé noci zbudou slzy rosné, po zmizelé noci zbudou lehké stíny, po zmizelých recích zbudou jejich skutky, po skutcích zbude pověst, skald živí pověst, by zněla po věky vždycky věrně.“ *** V souhlas hlavou přikývnuli, do vousů si bručel mnohý, vstali, rázem vyprázdnili do dna pivem plné rohy. Z křesla zved’ se Palnatoki, Stefnirovi stiskl ruku – „Bohů velký dar jest píseň, bratře, zkojil’s moji muku!“ 181 V souhlas hlavou přikývnuli, národu skald přán jest bohy! V skalda písni Aki živ jest, v slávu skalda zvedli rohy. A již ze všech stran to znělo: „– Zpívej, zpívej, skalde milý, ať zví svět, jak na Jomsburku, v moři bili jsme se, žili! Velké skutky syn moh’ dělat, světem ať zní o nich řeči, ale věz, nad skutky syna skutky otce vždy jsou větší! Syna zvěst pár neděl trvá, po otci zvěst – valné roky, jestli velikým byl Aki, oč byl větším Palnatoki! Proto o něm, skaldeskalde, zpívej, kterak lodi, hrady bořil! –“ V souhlas bradou pohnul Stefnir, k strunám pak se rozhovořil: *** 182 „Haralda Gormsona syn Sven chtěl vlády a říše mít díl, u Borgundatholmu se srazili, z nich každý se statečně bil. A bili se den a bili se noc, až umdlen každičký kles’, ti v zátoku moře ucouvli a druzí v mlčící les. V týž večer Palnatoki sem přistal, on lodí přes dvacet měl, že pěstoun byl Svenův, na Gormsona on dávno žlučí zle vřel. Na druhé on zátoky straně svých stanů rozbít velel řad, pak s toulcem a šípy sám a sám v les zašel si v půlnoční chlad. Tmou snětí oheň tu viděl, jak vesele šlehá a plá, král Gormson s družinou při něm svá těla sušili mdlá. Král mokré svlékl šatyšaty, nad ohněm údy si hřál, za křovím Palnatoki s toulcem a střelami stál. 183 A tiše k tetivě vložil svůj Palnatoki šíp a dobře zaměřiv, střelil, že nikdy nestřelil líp. Král Gormson mlčky se skácel, jak podťaté dubisko pad’, šíp z hrudi Fjölnir mu vytáh’, co tiše v půlnoční chlad Sese odplížil k svým Palnatoki, o smrti krále byl něm, a mlčel, když za krále Svena si zvolil svolaný sněm. Za otčíma tryznu pak strojil za krále zvolený Sven, vše pozval rady a skaldy a z všech – Palnatoki jen Sese vymlouval, do Bretlandu prý musí, kde má svou říš, a odjel, tři pobyl tam roky, mnil, Sven to zabude již. Leč konečně k tryzně přec došlo, uveden králem v síň byl Palnatoki, bratrsky vítán, skald zpíval a kdo rekem, pil. 184 Tu náhle muž Arnodit povstal, on krále komorník stál u stolu, šíp Fjölnir mu podal, by všech, čí je šíp ten, se ptal. Když k Palnatokimu přišel, král zrudl, však bohatýr zbled’. „Můj šíp to, Svene, slyš, králi, jej lehce jsem jak pohár zved’!“ „Tak?“ v odpověď přišklebil král se. „Kdy naposled loučil se’s s ním?“ – „Když Gormsona krále jsem střelil, který byl otčímem tvým! Za šíp svůj nesmím se stydět!“ – „Za otce rovněž já též!“ děl král a smluvený kyn dal a strašná nastala řež. Ku vchodu se valili všickni, kde Palnatokiho lid je zpátky odrazil vztekle, kol svého vůdce spjav štít. Z všech pochev tu trysknuly meče, z všech tetiv zasvištěl šíp, a jedině z všech ten se spasil, čičí k útěku rádce byl vtip. 185 Björn Brejki, zpitý jak medvěd, čněl nad všecky v zápasu zlém, rval, chytal, hrdiny házel skrz okna přes hlavy všem, Coco Palnatoki již v lodích zle vesly do sláně pral a k Bretlandu se svými lidmi se zachráněn ve zdraví bral.“ *** V souhlas hlavou přikývnuli, do vousů si bručel mnohý, v poctu skaldovi i králi v ráz pozvedli svoje rohy. Mlčky pouze Palnatoki, jako nebyl by zde seděl, ze záňadří šíp si vytáh’, v těžké dumě na šíp hleděl. Myslí šlo mu, co skald zpíval, se šípem lstí v zmar jak zřícen, proč by obdobnou lstí rovněž Akiho vrah nebyl chycen? 186 A co takto dumal v tísni, zazněly trub hlasy s valů, dusot ořů bylo slyšet, zarazivších v prudkém cvalu. Signál z dola opakován, druhý odpověď mu dává, a již zní hlas strážce valů: „Posli kněze Burislava!“ Rázem vzchopili se všichni, vzchopil se též Palnatoki, branou duněly již slavně vyslanců z Vinety kroky. Vstříc jim vyšel Palnatoki, hrdě jeho tvář se nesla řadou reků, načež klidně do svého si used’ křesla. Pouze pravá ruka jeho tesákem si pohrávala; usedli též bohatýři, z Jomu poslů druž jen stála. Třikrát hlavy nachýlili před Jomsburku vládcem mračným, jenž je mlčky pozoroval s okem supa lupu lačným. 187 V před postoupil starý Grozvin s Burislava pozdravením: „Toto dí všech Vendů kníže, nevíš, jak si tebe cením; Tebe, slavný Palnatoki, bojovné též druže tvojí, jak rád postoup’ jsem ti Jomsburk stejně v míru jako k boji. Kterak záleží mi na tom, aby v přátelství a s klidem mohl vycházeti lid můj, dobrý soused se tvým lidem. Svátky aby spolu v míru slavili i na výpravy by se vydávali mořem v slaný jeho příboj dravý. Podruhé své posly pro to vysílá dnes, mocný, k tobě, minule již poslal dary, k tvé dnes mluví ku osobě. Nebo posud odpovědi nedostalo se mu žádné, a přec v klidu Palnatoki na Jomsburku, krajem vládne!“ 188 Chvíli ticho bylo dvorem, že nebylo slyšet ani řízy šum neb rachot zbraně, ani reků oddychání. Nedbale pak, omrzele, jal se mluvit Palnatoki: „Pěkně řek’s to, starý výre, jakby hovořil sám Loki. Pravíš: Jomsburk jsi mi postoup’ pustý, žel již, což já ptal se, mohu-li a smím-li vzít jej? Dal’s jej, sám že’s obával se. Záleží ti věru na tom s družinou mou žíti s klidem? Nuže, pověz, u Kaminu jakým zavražděn byl lidem Aki, syn můj? Viz, tam jeho hranice se posud kouří... Kdo jej zabil? Pověz. Jakou proti vám on zvedl bouři? Kdo že zaskočil jej v noci v tichém dvorci, v noci stínu, dvorec sžehl, mužstvo pobil mezi buky u Kaminu?“ 189 A již hromem zněl hlas jeho, nádvořím jak zaburácel, od sloupů když odražený v chodbách duněl a se ztrácel. „– Rci, co praví Palnatoki Burislavu, tvému knězi, veliká jest bolest jeho, ztráta syna nezná mezí. Dříve duch se neuklidní, ani chmurná mysl jeho, pokud podle zvyků otců nepomstí on ubitého. Ať s ním Burislav se spojí vraha zlého k vyhledání, jinak nemůž’ vyhověti nijakému jeho přání. Naopak, on myslit musí, že ta vražda u Kaminu s jeho vědomím se stala, utajena v nočním stínu. Boj to nebyl bohatýrský, sprostá řež jen, sprostá vražda, proto rozhořčením ve mně chví se posud žilka každá. 190 Vražda v soudsedství se stala na veřejné cestě k Jomu, zachovám se podle toho, co odpoví kněz tvůj k tomu?“ – Uklonil se znovu Grozvin: „O té řeži u Kaminu i k nám, pane, došla zpráva, proč nám klásti ji v zlou vinu? Cizí mořští dobrodruzi přistali as v noční chvíli, dvorec sžehli, jak to zvykem, zboží jeho uloupili. Proč Jom nést má vinu toho? Ba, dám tobě důkaz pádný, o té řeži u Kaminu tuchy neměl v Jomu žádný. Vždyť sám Gure o jedinou přišel tam svou dceru Svanu, Akiho choť – též jest otcem, stejnou jak ty odnes’ ránu. Proč by měli reci z Jomu proti vlastní krvi štváti, zabíjeti dceři muže?... Toho otce chtěl bych znáti.“ 191 – „Což je také Svana mrtva?“ Palnatoki v překvapení ptal se. – „Aspoň v celém Jomu o ní řeči, tuchy není. Nejspíš unesena byla těmi loupežníky moře; Gureho bys viděti měl, jaké zlé jej trudí hoře. Od té doby neopustil pusté síně svého domu, u krbu dlí v pláči hořkém, lituje ho každý v Jomu. Mohu tebe ujistiti, Burislav že vřele želí, co se stalo u Kaminu, a s ním jeho národ celý; Aa že pilnou dá si práci vyhledati toho vraha, jehož skutek v dvojí srdce bohatýrských otců sahá!“ – Zmaten stál tu Palnatoki, v nových myšlenkách se ztrácí, „Děkuji mu, vyřiď knězi, podpořím jej v této práci! – 192 Ale nyní zde vás vítám, posli kněze Burislava, prosím, k stolům zasedněte, těšila mne vaše zpráva. Nové přineste sem rohy, nalejte jim vrchovatě, medovina nejvěrnější člověku je v každé ztrátě!“ A již všichni k stolům sedli, a již v zdar si připíjeli, pokřikem a zpěvy jejich dvůr se rozhlaholil celý. *** Palnatoki k Stefnirovi skaldu usedl si stranou, v rozhovoru tichém tahal bradu svoji rozcuchanou. Vlnou čerstvé medoviny hořkou spláchl vlnu žluče, pokročil pak v prostřed davu, zahovořil na to ruče: 193 „Dosti řečí, skalda zpěvu! tryznu nejlíp ukončíme, když Akiho ku paměti slavnou střelbu zahájíme!“ V souhlas všichni pokývnuli, odstrčeny stoly v krátce, a terč velký přivlečen sem, památný kus dávné práce. Terč ten Asgard představoval v devět polí rozdělený, od kořene Ygdrasilu celý svět v něm rozložený. Čí šíp vletěl do Helheimu, musil od hry odstoupiti, neb se toulcem, šípy, kuší k nové ráně vykoupiti. Středem polí, kde byl Midgard, obrovský se kanec ježil, z jedné strany havran Munin, z druhé Hugin kruh ten střežil. A kdo trefil kance v oko, ranou dobře namířenou, druhých zástavy vše sebral, obdarován touto cenou. 194 Bozi vědí, kde tlí ruce, které rohy malovaly, lovecká to dobrodružství, s Ullerem jež podnik Vali. V zdobný věnec naposledy vtkány hlavy zvěře různé, medvěd, liška, vlk a zajíc, posy fraškovné i hrůzné! Do šiku se seřadili s kuší v pěsti bohatýři, a již hbitá střelba začla, každý jak můž’, nejlíp míří. Nestřílel jen Palnatoki, přímo k terči postavil se, smělým vzmachem šíp vždy vytrh, s tetivy jak dostavil se. Stříleli již hezkou dobu, mnohá pěkná padla rána, v prvním šiku z úslužnosti cizím hostům přednost dána. Kdykoliv host cizí střelil, Palnatoki chyt šíp rázem, skryl jej svého do záňadří, šípy svých vše házel na zem. 195 Namluvený k tomu Stefnir ptal se, proč ty šípy sbírá? „Na památku!“ odpovídá, při tom s kníru slzu stírá. „Na památku, pevně doufám, dnešního dne, dnešní pitky hosté naši dovolí mi schovat střelby dnešní zbytky!“ „Na památku synka Aki!“ – V tom šíp dopad – Hilbojovi sletěl právě od tetivy zlatem okutý a nový. Trefil zrovna kance v oko, zajásali všickni divě, na šíp vrh se Palnatoki a jej z terče vyrval chtivě. „Vítám tebe, zlatý ptáčku, na tebe jsem čekal dlouho!“ tiše dodal: „Směr i cíl znáš, strašné pomsty mojí touho!“ A co všechněch ku Hilboji ze všech stran se tlačil nával, z terče šíp,šíp s tím ze záňadří Palnatoki porovnával. 196 Oba na vlas byly stejny, stejně zlaceny a silny, rozeznával první pohled, z jediné že vyšly dílny. „Hilboj tedy vrahem syna!“ Zaťal zuby Palnatoki, přemoh’ vztek a ku vítězi klidně obrátil své kroky. S úšklebkem mu ruku potřás, „Výborně jsi střelil, synku, v zlatém šípu tvém mít budu, hochu, pěknou upomínku!“ Vyprázdnil pak rázem roh svůj a zas dal si nalít nový, pak se stranou v koutek stulil, přisedl si k Stefnirovi. Nová k terči začla střelba, hlasně křičeli a pili, až do stínů černé Noci hlavu naklonil den bílý. 197 ZPĚV VI.
OBĚTOVÁNÍ ZEMI.
[199] Ve podzemní skalné kobě, pod chrámem jež Svantovíta veleknězi Grozvinovi pro vše tajný úkryt skýtá, Hlubokohluboko až do půlnoci kolem kamenného stolu otec a syn prodlévali – v družném rozhovoru spolu. Nedotknuty číše stály před oběma, od smolnice v kruhu v skále zastrčené rudý barvil žeh jim líce. Ještě starším zdál se otec a syn ještě vychrtlejší – o čem asi hovořili ti dva vlci v skalní skrejši? 201 Hilboj s otcem rozmlouvali na Jomsburku o té tryzně za Akiho – co tu slávy, řečí, bolesti – a žízně! Pravil Grozvin: „Já se bojím, vše jsem dobře pozoroval, nejasno mi, Palnatoki,Palnatoki proč tvůj zlacený šíp schoval?“ Pravil Hilboj: „Ne můj pouze, všechny schoval našich manů, orlím okem pozoruje každičkou do terče ránu.“ – Pravil Grozvin: „Zahazoval pouze šípy svojich lidí, Hilboji, v tom lest a záskok zkušené mé oko vidí. Proč tvůj zlacený šíp schoval? – divými zajásal slovy, přestal dále chytat šípy, v kout si sedl k Stefnirovi?“ Pravil Hilboj: „Nejvyšší čas, aby zmizela tam ona –ona –“ palcem kynul tam, kde moře v skály bijíc bouřně stoná.“stoná. 202 Pravil Grozvin: „Milý hochu, jednal’s splašeně, jak vždycky, mluv co mluv, – to nebyl zápas, ale útok zákeřnický. A co horší, jestli Aki v boji tvým zasažen šípem, proč ten schytal šípy naše, snadno poznáš hravým vtipem!“ – Mlčel Hilboj, cítil dobře, velkou pravdu otec řekl, důsledků těch nenadál se, poprv před nimi se lekl. – „A což – Grozvin pokračoval – pozná-li dle šípu tvého, – proč jej schoval? – že tys vrahem syna jeho jediného? S jakým přivalí se vojem jako bouře na Vinetu, steče přístav, sžehne město ve kupecké slávy květu. A což jestli s Burislavem, co se s tebou stalo, sdělí, před knězem jak budem státi, vrazi, žháři, krutí, smělí? 203 Synu můj – zlý stih tě osud, nebo sám jsi jednal špatně, sžehnuv dvorec u Kaminu, špatně jednal jsi, že chvatně.“ – Zamlčel se starý Grozvin... Hilboj kroutil knírek rusý a pak jedovatě pravil: „Proto ona umřít musí! Nesmí zde být nalezena... Burislav – ten o tom neví,neví. Co jen začít?“... A zas chvíli naslouchali v mořské řevy. Tyto v skalách vzpíraly se, vyly, vyly, stádo vlčí, otec a syn – číše ke dnu patřili a každý mlčí. – „Zmizet musí hrdá Svana, výborně sem ty’s ji schoval,“ myšlenky se chopiv syna Grozvin dále rozumoval. „Zmizet... Umřít... aby Gure nezvěděl, že ona tady...?“ –, „Zamknem ji zde,“ šeptl Hilboj, „ať si pojde – třeba hlady!“ 204 „A což Gure!?Gure!?“ – Pravil Grozvin: „Nedělá mi starost věru, syna ztratil Palnatoki, proč by Gure nemoh’ dceru? Odevždy byl osud slepý, v taji svoje nitky spřádal, proč jsi, blázne, proč jsi, pověz, o Svany kdys ruku žádal? Zmizet musí – to se řekne, ale každý nerv se třese, víš-livíš-li, synu, víš-li, Svana pod srdcem že dítě nese?“ „Proto právě,“ hýkl Hilboj, „proto dvakrát umřít musí, Akiho to čacká haluz, osud roztříští ji v kusy. A ten osud Grozvin sluje!...“ se vztyčenou děl to lebí. „Umřít musí. – Pravdu děl jsi!“ Hilboj se v to divně šklebí. – „Hlady? Provazem? Či kyjem?“ Hilboj děl: „Mně vše se hnusí, jedině jen vidím jasně, že co nejdřív zmizet musí!“ 205 Musí! Musí! ode stropu neslo se to tichým vzdechem; Musí! Musí! zaléhalo v skalných střílnách dlouhým echem. „Ale dřív ne – nežli slehne, tolik lidskosti přec máme!“ – – „Hochu, stůj!“ děl Grozvin s šklebem, „s děckem hrob jí vykopáme Nezdolnýnezdolný a nerozborný pod mořskými peřejemi, hloub než lidské vnikne oko, hloub než říkáváme: v zemi. Skvostný nápad, sami běsi vnukli mi jej, země skřeti, nový hrad chce stavět kníže, základ k němu Grozvin světí! Proti Jomsburku má hrad se nový k nebi vypínati, dobře víš... být má-li pevný, co je v základ třeba dáti!“... „Nevím, otče!“ pravil Hilboj a zrak jeho temně svítil... Grozvin k synu níž se sklonil, neb sám toho hrůzu cítil. 206 Rukou zaclonil si oči a pak pravil přetajemně: „Obětí vše tady žije, oběť též svou žádá země! –“ „Jak to, otče? – Zem chce oběť?“ – „Zem ne, bohyně jen Živa, která, žití věčný symbol, pod matkou se zemí skrývá! Chceš-li pevné stavět sídlo, ať to chata, či hrad s věží, nade vším již od počátku bohů stará závist leží. Jakže? Ty chceš stavět bez nich, prachu syn a země dítě? Ze všech nejvíc Živa žárlí, odpykáš to okamžitě. Jak tam vkročíš, zeď se svalí, země v základech svých hne se, slétne s modrých nebes oheňoheň, kolem nářek rozlehne se. Pevný chceš mít základ stavby, v zárodku zášť zlomit bohů? Hleď jim něco obětovat, v nový dům než vložíš nohu. 207 Tenkrát bude pevným hrad tvůj, babský cit kéž nezdrží tě, položíš-li do základu svěží oběť – živé dítě! Něco za něco se dává, něco za něco se bere, Bozi poslali nám Svanu... Což ti z ňader vzdech se dere? Což snad miluješ ji posud za urážky všecky, synu? Cizáku se vzdala, bídná, odpykejž si tuto vinu!“ – Ztichl Grozvin. – Mlčel Hilboj, moře řvalo, vichr šílil, – z temna sloupů vzdech se nesl, jakby kdosi žalně kvílil. Velké sochy starých bohů na svých podstavcích se tměly vrhajíce černé stíny, v tmu strop zahrnuly celý. „Umřít musí! – Neodvratně nevyjde z těch skalin klínu, ale dříve život dáti musí dceři nebo synu!“ 208 „Musí! Musí! V oběť zemi, matce zemi padne dítě, v základ hradu položeno, co zde matka zbita skrytě. Burislav to nesmí zvědět, co se u Kaminu stalo, Burislav to nesmí zvědět, co se v nočních tmách zde stkalo!“ – Rázem vstali ze svých židlí, podali si ruce obě, neslyšelineslyšeli, tichý, táhlý jak se vzdech nes v skalní kobě. Znělo to jak plachý výkřik, první výkřik dětských rtíků. Svana stala se již matkou právě v tomto okamžiku! *** Burislav zas v radě seděl s lechy, kmety, bojovníky, radní síň kol obklíčena válečnými byla šiky. 209 Grozvin právě před národem rozvinoval pásmo řeči; Vineta oč bohatější druhdy bývala, oč větší. Kams jen dohléd s valů Jomu, všecko kolem bylo naše, úkradkem teď ku Jomsburku pošilhává zrak náš plaše. Ani mořská sláň dřív volná není Venedskou již cele, proto, že si nasadili skoro v město nepřítele. Dobrota je velkou mocí, mírnost krásnou u žen ctností, ale na nepravém místě nejhorší jsou zbabělostí. Moudrým nemůže to zváti, Vikingům že Jomsburk pustý postoupen byl, s této strany proti nim tmí mrak se hustý. Co však platno, již se stalo... ale jedno připomene, na slib, jejž si všickni dali, nová pevnost že se sklene 210 JomburkuJomsburku vstříc na pobřeží s majákem ve slaném brodě, tenkrát, když se na obzoru zjevily jim v mlze lodě. Tvrz již měla dávno státi, proč se stavba opozdívá? Nejvyšší čas, ať již stojí, hrdě k Jomsburku se dívá! Jako živá připomínka Vikingovi, že tu hostem, ať jest novým od pevniny ku šírému moři mostem. Burislav mu odpovídá ve obvyklém starce klidu: „Grozvin všecko černě vidí a rád něčím pohne v lidu. Vikingům že dán byl Jomsburk, z ochoty se pouhé stalo, byloť k jeho udržení v Jomu tenkrát mužstva málo. Třicet let se neválčilo, obchod kvetl mořem, souší. Chce-li Viking nepřátelství, ať se vzchopí, ať to zkouší! 211 Posud však se klidně chová, na Jomsburku tiše sedí, každé výzvě slávských poslů,poslů vlídnou vstříc šel odpovědí. Výprav rovněž nepodniká, o kořist by začly spory, zdá se, zmdlen jest, odpočívá, kvasem plní hradní dvory. V jednom snad má Grozvin pravdu, lze však vyhověti tomu, novou tvrz tu vystavěti Jomsburku vstříc, štítem Jomu. Tu, již tehda slíbili si vybudovat myslí svornou, ještě větší nad Jomsburskou nedobytnou, nerozbornou. A že ze všech ztrát zde možných největší je času ztráta, budiž pyšná ona stavba bez odkladu započata!“ – V souhlas všickni přikývnuli, na onom má místě státi, výstrahou kde bohů lodě mlžné zřeli v mraku táti. 212 Sotva toto usneseno, chodbou sem se nesly kroky, hlasatel vstoup, oznamuje: „Posly šle k vám Palnatoki!“ A již síň se otevírá, a již poselstvo sem vchází, chmurné ticho, divnou tuchou všecky podivný děs mrazí. A již stojí před knížetem, Stefnir Skald jest v jejich čele, Vikingů nejlepší řečník mluví obratně a směle. Ukloniv se k stolci kněze smělými se bere kroky, řka: „Vzkaz tento Burislavu mnou posílá Palnatoki: Uznává on vděčnou myslí, jak byl na Jomsburku vítán, skoro jako mezi svými hostinný mu asyl skýtán... Od nedávné doby ale noční řeže u Kaminu, nemá klidu, nemá stání ve Jomsburských valů stínu. 213 Dobře známo Burislavu i národů Vendů všemu, oč tam přišel, co tam ztratil, meškat dél zde nelze jemu. V dík za toto pohostinství posýlá zde dárek malý, při pohledu naň by sobě Palnatoka vzpomínali!“... – Klidná tato jinak slova řekl Stefnir jedovatě a již mezi nimi hledal cosi v černém dlouhém šatě. Potom vytáhnul šíp z řízy, knížeti jej mlčky podal, po chvilce jen: „Toť ten z terče, první pozděj přijde!“ dodal. Udiven a tuchou dojat, nemůž kníže pochopiti... obrací šíp na vše strany... Má to výzvou k boji býti? Stefnir víc však neřek slova, kynul svým a s kynem hlavy před knížetem odcházeli skrze lidu, vojska davy. 214 „Stůjte! Mluvte!“ volal kníže. „Co tím říc’ chce Palnatoki? –“ Ale marně, dlouhou chodbou doznívaly jejich kroky. V ruce Burislav šíp držel znepokojen Skalda slovy, obracel jej na vše strany, pak jej podal Grozvinovi. Viděl, kterak tento zbledl, jak se jeho ruka třese, jakby šíp byl stále těžším, jakby dlaň mu pálil v děse. „Toť ten z terče,“ šeptal kníže, „první pozděj přijde; – který?“ „Čí ten šíp jest?“ sněmovníky vřelo to již všemi směry. Ovšem, Burislav též slyšel o té řeži u Kaminu, se Svanou kde bydlil Aki v dvorci v starých buků stínu. Ale myslil, jako všichni, cizí loupežníci moře Akiho smrt zavinili i starého Gure hoře. 215 Jak to souvisí však s šípem, jejž mu poslal Palnatoki, dobře nemoh vysvětlit si kmet, jenž nezvyk na úskoky. Jaký ale všech byl úžas, v síň když hlasy dorážejí, s celým loďstvem Vikingové,Vikingové že prý Jomsburk opouštějí! Soudní síň hned prázdna byla, spěchalo vše na pobřeží, za hrázemi vysokými Vinetské kde loďstvo leží. Na vlastní to zřeli oči, Vikingských jak lodí řada uniká, se tratí v obzor, mlha přední v sítě vpřádá. Sotva v dálce znikly lodě, k Jomsburku se všickni dali, všecky brány staré tvrze otevřeny z kořen stály. Všady jako po vymření, prázdné koby, chodby, síně, kamenní lvi s valů na ně zřeli omrzele, líně. 216 Ihned zmocnili se tvrze, hradby všecky obsadili, Vinetu by z jedné strany vlastní moci štítem kryli. Proti Jomsburku v hrad nový základy hned začli klásti, aby tento z druhé strany pevnou záštitou byl vlasti. *** Od Vinety k Damerovu ustavičně podél břehu s loďstvem bral se Palnatoki dál a dále v rychlém běhu. Od mysu, za kterým Pěna vniká v moře z bahen, slatí, náhle obrátil se k jihu, v močály kde proud se tratí. Pracně jimi lodě jely, málo cesty urazily, ale před Vinetských zrakem jako hrází kryté byly. 217 Pustý kraj a nehostinný, nebe mračny zatažené, jako těžký hrobu příkrov v nedozírno dál se klene. Sem tam bukové jen lesy s plochých břehů kývaly jim, s mlhou pak zas dálné pláně ku obzorům splývaly jim. Konečně se zakotvili zrovna proti Damerovu, z druhé strany pod převlakou Uznoimského půlostrovu. Jako přístav přirozený velká zátoka ta byla, jako valy hvozdem Sviny proti Vinetě je kryla. Uvázali pevně lodě, rozbili svůj tábor v lese na pobřeží, tam kde vlna ani bouří nepohne se. Odsud vyslal Palnatoki list ke králi Magnusovi, Stefnir Skald ten dopis nesl, výmluvnými on zněl slovy. 218 Doložit měl vše, co v psaní zhruba pouze načrtnuto; v jedné lodi s šesti muži podnik Stefnir plavbu tuto. *** K Rujaně co plul on vzhůruvzhůru, odtamtud by k Dánsku dal se, Palnatoki se svým lidem bukovými lesy bral se. Mužstva část na lodích nechal s rozkazy, vše udal přesně, kdy a jak se vydat mají k ústí Odry, břehy těsně, Abyaby od Jihu pak mohli na Vinetu vyraziti, o polovic mužstva lehčí prodrati se skrze sítí. On co s mužstva druhou půlí přes Uznoim se pustí na jih, kde se s loďstvem svojím setká v březových pod Svinou hájích, 219 Stefnir zatím s posly svými,svými najde kraj, kde Magnus mešká, přiměti jej ku spojenství nebude mu práce těžká. Jistě Magnus vypraví se s velkým loďstvem čackých Dánů, mořem pak se pustí přímo od Kaminu v druhou stranustranu. Volínský pak celý ostrov s Vinetou a svými hrady od jihu i od severu sevřen, sepjat bude všady. *** Pátého dne sotva začlo z mlh se probírati ráno, u Sviny blíž potkali se, jak to bylo ujednáno; Zz hvozdů mužstvo vycházelo a vstříc jemu v plné shodě podle smlouvy z jihu táhly s půlkou vojska všecky lodě. 220 Za velkou se hrází skryly, proud kde Lubínský břeh smáčí; v stínu noci Palnatoki v člunu vyjel s vyzvědači. Rád se pouštěl na výzvědy, často v bouři, vichru, hromu, nejednou že tak se octnul tváří v tvář až proti Jomu. Prohlížel si ploché břehy, nízké, mořem skryté skály, nad kterými v těsné blíži mračily se Jomu valy. Místy, jakby moře kleslo, opadnuvši při odtoku, skalami se táhl soutěsk, jenž však záhy mizel oku. Nechav na stráži své muže v člunu, jenž se ztajil stranou, Sámsám se Palnatoki pustil v soutěsk skalný jako branou. Ten se točil ve spirále, v konci jejím byl práh schodů – po tmě hmatal Palnatoki z dálky slyše hřmíti vodu. 221 Náhle stanul, v hřmění vody opáčené stými echy, cosi z dálky sem se neslo, jako dlouhé, lidské vzdechy. Byl to přelud, pouhé zdání? – Palnatoki v před se nahnul, jakby chytat chtěl ty zvuky, slizká skála, nač kol sáhnul. Cítil, nedostatek vzduchu kterak stahuje mu hrdlo, neznámým jak citem chví se srdce, dávno jež v něm stvrdlo. Cítil, musí, musí zpátky kluzkou slizkých skalin poutí, nebo v bludišti jich tmavém sám by musil zahynouti. Chvatně klopýtal zas nazpět, nevěděl, co tak mu hnětlo tvář i dlaň, však nestanul dřívdřív, pokud neuzřel zas světlo. *** 222 Jak je vítal, nechť i mřelo, kterak svítilo mu sladce, v spěch se dal a záhy uzřel dva své muže s třetím v hádce. Tento neznámý byl cizí, zcuchaný měl vous i vlasy, v zevnějšku svém zanedbaný rval se s lidmi jeho chasy. Při mroucího slunce záři, jež sem šlehlo v skalin lomy, rozervaný tento stařec byl mu znám a povědomý. Vystoupil, spor vyslech snadno, za právo dát musil kmetu, vyzvědače své slal k vojsku, sám na starce visel retu. V brzké chvíli pronik všecko, v masku lhostejnosti skryl se, v sled vše pravdou, jak to hádal; kmet byl Gure, nemýlil se. Hledal stopy dcery svojí, cestu znal, jež v skalách skrytá pod zemí zde přímo vedla k velechrámu Svantovíta. 223 Zmateně si vedl stařecstařec, vyprávěl to, jak to uměl, zlomkovitě – v konec kníže, jak vše bylo, porozuměl. Jasně viděl: Byl to Hilboj, nápadník byl sličné Svany, který zdrancoval a spálil,spálil Akiho dvůr, na vše strany Jasně viděl: Před ním stojí otec, který z toho sšílel, k mstě mu ruku svoji skýtá, za všecko zlo, pro něž kvílel. Všestranně vše v mysli svážil, uvažoval, porovnával, zhránit myšlenku mu celou nedovolil citů nával. Tož chtěl aspoň v této vřavě sporných citů, v kterou přišel náhodou, vše uvážiti, tak vše, co kmet pravil, slyšel. Staříka na člun svůj přijal, nazpátek s ním k skalám ploval, vyslech celou zpověď dlouhou, již mu Gure vypravoval. *** 224 Ne již dva, teď čtyři muži ku soutěskům skalním jeli, pochodně hned zapálili, jak se lomy kol nich stměly. Gure napřed – Palnatoki za ním v patách, pochodněmi svítili jim vyzvědači v labyrinth těch skalin němý. Místy slaná mořská pěna divoce jim v tváře stříká, nejvíc ovšem tam, kde nejhloub do skal rozeklaných vniká. Gure hovor nezastaví, vykládá a Palnatoki sotva stačí, aby stihl v písku starce rychle kroky. Již se octli v úzké chodbě, kde zas dozníval jim k sluchu táhlý sten, jenž podobal se vzlykání a pláče ruchu. Stanuli a naslouchali, jediný je balvan dělí, zdí jsa pouze, od které sem žalobné ty nářky zněly. 225 Vyraziti tento balvan! Lze tu snadno uhodnouti, muselo by celé moře,moře otvorem tím proniknouti. Muselo by rozvlnit se, v soutěskách a slujích zníti, rovno vylité jsouc číši celé město zatopiti. Gure kynul, ze dna člunu sekyry a háky vzali, v plášti noci při pochodních do práce se chutě dali, Začlizačli s vysoka, by moře v otvor, který vyhloubili, rázem nemohlo se přelít, sami by tam sestoupili. A než svitla první zora, spěchali se v sítí schovat, aby mohli příští nocí s novou silou pokračovat. *** 226 Zatím Stefnir skald se vrátil, Magnusa stih’ nad Rujanou, severní kde plenil břehy, jedinou jej získal ranou. S odpovědí král jej poslal po krátkém jen rozhovoru, slíbiv za tři dny že bude před Kaminem na obzoru. Velkým obloukem se pustí zajíždkou přes moře siné, od Volinských stráží bdělých nezřen ústí Pěny mine; Odbočíodbočí od Damerova a pak od severu z příma na Volin se prudce snese jako Thor, jenž z mračen hřímá... *** Páté noci hnul se balvan, ustoup’ spolčené jich práci, zřeli chodbu, která v dálce že se kroutí, světla ztrácí. 227 S rozžatými pochodněmi pustili se do tmy směle, půda stále nížila se, přišli v síně velké, ztmělé. Právě za roh skalné stěny plachý krok svůj tiše chýlí, v ucho pláč když dopadl jim, kterým malé děcko kvílí. Hned si vzpomněl Palnatoki, kterak schýlen k skalní stěně jednou již ten nářek slyšel, z dálky však, víc utlumeně! Stanuli a poslouchali, chvíli ticho – pak pláč nový, starý Gure jal se vzlykat, zmatenými volal slovy. Měli jej co konejšiti, by jich neprozradil křikem; byli čtyři – nepřátelé mohli tu být okamžikem. Na jednu až rázem shasli pochodně a beze hluku držíce se skalní stěny kráčeli dle pláče zvuku. 228 Skály výše klenuly se, měnily se v sloupů rysy, mezi nimiž ze tmy stropu krápníkové kusy visí. V jednom koutě blíž zdi skalné na otepi slámy shnilé v přítmí v ústret mihlo se jim cosi jako roucho bílé; Sklonilisklonili se do tmy níže, zvedli vstříc pochodeň hbitě, v úžas jich křik’ starý Gure: „Věční Bozi! Svano! Dítě!“ Co v tom křiku všecko bylo! Však než mohli starci ústa zacpati, by dál nevolal, tma vše obklopila hustá: Palnatoki pěstí srazil pochodeň, a šlápl na ni, co dva jeho průvodcové utlumili starce štkání. Ale nejvyšší čas byl již, z dálky blížily se kroky, po tmě přikrčit se ku zdi, všem svým velel Palnatoki. 229 Ruky pevným, silným vzmachem ku couvnutí trhl všemi za roh skály, odkud přišli, velel, tam se skrčit k zemi. Zatím kroky blížily se, smolnic zář je předcházela, z dálky schodů obrys kynul, klenba hovor odrážela. Byl to Grozvin, byl to Hilboj, na cestu dva v plné zbroji svítili jim – ticho chvíli, u sloupu již oba stojí, Podpod nímž k stolu kamennému byla Svana spjata kruhem, smolnice i hlavy kloní syn a otec – co druh druhem Krytýkrytý ze zadu se plíží tichým kočky po tmě krokem, s Gurem co má jeden práci, druhý rychle s Palnatokem Hilboji a Grozvinovi ze zadu meč do zad vrazí, výkřiky dva – jež pád těl dvou, echem v skalách doprovází. 230 Na útěk se postrašeni muži s pochodněmi dali, jeden skácen u schodiště, pochodeň však dřív mu vzali. Druhý ubit, za roh skály když chtěl poděšen se skrýti... Ku Svaně i ku dítěti teď se mohli obrátiti. Gure v tvář jí rychle svítil – „Mrtva!“ křik se zpátky řítě, sotva že jej zachytili – Palnatoki zved však dítě. Mlčky zvedl svého vnuka, v plášť jej s péčí matky halil, o Gure víc nestaral se, stráži kýv a s ní se vzdálil. *** Zatím šeré kalné jitro nad Vinetou spící vstalo, Palnatoki chvátal k člunu, tušil, že má času málo. 231 V hlavní stan svůj dítě složil do bezpečných, věrných dlaní, a pak odebral se k lodím, dorazil k nim při svítání, Seřadilseřadil je, heslo dal jim, a to heslo znělo „Aki!“ – šikem na to na Vinetu pustil svoje mořské draky. Stranou směrem od Kaminu s loďstvem Magnus král se blížil Thora bleskem, Palnatoki kočkou od jihu se plížil. Před Vinetou setkali se, společně se v útok hnali, Ojoj, což všecky zvony v městě žalobně se rozhoupaly! Vzbuzen hlomozem a zvony, do nichž signály trub štěkly, Burislav se vzchopil v loži, jak se všecky stráže lekly! Běžel zámku na terasu, k jihu zřel i ku severu, kam zrak zvedl – lodě, lodě! Každou stranou v každém směru! 232 Kde je Grozvin? – Kde jest Hilboj? Kde jsou věrné jeho pluky? Mečem jal se v štíty třískat, křičel, až meč pad mu z ruky. Ještě viděl rudou záři prvních smolných žhavých věnců, ještě zahlíd, kterak lodě chrlí spousty ozbrojenců, Aleale neviděl již více obraceje zraky k moři, v hlasném křiku „Aki! Aki!“ celá Vineta že hoří! Neviděl, jak od severu Magnus do města se vrhá, neviděl, jak Palnatoki od jihu vše skály trhá, Kterakkterak ve chrám Svantovita celým jezem, přes vše skály, větší sok,sok než oheň – moře již se kaskadami valí! Sklonem půdy kterak stoupá, roste, hučí, duní, ječí, v zvonů třesk a sykot šípů v hlahol, pokřik stále větší! 233 Hrůzyplný den jak soudu nad Vinetou náhle vstává, orel msty jak s křikem „Aki!“ neúprosným křídlem mává. Šiky jsou zdi padající, které drtí věže, stoupa, a nad střechy města v kouři,kouři vítězně jak moře vstoupá! Jakby kdosi vyštval moře, z hlubin zburcoval je spící, tak se valí, roste z dáli nezdolné a vítězící! Obrovité sochy bohyň se zdí se i hradeb řítí, všady nářek, sten a klení v kalených střel krupobití. Ohně praskání, syk vody, celé černé mraky kouře, v jeden chaos vše se kácí, živlů změť i lidí bouře. A když s Palnatokim Magnus v brodu krve a zdí tříští setkali se před večerem v dýmu, bouři, na bojišti, 234 Posledníposlední než zvony městské sklesly s třeskem ke dnu moře, kamenní lvi na Jomsburku zařvali své k nebi hoře! 235 POZNÁMKY.
Hlavní prameny této básně byly:
Šafařík: Starožitnosti „ O jménu a položení města Vinety atd. Č. č. Musea 1845. Erben K. J.: Obětování zemi. Č. č. M. 1848. Kollár Jan: Přímětky a vysvětlivky k „Slávy dceři.“dceři“. Giesebrecht: Wendische Geschichten. Jomsvikinger-Saga. Knytlinger-Saga. Drobnější noticky z různých časopisův a encyklopedií.
[237] OBSAH.
Věnování.
Předzpěv.
Zpěv I.: Námluvy. II.: Sněm. III.: Pomsta. IV.: Vikingové. V.: Tryzna. VI:. Obětování zemi.
E: jj + sf; 2004 [239]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Souborné vydání básnických spisů Jaroslava Vrchlického; Otto, Jan; Unie
(Nákladem J. Otty v Praze - Tiskem „Unie“ v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 239

Věnování: Vrchlická, Milada
(Své dceři Miladě.)