VĚNOVÁNÍ
(Své dceři Miladě.)
Nejstarší Ty dcero moje,
osud neblahý i blahý
přes práh domu otcovského
když mi odvádí Tě záhy;
Zazpívámzazpívám Ti na rozchodu
starou píseň o Vinetě,
o slovanské Atlantidě,
o zapadlém v moři světě.
Z moře vln a z moře báje,
z minula do budoucnosti,
kéž Ti mládí připomene!
Kéž jak most se Tobě klene!
[3]
Žes’ je klidné, šťastné měla,
jediná jest moje pýcha,
kterou nad vavřínu snítku
hruď má v blahém klidu dýchá.
Za náš práh ať prodlouží se
báje Mládí Tobě krásná!
Co svým zval jsem, dal jsem, dítě,
vezmi, jdi a budiž šťastna!
J. V.
[4]