Vojevůdce jednooký (in Josefa Wenziga Sebrané spisy, díl 3) (1876)

Dvé historicko-epických obrazů ze života Žižkova 1419-1420, Josef Wenzig

Diplomatická verze Ediční verze
NÁRODNÍ BIBLIOTÉKA.
VÝBOR PRACÍ ČELNĚJŠÍCH SPISOVATELŮ ČESKOSLOVANSKÝCH.
REDAKTOR FRANTIŠEK ZÁKREJS.
DÍL ČTYŘICÁTÝ.
SPISY JOSEFA WENZIGA.
SVAZEK TŘETÍ.
V PRAZE. NÁKLADEM KNĚHKUPECTVÍ: I. L. KOBER. 1876.
[II] JOSEFA WENZIGA
SEBRANÉ SPISY.
SVAZEK TŘETÍ.
VOJEVŮDCE JEDNOOKÝ.
V PRAZE. NÁKLADEM KNĚHKUPECTVÍ: I. L. KOBER. 1876.
[III] Veškerá práva vyhražuje si nakladatelstvo.

Národní kněhtiskárna: I. L. Kober v Praze.
[IV] Předmluva.
Myšlénka, opěvat hrdinské činy Žižkovy, vznikla ve mně již tehdáž, když slovútného historiografa Fr. Palackého mistrovské líčení husitských válek poprvé v tisku vyšlo. Leč úřední zaměstnání nedovolilo mi, pustit se do práce tak rozsáhlé. Sotva však že mi popřáno bylo volného oddechu, vzbudila se ona myšlénka ve mně znova, i pokusil jsem se všelijak, ji provésti, až jsem se konečně usnesl na spůsobě, v níž tu obecenstvu podávám báseň „Vojevůdce jednooký“. Jest to báseň, ku které hodlám později připojiti druhou „Vojevůdce slepý", která však, kdyby se to i nestalo, jest samostatný celek, obsahující všechnu znamenitější činnost reka Žižky od jeho prvního vystoupení v Praze až skoro k jeho oslepnutí. Jistím, že jsem se svědomitě držel dějepisu, jen že jsem také užil volnosti, bez níž nelze obejíti se básníkovi.
V PRAZE, v prosinci 1874.
Spisovatel.
[V] VOJEVŮDCE JEDNOOKÝ, Dvé historicko-epických obrazů ze života Žižkova 1419–1420.
[1] Úvod.
Uměnka-li dovoluje sobě, Předváděti obrazy Vám z boje Za víru, jenž Evropou hnul celou, Věštcem jsa třicetileté války: Nečiní tak – věřte jejím slovům – By snad v prsou Vašich probudila Znova staré pře a staré záští. Jemnější duch věje nyní světem, Myšlénky se šťastně vytříbily, A na půdě, pomrvené krví, Snášelivosti plod zdarný vzrůstá. Nechce Uměnka též podněcovat Rodní sváry mezi člověčenstvem – Kéžby tyto pominuly na vždy! – Velebný však na národ jest pohled, Jenžto jak lev statně potýká se S nesčíslným množstvím protivníků Za své nejsvětější přesvědčení, Za čest a za vážnost jmena svého. [3] A divadlo také, velkolepé, Uměnka Vám ejhle! připravuje, Zamítajíc prsa štítem pravdy. Zde obrazů dvé! Již uplynuly Zlaté časy Karlovy, kde rytíř Štítný mudroval a pan Smil básnil; Minuly i zmatky, tudíž vzniklé, V Kostnici když vyšleh’ lítý plamen: Ale vztek vře pořád. Objeví se Na počátku dráhy své před Vámi Muž, okolo něhož po pět roků Všechny osudy se otáčely Jeho národu, jak kol své osy; Muž, jenž zlobou byl a nerozumem Pokálen a zpotvořen, a přec byl Člověk vzácný, vojevůdce statný, Jakých málo bylo co svět stojí, Ducha velevynalezavého, Až do konce nepřemožitelný. Na počátku dráhy své před Vámi Objeví se, teprv napínaje Luk obrovských sil svých. Leč jak střela Poletí, zahučí strašný vichr. Zatřesou se lesy, hory, doly. 4 První oddělení.
Žižkovo první vystoupení v Praze. Historicko-epický obraz v pěti skupeních.
[5] První skupení.
[7]
1. Na posvátném Vyšehradě Ve své zlatostkvoucí síni Bědovala, naříkala Žofie, královna česká, Václavova něžná choť: „Dosud ještě nemohu se Slzí zdržet, zpomínám-li Na strašlivý osud svého Zpovědníka, mistra Husa, Jejž v Kostnici upálili. Upálili! A proč to? Že prý urputný byl kacíř. Dejme tomu, že tím byl, Což jim bylo dovoleno, Utrápit ho na hranici? Spasitel náš nekázal tak, Nebyl krutým Mahometem. A při tom se páni chlubí, Že jsou neomylní, že jsou Osvíceni duchem svatým. [9] Na které je straně větší Kacířství, zdaž na Husově, Anebo na straně jejich?“jejich? „AleAle vím já, vím já dobře, Proč na něm vylili zlost svou: Že zastával na vysokých Školách pražských práva svého Národu proti zpupnosti Německé, jíž opomítám, Ač jsem sama Němkyně; Že neřády v církvi káral, Horle pro neporušené Učení Kristovo čisté; Že sám vzorem ctnosti jsa, Neohroženě se zdvíhal Proti mrzkým nespůsobům Vyšších stavů, jak i kněžstva. Proto, přezděvše mu zlostně Zpurník, buřič, upálili Nevinného, a pak po něm Také jeho přítele Jeronyma. Ó můj Bože!“ 2. Takto, květobílým šátkem Slze sobě utírajíc, Bědovala, naříkala Žofie, královna česká, Ale potichu jen v srdci. 10 Avšak z hebkých dvořenínek, Ježto stály zadu v síni, Čekajíce v poslušnosti, Kdyby panovnice něco Poroučela, z těchto jedna Bystrým zrakem poznala, Co se v královnině dělo Srdci. Bylať vyvolená Důvěrnice královny, Anna z Frimburka, statečná Choť to Petra Zmrzlíka Ze Svojšína na Vorlíku, Nejvyššího mincmistra. Tato, přistoupivši blíže, Dí: „Přisámbůh hrozné jesti, Co my trpět musíme Po léta již, jakobychom V Čechách zde nejhanebnější Byli lotři! A čemu se Divím nejvíc, je, že král náš Nejmilostivější nalit Zcela změnil smýšlení své. Vždyť kostely skoro všechny Navracuje farářům Papežnickým. A když ondy Objevil se u svatého Apolináře, a tam V čele lidu přemnohého Prachatický purkrabí, Věrný Mikuláš z Husince, Prosil ho, by přece více Šetřil práv svých poddaných 11 Podobojích, zažil prosby Zle, byl z města vypovězen. Toť spůsobí dozajista Rozhořčení. Již tu v městě Vře, a vření rozšíří se Po venkově, a kde jsou Kališníci slabší, tlaku Podlehnou. Tak povídá se O Hoře, že havíři Němečtí tam každého Kališníka vrhli do šacht.“ Královna cítila sice, Kam Annička směřuje, Leč z opatrnosti vece: „„Nesmí každé povídce Přikládat se víra. Pověst, Nelže-li, zvětšuje ráda, Dělá z komára hned slona.““ „Však toť jisto, královno – Zpravena jsem o tom tajně – Že dnes na všech náměstích Měšťanům se ohlásí, Aby zbraň svou bez prodlení Na Vyšehrad odvedli.“ „„Je-li taký králův rozkaz, Tož se nesmí zapomenout, Že si od Husovy smrti Dovolil lid svévolností. Zhoubným nepořádkům bránit 12 Nutno jest. Arci, že král teď Mnohem přísnější, než dříve. Toho dobrotivé jeho Srdce není účastno. Toť pochází od Zikmunda, Bratra jeho, jenž v koruně Uherské se stkví, však spolu Pyšní se co ochranitel Církve, a jenž s kardinálem Dominici k králi psal Ostré psaní, velmi ostré.““ „Promiňte, a může král Dověřovat radě bratra, Kterýžto se k němu choval Vždy tak nebratrsky? Ó kam – Kam až odváží se naší Víry potlačování? Nejste-li, královno, sama Této víře upřímně Oddána? Tož mocným slovem Orodujte, orodujte Za nás u krále!“ „„Což tak jsem Nečinila dosti často? Prozatím se musí krále Šetřit. Vždyť Vám přece známo, Že ty hrozné, neslýchané Události, jichž se dožil, Mužnost jeho podryly, Rozervaly jeho prsa, 13 Vehnaly ho do mrákoty Těžkomyslnosti. Mlčme O tom! Potřebuji klidu.““ A tím vstavši ze sedadla, Volá: „Kde je moje Eva?“ I předstoupí z spanilého Kruhu dvořenínek Eva, Dceruška to rytíře Jana Žižky z Trocnova Z kořene otcovských ctností Rozvíjející se růže. A své ruce položivši Na raménka Evina, Praví královna: „O dívko, Zřím-li v tvář Tvou, jest mi vždycky, Jakobych ze zimní hrůzy Dívala se na krajinku, Vnadou jarní zdobenou! Jaké na Tvých lícech kvetou Ruměnce, a bezelstné Oko Tvé jak hledí jasně! Dejž Ti Bůh budoucnost blahou!“ „„Staniž se mi podle vůle Páně!““ vece Eva na to, Královně se pokloňujíc. 14 3. Tu však ohlašuje panoš, Za přístup že prosí mistr Učení pražského, Jan to Z Jesenic. I neoslechne Prosby Žofie, a kyne Dvořankám, by odstoupily. Ve slavnostném rouchu vkročí Teď Jan z Jesenic a činí Královně svou poklonu. „Co Vás ke mně vede, mistře?“ Ptá se kněžna přívětivě. „„Přicházím se s Vámi loučit, Nejjasnější královno!““ „Se mnou loučit se? Jak to?“ „„Král mě ráčil z Prahy na vždy Vypovědět.““ „Sotva věřím Sluchu svému,“ dí Žofie Polekána. „Rcete, co je Toho příčina?“ „„Inu, že Zápověď, jež Prahu tíží, 15 Nemůže být vyzdvižena, Pokud já v ní meškám, daný V kletbu.““ „Ach, král zbavuje Jedné po druhé se berly! Ach, Vy muž tak učený, Života bezúhonného, A Vy máte také padnout Za oběť?“ A po krátkém Rozmýšlení praví kněžna: „Nespěchejte, prodlete! Chci dřív sama s králem mluvit.“ „„Prodlel jsem již příliš dlouho,““ Odpoví Jan z Jesenic. „„Ostatně se neračte Namáhati, milostivá Královno! Marná by byla Práce Vaše. Neboť jestli Král, můj pán, se ustanovil Na něčem, jest vůle jeho Neoblomná.““ „Bohužel!“ Vzdechne Žofie. „A co Hodláte teď předsevzíti?“ „„Vzdát se svému osudu, Trpět s jinými, jimž nelze Dovést jiného než trpět.““ 16 „Máte-li, čím zpravovati Sobě potřeby?“ „„Mám dosti, Děkuji. Zvyk jsem, se s málem Spokojiti.““ Žofie Stála chvilku beze mluvy; Pak, nemohouc déle vnitřní Ovládnouti hnutí svá, Ozve se: „Nuž mnohovážný Mistře! Než se rozloučíme, Rozloučiti musíme, Ráda slyšela bych ještě Zdání Vaše. Rcete, co Vy Soudíte o naší době Zmatené? Kam povede to? Co as jest nám očekávat?“ „„Tré ta doba porodila Protipapežův a tré Římských protikrálův. Tam až Zablouditi, takovou Pitvorou se státi mohla Idea, dle nížto měli Papež a německý císař Ve společném sjednocení Dělit se o světovládu! Po pořádku lepším touží Lidská hruď a ženou se Člověčenstva myšlénky, 17 A on přijde, nechť to ještě Trvat bude století. Zpozdilci, co mní, že lze jim Světa vetchou stavbu svými Podpírati pažemi! Stavba praskne a je s třeskem Pohřbí ve svých sutinách. Leč na jakém základě Stavět znova, nevěděl-li On to, kterýž předcházeje Jeronyma za své svaté Přesvědčení srdnatě, Podstoupil smrt mučennickou: Tož to věru nevím já, Nechci moudřejším být jeho.““ „Tedy při něm stojíte Pevně?““Pevně?“ „„Až do posledního Dechu.““ „Vřelé díky, mistře! Dal jste útěchu mi sladkou.“ „„Avšak nyní, královno,““ Dí Jan z Jesenic, královně Pokloňuje se a její Ruku líbaje, „„musím se Odebrati. Nebesa Zaplaťtež Vám nejštědřeji Všechno dobré, co jste nám 18 Krutě pronásledovaným Prokázati ráčila, A Vás siltež na budoucnost!““ Tím odchází. „S Bohem! S Bohem!“ Volá za ním Žofie, Pohnuta co nejhlouběji, A pak k sobě rce: „Chci přece, Přece s králem promluviti. Snad že se mi podaří, Naklonit ho ku prostředkům Mírnějším. Nuž! Pokusím se, Až jen budu připravena.“ 4. Ejhle, ejhle, z Vyšehradu Na náměstí novoměstské V úřadním svém rouchu kráčí Hlasatel, trubači před ním! Teď trubači zatroubí, Že se rozléhá trub hlahol Kolem do kola a se všech Stran se hrnou posluchači, Muži mladší, muži starší, Ženy, děti z zvědavosti. A když umlkly jsou trouby, A je ticho všeobecné, Provolává hlasatel Silným hlasem toto: „Jmenem Královým zde ohlašuji, 19 Že je vůle krále pána, Aby všichni měšťané Poslušně veškeru zbraň svou Ještě toho dne dnešního Na Vyšehrad odvedli.“ Potom kráčí hlasatel Zase dál, trubači před ním. Ticho, bylo dříve, ticho, Jako v hrobě nyní, všichni Stáli zpitomělí; ani Mnohomluvná Barbora Nešpetla, ctihodná tato Polovice Bachorova, Muže, jenž as za nižádným Nebyl by se zpozdil, kdyby Osud nebyl obdařil ho Bříškem, k víře nepodobně Velkým. Bylo tedy ticho, Až je jeden z měšťanů Přetrh těmi slovy: „Běda, Kam se ještě podějem! Odvést máme na Vyšehrad Zbraň svou? Máme-li v těch časech Nebezpečných místo přilbic Na hlavu si vsadit kotle Kuchyňské, a místo dobrých Mečův do ruky vzít rožně?“ „Aj, to bych si vyprosila,“ Hlásí Barbora se. „Nechte 20 Kuchyňského nářadí V svatém pokoji!“ „Mlč, ženo!“ Šepce Bachor jí, „sic sobě Někdy jazyk ukousneš.“ „Opravdu, toť je již příliš, Přespříliš!“ hřmotí teď jiný Z měšťanů. „Již skoro všechny Kostely, až na ten jeden U svatého Benedikta Tam na Starém městě, a zde U nás na Novém, až na dva, U Marie Sněžné a ten U svatého Ambrože, Navrátil král papežníkům, Těm Mahometánům, a teď Ještě k tomu nás chce zbavit Naši zbraně!“ „A faráři,“ Kleje zase jiný měšťan, „Odklízejí všechna svatá Nádobí, jichž prvé kněži Užívali naši, světí Znova kostely při dveřích Zavřených, čistí oltáře, Jakobychom mrzcí byli Kacíři, i podávají Nemocným svátosti jenom 21 Tehdáž, když se odpřisáhli Kalicha.“ „A všechny školy, Při kostelích,“ kvílí zbožná Barbora, „ty zařizují Po mahometánsku. Já však Nechci, nechci, aby děcko Moje bylo vychováno Po mahometánsku.“ „Mlč!“ Šepce Bachor jí, „sic sobě Někdy jazyk ukousneš.“ „Dost tlachání ženského!“ Volá teďky první měšťan. „Bachore, přikaž své ženě, By šla domů! Musíme se Poraditi. Mužie pašú, Ženy ruby stroja, praví Stará píseň.“ „Nevím, že by Tato slova v biblí stála,“ Odtuší Barbora na to, „Ale půjdu, bez toho je Skoro poledne. Jen hleďte, Byste radíce se něco Uvařili, co by Vám pak Tak chutnalo, jako pokrm, Jejž umějí připravit Vám 22 Vaše ženy!“ A tím šla, Za ní táhly všechny ženy Ostatní i s dětmi, všechny Chválíce řeč Barbořinu. „Vzor všech žen má Barbora,“ Omlouvá ji Bachor, „kdyby Jen svůj jazyk –“ „Sestupme se Do porady!“ volá první Měšťan. „Co král Václav velí, Zhanobuje nás, dělá z nás Nevolníky, otroky.“ „Tak jest,“ přisvědčuje jemu Promluvivší měšťan druhý. „Je sic Václav dobrotivý Pán, jenž lid svůj nesužuje Daněmi a berněmi, Ale zbraň nám odnít – nechť si Takou hanbu dají líbit Staroměstští; ale my zde Novoměstští z jiného jsme Jádra. Zbraň je muže šperk, Muže čest!“ „Jen co teď počít?“ Ptá se rozvážlivý Bachor. „Moudrá rada bude drahá.“ 23 5. Tu se zjeví nenadále, Jakoby byl s oblak spadl, Mezi davem statný rytíř. Byl to muž, ne vysoké Postavy sic, svalovité Však a silné, s okrouhlou Tváří, s veleširokýma Plecema i mohutnýma Prsoma; měl orličí nos, Hrubé rty, holenou bradu S kníry tmavohnědými, Po polsku, jak po polsku byl Vůbec oblečen. Na jedno Oko slepý byl. Ztratil je V polských válkách proti Němcům; Leč tím jedním okem viděl Víc, než mnohý oběma, Víc, než kdyby leckdos měl jich Sto. Vždyť den má také jedno Oko jen, planoucí slunce, Však tím jedním přece vniká V skuliny i nejtajnější. Rytíř ten byl rytíř Žižka. Ač byl králův miláček, Nepohrdal lidem sprostším, Naopak byl přívětivý K němu, přál mu upřímně, Že i miláček byl lidu. 24 Spatřivše ho mezi sebou, Měšťané hned jásali: „V pravý čas přicházíš, Žižko, Jako anděl ochrance, Poslaný k nám Bohem samým!“ „„Aj, co pak se zvláštního Přihodilo?““ ptá se Žižka. „Ty-li nevíš o ničem?“ „„Věru nevím.““ „Tedy poslyš! Před malou jen chvílí tady Provolával hlasatel Silným hlasem toto: Jmenem Královým zde ohlašuji, Že je vůle krále pána, Aby všichni měšťané Poslušně veškerou zbraň svou Ještě toho dne dnešního Na Vyšehrad odvedli.“ Žižkou trhlo to. „„Ha,““ praví Tiše k sobě, „„o tom Václav Nic mi neřek, tajil se s tím Přede mnou!““ Leč hned se sebrav – Neboť ducha přítomnost ho Nikdy neopouštěla – „„Je-li to jen,““ vece, „„čeho Lekáte se, snadno lze mi, 25 Mysli Vaše upokojit. Známo Vám, že naše doba Mnoho ve svém lůně chová Hrozivého. Jistotně, Že král pouze přesvědčit se Žádá, na kolik by rekův mohl, Na jakou se spoléhat Zbraně zásobu. A protož Spějte bez prodlení domů, Ozbrojte se úplně, Jako do boje! Pak přijďte – Předvedu Vás králi sám!““ Hej, jaký tu zahřměl jásot Ze set hrdel! „Nyní víme, Rozkazu jak rozumět!“ Ti křičeli, jiní: „Zlatá Žižkova je rada!“ Načež Spěli všichni domů, by se Ozbrojivše úplně, Jako do boje, pak zase Stavěli se před Žižkou. 6. Žižka stanul s rukama Křížem k prsoum složenýma. „Václave, o Václave!“ Mluví s sebou, „o co děláš! Odzbrojit chceš národ svůj, By byl jako stádo ovcí 26 Naproti těm lítým vlkům, Již hrozí ho rozsápat?“rozsápat? „KdyžKdyž jsi nalezl mě ondy Na chodbě v paláci svém, Jak jsem ustrnule zabrán V myšlénky byl trudoplné, Tázal jsi se, co mě tísní. A já pravil k Tobě: Králi, Který Čech by v útrobě své Mohl býti pokojným, Vidí-li, jak národ jeho Z kacířství je obviňován, Vidí-li, jak pohaněn je, Pronásledován, jak jeho Nejčelnější mužové, Nejctěnější, v cizině tam Odpraveni bývají Na spůsob zlosynů? A Ty’s Odpověděl na to: Milý Jene, rci, co počít? Je-li Prostředek, čím lze by bylo, Věc zas napraviti? Znáš-li Nějaký, tož chop se jeho! Já s ním budu spokojen.“spokojen. „NužeNuže, Václave! Znám taký Prostředek, ten jediný, Co můž’ pomoci nám z nouze. Přál jsi přes svou zmalátnělost, Abych se ho chopil. Nuže! Předvedu Ti národ Tvůj 27 Ozbrojený. Slovo jen, A Tvůj věrný národ vstane Za Tebe, a dovede Odolat celému svém.“ A již přihrnovali se Novoměstští ze všech stran, Zpívajíce, výskajíce. 7. Na posvátném Vyšehradě Ve své zlatostkvoucí síni Procházel se Václav král, Zamyšlený, zasmušilý. Teď se zastaviv, tak praví K sobě: „Když mně byla léta Dvě, tu již mě na království Korunovali; když šest mně Bylo, manství podal jsem Vévodovi, viděl jsem Před sebou ho klečet; co hoch Dvanáctiletý za léno Obdržel jsem Braniborsko; V osmnáctém roku svém Zasedl jsem po otci Na trůn český i německý. A,“ volá, zadupnuv nohou, „Kde jsem později se octl! Byl jsem dvakrát i v hanebném Zajetí.“Zajetí. 28 „SlabochSlaboch mně budou, Slaboch přezdívat. Leč bylo Lze mi, vrchy z jejich ložisk Vyvrátit, neb velet hvězdám, Drahami by kolovaly Jinými? Ha, roztržení Církve, právo pěstní, smlouvy Měst a pikle šlechty, A rozbroje nejsmutnější V lůně vlastní rodiny – Nebyla to saň s tisíci Hlavami, s nížto jsem musel Zápasit?“Zápasit? „HojHoj, panoši!“ Volá pak, a když ten přišel: „Pití, pití!“ Načež vece K sobě dále: „Ač můj bratr Nesmýšlí tak se mnou, jak by Měl, v tom přec má pravdu, že teď Pomoci můž’ jenom přísnost.“ A když pohár vyprázdnil, Přinešený od panoše, A ten zase odešel, Ryčí: „Chci se tedy sebrat, Násilí chci činit srdci Svému, strmět jako skála V moři, o niž rozvzteklené Bijí vlny nadarmo, Nedovedouce ji zviklat!“ 29 8. Byvši dříve ohlášena, Vstoupí v síň teď Žofie, Opatrně, ostýchavě, Ptá se jemným hlasem: „Je-li Dovolena otázka, Jak se vede královskému Mému choti?choti?“ „„Tak, tak. Dík Vám, Královno!““ odpoví Václav. „„Játra pálí mě, a v levé Paži cítím bolesti.““ „Neměl byste hned tak těžce Všecko sobě v mysl bráti; Naopak měl byste hledět Truchlých myšlének se zprostit, Míru zachovati v pití, V jídle, požívati častěj Povětří čerstvého.“ „„Všude, Všude dušno,““ Václav na to, Sedna, spolu Žofii Nabízeje vedlé sebe Sedadlo. „Hle, sám mi dává Příležitost, jíž se musím Chopit,“ praví Žofie 30 K sobě, a přisedne ráda K Václavovi. „Vidíte snad Věci černější, než jsou,“ Dí pak k němu. „Lid je dobrý, Je povolný, jestli se jen Vlídně s ním nakládá.“ „„A což Nenakládal jsem s ním vlídně? Nepřihlížel dosti dlouho Shovívavě? Nepovolil Víc, než bylo zapotřebí? Jaké z toho ovoce? Horší byla věc, vždy horší. Neustále nadužívá Lid mé dobrotivosti.““ „Není věru vždycky radná Velká dobrotivost. Avšak Račte uvážiti, králi Můj a choti, zdali škodná Není převeliká přísnost? Zlatou zachovati míru, V tom je spása, zdá se mi. Schvaluji, že podobojím Nepropůjčujete všechněch Kostelů, však je-li dobře, Dopřát jim tak málo jich? Počet jejich jesti valný, Roste den jak den, a sluhu Tak věrného, obratného, Purkrabího Mikuláše, 31 Vypověděl jste ho z Prahy, Protože –“ „„Nic dále o tom.““ Praví Václav, zvedna se, Načež Žofie též vstane. „„Doufám, že Jan z Jesenic Také opustil již Prahu.““ „Ale čeho konečně Tím spůsobem, drahý králi, Docílí se?“ Žofie Starostně se táže. „Řekla Jsem, že lid je dobrý. Ano, Je! Však jenom dotud, králi! Pokud není rozdrážděn. Popuzena-li je mysl Jeho, nelze ji tak snadno Ukojit. Toť zdá se mi V povaze národu býti Českého.“ „„Soudíte dobře: Vedlé přísloví je lebka Česká tvrdá, že lze z ní Vykřesati jiskry, jako Z křemene. Ta má však není Z látky měkčí. Žofie, jste Příliš stranná! Víte-li, Čeho by se konečně Opačným spůsobem mohlo Docílit? Víte-li všechno, 32 Co mi bratr Zikmund psal? Jestli bych kacířství déle Trpěl v zemi, žeby papež V kletbu dal i mne, i Vás?““ „V zemi kacířství! Můj Bože, Jaké tu je kacířství?“ „„Já též nevidím žádného, Nevím o žádném. Leč to Týče se výkladu dogmat, A s tím nechci míti nic. Již mi hlava zpustla všemi Těmi theologickými Disputacemi, vším tím Drobnůstkářským hádáním. Pročež při tom zůstane, Co jsem nařídil, i vzhledem Ke kostelům, jak i vzhledem K Mikuláši, purkrabímu Prachatickému, a k mistru Janu z Jesenic, jenž jistě Poprosil Vás za přímluvu. Kališníci, jak jsem doslech’, Zmocnili se násilnou Rukou chrámu u svatého Mikuláše na Starém Městě. Nutno je, by tam Jiní v čele postaveni Byli konšelé, kteřížby Dovedli, pořádek blahý Zachovat; na Novém městě 33 Již jsem postaral se o to. Ostatně, než zajde slunce Dne dnešního, musí všichni Měšťané veškerou zbraň svou Odvést na Vyšehrad sem.““ A jak voda, byvši svahem Unešena, proudí, letí S mocí nezadržitelnou, Pokračuje Václav, ana Krev mu ve tvář vstupuje, Žily jeho nabíhají, Oči se mu v hlavě točí: „„Ha, mám-li se v nebezpečí Vydat, aby proti mně Kázalo se tažení Křižácké a povstala Proti mně Evropa celá: By tisíce a tisíce Ořů svými kopyty Rozdupali tuto krásnou, Požehnanou zemi: aby Stotisíce bojovníků Všechno kolem do kola Vraždili a pálili, Obrátili v niveč? Ne, ne, Toť se nemá nikdy státi, A jen v přísnosti je spása! Hodlám tedy přísnost rukou Provozovat železnou.““ Znamenajíc Žofie, Že se prudkost Václavova 34 Víc a více zmáhá, prosí Z obávání žalostných snad Následků: „O utište se, Králi můj a choti! Věru, Nepřišla jsem, abych Vás Rozzlobila! Přišla jsem, Abych prospěla, nikoli, Abych uškodila. Nechci Přítomností svou Vás déle Obtěžovat. S Bohem, králi!“ Tím se tiše odebrala. 9. Václav, hleděv za ní okem Nedověřlivým, rce k sobě: „Ona příliš stranná je, Zapletena s nepokojnou Chasou, kterouž nechci trpět Kolem sebe. Zdaž jen z toho Nezrodí se spolek, jenž by Zamýšlel, mě s trůnu svrhnout? Úskočné jsou ženy. Musím Mít se na pozoru. Ani Žižkovi již nevěřím. Bude bezpochyby zdurděn, Že jsem odzbrojení lidu Chytře před ním zamlčel.“ Aj, co najednou tu slyšet? Slyšet hlahol trub a kotlův, 35 Znějící vždy blíž a blíže. Václav užasne a zbledne, Třese po celém se těle. „Ha, již táhnou proti mně!“ Zvolá, a když právě Žižka Vstoupí, vzkřikne: „Zrada! Zrada!“ „„Nikoli, o milostivý Králi můj a pane!““ vece Tento odhodlaně. „„Můž-li Zrada tam být, kde je Žižka? Oba, králi! tak jsou rodem Rozdílní a neshodní, Jako den a noc, a jako Oheň je a voda. Ne, Nejsou zrádci, již se k Tobě Přivinují, jsou to Tvoji Věrní, Tobě oddaní! Poručil jsi, králi! aby Měšťané dnes všechnu zbraň svou Na Vyšehrad odvedli. Kdo Ti vnukl myšlénku tu Zkázonosnou? Avšak přišli Měšťané se vší svou zbraní, By ji Tobě nabízeli Ku spáse Tvé, k zdaru Tvému. Viz,““ – a tím otevře Žižka Okno, an se z venčí ozve Jásot: Sláva, sláva králi! – „„Viz, jak celý Vyšehrad Pln jest ochranců Tvých, jak se Třpytí přilbice, pancíře, 36 Štíty, meče!““ A když Václav Sebou nehne, stojí mlče, Doléhá naň Žižka dále: „„Nejmilostivější králi Můj a pane, o, důvěru Mějž ku svému národu! O, pusť od podhlídavosti, Nerozvaž sám svatých svazků, Jež ho k Tobě poutají! Známe krušné postavení, V němž jsi, králi! Jak oblaka Bouřlivá se nad Tvou hlavou Nebezpečí shlučují; Avšak nestrachuj se nic! Dověřuj národu svému, Dověřuj mně!mně! Zkusil jsem Všelico, se proháněje Ve válkách a bitvách. Cítím, Že jsem schopen k vůdcovství, A nic nezvede ni peklo, Povstane-li celý národ Vládci svému na pomoc!““ Václav nemoh’, jak upřímně Žižka k němu mluvil, přece Zotavit se, svěží síla Jeho mužnosti již dávno Potuchla. Neví, co říci, Až pak hlesne: „Dobře, dobře! Vaše horlivost mě těší. Jděte nyní, jděte domů!“ 37 Na to vrávoraje spěchá Do postranní komnaty, Jakoby byl na útěku Před nejhorším nepřítelem. 10. Žižka, zpozorovav všechno, Vzdechl z nejhlubšího srdce: „Ani mně nevěří! Veta Po něm, veta! O Václave, Nepoznávám Tebe již! Jak jsem Tobě, málo před tím, Milý byl, sic bych se nikdy Nebyl toho odvážil, A teď!teď! Cítím s bolestí, Že jsme rozloučeni na vždy!“ Tu přichvátá Žofie: „„Co se stalo, Žižko? Rcete!““ „Roznítiv lid pro krále, Ved jsem lid před krále jeho, A lid, nadšen obětavým Duchem, nabízel mu zbraň svou K jeho ochraně a spáse.“ „„Dovolil jste si, královu Rozkazu podkládat jiný Smysl, než v kterém byl dán. A král?““ 38 „Poděšený prchl, Zavřel dvéře za sebou.“ „„Nevíte, že nemocen je? Příliš prudce jednal jste.““ Žižka dí: „Vznešená paní, Nezbylo mi, než tak jednat! Vím teď, že zde u dvora Dálšího meškáni není Pro mne. Mohlo by se snadno Se mnou dít, co s přítelem mým Mikulášem dělo se I s jinými. Pročež raděj Sám jdu, prose Vás jen za to, Byste nejmilostivěji Připustila, abych mohl Dcerušku svou s sebou vzít.“ Uleknuta touto prosbou Žofie se táže: „„Snad Nezamýšlíte něčeho Zlého, Žižko?““ „Uchovejž Bůh! Nejsem zvyklý přísahat, Slovo moje na to stačí, I hodlám dostát mu lépe, Než pan Zikmund v Kostnici. Nebude-li činěn útok Na národ – neb národ je mi Nade všecko – budu tichý, 39 Jako beránek, a tím se,“ Praví Žižka s poklonou, „Poroučím ve Vaši přízeň.“ Žižka šel. Královna vzdýše: „„Ach, co pojde z směsi té!““ 40 Druhé skupení.
[41] 1. Dušno, dušno, všude dušno. Ještě svítí sice slunce, Ale již se celý západ Zatemňuje, a již z temné Dáli slyšet hromu rachot. V dolním Novém městě, v prostém Obydlí své tetky, seděl Žižka, v psaní čítaje, Poslaném mu od přítele Mikuláše. V psaní stálo: „Proč čas trávíš pořád v Praze, Nejsa u dvora již?“ „„Milý Brachu, kdybych sám to věděl!““ Praví Žižka k sobě: „„Jesti, Jakoby mě osud držel V Praze zde, a to tím pevněj, Co král – jak mi zdá se, samým Strachem přede mnou – se utek’ Na svůj nově vystavený [43] Zámek u Kundratic. Zdaž se Ještě jednou uvidíme V tomto žití on a já? Ale dále!““ „Měl bys věru Také účastenství míti V našich hromadách. Července Dvaadvacátého byla Jedna na vysočině Blízko Ústí nad Lužnicí. Přes čtyřicet tisíc osob Na mé vyzvání se sešlo Odevšad, i z Moravy, Muži, ženy, děti. Všechno V nejkrásnějším pokoji šlo A pořádku. Naši kněži Dělili se v úkol denní. Tito kázali, zvlášť mužům A zvlášť ženám; druzí zase Zpovídali; třetí svátost Podávali oltářní Pod obojí. Tak se dělo, Až poledne bylo. Tu jsme Přikročili k obědu Společnému bez rozdílu Stavů, považujíce Sebe za bratry a sestry. Nedostatku jedněch nadbyt Druhých vypomáhal. Hudbu, tanec, hru jsme byli Vyloučili. Na konci Nahražena majetníkům Polí poškozených ujma 44 Hojnou sbírkou, přehojnou. – Dokládám, že též Tvůj bratr Jaroslav byl přítomen. Dobře zpravuje Tvůj dvorec U Budějovic. V té práci Jedině však libuje si, Ač je mladší Tebe. S Bohem!“ „„Lidu nadšenost se zmáhá, Zmáhá sjednocenost myslí,““ Vece Žižka, odkládaje Psaný list a vstana. „„Na těch Základech lze bylo by Zbudovati štěstí hrad. Leč hlas v prsou mých mne dosud Nevyzývá. Prodleme!““ 2. Tu z pokoje vedlejšího Evička přichází, za ní Letitá Žižkova tetka. Obě oděny slavnostně, Tato v zlatém čepci, ona V odhrnutém sněhobílém Závoji, v růžovém rouše, Na hlavě zelený věnec, Že se Vesně podobá. „Ajta, v jakém šperku!“ Žižka Osloví je s podivením. 45 „„Vždyť jsi slíbil,““ k němu tetka, „„Jíti s námi ve průvodu, Jejžto dnes Jan ze Želiva, Nadšený ten sluha Páně, Vésti hodlá od Marie Sněžné k svatému Štěpánu. Tu jsme as povinny byly Vystrojit se, jak důstojnost Věci toho vyhledává.““ „Pravda, pravda!“ vece Žižka. „Zapomněl jsem v myšlénkách svých Na průvod dnešního rána. Ale čím to je,“ a při tom Oko jeho na Evě tkví, „Že má dceruška se dnes Jakousi radostí září, Kdežto od chvíle, co dvůr jsme Opustili, zármutku stín Zachmuřoval její tvář?“ „„Inu,““ pronáší se tetka, „„Bylo jí po radovánkách Dvorních teskno v naší tiché Domácnosti. Těší dnes se, Jako ptáček, když se pustí Z úzké klece na povětří. Zvykne Evička znenáhla, Vždyť je velmi dobré dítě.““ „Nepochybuji, že jesti,“ Vece Žižka. „Zdá se mi však, 46 Že ten šperk, ta radost mají Nějaký obzvláštní význam; Že má dcerka doufá zhlédnout Někoho dnes, a zhlédnuta Od něho být, s kým se ráda Setkávala u dvora.“ „„Probůh, Evo!““ zvolá tetka „„Nebudeš snad chtíti, v mysli Chovajíc milostné věci, Znesvětit velebný průvod?““ „Láska pravá též je svatá,“ Připomíná Žižka tetce. Eva stála s sklopenýma Očima, nemohla mluvit. „Pomohu Ti, milá dcerko! Přiznati se,“ dí teď Žižka, Upíraje pronikavý Zrak svůj na Evičku. „Měl jsem U dvora to jedno oko, Co mně zbylo, všude. Jest to Zkušeného bojovníka Obyčej. I znamenal jsem, Že pan Ondřej Roháč z Dubé – Eva zjevně zachvěla se – Tobě nad ostatní panny Zvlášť se kořil, a že Ty’s Ne neráda přijímala 47 Jeho dvoření. Není-li tomu Tak?“ „„Jest, otče!““ šepce Eva Třesoucím se hlasem. „„A mně Nic jsi o tom nesvěřila!““ Pohrožuje tetka Evě. „Vázali jste již se slibem?“ Ptá se Žižka dcery dále. „„„Nikoli! I nehodlám se Nikdy vdáti proti vůli Předrahého otce svého. Leč upřímně vyznávám se, Jiného manžela že si Nevezmu, než Ondřeje.“““ „„Aj, jak svévolná jsi!““ kárá Tetka Evu. „Jest mé dítě Odhodlané, pevné vůle, Jak já sám, i těší mě to,“ Ukojuje Žižka tetku, A pak obrácen zas k Evě, Dí: „Teď poslyš, dceruško! Ač pan Ondřej z Dubé jinoch Neúhonný, nadějný je, A já s ujcem jeho Janem 48 Důvěrně jsem spřátelen, Bylo by mně přec milejší, Kdybys za manžela sobě Byla zvolila selského Synka, jenž by pomáhal Ti Dvorec zpravovat, co máme U Budějovic, než pána. Neboj se však, žebych někdy Násilí učinil srdci Tvému. Ale tuším v duchu, Že nám přijdou těžké časy, Kde se nebudeme moci Spoléhati na pány, Na velmože; neboť tito Otroci jsou všelijakých Ohledů a poměrů. Jak, kdyby snad Ondřej tehdáž, Choť Tvůj jsa, a já se v boji Setkali?“*) „„„Můj drahý otče, O, co myslíš!“““ zvolá, Eva. „„„On, jenž Tebe tak si váží –“““ „Jiné doby, jiní lidé,“ V řeč jí vskočí Žižka, „a pan Ondřej ještě jun nedosti Usedlý. Nechci mu křivdit, Na možnost jen ukazuji. ——— *) Že Žižka měl zetě ze stavu panského, a sice pana Ondřeje z Dubé, uvádí Palacký ve svých dějinách českých. 49 Pročež rozvaž, než se budeš Vázat, a buď opatrná!“ „„Evo, v paměti mějž,““ prosí Tetka, „„slova otcova!““ „Klepá někdo,“ praví Žižka. „Odstupte na chvíli, moje Milé!“ Obě poslechly. „Dále!“ volá Žižka na to. 3. Vstoupí muž, se ohlížeje Bázlivýma očima, Jakoby chtěl vyzvěděti, Zdaliž Žižka samoten. „Kdo jste?“ táže se ho Žižka, „A co žádost Vaše?“ „„Sluha U konšelů jsem, nedávno Dosazených slavným králem Na radnici novoměstskou.““ „Tedy papežník, jak oni?“ „„Chraň Bůh! Podobojí jsem, Kališník z celého srdce, Jen že arci před nimi Na jevo to dáti nesmím.““ 50 „Tak?“ dí Žižka, mrače se „„Dále, dále! Mluvte krátce!“ „„Víte jistě o průvodu Velkém, jejž Jan ze Želiva Povede dnes od Marie Sněžné k svatému Štěpánu?““ „Ano.“ „„Ale konšelé Dali v noci zavřít dvéře Kostelní.““ „Snad bylo jim tak Nařízeno.“ „„Dozajista, Že lid kališnický nad tím Rozpálí se, že povstane Z toho vřava. Dali také Konšelé radniční vrata Zatarasit, i jsou jezdci Podkomorního zemského Objednáni na pomoc. Pročež, pane rytíři! Přišel jsem k Vám kradmo, bych Vás Vystříhal, kdybyste snad S rodinou svou, již znám dobře, Již miluji, též chtěl býti Přítomen při průvodu.““ 51 „Děkuji za Vaši zprávu,“ Vece Žižka. „Vaše jméno?“ „„Spáček, pane rytíři! Jen mne nevyzraďte!““ „Buďte Beze strachu, sluho Spáčku! Ještě jednou moje díky! Avšak rcete, nebylo by Krásnější, kdybyste mužně Přiznal se, že kališník jste, Podobojí srdečný? Vždyť to Vaše chování je Polovičatost, pokrytství, Ramenářství, a toť věci Hanebné jsou, věci mrzké.“ „„Inu, jde mi o můj kousek Chleba,““ odpověděl, krče Ramenoma, zaražený Sluha. Na to Žižka hlasem Povýšeným: „Pomněte, V písmu co ve svatém stojí: Hleďtež přede vším království Božího a spravednosti Jeho! Ostatní Vám bude Přidáno. – Teď jděte, jděte!“ 52 Spáček odebral se tiše, Vleka za sebou své nohy, Jakoby zlomeny byly, Tak ho v útrobě nejhlubší Žižkova dojala řeč. Žižka stojí, rozvažuje. „Rvačky, která snad se strhne, Nekladu na těžkou váhu,“ Mluví k sobě. „Přec však nechám Ženských raděj doma. Až vše Pořídím na Starém městě, Co jsem chtěl hned z rána, kdyby Právě Mikulášovo Nebylo mne došlo psaní, Dostavím se sám.“ I chopí Zbraň a volá na Evu. Ta přiběhne. „Nepůjdete Ke průvodu. Mohlo by se Podlé zprávy, co jsem dostal, Něco při něm přihodit. Ostatně se nermuť, dcerko! Že nezhlédneš Ondřeje; Vím, že král ho s sebou vzal Na svůj zámek u Kundratic. S Bohem!“ Jak as Evě bylo? 53 4. Na radnici Novoměstské U stolu u zeleného Konšelé seděli všichni S nejstarším, jenž teď tak počal Mluvit: „Vzácní kollegové! Víte, proč jsme slavným králem Dosazeni byli na ten Důležitý úřad svůj: Abychom bránili rázně Záhubnému kacířství, Kteréž Prahu zaplavuje Jako na jaře, když sněhy Vlažným větrem všude tají, Rozvodněná Vltava. Tudíž dozvěděv se, že dnes Ztřeštěný Jan ze Želiva Průvod povede k svatému Štěpánu, dal jsem tam v noci Za pochvaly farářovy Uzavřít kostelní dvéře, By kacíři nemohli Onen chrám, tak stkvělý, svými Pekelnými obřady Zaneřádit, nemohli Již svou pouhou přítomností Vzduch v něm morem nakazit. Doufám, vzácní kollegové! Že mou činnost schválíte.“ 54 „„Schvalujeme, schvalujeme!““ Ze všech hrdel vzeznělo. „Ale jistě, že kacířům Průvod jenom pokličkou, Pod kterou se lestně kryje Odbojnický úmysl. Neboť jest Vám povědomo, Že zde na radnici máme Vězně z jejich strany. Tyto Vysvobodit, v průvodu se Vrhnout na radnici, o to Prokletým běží kacířům, Věřte! o nic jiného. Ale já jsem v moudrostí své Postaral se o potřebné. Dal jsem vrata zatarasit, Že i v spolku s Luciperem Nelze bude způrcům vniknout. I jsou v skrytě položeni Jezdci podkomorního, By je na znamení dané Rozdupali, rozsekali. Vás však dal jsem všechny svolat, Bychom na svém místě byli Hrdinští co města zprávci; Vždyť při takém opatření Škodu vzíti nemůžeme. Doufám, vzácní kollegové! Že mou činnost schválíte.schválíte.“ 55 „„Schvalujeme, schvalujeme!““ Ze všech hrdel vzeznělo. Leč teď jal se beze všeho Ohlášení mocně řečnit Konšel Střížek, muž to malý, Hubený, na nohy slabý, V jehožto však drobném těle Obrovská hostila duše, Tak že, zažehla-li se, Z úst svých metal hromoblesky. „Sláva purkmistrovi,“ hřmotí, „Za pečlivost jeho, rovněž Zákonní, jak křesťanskou! Avšak ptám se, kollegové, Má-li dost nám býti na tom, Co dokázal, nechať vše to Nehorázně chvalitebné? Nikoli a nikoli! Toť jest v této věci zdání Moje nevyvratitelné. Neboť chrabří bojovníci Nečekají, až by na ně Nepřítel učinil útok, Anobrž, jak děje světa Dosvědčují, smělé mysli Ze všech sil svých vrazí veň. Pročež, vzácní kollegové! Jak ta luza kališnická, K radnicí sem zaměří – Což se stane bezpochyby – Vítejme ji zaslouženým 56 Jmenem „Kacíři“, i buďtež Po ruce nám kameny, Jimiž bychom, nebude-li Nebe samo kameny Na ni dštít, jí drzá čela Znamenali pro pamět. Ostatního ponechejme Jezdcům podkomorního! Toť můj návrh, na němž stojím.“ Slova Střížkova dojala Všechny konšely v té míře, Že se dlouho nemohli Zpamatovat, až konečně Jednohlasně provolali: „„Schvalujeme, schvalujeme!““ 5. A již táhli podobojí Ve průvodu od Marie Sněžné k svatému Štěpánu, Straníce se radnice, Té peleše dravé zvěře, By nebyli v pobožnosti Ničím znepokojováni. V čele šel Jan ze Želiva Pod nebesy s kalichem, Znamením tím vroucné jejich Lásky k synu Božímu, S nímž toužili spojeni být 57 Po těle a po krvi, Znamením tím vroucné jejich Lásky mezi sebou, jižto Vázali se zastávati Tělem svým a krví svou. Janu po bocích s spiatýma Rukama šla nevinňoučká Bělorouchá děvčátka, Vlasy stužkami majíce Červenými propletené; A za nimi v nejkrásnějším Pořádku šly panny, ženy, Za těmi zástupy mužstva, Všichni v slavnostném oděvu, Modlíce se, zpívajíce Srdce jímající žalmy. A to slunce na nebeském Blankytu tak jasně a tak Vesele se třpytilo, Jakoby nechtělo vědět O úskocích, nelidskostech, Zločinech na zemi dole. „Slyšíte-li novotáře? Táhnou, táhnou!“ vece Střížek Ke soudruhům na radnici, Mna si ruce pln radosti. „O jak budou rozčertěni, Až naleznou dvéře chrámu Uzavřené! Ať pak přijdou Na nás! My je pozdravíme.“ 58 I nalezli podobojí Všechny vchody do kostela Štěpánského zavřené. Náramný se zdvihl povyk, A již chtěli v zápalu svém Vyrazit kostelní dvéře, Ale tu Jan ze Želiva Okřikl je rázným hlasem: „Nesuďtež a nebudete Souzeni, tak stojí v písmě. Pročež poslyšte, co radím! Ať jdou ženy s dětmi stranou Domů! My však ostatní Mimo radnici se vraťme, Kde se nepochybně naší Dnešní hanby původcové Skrývají, a žádejme tam Skrze posly odpovědi Od nich, jakým právem mohli Činit, co jsou činili. Mužové beze vší bázně Ku předu! Já povedu Vás.“ Domluvil i stalo se. Modlíce se, zpívajíce Srdce jímající žalmy, Zaměřili podobojí Přímo k radnici. „Hej, vizte, Vizte! Přicházejí!“ volá Konšel Střížek. „Hrnou se Do pasti, v níž bídně zhynou. Na své místo každý z nás!“ 59 Sotva byli kališníci Před radnicí, rozlítla se Okna její: „Kacíři!“ Křičeno z nich, „Kacíři!“ A na husté tlupy dole Kamenů déšť hustý pršel. Tu trpělivosti uzda Přetrhla se, vzteklost vjela V kališníky. „Zrada, zrada!“ Hřímali. „Nuž, do radnice! Zmlaťme, zdrťme, skolme zrádce!“ Leč již na poplach se tlouklo Na radnické věži, skokem Vedlé stalé úmluvy Z skrýší svých se vyřítili Jezdci podkomorního, A všemožně doráželi Na lid zbouřený. Nadarmo! Lid se nebál ani kopyt Jejich hřebců, ani jejich Mečů ran, a několik jich Strženo když bylo na zem, Prchli všickni. Uzřevše to Z okna konšelé, tož zbledli. Ale Střížek přimlouval jim: „Nic se nestrachujte! Jezdci Spěchají jen o posilu. Pak to bude divadlo, Čím se notně potěšíme!“ Leč již tlačily se davy Lidstva k vratům radnickým, Aby vnikly jimi do vnitř, 60 Což však by se těžce bylo Zdařilo – tak pevně vrata Byla zatarasena – Kdyby sluha Spáček nebyl Napomohl. Neboť tento, Žižkovy bolestně nesa Výčitky a nanejvýš Rozzloben jsa ošemetným Konšelův jednáním, tajným Souvěrce své pustil vchodem. Běda, běda úředníkům, Kteříž svěřené jim moci Drze zneužívají! Ha, jak konšelé se lekli, Slyšíce vnitř radnice Kališníky hřmotit, ječet! Jak z nich každý úzkostlivě Hleděl skrýt se tu neb tamo! Marná práce! První, jehož Podobojí zmocnili se, Náhodou byl konšel Střížek, I byl oknem vyhozen. V tom však zavzněl hlas mohútný, Jako s nebe volající: „Pokoj! Ticho! Před soudem, Kde Vás hodlám obhajovat, Rozhodnuta budiž věc!“ Žižka byl to, s obnaženým Mečem stoje mezi lidem, A znenáhla chmurná bouřka Utichla, a zasvítalo Pořádku zas slunéčko. 61 6. Právě ubohý král Václav, Procházev se v zahradě Svého zámku u Kundratic, Schody stoupal do svých jizeb Vzhůru. „Nedotýkejte se Levého ramena mého!“ Okřik’ starostlivou choť svou, Ježto opřeného o hůl Podporovat hleděla Při chůzi. A v síň pak vkročiv, Zvolna sedl na pohovku. Žofie přistala k němu, V pozadí zůstali Anna Z Frimburka a Ondřej z Dubé S Václavovým lékařem. „„V celku Vám přec lépe?““ ptá se Žofie teď Václava. „Věru!“ Václav odpoví. „Pobytí zde líbí se mi. Oko okřívá pohledem Na lučiny, pole, háje. Ucho vssává radostně Rozmanité zpěvy ptactva, A vzduch pln je sladké vůně.“ „„Měl byste od všechněch prací – Rozumí se na čas – pustit, Jenom poklidu se oddat.““ 62 „Myslíte?“ rce Václav, hledě Stranou podezřelivě Na Žofii. „Aby jiní Vlády vzali otěže Do ruky, a po libosti Poroučeli, řádili? Jak bratranec Jošt se choval Ke mně? Nebyl-li jsem vlečen Až na Vildberk v Rakousích? Nakládal-li bratr Zikmund Se mnou jinak? Nemusel jsem Celý rok a k tomu ještě Měsíce ve Vídni sedět U vězení? O zpomínky Trpké nad peluněk! Ne, ne! Pevně v rukou držet hodlám Uzdu vlády, ni na chvilku Nemá z nich mi vyklouznout.“ Trpělivě Žofie Na to dí, jakoby slov těch Smyslu vlastnímu nebyla Rozuměla: „„Vždyť již dávno Ony doby minuly. Bratranec Váš Jošt již leží V hrobě.““ „Pomsta dostihla ho, Jako jeho vražedníka.“ „„A s svým bratrem v srozumění Dobrém jste. Kde tedy je tu 63 K obávání příčina? Trápíte se přeludy, Vlastní obraznosti své Plody nepodstatnými.““ „O, ta shromáždění, kteráž Nyní v obyčeji jsou, Znamenají něco. Neboť Kdo je řídí, kdo ten všude Činný, co je způsobuje? Není-li to týž Mikuláš, Jemuž přejete? Tisíce Navštívili ondy schůzi Blízko Ústí nad Lužnicí, A již ohlášena jiná Za Jesenicemi, kde Váš Mistr Jan je rodilý.“ „„Patrně se nová, víra Šíří. Zavírají-li se Lidu kostely, kam jít má? Širé nebe povzbuzuje K pobožnosti. Dosavad Byla ona shromáždění Přece docela nevinné Povahy, modlitbě jenom věnována, svatým zpěvům, Kázání a přijímání, Vůbec vzdělávání mysli.““ „Před bouřkou se vlny čeří, Hra jich poskytuje oku 64 Líbý pohled; ale znáhla Vichřice je vzduje v hory, A co na nich pluje, bývá Od nich pohlceno. Ani Žižkovi nevěřím. Nevzal Dceru od Vás pryč?“ „„Mně bylo Líto, neb jsem milovala Dívku. Shledala jsem věc však Přirozenou, protože se S dvorem loučil, maje za to, Že již u Vás není v přízni. Dlí teď v Praze pokojně.““ „Arci! Číhá jako rys Jenom na příležitost, Kde by lapnout moh’ svou kořist. Ha,“ najednou Václav vzkřikne, Vyskočiv z pohovky, „jaký Hřmot to na dvoře?“ „„Snad oř se Zplašil nějaký, jak někdy Stává se,““ dí lékař, který Hned byl přispěl k Václavovi. „Ne, ne!“ vece úzkostlivě Václav. „Jiná příčina tu. Bylo mi již prv, jakoby Někde na poplach se tlouklo.“ 65 „„Poohlídněte se!““ kyne Žofie Ondřeji. A pak K Václavovi, lahodíc mu, Praví: „„O můj drahý choti, Že se každým zdáním dáte Hned tak ustrašiti!““ Ondřej Vrací se a hlásí hlasem Tlumeným: „„Přibyl sem posel Z Prahy.““ „Z Prahy? Ať předstoupí!“ Káže Václav, třesa se Po všech údech, prudce samou Zvědavostí dýchaje. „Tuším, zlá to bude zpráva.“ „„Jen se trochu vzchopte!““ prosí Žofie a prosí lékař. Posel vstoupí s Ondřejem. „Nuže!“ „„Nejjasnější králi! Panem podkomorním zemským Janem z Lažan na Bechyni Poslán jsem.““ „Aj ke všem čertům S těmi sahodlouhými Tituly! Nuž k věci!“ 66 „Takto Velel mně pan podkomorní Zemský mluvit: Dneska ráno Pod záminkou průvodu Táhli kacíři k svatému Štěpánu –“ „„Jací kacíři?““ Žofie v řeč vskočí poslu. „Kacíři! Má dobře!“ hřímá Václav, dupna nohou. „Dále, Dále!“ „„Neboť chtěli vlastně Při návratu vysvobodit Vězně, co jsou na radnici Novoměstské z jejich strany.““ „„Neračte to věřit, králi!““ Ozve Žofie se zase. „„Pomněte, že posel mluví, Jak mu velel podkomorní, Jehož záští k podobojím Známo je.““ „A já to věřím Navzdor Vám, jež podobojím Nadržujete, až divno.“ A zas k poslu obrácen, Vece Václav s hrozným smíchem: „Mohu si již pomysliti, 67 Co se potom dělo, že se Kacíři, vedeni Žižkou, Obořili na radnici – Ale Žižku chytili jste?“ „„Když jsem odeslán byl z Prahy, Zpoura ještě trvala. Neboť první útok jezdců Pana podkomorního Odražen byl od kacířů.““ „Odražen?“ zvolá tu Václav Zoufale. „„Pan podkomorní Kvapem však se postaral O posilu.““ „Ale Žižka? Máte Žižku?“ „„Nevím. Jenom To jsem vyřídit měl, spolu Vaši Milost královskou Žádat za rozkazy další.““ „Bodejž kat Vám hlavu srýpl!“ Hřmotí Václav bez sebe. „Tož přirazí dozajista Žižka brzy, by mě zbavil Žezla, trůnu –“ a tím mrští 68 Sebou, oči zavíraje, Na pohovku. „„Probůh!““ vzkřikne Žofie, rukama lomíc, „„Králi zle je! Pomoc, pomoc!““ Lékař zkouší umění své Na Václavovi, jenž ještě Jednou otevře své oči, Blblaje: „Obsaďte bašty, Most zdvihněte! Chci se bránit – Mužně bránit –“ a pak zmlkne. „„Jak je s králem?““ Žofie se Lékaře tesklivě táže. Lékař, krče ramenoma: „„Veta po něm! Ranila ho Mrtvice.““ Tu Žofie by Byla klesla, kdyby Anna S panem Ondřejem nebyla Omdlelou hned zachytila. Posel do Prahy se vrátil S zprávou, že již krále není, Mrtvicí že raněn byl. 69 Třetí skupení.
[71] 1. Zemřel-li kde vládce náhle, Tonou v mraku tesklivosti Všechna lidu jeho srdce. Byl-li dobrý, každý ptá se, Zdaž mu stejný přijde po něm; Byl-li zlý, zdaž ještě horší Nebude, jenž po něm přijde. A tak děje se tím spíše, Jsou-li časy nebezpečné, Záhuba když zuby cení A pazoury ostří, chtivá, Obořit se na národ. Po náměstí novoměstském Měšťané se procházejí, Hovoříce mezi sebou. „Co je do zlomených kostí Několika konšelů!“ Praví jeden. „Za to my jsme Krvavé odnesli lebky. [73] Nesmí vše tak úzkoprse Bráti se. Zlomené kosti A rozbité lebky drží Rovnováhu. Hlavní věc je, Že král Václav leknutím Nad zprávou o naší rvačce Na věčnost se odebral.“ „„Pravda! Neb přes všechny jeho Vady milovali jsme ho, Smýšlel s námi dobře,““ druhý Dí. „„Jen že mu bratr Zikmund S Římem celý rozum zmátl.““ „„„A vědouce,“““ pronáší se Třetí, „„„že jsme k němu lnuli, Jak si pospíšili s pohřbem, Aby lid snad nad ztrátou se Nezbouřil! Potajmo, jenom Na chvíli, mrtvolu jeho Vystavěli, nejdříve Na Vyšehradě, pak v chrámu U svatého Víta, až ji V čiré noci konečně Ve Zbraslavi pochovali, A to beze vší oslavy, Jakoby zesnulý býval Žebrákem.“““ „Ba!“ rce zas první. „Moh’ by našinec se nad tím Uplakati. Leč co teď? 74 Zikmund je sic první, co má Právo nyní ke trůnu; Prv však, než nastoupí, musí Vedlé řádu zemského Přísahat na práva naše A být slavně korunován. Ale on hned po smrti Václavově ze své moci Náměstkyní jmenoval Žofii, a obklíčil ji Radou z nepřejících svaté Naší věci miláčků svých, Jakoby sněm nebyl ničím, Kterýž než by on nastoupil, Zem má spravovat a vládnout.“ „„A co – nehledíce k jeho Věrolomnosti –““ dokládá Jiný z měšťanů, „„co můžem Očekávat od něho, Když jen lehkovážně hýří, Milkuje se s frejířkami, A se toulá po všech zemích, Po Uhrách a po Německu, A po Vlaších, Čechy jenom Pohrdaje, jakoby Nemohly mu nikdy ujít?““ „„„Tak jest, tak jest!“““ přisvědčuje Zase jiný. „„„Čech dočista Nezná, leda že je dolů 75 Kutnohorských dosti pilen Pro nesmírné potřeby své.“““ „Z toho ze všeho jde tedy,“ Jme se první mluviti, „Že budoucnost může ještě Horší být než přítomnost. Pročež mínění jsem toho, Abychom se skrze posly Obrátili k Žižkovi, A se tázali ho, co on Soudí, co zamýšlí. Již nám Jednou moudře poradil, Neporadí as nám špatně Po druhé.“ „„Výborně!““ všichni Zvolají. „„Volme si posly! Obraťme se k Žižkovi!““ Ejhle! tu přichvátá Bachor Skoro bez dechu. „Co to?“ Vece první měšťan k němu. „Proč tak spěcháš, Bachore, Že je věru pochybno, Zdali Ty své břicho neseš, Nebo-li Tvé břicho Tebe?“ „„Nechte všeho vtipkování Nevčasného!““ Bachor na to, Sotva popadaje ducha. „„Přináším Vám zprávu, jistě 76 Důležitou nad míru. Ale obstupte mě blíže, Abych mluvit mohl šeptem! Neboť věc, kterou vám svěřím, Musí zůstat tajemstvím.““ „„„Jestli z nás jen nechce míti Blázny!“““ vece ten a onen, Všichni však ho obstupují. „„„Slyšte tedy!““ šepce Bachor. „„Viděl jsem dva zakuklené K Žižkovi jít do domu.““ „„„Probůh! Snad to nebyli Najatí zbojníci?“““ kolem Bachora se ozývají Třesoucí se hlasy. „„„Vždyť těm Pánům v nové radě dvorní Nelze věřit.“““ „„Nemehla!““ Bachor odtuší. „„A kdyby Sto jich přišlo na Žižku, Nebude se bát jich. Jiní Dva to byli, zakuklení Sice, ale já je poznal Dobře, nebť mám oko bystré, Jako jestřáb.““ „„„Kdož to tedy Byli?“““ tázají se všichni Žádostivě. 77 „„Byli to dva Vypovězení z našeho Města: Mikuláš z Husince A Jan z Jesenic.““ „Toť, bratří,“ Má se zase první měšťan K řeči, „znamení je velké! Když se vracejí vlaštovky, Soudíme, že nastane nám V brzce předletí; když oni Mužové se vrátili, Můžem z toho rovněž správně Soudit, že tak nedělo se Bez účelu spasného. Pročež pusťme od poselství K Žižkovi – již netřeba ho – A se raděj domů beřme, Zamlkujíce, co víme, By byl zjištěn věci zdar!“ 2. Do chrámu do Zbraslavského Vkročí muž mocného těla. Hustými je brada jeho Vousy obrostlá, tvář jeho Jizvami zorána. Z oka Plaje hněv. Z velmožův první Je to, jenž v přátelský svazek Vešel se Žižkou, a jenžto, 78 I když Žižka morem zhasl, Dlouho ještě na svou pěst S daremným Zikmundem válčil, Až ho tento přece jal, A konečně nelidsky Mučeného oběsit dal Na památném, na osudném Staroměstském náměstí. Tak se odměňuje lásce, K národu – neb Žižka, národ Byli jedno – když se láska Násilnictví protiví! Muž, co vkročí, je Jan Roháč Z Dubé, opatem provázen Kláštera, již bělohlavým Kmetem. Několik klášterských Služebníků za nimi jde. „Neračte se pro mne déle Namáhat!“ dí pan Jan Roháč K opatovi. „Hodlal jsem jen, Mimo jeda, pomodlit se Krátce – neb modliteb dlouhých Nejsem přítel, bych se přiznal – U rakve Václava krále.“ „„Je mi líto,““ praví opat, „„Že mi není přáno, hosta Tak vzácného přes poledne U sebe mít. Snad té pocty Jindy budu účasten. Dovolte však, vážný pane – 79 Než odklidí služebníci Kámen nad kryptou – bych Vás se Optal, ve vší skroušenosti, Jaká asi dle Vašeho Dalekozrakého umu Budoucnost nám kyne?““ „Jaká? Jaká jiná může kynout, Nežli krutá, krvavá, Řím když a německý císař Zacházejí s námi tak?“ A při tom pan Roháč dupnul Nohou, že se ostruhy Řinkot ozval celým chrámem. „„Bohužel,““ odtuší opat, Vzdechnuv z hlubokého srdce, A spínaje ruce k nebi, „„Že tak zacházejí! Neboť, Ač já nejsem kališníkem, Přec mi nelze schvalovati, Oni dva co spáchali. Národ, jenžto slovo Boží Přijal s takou vroucností, Z jehož lůna zrodilo se Tolik svatých, a teď běda Pronásledován a znectěn! O, by Bůh mě stařičkého Brzy k sobě povolal, Bych v tom světě nedožil se Ještě horšího, než dosud! 80 Ale pozoruji, pane, Že jste netrpěliv. Již je Krypta otevřena. Pojdme Tedy!““ Šli a sestoupili Spolu do krypty. „„Zde rakev, V níž spočívá zesnulý,““ Vece opat, ukazuje Na jednu. „„A teď tak dlouho Modlete se, jak se Vám Bude líbit. Poroučím se V milost Vaši.““ A tím opat Odebral se, služebníkům Znamení dav, by se také Odstranili. Hezkou chvíli, Křížem maje složené Ruce, stál pan Roháč v kryptě; Zamyšlen, nemluvě tam stál, Kde i Václav Druhý, Václav Třetí v rakvích tleli – mezi Samými bídnými zbytky Velikostí dávno zašlých. Zdaž se as v něm také hnulo Nějaké tušení konce Jeho vlastního? Teď zvolá: „Tedy zde ležíš, ubohý Králi Václave! Jak stkvělý Začátek byl vladaření Tvého, jako dne, když věnčen 81 Paprsky se od východu Blíží! Jaké nádherné Třpytěly se na Tvé skráni Koruny! A jak jsi skonal! Nezemřel’s na poli čestném, Jak Tvůj děd tam u Kresčáku, Nýbrž chorobou se strávil’s. Mizerně mizela všechna Veleba Tvá. Škoda Tvého Srdce! To zlé nebylo. Kdybys za jiné byl doby Vladařil, snad dějepisci Zlatými by písmeny Zapsali Tvé jméno do svých Listů. Avšak době naší Nedostačoval’s. Ta žádá Síly duševní a vůle Mohútné, a těch pokladů Nezanechal Tobě otec. O náš Karle, moudrým byl’s Ty Vládcem, ale vychovati Ze svých synů vládce, tomu Nerozuměl’s! Pokoj Tvému Popelu, nešťastný králi Václave! Nechci se s Tebou Soudit. Věčný Bůh se smilujž Nad Tebou, jak někdy, až má Přijde doba, nade mnou!“ A již z krypty vystoupil A chce jít. Ejhle! tu dveřmi Chrámovými vkročí Ondřej 82 Roháč. „„Vítejte mi, ujče!““ Volá radostně, se kloně A mu ruku podávaje, Jíž Jan potřásá. „„Slyšel jsem Venku, mimo jeda se svou Četou, že zde meškáte. Tu jsem nemoh’ odolati Žádosti, Vás po tak dlouhém Čase, co jsem neviděl Vás, Pozdravit dle povinnosti.““ „Zhnusilo se konečně mi Na mém hradě, že jsem vyšvih’ Na koně se a se toulal Po království, abych spatřil, Co se všechno děje v něm. Vy jste ještě v službě dvorní?“ „„Ano, ujče!““ „Nu, a jak se Vám v ní líbí?“ „„Líbilo by Se mi dosti dobře v ní; Neboť královna je ke mně Milostiva, jako matka. Kdyby jen nebylo kolem Ní té nové rady, v nížto Je pan Čeněk z Vartenberka Nejzpupnější.““ 83 „A kam teď S četou zaměřujete, O které jste prv se zmínil?“ „„Určen jsem, bych sem tam činil Zájezdy.““ „A co ty, jak je Jmenujete, zájezdy, Jimž jsem také jinde v zemi Divil se, as znamenají?“ „„V důvěrnosti řečeno, Mají účel, brániti těm Různým shromážděním lidu, Co jsou ve zvyku, lid trochu Zastrašit.““ „Aj, tak to je? Avšak to se protivuje Uzavření sněmu, kterýž Hned po smrti Václavově Sešel se, a jehož výrok Tím je vážnější, že Zikmund Dosud nepřisáh’ a není Pomazán ni na království Korunován. A co škodí Ony hromady, kde se jen Modlí, zpívá, přijímá, Rozumí se pod obojí?“ „„A kde obmysly se kují, Neřesti se páší. Co pak 84 Neznámo Vám, ujče, ondy Co se stalo, když od schůze Za Jesenicemi lid se Vracel do Prahy? Zuřivci Pohubili v několika Klášteřích obrazy svatých, Kostelní nádoby, svatých Pozůstatky, aniž bylo Kostela u svatého Michala na Starém městě Šetřeno, kde vážný Křišťan Z Prachatic je farářem, Příznivec a přítel Husův.““ „To zajisté zavinili Opilci jen někteří. Táži se Vás opravdově: Jste Vy papeženec čili Kališník?“ „„Jsem kališník, Ale mírný.““ „Rcete raděj: Pochybný a ze plemena Netopýrů, o kterýchž se Neví, jsou-li ptáci nebo Myši. V písmě čte se takto Kdo z vás není se mnou, ten je Proti mně. Pravím Vám, hochu, Nemůž v zemi déle trvat, Jak je. Musí dojít k boji. 85 Pročež spěchám k Žižkovi, Bych s ním řádně poradil se. Vy však buďte jiným, až mi Zase ruku podáte!“ A tím pan Jan Roháč z Dubé Prudkým krokem odebral se. Ondřej, za ním hledě, praví K sobě: „„Starý broukal! Starý Sekáč! Uvidím, jak Žižka Zachová se. On mi budiž Vzorem! Vždyť okolo něho Anděl vznáší se, má Eva, Všemi ctnostmi zdobená! O, by okamžik byl blízký, Kde mi zase bude přáno, Zbožňovanou děvu zřít!““ 3. Na posvátném Vyšehradě, Do své síně zlatostkvoucí Vstoupí, oděna v smutečně Černé roucho, s znaky velké Lítosti i v obličeji, Ovdovělá Žofie V rozhovoru s panem Čeňkem Z Vartenberka. „Zdá se mi, Pane Čeňku z Vartenberka, 86 Že Vás řád, jímž švakr Zikmund Ozdobil Vám prsa, činí Jemu příliš povolným.“ „„Zlatý řád to dračí, jímž mě Ráčil vyznamenati, A na němž si zakládám. Neboť jenom čtyrmecítma Osob nejvznešenějších U veškerém křesťanstvu Právo má jej nosit, a jím Spřízněno je s králem nejblíž, Tomu rovno. Neračiž však Vaše Milost horlivost mou Obrátiti na zlé!““ „Tedy Pokračujte! Vysvětlete Věcí stav mně!“ „„Troje, Královno! jsou strany, jež zde Třeba rozeznávat. Pevně Můžeme se spoléhati Na katolickou; leč jesti Nejmíň četná, zastoupena Pouze preláty a lidem Německým. Také od druhé Ze stran – jest to kališnická Mírná – ku které náleží Velká částka vyšší šlechty, Nehrozí nám nebezpečí; 87 Neboť věrně lne ke králi Zikmundovi, a zkvétá nám Naděje, že usmíří se S církví, že se konečně Vrátí do svatého lůna Matčina. I stkví se jmeny Berkův, Šternberkův, Švamberkův, Jak i pánův z Michalovic, Z Častalovic, z Jindřichova Hradce, z Klep a z Kolovrat. Já sám patřím k této straně Druhé. Avšak třetí, ta je Záhubná a šetrnosti Nehodna; ji nazval bych Kališnicko-odbojnou. Neboť její požadavky Překročují daleko Zásady církevní, i má Na mysli, královskou vládu Svrci a bezbožnou jmění Uvést společnost. I jest, žel! Rozšířena mezi celým Stavem rytířským, po dlouhé Řadě měst kvetoucích, a k ní Kloní se lid vesnický, Nejen v Čechách, nýbrž také Na Moravě, a v její jsou Čele spolu spřátelení Prachatický purkrabí Mikuláš z Husince a pak – Žižka.““ 88 „Věru divno, jak jste K oběma nepřízniv! A přec Při sběhu před novoměstskou Radnicí se vyjevilo, Že to rytíř Žižka byl, Kterýž popuzené tlupy Zkrotil a pořádek zjednal. Běda jen, že onen případ –“ Vzdýše Žofie, si slzy Utírajíc z bledých lící, „Drahého mě chotě zbavil, A mě vdovou učinil Opuštěnou, nestatečnou!“ „„Nechci, královno! – bych rány Zasazené Vám se nedotk’ Nejemně – v událost dále Vejít,““ odpoví pan Čeněk Z Vartenberka. „„Nekuje-li Žižka však ničeho zlého, Proč se neobjevuje zas U dvora tu, věda, v jaké Milosti je u Vás?““ „Není Mysli snadno měnitelné – I,“ doloží Žofie, „Známo jemu, jak obzvláštní U dvora má přátele.“ Cítě osten v slovích, Čeněk Vece na to: „„Královno! 89 Nutno, aby posavadní Shovívavosti se konec Udělal. Na listopadu Den desátý – již se nikdo Netají s tím – zase valná Hromada je svolána, A sic do Prahy. Rozvažte, Královno! Máme-li pak Vydáni být v libovůli Luzy hrubé, výtržné?““ „Z čeho Vy lid viníte, Jesti, jak mě poučili Hvězdáři, zvláštnímu přičíst Postavení Hladoleta K ostatním planetám. Já se Nestrachuji lidu. Jen ho Nedrážděte! Tož zůstane Ve svých mezích.“ „„Zodpověden Jsem za Vaši posvěcenou Osobu, i zodpověden Za veškeré království. Již po celé zemi síť je Rozestřena, by se každé Podezřelé hnutí hned Ve svém vzniku potlačilo. Třeba, by podobná se i V Praze stala opatření. Četné vojsko najal jsem, Také z Bavor.““ 90 „Tedy také Krajanů mých užíváte?“ „„Čeká, panem Oldřichem Z Rožmberka vedeno, V blízce na mé pokynutí. Zamýšlím je ještě dneska Povolat a opatrně Obsadit jím Malou Stranu I Hradčany, a Vás prosím, Paní vznešená, abyste Ještě dneska opustila Vyšehrad, a sídlo své Zarazila na Hradčanech, Ježto mnohem bezpečnější Poskytnou Vám úchranu.““ „Ha,“ vyjede si tu něžná Žofie na pana Čeňka Z Vartenberka nevrle, „Vždyť Vy se mnou zacházíte, Jakobych já nickou byla, A Vy vládcem!“ „„Vládne mnou Někdo jiný.““ „Jenžto mne však Ustanovil za zprávkyni Toho království.“ „„A jenž Tak poroučí, jak já jednám. 91 Nechcete-li tomu věřit, Královno, čtěte to psaní, Co mně svědčí!““ Tím pan Čeněk Žofii podává psaní. Přečetši je, Žofie dí: „Arci, toť je jiná věc! Tož Vy pánem jste, já pouze Vaší služebnicí.“ „„Je-li Libo, ještě dnes, snad tudíž, Odebrat se na Hradčany, Kde již všechno připraveno, Byste uvítána byla Co nejčestněj?““ „Co mně zbývá Ubohému siroběti! Švakr můj je ozářené Těleso, já pouze jeho Stín ničemný. Jděte, pane! Dejte přivolati ke mně Annu z Frimburka!“ „„Jak Vaše Milost velí, stane se,““ Rce pan Čeněk z Vartenberka S poklonou a odchází. Žofie, jsouc sama, mluví K sobě: „Obávám se tuze, 92 Že z hranice Husovy Hrůzyplného se boje Vzejme požár. Kdyby Hus Nebýval tak příliš jemné Mysli, měla bych opravdu Za to, že teď světem kráčí Co duch pomsty. Nedobrý byl Počátek, a tak se pojí S prvým zlem vždy a vždy nové. Nechť se Zikmund zodpovídá Z příštího, já toho na se Nevezmu, a neoblomná Budiž moje vůle: Složím Vládu v ruce Zikmundovy.“ 4. V dolním Novém městě, v prostém Obydlí své tetky seděl Žižka, a okolo něho, Vespolek se radíce, Mikuláš z Husince a Jan Z Jesenic a pan Jan Roháč. Mluví právě Mikuláš: „Rci, jak dlouho ještě hodláš Váhat, Žižko? Dobře víš, Že náš národ rekovnost svou Dokázal již v tolik bojích, Ode dne nejprvějšího, Co se usadil v té zemi, Až do časy Karlových. 93 Víš, že národ za učení Husovo je ochoten Obětovat statky, krev a Životy; nebť vědomo mu, Jak nám všem, již přátelsky jsme S Husem obcovali, že Hus, Co se týče jádra věci, Nechtěl jiného, než špatné, hnilé Vyhladiti, totiž lež a faleš, Pýchu, zhýralost, soběctví, A jak vůbec neřesti ty Slují, jimiž člověčenstvo Vždy víc hubení; že nechtěl Jiného, než člověčenstva Novozrození vší ctností A vší šlechetností, ježto Zdobiti má křesťana. A na koho obráceny Národu jsou zraky více, Nežli na Tebe? Ke komu Větší důvěru má národ, Nežli k Tobě, kterýžto jsi Slavnou pověst přines’ z Polska, A svým ve vlasti chováním Získal sobě srdce všechna? Vzhůru, bratře Žižko, vzhůru!“ Doloží Jan Roháč z Dubé: „„Pravil’s, bratře Žižko, že se Nechceš vytasit, leč by se Na nás činil útok. Nuže, Nestalo již útoků se 94 Na nás dosti? Sotva že byl Václav mrtev, ustanovil Zikmund, pletichář ten zhoubný, Jakoby již přísahavším Pomazaným králem byl, Žofii za náměstkyni, A spoutal ji radou z našich Nejhlavnějších protivníků. A jakou má platnost výrok Sněmovní, že volnost dána Ve všech věcech víry, když se Všude konají zájezdy, Na příkoř nám kališníkům? I jsem zpozoroval na svých Cestách po království, že se Vojsko cizí najímá. Nejsou-li to zřejmé na nás Útoky? O, Žižko, vzchop se! Vzhůru, vzhůru do boje!““ Vážně na to Žižka: „„„Slibem Žofii jsem zavázal se, Že, pokud jen možná, tichým Budu jako beránek. Slibu tomu hodlám dostát, Jakživ nikdy stopou kráčet Zikmundovou. Avšak,“““ praví Vstav a vyzdvihuje pravou Ruku k nebi, „„„nastane-li Nutnost, ufám v Spasitele, Že ty Zikmundovy tlupy Marně budov dorážet 95 Na tvrz svaté naší věci!“““ A zas sedna: „„„Přemýšlel jsem Mnoho, mnoho o spůsobech A prostředcích válečných, Též i o tom, zdali bychom, Jestli Zikmund nepovolí, Neměli si vyhlídnout Krále svého na východě, Leč je na to ještě času.“““ Ozve se Jan z Jesenic teď: „„„„Srovnávám se se Žižkou. Vždyť jsme na vysokých školách Tázali se mistrů, zdali K osvobození Božího Slova dovoleno, zbraní Začít boj? A jaká byla Odpověď, o kteréž také Slavně pojednal Jakoubek Z Stříbra ve zvláštním traktátu? Že se nemá slovo Boží Mečem šířiti a ohněm, Jak to činil Mahomet; Anobrž že dovolena Obrana jen z potřeby.““““ „„Ke všem šlakům se všemi Těmi traktáty!““ Jan Roháč Z Dubé naň se oboří. „„Jimi nepřijdeme nikdy Ku předu. Nuž, bratře Žižko, Vzchop se, vzhůru do boje!““ 96 „Já se držím přísloví: Pokud železo je horké, Kuj!“ doloží horující Mikuláš z Husince. „Pročež, Milý Žižko, vzhůru, vzhůru!“ 5. Hle, tu otevrou se dvéře, A v síň vstoupí uryšen Petr Zmrzlík ze Svojšína Na Vorlíku, se svou chotí Annou. „Vítejte nám!“ vece Žižka, vstana s ostatními. „Ale proč takovým kvapem?“ „„Poslyš, Žižko!““ Zmrzlík na to. „„Od západu, jak jsem zpraven Přišedšími odtamtud, Táhne vojsko na Hradčany A na Malou Stranu.““ „„„Jaké Vojsko?“““ ptá se Žižka, ptají Ostatní se žádostivě. „„Královské,““ zní odpověď. „„Co Vám dále vědět třeba, Vylíčí má maňželka.““ 97 „„„„Ano, vše Vám věrně řeknu,““““ Jme se tato vypravovat Hlasem vážně povýšeným, Se zrakoma jiskřícíma, „„„„Byste všemu srozuměvše, Jednali co podobojí! Před malou jen bylo chvílí, Co mě k sobě povolati Dala královna, a takto Ke mně mluvila: Obzvláštní Od Zikmunda švakra přišla Nařízení. Malá Strana A Hradčany obsazeny Budou vojskem královským. Já jsem nucena, své sídlo Zaraziti na Hradčanech. Nelze již mně déle ručit Za budoucnost. Znám smýšlení Vaše, Anno! jak i chotě Vašeho. Pročež Vás oba Propouštím, abyste volně Vedlé přesvědčení svého Činit mohli. Co se týče Mé osoby, složit hodlám Vládu v ruce švakrovy. A pak podala mi z skříně Tuto točenici z perel, Již mám kolem šíje, řkouc: Pomněte při těchto perlách Těch slz, Anno! ježto tiše Budu plakat. A tím sedla 98 Do vozu, a cválem jela Na Hradčany.““““ „„Nuže, Žižko! Jak teď?““ táže Mikuláš se S Roháčem. „Teď rozhodnuto!“ Zvolá Žižka. „Ač jsou síly Naše ještě slabé – k dílu! Déle prodlít byl by hřích. Svobodná má býti Praha, Svobodná zem naše celá. Ode jha tyranství, jméno Národu českého, jméno Husovo být oslaveno! Poslyšte, jak uzavřel jsem U sebe! Na Vyšehradě Budou dnes nás nejmíň čekat. Brzy noc – noc chmurná. Jděte Tedy úkradí, a zvete Měšťany, jak novoměstské, Tak i staroměstské, již se Snadno přidají mně k vůli, By se z ticha sešli, a pak Povedu je ke kolébce Království našeho. Ještě V tu noc musí Vyšehrad Náš být, a až desátého Listopadu sesílení Budem naším jarobujným Venkovem, pak – na Hradčany!“ 99 Čtvrté skupení.
[101] 1. Zlá věc, když se mezi sebou Sváří vojevůdcové. Časně ráno na hradčanských baštách potkali se Čeněk Z Vartenberka a pan Oldřich Rožmberský. „Ptal jsem se Vás Včera, hned po příchodu svém,“ Oldřich k panu Čeňkovi, „Zdali Vyšehrad je dosti Opatřen, a Vy jste řekl: Ano, a že v každé ráno Z tamějších děl znamení nám Bude dáno, že tam všechno V pořádku. Leč dosaváde Neslyšel jsem žádné rány.“ „„Nebuďte tak netrpěliv!““ K němu Čeněk z Vartenberka, „„Vždyť se sotva rozednívá. [103] Ostatně co může dovést Proti našim ozbrojencům Tato holota měšťáků A sedláků a mizerných Dělníků a nádenníků!““ „Dobře byste měl, jen kdyby V čele nestál onen Žižka, Z jehož oka jednoho Vzdor nám hrozí tří set ďáblů. Pomněte přísloví, pane: Nebezpečnější je stádo Jelenů vedené lvem, Nežli stádo lvů vedené Jelenem.“ Posměšně na to Čeněk: „„Zdá se, že se hrozně Obáváte toho Žižky.““ „Kolik na něm, ukáže se, Až boj vzplane,“ vyjede si Rožmberský na Čeňka. „Zatím, pane z Vartenberka! Radím, byste Žižkovy Nepodceňoval schopnosti Vůdcovské, a té své ne tak Přeceňoval. Obávám se Žižky, proč bych nepřiznal se, Ač ho více nenávidím Pro povahu jeho vzdornou, Nenávidím přes to, že jsem 104 Podobojí horlivý, A ne jeden z tak nazvaných Mírných, o nichž neví se, Zdaž jsou živi čili mrtvi.“ „„Ha,““ vzkřikne tu Čeněk zlostně, „„Jaká narážlivá slova!““ Leč se rychle sebrav: „„Dosti Naostřených, jedovatých Řečí, pane z Rožmberka! Přesvědčím se, zdali ještě V držení jsme Vyšehradu. Jsme-li však – a že jsme, jistá Věc – tož budu žádat jmenem Královským, abyste umlk’ A mne dle své povinnosti Poslouchal.““ Tím odebral se. Oldřich, za ním hledě, vece K sobě: „Jmenem královským! Jak ten hlupec nadýmá se, Že je trůnu královskému Nejbližší! Než nemysliž si Ve zpupnosti své, že dlouho Státi budeš na tom místě, Co jen sluší Rožmberkům! Nerovnají-li se statky Rožmberské královstvím? Nesměl jeden z Rožmberkův Ucházet se o královnu Českou, a nepojal v skutku Za svou cboť ji? Z Rožmberkův 105 Jeden jsem i já, a tedy Hoden býti nejbližší Trůnu královskému, jejžto Rod můj může podpírati, Jako horstvo nebesa. Varuj se! Na sopečné jsi Půdě vystavěl své bydlo, A to stkví se, domýšlí se Stkvít se věčně; najednou však Počne sopka vřít, a bydlo, Ha, ha, ha! se sesuje.“ 2. Ihned vyslal špehýře své Čeněk z Vartenberka, aby Vyslídili, jak se věc má S Vyšehradem. Ale jakou Přinesli mu tito zprávu!: Vyšehrad že v minulé byl Noci Žižkou obsazen, A že Nové, jak i Staré Město k nejrozhodnějšímu Připraveno odporu. Čeněk skřípl zuby, Oldřich Z plného se hrdla smál, A tak vojevůdcové Ještě hůř se rozkmotřili. A již třetí osvěcoval Prahu den po noci oné, 106 Co se Vyšehradu zmocnil Japný Žižka. A na Novém Tak i Starém městě všechny hospody a krčmy plny Byly nejen domácího Lidu, než i venkovského, Valně přihrnuvšího se K desátému listopadu. A z těch hospod a z těch krčem V každé vládla nadšenost, Zjednocenost srdcí, myslí, A zpěv zněl a hudba k zpěvu. V jedné hospůdce na Novém Městě seděl Pražan se svým Kmotrem venkovanem, též i Pražané a venkované Jiní seděli tam, Bachor, Spáček mezi nimi. „Div to,“ Ujišťuje onen kmotra Venkovana, „pravý div to, Co náš Žižka v oné noci Vyved’, nade lva jsa chrabrý, Spolu chytrý, jako liška!“ „„Spusťte tedy jednou!““ dí ten. „„Vyličte nám venkovanům, Co jsme při tom nebyli, Všechno, jak se v pravdě dělo!““ „„Vypravujte, vypravujte!““ 107 Ostatní tu venkované Jedním hlasem křičeli. „Nuže, slyšte!“ jal se onen Zase mluvit. „Žižkovi Záleželo na tom, aby Z Vyšehradu a tam z Hradčan Nemohli nás dostati Mezi kleště. Takovému Nebezpečí že se musí Bránit, nahlíd’ okamžitě. Tedy hned v noc po tom, když se Královskými obsadily Hradčany, nás svolat kázal. Ochotně jsme stavili se. Jedni z nás, nejzpůsobnější, Měli hradby vyšehradské Tiše zlézti, děl se zmocnit, Aby vypálit z nich nelze Bylo, a pojednou spustit Ze vnitřku most zdvihací. Druzí měli mezi tím se Přikrást k bráně tvrze, a pak Po spuštěném mostě vniknout. Nebojte se, přimlouval nám Žižka, královské posádky! Vím, že na útraty naše Ráda hýří, pozdě vstává, Časně líhá. Ostatně Čirá tma nám pomůže. A tím ku předu jsme táhli V noci, jako mlčenlivé 108 Stíny noci samé, Žižka S námi. Nahoru se lezlo, Jak to líčí stará píseň: Drva vložichu na rámě, Přieč i v délie spevnichu úžemi, I podstavichu sebe-dle dřevce. I vzskočichu muži na sie drva, Rozložichu kopie po ramenú, Spěchu úžemi. Vzskoči řad třetiech na vteré, Čtvrtých na třetie, I pátých až k vrchu ku hradovu. Stráže spaly, jak to Žižka Předpověděl, spala vůbec, Chlastem zpitomělá, celá Posádka, a tak po krátké Seči zdařilo se všechno, Co a jak nařídil Žižka – Ajta, Vyšehrad byl náš!“ „„Sláva Žižkovi! Ať žije!““ Vzeznělo teď ze všech hrdel, Bandasky se přistrčily, A vždy z nova vznělo: „„Sláva Žižkovi! Ať žije, žije!“ Když se bylo utišilo, K vypravovateli vece Spáček: „„Zmínil jsi se o tom, Že zvlášť byli vyvoleni, Jižto měli zdi zlézt. Ale Zapomněl jsi přidat, že Ty's 109 Mezi nimi byl, i že’s byl Na zdi ze všech nejprvější.““ „Vlastní chvála nevoní,“ Praví onen. „Vím však, Spáčku, Kam Ty biješ. Záleží Ti Na tom, abych všem zde hlásal, Že’s byl druhý po mně na zdi. Neboť dříve nepožíval’s U nás dobré pověsti Pro své kališnictví skryté A chlebení na radnici. Leč teď jsi se očistil, I nebudeš nouzi tříti. Vždyť jsme bratři s tělem, s duší, Kdo co má, s druhým se o to Dělí z upřímného srdce. Naše bratrství ať žije!“ „„Naše bratrství ať žije!““ Vzeznělo tu ze všech hrdel, Bandasky se přistrčily, A zas zvoláno a zase: „„Naše bratrství ať žije!““ „Věru, je mi mezi Vámi Volno, jak se patří,“ dí teď Kmotr venkovan, „a mnoha Jsem se dověděl. Jen toho Ještě nevím, zdaž tam bratr S tím panderem požehnaným,“ Ukazuje na Bachora, 110 „Také mezi těmi byl, Co zdi vyšehradské zlezli?“ Všeobecný strh’ se smích. Ale s velkou důstojností Povstal Bachor a tak mluvil: „„Známo je, že býk nemůže Lítat jako orel, nebo Jako vrabec. Též je známo, Že vůz nákladní nemůže Do vrchu tak snadno jeti, Jako lehký kočárek. Z toho jde, že já jsem mezi Těmi byl, již měli úkol, Po zdvihacím mostě vniknout. A ten úkol dodělal jsem Statečně. Most vyplňuje Břichem svým, zůstal jsem na něm Stát poslední, aby nikdo Z nepřátel jím nemoh’ prchnout. Že se nikdo neobjevil, Protože buď pobiti Neb zajati byli všichni, Tím, já, bratři! nejsem vinen.““ „„„Kloudně věc svou provedl jsi,“““ Křičí všichni posluchači Se smíchem a připíjejí Jemu volajíce: „„„Sláva Tobě, jenž jsi most vyplnil Břichem svým! Hleď jenom, abys 111 Konečně svou obsáhlostí Nerozrazil všehomíra!“““ Avšak v povyku tom vstoupí Barbora, ctihodná tato Polovice Bachorova. „Blaze mi,“ zvolá, „že Tebe Nácházím zde, Bachore! Chceš-li mařiti čas déle Žunkáním a žvastáním, Kdežto náš Jan ze Želiva, Nadšený ten sluha Páně, Pod širým již počal nebem Živé slovo Boží hlásat Lidu všemu a obzvláště Chrabrým bojovníkům Božím?“ „„Vzhůru!““ ozvou se tu hlasy, „„Vzhůru! Horlivec již počal Kázat. Spějme, abychom ho Uslyšeli!““ Hle, a všichni Z hospůdky se vyřicují – Nejprvější ze všech Bachor, Manželky by nepopudil. Ale paní Barbora Ještě trochu pomeškala, Zbožně podívala se Do bandasky manželovy, Zdaž tam nezbylo nic pro ni, A když nalezla, že ano, Vypila vše do kapky, A pak též šla na kázání. 112 3. V dolním Novém městě v prostém Obydlí Žižkovy tetky Byla Anna ze Frimburka Spolu s Evou. Neb v tom čase Nebezpečném Žižka onu Čackou paní poprosil, Aby starou tetku jeho V ostříhání drahé dcery Podporovat ráčila. A co tetka právě byla Zaměstnána hospodářstvím, Nezahálela snad Anna, Ni spanilá Evička: Přichystaly starostlivě Obvazky a cupaninu, Balšam do lahviček, vůbec Čeho třeba pro raněné. „Ach jak hrůzyplná doba!“ Vzdechne Eva. „„Jest to přechod Z tmavé noci k dni světlému, Z tuhé zimy k předletí,““ Odtuší jí na to Anna. „„Musila ta doba přijít, Měla-li nám nastat, spása. Pročež snášejme radostně, Co nám bude uloženo, 113 A doufejme v pána Boha, Že nám neuloží více, Než nám snášet bude lze. Vím však, co Vás vlastně souží, Otec Váš mi všechno svěřil. Nejistota souží Vás, Co se děje s vyvoleným Vaším, s Ondřejem Roháčem Z Dubé.““ „Víte, paní vážná – Přec snad všechno nevíte!“ Vece Eva. „Co mě vlastně Úží, co mé srdce svírá, Jakoby kol něho těsněj Vždy a těsněj had se vinul, Toť jsou slova, ježto otec Prones’, když jsem přiznala se Před ním k lásce své. Jak, pravil, Kdyby někdy já a Ondřej, Nedospělý jun to ještě, Setkali se v boji? – Bože, Pomýšlím-li na to –“ „„Což pak Nedověřujete, že je Ondřej vřelým podobojím, A upřímným přívržencem Otcovým?““ táže se Anna. „Dověřuji. Jakby jinak Byl on moh’ mně zmíleti! 114 A přec varující slova Otcova jakési v prsou Vzbuzují mně obáváni. O, v té době zmatku plné, Nebylo by možná, žeby Členy nespolehlivého Stavu svého moh’ být zmámen?“ „„Nuž, a dejme tomu, žeby Se tak stalo, co Vy, potom? Moudrý vždy je připraven Na nejhorší.““ „Ach, potom bych,“ Zvolá Eva zoufale, „Lásku svou vyrvala z srdce, Však i srdce z těla svého!“ V tom se klepe na dvéře, Hle, a nečekav, ažby mu Dáno bylo dovolení, Vrazí jinoch, v brnění, Jak se zdá, přišedší z cesty. „Nebesa!“ vykřikne Eva, Uleknuta, ale spolu Utěšena ve své strasti. Byl to Ondřej Roháč z Dubé. Anna kyne Evě, by se Do pokoje vedlejšího 115 Odstranila, a pak slušně Obrácena k Ondřejovi Ptá se: „Co je Vaše přání?“ Toužebným za Evou hleděv Okem, Ondřej teď se klaní Anně z Frimburka a mluví: „„Víte as, vznešená paní! Že jsem v službě na zájezdy Vyslán byl. Tu najednou mne Divné došly zprávy. Dychtiv Vědět, jak se věci mají V pravdě, cválem vrátil jsem se Se svou četou, hle! a nový Jeví se mi svět, ohromný Převrat, že jsem nad tím strnul. Nalézám dva nepřátelské Proti sobě ozbrojené Tábory. Velel jsem četě, V úkrytu by čekala, Až bych řádně obezřel se. Neodolatelnou mocí Pudilo mě k Evě, k této Čisté duši beze skvrny, By mně z vnuknutí svatého Přímo řekla, kam se vrhnout, Kterou kráčeti mám cestou. S tíží doptal jsem se sem. Avšak vida, že mi sotva Bude přáno, rozmlouvati S drahou Evou, obracím K Vám se, paní vznešená! 116 Jíž jsem naučil se vážit Sobě nanejvýš. O buďtež Mně v té noci osudné Hvězdou průvodní! O raďtež, Raďtež zmatenému, aby Nezabloudil, povinnosti Na se vzaté nerušil!““ Pohnuta tou řečí, Anna Vylíčila Ondřejovi Všechno věrně, co se dělo Mezi ní a královnou. Pozorně doslyšev zprávy, zvolá Ondřej teď: „„Ha, již se Nerozpakuji, neváhám! Ku své četě pospěji, A s ní k Žižkovi se přidám!““ Tím z pokoje odkvapí. 4. A kde Žižka? Žižka čeká V opuštěném novém zámku Václavově u Kundratic, Čeká na přátely, jižto K desátému listopadu Do Prahy zavítat mají. Smutně prochází se v síních, Kde ho všechno upomíná Na Václava ubohého. 117 „Vytrhni se z myšlének svých!“ Vece k němu prachatický Purkrabí Mikuláš, jenž mu Kráčí po boku, co zatím Starší Roháč z Dubé číhá U okna, zdaž nespatřil by V dáli čekaných spojenců. „Nehleď zpět již, ku předu hleď, Abychom ku předu přišli, Jak šíp letí, koule letí, Až uhodí do terče!“ „„Hoříš netrpělivostí, A máš dobře,““ Žižka na to. „„Pernou práci, přenáramnou Jest nám vykonat. Utoňte Tedy bolné city v hloubi Srdce mého! Vždyť as Václav S výše jiným okem na mne Zří, než dole na té zemi!““ A obrácen k Roháčovi: „„Nevidíš-li ještě nic?““ „„„Nic,“““ zní odpověď. A pak Žižka zase k Mikuláši: „„Musí věru přijít touto Cestou, jestli naši posli S nimi neminuli se, Nebo jestli zadrženi Nebyli panskými tlumy, 118 Kteréž všude plahočí se. Pravím Tobě, brachu! nutno, Bychom něco vymyslili, Čím by lze nám bylo, jejich Železným vzdorovat řadám. Poslyš! Na sta hradů strmí V naší zemi a poskytá Možnost, výpady z nich činit, Anebo v ně utéci se; Leč jsou nepohyblivé. Co, kdybychom vymyslili Pohyblivé, hrady z vozů, Jak jsou u našeho lidu V obyčeji?““ „„„Tam se zdvíhá Prašný oblak!“““ zvolá teďky Roháč. „„„Jsou to oni, jsou to! Již je vidět prápory, Slyšet trub a kotlův hlahol. Jsou to, jsou to!“““ „„Chvála Bohu, Že k nám šťastně dorazili!““ Volá Žižka, Mikuláš. A již, ssednuvše s svých ořů, Vrazí do síně pan Břeněk Švihovský, též horlivý to Přívrženec Žižkův z řady Velmožův, vždy veselé jsa 119 Mysli, a pak rytíř Chval, Rytíř Kuneš s jinými. Všeobecná byla radost, I nechtělo ukončit se Vítání a objímání, Líbání, tisknutí rukou, Až pak Žižka ptá se: „Co jste Prodleli tak dlouho, bratři? Potkala Vás nehoda?“ „„Tak jest!““ Břeněk odtuší. „„My zde, Žižko! z Plzně, z Klatov, Z Domažlic a ze Sušic, Spojili se v Žinkově, Přišli potom bez úrazu Do Březnice. a odtamtud Ke Knínu. Tu na pravém však Břehu Vltavy volání O pomoc jsme uslyšeli. Tam hromádka, od Ústí Nad Lužnicí táhnoucí K Praze, srazila se s Petrem Ze Šternberka, s Janem Ptáčkem, A s jinými ještě pány, Jichžto voje obnášely Na třináct set mužův. Ihned Poslali jsme ohroženým Posilu; leč nežli tato Probroditi mohla řekou, Oni podlehli, a byli Dílem pobiti a dílem 120 Jati, velmi málo jen z nich Vyvázlo. Tu vítězstvím svým Pyšen, Petr ze Šternberka Vyzvati dal naše, aby Poddali se. Ale tito, Rychle kamennou se hrází Ohradivše, dodrželi, Až moc naše hlavní řeku Přeplavila. Aj tu zašla Panu Petru ze Šternberka Všechna chuť, největším kvapem Prch’ on. My však na bojišti, Krví zbroceném, rozbili Stany, slyšeli mši svatou, A pobožně pochovali Padlé. Na to hnuli jsme se Zase ku předu, již posly Vedeni Vašimi, přešli V noci pak u Jilového Sázavu, a jsme teď tady U Vás, milí bratři!““ „„„Teda U Knína se prvá v poli. Prolila krev mučennická!“““ Volá Mikuláš. „„„„A křičí K nebesům za pomstu!““““ volá Roháč. 121 „I má pomstěna být!“ Volá Žižka. „Svláčím s sebe Bílé roucho útrpnosti, V krvavý se krunýř pomsty Odívám. Již bez ohledu Jiného jen k Božímu chci Zákonu zřít. Boží zákon Buď až do smrti mým heslem! Zákonu Božímu hodlám Průchod zjednati a platnost, Byť i pekelné se moci Samy shlukly proti mně! Nuže, bratři – neboť silni Jsme teď dosti – na Hradčany!“ 122 Páté skupení.
[123] 1. Jakou září plaje Petřín, Plaje Malá Strana, plají Hradčany, plá celá Praha? Vždyť noc jesti, zlaté slunce Zapadlo již dávno. Chce-li Slunce, v této době zmatku Samo pomateno jsouc, se vrátit, A po nebeském blankytu Drahou kráčet zpátečnou? Ne, toť není zlaté slunce, Kteréž by se chtělo vrátit, A po nebeském blankytu Drahou kráčet zpátečnou: Plameny to tvamorudé, Vyšlehující na Malé Straně ze Saského domu, Též i z arcibiskupského Paláce naproti němu, I z kláštera Tomášského. [125] K tomu slyšet se všech věží Tlouci na poplach, hřmot zbroje, Ryk a vřavu zápolících, Trub a kotlův divý hlahol, Střelbu z ručnic, hromobití Z zkázonosných hrubých děl. Žádáte-li dozvědět se, Co to znamená, tož vězte, Že rek Žižka činí útok Na Hradčany. Nadarmo dal Čeňka z Vartenberka vyzvat, Aby odtáh’, a mu říci, Kdyby královna snad přála, Zůstati, že slušně bude O ni staráno. S úšklebkem Odpověděl zpupný Čeněk. Ha, tu rozlítil se Žižka, Velel svým kamenným mostem A koráby obořit se Na nepřátely na levém Břehu Vltavy, a tito, Hrozným vpádem donuceni, Couvli, couvali vždy více. I nezbylo také proto Jim, než ustupovat, že se Rozdvojených vůdcův jejich Nesrovnaly rozkazy, Kdežto Žižka svými vládl, Jako duše údy těla. 126 A boj trvá od rána již Do noci, do pozdní noci. Hu, a slyšet se všech věží Tlouci na poplach, hřmot zbroje, Ryk a vřavu zápolících, Trub a kotlův divý hlahol, Střelbu z ručnic, hromobití Z zkázonosných hrubých děl. 2. Z okna zámku hradčanského Něžná Žofie se dívá Dolů na plamenné moře, Jehož vlny nelítostně Zaplavují Malou Stranu. „Ha, jak hrůzyplný pohled!“ Vzdechne z hlubin svého srdce. „Kdybych měla Neronovu Povahu, tož bych se mohla Těšit, rozplývat se slastí; Ale tak bol nevýslovný Oči moje naplňuje Slzami jen hořkými. Ach, jak požár víc a více Stkvělých stavení sežírá, A svůj zásvět krvavý Rozestírá dál a dále! A to ječení, ten hukot – Strašný musí zápas býti! Kolik životů jím zhyne, 127 Kolik zbude zmrzačených! O ty noci plná stesku, Zármutku a úpění, Jak hluboké rány ryješ V Prahy čarokrásnou tvář!“ „Pryč, pryč, odtud!“ zvolá nyní, „Již mi nelze divadlo to Déle snést,“ a ukryje se V nejvnitřnější komnatě. 3. S onéno Vltavy strany Na břeh pravý převážejí Ranění se bojovníci, Přátelé a nepřátelé Pomíšení. Ach tu slyšet Z lodí mnohé naříkání, Stenání i proklínání! Sem tam v lodích protivníci, Ku smrti již blízcí jsouce, Rvou se ještě mezi sebou; Sem tam zase, jižto prvé Nechtěli se jinak smířit, Smiřují se po přátelsku. Ale kdo jsou ty dvě paní, Co zde na břehu, na pravém, Obcházejí starostlivě Mezi raněnými, tomu Tu, jinému jinou službu 128 Nutnou prokazujíce? Anna je to a s ní Eva. Arci že se také ptají, Jak se vede jejím milým, A nic nemilého o nich Neuslyševše, radostně Pokračují v práci své. Není v životě tom jinak, Než že k nejopravdovější Věci někdy přidruží se Směšná. Na Vltavy pravém Břehu, více dole, také Mnohomluvná Barbora, Ctihodná to polovice Bachorova, chodila, Pátrala, zdaž manžel její Též by mezi raněnými Nebyl, co se převáželi. A když nebyl, a jí nikdo Bližší o něm nemoh’ zprávu Podat, z netrpělivosti Skočila do jedné z lodí, Která právě na břeh levý Zpět se brala, aby sama Jistoty se dopídila. Přistavši tam, bloudí, hledá, Na bojovní nedbajíc hluk; Ha, tu z nějakého koutu Vnikají do uší jejích Tato slova: „Běda tomu, Na koho naložil osud 129 Také břímě, jaké na mne, Že se zprostit jeho nelze!“ „„Bachore!““ Barbora vzkřikne. „Barboro!“ vykřikne Bachor. „„Co pak se ti přihodilo, Že tu ležíš, jako pařez?““ Táže Barbora se. „„Jsi-li Poraněn snad, ubožátko?““ „Nejsem, nejsem, má dušinko!“ Bachor na to. „Anobrž V zápalu jsem boje klopýt’, A teď nemožno mi vstáti, Jak se válím, jak se nutím; Prožluklé mé břicho, to mi Překáží v tom.“ „„Pomohu Ti,““ Vece Barbora, „„však prvé Musíš na to přisáhat, Že již nikdy urážlivě Neopomeneš mne, abych Jazyku si neukousla.““ „Přisáhám,“ povzdechne Bachor. Hle, a Barbora, jsouc těla Mohútného, Bachorovi Pomáhá dřív na kolena, 130 Pak jím trhne, že již stojí, Jako dub. „Pochválen budiž Pánbůh! Sláva Tobě, ženko!“ Výská Bachor. A občerstviv Údy své a duši svou Z Barbořiny kabely, A objímav s políbením Tu svou drahou polovici, Spěchá znova do boje. Jen ať znova neklopýtne! 4. Skoro půlnoc, hu! a ještě, Ještě slyšet se všech věží Tlouci na poplach, hřmot zbroje, Ryk a vřavu zápolících, Trub a kotlův divý hlahol, Střelbu z ručnic, hromobití Z zkázonosných hrubých děl. Žižka, mocný palcát v mocné Pěsti, všude mezi svými, Obezřelý, neunavný, Přimlouvaje, domlouvaje, Všechněm srdce dodávaje Hrdinským příkladem vlastním Kdežto královští znenáhla Ochabují, umdlívají. 131 Čerstvé síly sebrav, vrhá Teď se Čeněk z Vartenberka Hradní branou západní Dolů tam, kde Ondřej Roháč Poroučí. „Hotovi budtež!“ Volá Ondřej k oddělení, Svému. „Vylejtež z orudí Prsou svých teď všechnu bázeň Až do kapky nejdrobnější, A ji naplňte smělosti Mladým vínem. Vizte, nový Oblak bouřlivý se valí S Hradčan dolů, přímo na nás! Buďmež vichrem a na všechny Rozptylmež jej strany!“ Davy Srazí se. „„Nejste Vy Ondřej Z Dubé?““ křičí Čeněk zlostně. „Tak jest, pane Čeňku!“ na to Ondřej. „„Tož Vám jmeno zrádce Ve tvář metám nestydatou, Jenž se odvážíte čelet Proti Žofii a králi!““ „Nečelím,“ odtuší Ondřej, „Proti jinému, než proti Vám, co škůdci národu, Pročež jmeno zrádce metám Ve tvář nestydatou Vaši!“ „„Hochu, slov těch zažijete Smrtí!““ „Záhuba Vám!“ Ondřej. A již strašně zápasí. 132 „„„Na pomoc bratrovci svému!“““ Velí Žižka Roháčovi Staršímu. I spěje tento Na pomoc bratrovci svému. „„„„Opřete se ještě silněj!““““ Volá k Ondřejovi. „„„„Já jsem S Vámi!““““ Ajta, a pan Čeněk Z Vartenberka musí couvat, Musí zpátky na Hradčany. Vrhne teď se, čerstvé síly Sebrav, Oldřich z Rožmberka Hradní branou východní Dolů na sbory, jimž bodrý Břeněk Švihovský poroučí. I ač Břeněk, co jen možná, Namáhá se odolati, Musí ustupovat. Ha tu Ryčí Oldřich z Rožmberka: „Jako stádo úzkostlivých Ovcí před sebou Vás ženu Do Vltavy, by Vás všechny Vlny její pohltily.“ „„Slyšel’s,““ volá k Mikuláši Svému Žižka, „„jak se Oldřich Z Rožmberka chlubí? Nuže, Medvěde Ty ze Šumavy, Na psa toho ovčáckého!““ 133 Ihned Mikuláš z Husince S bodrým Břeňkem pojí se, Ajta, a pan Oldřich musí Couvat volky nevolky, Musí zpátky na Hradčany! Mocný palcát v mocné pěsti Žižka všude mezi svými, Obezřelý, neunavný, Přimlouvaje, domlouvaje, Všechněm srdce dodávaje Hrdinským příkladem vlastním, Kdežto královští znenáhla Ochabují, umdlívají. 5. Z okna zámku hradčanského Žofie se dívá zase, Vidí vojů Zikmundových Porážku a mluví k sobě: „Což, kdyby ty voje byly Zvítězily, bych se mohla Těšit z jejich vítězství? Nikoli! Trub jejich jásot Zvučel by v mých uších, jako Při pohřbu žel pozounů. Ale všechno ukazuje K tomu, že udělám lépe, K odchodu když přichystám se, Než kdybych se přichystala 134 Ke slavnosti vítězné. S Bohem tedy, s Bohem, drahá Země česká! Rozená jsem Němkyně sic, avšak Tvoje Strasti, Tvoje útrapy Cítila jsem v srdce hloubi. Snažila-li jsem se marně, Upravit Ti stav šťastnější, Bude přec mou těchou, že jsem Chtěla Tobě upravit jej. O jedno teď, o poslední, Pokusím se ještě. Půjdu K Zikmundovi, vrhnu k jeho Kolenoum se. Ach, on Tebe Nezná, ať Tě pozná mnou! Ach on Tebe nemiluje, Ať se učí milovat Tě Mnou! Nezdaří-li ni to se, Tož trp rekovně. I vzejde Tobě někdy spásy den, A noc, jež Tě nyní tísní, Uprchne před jeho září.“ Ejhle! tu v síň vrazí Čeněk Z Vartenberka s obnaženým Mečem jako bez sebe. Stud a vztek se potýkají V jeho tváři. „„Proklat budiž Osud, jenž mě stíhá!““ zvolá. „„Způrci vítězí. Jsem vázán Rozkazem císaře pána, Abych o jistotu Vaši, 135 Královno! se postaral Co nejbedlívěji. Pročež, Ač bych raděj pochoval se V rumě toho hradu, prosím, Byste branou severní Ráčila mnou dát se vyvést Na svobodu, co pan Oldřich Z Rožmberka uchrání nám Ústup.““ „Tak daleko tedy Došlo?“ praví Žofie. „Toť ten věnec vavřínový, Který jste si upletl Pýchou svou a dychtivostí Po trápení, po trýznění, Po utlačování lidu? Přesvědčil jste se as, že je Jiné bojování, když se Shlukne laje, než když mužně V zápasy jde celý národ. Nepotřebuji se věru Způrců, o nichž jste se zmínil, Bát a mohla bych zde zůstat Bez starosti. Odtáhnu však S Vámi, abych švakru řekla, By si jindy ráčil zvolit Lepší rádce, lepší vůdce. Pane Čeňku, ku předu! 136 6. Noc již prchla, slunce vzchází Zvyklou drahou v plné záři, Jakoby nic netušilo O tom, co se dělo v Praze. A na rumě Malé Strany, Na ssutinách začazených, Žižka stojí, kolem něho Všichni bratři kališníci, Jižto zbyli z kruté seči. A k nim Žižka jme se mluvit: „Díky Vám, krajané, bratři! Kolik na mně bylo, myslím, Že jsem učinil. Výsledek Přičítám pomoci Vaší, Přičítám pomoci Boží: Praha jestiť v našich rukou. Avšak, čeho jsme se dosud Dožili, zdá se mi pouze Předvojem být událostí Na nás čekajících. Neboť Řím a císař německý, Toť jsou moci, do nichž smíru Nadíti se tak nesnadno, Jak nesnadno nadíti se, Že by někdy had šel hřát se Na ledě. Pročež Vám pravím: Čist náš budiž úmysl, Čist, jak peří labutí! Spasení jen naší svaté 137 Víry, obnovení jen Cti našeho národu Buďtež naším cílem! Toho Abychom však dosáhli, Třeba, by v nás obětavost, By v nás láska bratrská se Roznítila, rozohnila. Nic nám nebudiž tak milé, Nic tak drahé, čehož bychom Nevzdali se za svou víru, Za svůj národ bez rozpaků, Bez váhání, a jak pevně Zrna žuly spojena jsou, Tak my buďmež spojeni Nerozlučitelně! Jeden Každý z nás za všechny, všichni Za jednoho každého! Přisáháte na to, bratři?“ „„Přisáháme, přisáháme!““ Jeden hlas vzní ze všech hrdel. „Amen!“ končí Žižka. „„Amen!““ Ze všech hrdel jeden hlas vzní. 138 Druhé oddělení.
Bitva na Vítkově. Historicko-epický obraz v sedmi skupeních.
[139] První skupení.
[141]
1. Brzy na to, co byl Žižka Prahu vysvobodil z rukou Pana Čeňka z Vartenberka, Jak kdys podlé staré písně Chrabrý jinoch vysvobodil Milenou svou holubici Z rukou vraha Zbyhoně – Brzy na to uved’ mladý Ondřej Roháč z Dubé, všecek Opojen jsa slastí, lepou Evu, dceru Žižkovu, Ve svůj hrad co manželku svou. Hnulo v prsou Žižkových se Sice něco tajemného, Co jej vystříhalo, aby Evy nedal Ondřejovi; Nechtěl však rozhodné vůli Dceřině se neustupně Opřít, nechtěl dílem také Ondřejovi nevděčen být [143] Za udatnost, kterouž tento Napomoh’ mu k vítězství. O jak sladké, sladké časy Trávili v úkrytu hradním Oba noví manželové! Neděle jim uplývaly Jako dny a dny zas jako Hodiny a hodiny zas Jako okamžení. Pro ně Nebylo žádného času, A svět okolo nich mizel Před nimi, i zdálo se jim, Že jsou ve světě jen sami, A to v nejblaženějším Světa sídle – v nebesích. Přejme jim tam květistého Toho jara manželství! Kdo ví, jaké po kratičkém Jaře na ně oboří se Bouřky letní, a jak trpké Přinese jim ovoce Podzim, až snad oba potom Hrůzou zimní ustrnou! 2. V prostranné hospodě pražské Seděli při jednom stole Měšťané, při stole jiném 144 Vojínové vartenberští. „Vojínové Vartenberští?“ Tážete se. „Vždyť rek Žižka Vypudil je všechny z Prahy, Zprostil Prahu žoldnéřů těch Zikmundových.“ Poslyšte jen, Co měšťané mezi sebou Hovoří, a nabudete V brzku světla ve věci. „Musel věru,“ praví jeden Z měšťanů, „ďas sám to být, Který naší obci rozum Zmátl. Praha byla naše, Praha, hlava české země, A přec po vítězství takém Započali vyjednávat Se Zikmundem ze samého Strachu před ním. Nad čím Žižka Tak se rozpálil, že odtáh’ Se všemi sstoupenci svými, A že as nám pomoci své Nepropůjčí nikdy již.“ „„A když Zikmund,““ vece jiný Měšťan, „„rozepsal sněm zemský Do Brna, tu strašpytlové Nemohli dost pospíšit si, By se tam mu poklonili. V slavném průvodu při znění Trub a kotlův vjeli v město, Že se Zikmund jim až vysmál. 145 A co pořídili? Zikmund Nechal jich o mnoho déle, Než je obyčej, před sebou Klečet, osypal je potom Výčitkami, hanlivými Slovy, a pak řekl, že nám Milostivým chce být králem, Jestli v Praze odstraní se Řetězy, co zavírají Ulice, a odstraní se Ohrady, co zdělány jsou Proti zámku na Hradčanech, A žádnému mnichu již se Neublíží, krátce, jestli Praha se mu celá vzdá.““ „„„Ha, ha, ha!“““ směje se jiný Zase z měšťanů. „„„I aby Osvědčil, jak milostivým Chce nám někdy králem být, Dal nám za nejvyššího Purkrabího toho pana Čeňka z Vartenberka.“““ „„„„Hrom a Hrky!““““ zahřmotí tu všichni Vojínové, vyskočivše Ze svých židlí. „„„„A co máte Proti panu z Vartenberka? Mlčeli jsme dosti dlouho: Teď se zodpovídejte!““““ 146 „„„Co my máme proti němu?“““ Vzdorně dí ten z měšťanů, Co byl mluvil naposledy, Vstana, ani též se jeho Společníci zdvíhají. „„„Co my máme proti němu? Že nás podobojí dřív již Katoval, a katovat nás Nepřestává.“““ „„„„Lež to,““““ křičí Vojínové, „„„„utrhání Na cti, spolu uražení Majestátu!““““ „Že to není Lež,“ ozve se beze strachu První měšťan, „dokazuje Kutná Hora. Netrvá tam Dosud pronásledování Kališníků, a opírá Se pan Čeněk z Vartenberka Tomu násilnictví, k nebi Volajícímu? Již tisíc Šest set podobojích bylo Upáleno tam, neb sťato, Aneb v šachty vrženo Od havířů papežnických. Již i platí za jednoho Obecného kališníka Kopu grošů, za jednoho Kněze pět kop grošů, jenom 147 Aby vraždydychtivost svou Mohli spokojiti.“ „„A jak V jiných krajinách se děje?““ Jme se mluvit druhý měšťan. „„Neřádí-li Bohuslav Ze Švamberka v Plzeňsku Jako saň, a neprodal-li Racek z Janovic našeho Kněze Nakvasu do Bavor, Kde ho slavně upálili, Mučivše prv spůsobem ho Nejvyhledanějším?““ „„„„Dobře Tak se stalo!““““ hřímá jeden Z vojínů a tasí meč svůj, Co též soudruhové jeho Činí! „„„„Neb Vy podobojí Všichni do hromady nejste Hodni, aby na Vás slunce Svítilo, jste buřičové, Bohaprázdní kacíři!““““ „Hej, to nám, Vy uplacení Otrokové Zikmundovi?“ Vzkřiknou měšťané, tasíce Též své meče, a teď počne Prudká seč, seč krvolačná. 148 3. Ajta Plzni, měst ty slunce, Čímž u podobojích slula’s, Jížto Žižka svěřil se, Když se Praha jemu z bázně Pronevěřila, aj rci, Pronevěříš ty se také? Jásotem jsi přivítala Vítězného reka – teď však? Jak se tváříš zcela jinak, Jak se kaboníš a mračíš, Co přilehlo vojsko k tobě Královské! Ó zdá se mi, Že zlý příklad Prahy tebe Nakazil, i že snad brzy Nejjizlivější se staneš Odpornicí Husitův! Poradu měl v Plzni Žižka S náčelníky svého lidu, Mezi nimiž byl pan Břeněk Švihovský a rytíř Valkoun Z Adlaru, i praví teď k nim: „Dřív již, než pan podkomorní Václav z Dubé k městu přileh’ S voji svými, znamenal jsem Plzeňských k nám nevoli, Proto snad, že všichni vzteklí Kněži papežničtí námi Odsud byli vypuzeni. 149 Vypravil jsem tedy Chvala Řepického k Prokopovi Z Ústí nad Lužnicí, jenž nám Přízniv, aby vypátral, Zdaž bychom nemohli tam si Sídlo zřídit pevné, mocné. Tím však seslabili jsme se, Kdežto Vacka z Dubé voje Valní jsou. Pomoci zvenčí Sotva dostaneme; neboť Mikuláš z Husince, Roháč Z Dubé na jiných jsou místech Dosti zaměstnáni, zeť můj Slaví líbánky své, i je dalek Od nás. Pročež, bratři, Um sbírejte, raďte dobře! Nebezpečí vně i uvnitř Vzrůstá den jak den.“ „„Zvláštní to Příhoda,““ prohodí Břeněk, „„Že dva páni z Dubé drží S námi, jeden však nás právě Obléhá.““ „„„Ba,“““ praví Valkoun Z Adlaru. „„„Leč nebývá to Nyní jinak. Na příklad já Držím se Žižkou a Habart Z Adlaru zas se Zikmundem.“““ 150 „Pravda,“ vece Žižka, „smutná Pravda, že věc naše, ač tak Jistá, svatá, roztrhává I krevnosti svazky. Avšak, Co se týče pánů z Dubé, Jsou dvojího rozličného Původu a též se znaky Liší. Rod, k němužto naši Společníci náležejí, Na východě usedlý, Druhý nad Sázavou. Ale Hleďme k potřebnému! Vaši Radu, bratři!“ „„O poddání,““ Volá Břeněk, „„nemůž žádná Řeč být!““ „„„O poddání,““ volá Po něm Valkoun, „„„nemůž žádná Řeč být!“““ „„„O poddání,““ volá Teďky celé shromáždění, „„„„Nemůž žádná řeč být!““““ „„Zbývá Nám jen,““ tvrdí Břeněk, „„buď se Probít, neb v plzeňských zhynout Ssutinách.““ 151 I tvrdí všichni: „„„„Buď se probít neb v plzeňských Zhynout ssutinách!““““ „Pakli nic Jiného nám nezbude,“ Na to Žižka, „souhlasím. Leč neradno jestiť v boji Všechno najednou hned v šanc dát, Než by jiných dovolených Prostředků se nezkusilo. Dobře někdy, do nepřátel Mlátit jako Záboj, někdy Lépe, chytrosti se chopit Proti nim, jak činil Čestmír. Což, kdybychom s panem Vackem Venku vyjednávali, A to sice jen v ten smysl, Že mu město Plzeň vzdáme, Jestli zcela volného nám Popřeje odchodu se vším, Co je naše? Bratři, suďte!“ „„„Budiž!“““ praví Valkoun. „„„Možná, Že moudrému panu Vacku Víc záleží na hromadě Kamení, než na nás na všech.“““ „„Ale koho k němu vyslat?““ Ptá se Břeněk. „Tebe, Břeňku!“ Odpoví mu Žižka. „Věru, 152 Neznám mezi námi posla Lepšího, než Tebe! Ty jsi Vždycky v dobré míře, vtipné Myšlénky se Tobě rodí V hlavě, a Tvůj hlas již hýbe Srdcem. Nu, co myslíš, bratře?“ Břeněk mlčí. Zdá se, že mu Vyjednavatelství, jež má Přijmout, nelíbí se hrubě. „„Věř mi, Žižko!““ vece nyní, „„Kdybys do pekla mě poslal, Abych vyjednával s ďáblem, Stokrát raděj bych to činil!““ „Vím, co je ti odporné,“ Žižka k němu. „Domýšlíš se, Že se klanět máš a prosit? Mýlíš se v tom. Kdyby dobrá Neprospěla slova, pohroz, Panu Václavovi z Dubé, Nesvolí-li, že z nás ze všech Nedostane živého Ani jednoho, a z Plzně Pouhý rum a pouhý popel.“ „„Teď přijímám!““ volá Břeněk. „Jste-li srozuměni, bratři?“ Ptá se Žižka shromáždění. „Srozuměni!“ jeden hlas vzní. 153 4. Dobře radil Žižka, šťastně Vykonal svůj úkol Břeněk, A již táhne Žižka se svým Skrovným vojskem k Prokopovi Z Ústí nad Lužnicí, by snad Tam si zřídil sídlo pevné, Mocné. Rci, Václave z Dubé. Co jsi spáchal, že’s vyváznout Žižkovi dal z hrozné tísně? Netušil’s, zpozdilý vůdce, Jak veliký, ohromný duch Hostí v prsou Žižkových? Hej, kdybys byl sevřeného V Plzni obra zadusil, Kdo ví, jaký obrat by Kališnická vzala věc! Zdá se však, že omámil Tě Věčný osud, jenžto Žižku Ještě zachovat chtěl k činům, K víře skoro nepodobným. Ale mějž se na pozoru, Žižko, abys jistě došel Cíle svého cestování. Neboť právě věrný Tobě Písek ztekli velmožové: Známý Petr ze Šternberka, 154 Mikuláš Divůček z Jemnišť, Nejvyšší to mincmistr, Strakonický velepřevor Jindřich z Jindřichova Hradce, Dále saň to plzeňského Kraje Švamberk a pak Hanuš z Kolovrat a Jan Z Opočna. Ha, jak se tito Odpůrcové podobojích, Táhnouce již s voji svými K Plzni na posilu Vacku Z Dubé, jak se rozčertili, Uslyševše, Žižky že již V Plzni není, ba že on již Spěje k Štěkni! Usnesli se, Zaskočit ho. Pročež, Žižko, Pozor, pilně pozor! Neboť Pět tisíc železných jezdců, Jakými kdys Otakar Veliký porazil Uhry Na Moravském poli, mají Oni, a co Ty máš? Jenom Čtyry sta máš pěších, dvanáct Vozů, k boji ještě ne tak Zřízených, jak přeješ si, A jen něco málo koní. Táhne, táhne skrovné vojsko Žižkovo po jistých jenom Cestách, táhne potichu, Bez hlaholu trub a kotlův, Aby nepřivolalo jím 155 Většího snad nebezpečí, Než z kteréhož vyniklo. A již bylo, přešedši Přes Otavu, nedaleko Od Sudoměře, tu Žižka, Sluncejasným jedním okem Všude pátrav, velí: „Stůjte!“ Všichni stáli, nehnuli se. „Tamo v dáli pozoruji, Mračno husté, široširé, Po zemi se k nám valící. Hej, toť kotouče jsou prašní, Vzryté kopyty koňskými, A v těch kotoučích se kryjí Sotva bratři – nepřátelé. Pročež slyšte! Blízko odtud Zpustlý rybník, jenž Škaredý Sluje. Za tím ohraďme se Vozy, sestavenými Ve čtverhran! Nuž, bratři, chutě!“ Stalo se, jak Žižka velel. Ale sotva, že se stalo, Přicválají již železní Páni. Petr ze Šternberka Volá: „„Hle, tam za Otavu Utekli se kacíři! Přes Otavu, a pak do nich! 156 Zaplatit jim hodlám, co jsem U Knínu jim zůstal dlužen.““ A již těch pět tisíc jezdců Železných útokem žene Proti hradbě Žižkově. Ale neznajíce půdy, A vzteklostí jsouce všichni Oslepeni, mnozí z nich V bahně uváznou rybníka; Tak to Žižka z předvidění Zase chytře nastrojil. Povstane se strany jezdců Úpění, jásání hřmotné Se strany Žižkova vojska. Jezdci musejí obrátit, By se znova šikovali. Polovice ssedne s koní, A vyhnuvši rybníku se, Žene pěšky proti hradbě Žižkově. Leč těžká zbroj jí Překáží, a ze hradby je Vítána tak hustým deštěm Šípů z lučišť, koulí z pušek I z děl, že jí zajde chuť, Píchat do vosího toho Hnízda, a že obrací se Též. Tu divě kleje Petr Ze Šternberka, divě klejí Ostatní železní páni, A svých jezdců káží druhé Polovici, aby ssedla, 157 A na hradbu kacířů Prudký obnovila útok. Druhá však ta polovice, Vystříhána předchůdců svých Nezdařeným namáháním, Váhavě jen má se k dílu, A to chrabří kališníci Zpozorovavše, se z hradby Vyřítí, a teď počíná Krvavá seč, hrůzožasná, Zoufanlivá, až noc pozdní Teprv dělí zápolící Přívorou svých hustých stínů. Již den vstával z lůžka svého Růžového. Jest tu ještě Vidět pány železné? Nikoli! Zmizeli v noci. Ale vidět na bojišti U rybníka Škaredého Na sta mrtvých, raněných. A kde Břeněk Švihovský? Tamo leží na hromadě Poražených. Spí-li ještě, Unaven jsa lítou bitvou? Ano, spí on – spánek věčný, Ranami těžkými pokryt. Ach, tu klekne Žižka k jeho Mrtvole, tiskne ji k srdci, Tiskne ji vždy znova k srdci, Nenaříká nic, jen stená, A tvář jeho polévají 158 Slzy trpké, slzy hojné! Teď se rychle vzchopiv, káže Raněné opatřit ve všech Okolních, pochovat mrtvé Dle slušnosti, schytat koně Jezdců prázdné, zbraň potřebnou Sebrat, a když to se stalo, Táhne s svými ku předu. Spěchej, Žižko, přichystej se! Neboť nové nebezpečí Hrozí tobě, hrozí věci Kališnické, hrozí celé, Celé vlasti nebezpečí, Jehož nešťastný král Václav Nanejvýš se strachoval. 159 Druhé skupení.
[161] 1. Ha, jak velkolepé bylo Divadlo, když po skončeném Sněmě zemském v Brně počal Říšský sněm ve Vratislavi! Přišli arcibiskupové, Biskupové, prelátové, Také legát papežský Ferdinando, biskup lucký. Shrnulo se množství knížat Německých, i zavítali Vévodové ze Slezska, Vyslancové cizích mocí, Spolu hosté z všelijakých Zemí, také hosté z Čech. I pleť krásná byla tam Zastoupena; nebol stkvěla Se tam s svými dvořankami Barbora, choť Zikmundova, Již byl Zikmund předtím zavrh’, Jelikož ji v podezření [163] Nevěrnosti měl, ač sám byl Manželem nejnevěrnějším, Později však zase přijal. Jemně, jako luna v tiché Noci, svítila tam vdova Václavova, Žofie. Zasedáno, rokováno, Pohádáno, natlacháno, Jak byl v starodávných časech Obyčej, a jest i nyní. Také v nekonečném sporu, Co král polský se zákonem Svatomářským v Prusku měl, Rozhodnuto od Zikmunda, A to z náklonnosti k Němcům V tak náramný prospěch těchto, Že tím rozzlobil Poláky, Ještě víc však litevského Velkoknížete Vitolda, Sobě na budoucí škodu. Leč nejenom rokováno, Také notně hodováno, Jak byl v starodávných časech Obyčej, a jest i nyní; Vždyť po práci usilovné Třeba odpočívati. A jak ladně, po rytířsku, Uměl Zikmund při těch hodech Kořiti se kalým dámám, A jak milostivou tvář 164 Okazovat českým pánům, Co pomýšlel ve svém srdci Falešném na veškerého Národu českého zkázu! 2. Do komnaty Zikmundovy Beze všeho ohlášení Vstoupí papežský teď legát Ferdinando, biskup lucký, Vstoupí vážným krokem, s přísnou Tváří. Ochotně mu spěchá Zikmund vstříc: „Co k Vašim službám, Pane legáte papežský?“ „„O důležité mně věci S Vámi jednati, císařská Milosti, ochrance naší Svaté římské církve! Víte, Jak významnou od svatého Otce jsem Vám přines’ bullu, Listinu, v níž skrývají se Hromoblesky nebeské, Každou vzdoru zničující. Avšak s podivením vidím, Že kol sebe trpíte Tolik českých pánů, o nichž Známo Vám i mně, že tajní 165 Proklatí jsou kacíři, I že k nim tak přívětivě Chováte se. Což pak sám jste – Uchovejž Bůh! – v útrobě se Změnil, císaři a králi? Přímé žádám odpovědi.““ Smíchem na to Zikmund: „Věru, Nemohlo mně dostati se Stkvělejší uznání, že svou Hříčku dobře provozuji, Nežli, pane legáte, Z Vašich úst, z úst muže, jenžto Takým vyniká důvtipem! Pochybovat o mně, o mně, Přes důkazy všechny, kteréž Dal jsem, že lnu k svaté církvi Římské z hlubokosti srdce!“ „„Tedy je to pouhá kukle, Kterou Vaše Milost nosí, Aby zpurní, připraveni Nejsouce, tím snadněj mohli Na zhoubu být přivedeni?““ „Co jiného? Neboť jest nám S odbojníky činit, pane Legáte, tak lsti plnými, Jak odvážlivými spolu, Co nedávno dokázali Vydobytím Vyšehradu, Hradu malostranského.“ 166 „„Vím o tom a schvaluji teď Vaše chování, Milosti!““ Praví Ferdinando. „„V písmě Stojí: „Buďtež chytří, jako Hadi!“ Avšak není, myslím, Kukle déle zapotřebí, Poněvadž v nejbližších dnech se Papežská prohlásí bulla, Jíž beztoho úmysl Váš Přijde na jevo. A proto Žádám, byste dnes již kukli Shodil, okázal se v pravé Podobě své, a tím slavně Očistil se v očích mých Ode všeho podezření.““ „Mluvte srozumitelněji, Pane legáte!“ „„Nuž, staň se Podlé přání!““ Ferdinando K Zikmundovi. „„Mezi hosty, Kteří, přišli do zdejšího Města na podívanou, Nachází se také měšťan Pražský, zámožný to kupec, Jmenem Krása. Ha, jak těžce Zhřešil tento na veřejném Místě, v hostinci, kde bydlí! Mluvil nevážně o sboru Kostnickém a svatosvaté Církvi, i stál tvrdošijně 167 Na tom, že při přijímání Nutně třeba kalicha. Nechť se takto laje v Praze, V té Sodomě a Gomorrze, Zde ve Vratislavi nesmí Takový se trpět pych, Aby jed kacířství nemoh’ Nakazit i toto město. Pročež žádám, císaři, Ochrance jedině spasné Víry, aby onen lotr Bez průtahu vydán byl Soudu duchovnímu.““ „Je-li To jen, čehož žádáte, Pane legáte, tož mějtež Lotra!“ vece Zikmund. „Suďte Jeho po zákoně svatém, Nehodlám do věci vplést se.“ A pak oba podali si Ruce, potřásali jimi, Až konečně loučili se S hlubokými poklonami. 3. Zkormoucena, zasmucena, V komnatě své seděla Ovdovělá Žofie. 168 Zpomínala na Václava A na všechny osudy, S ním a po úmrtí jeho Prožité, a tiché vzdechy Vznášely se z jejich ňader. I nemohla přítomnost jí Těchy poskytovat; neb se Marně zasazovala U Zikmunda, švakra svého, O milený národ český, A vše, co se kol ní dělo, Prorokovalo budoucnost Úžasnější, nežli byla Minulost. Tu panoš vstoupiv Oznamuje, že nějaká Dívka prosí za slyšení. „Ať předstoupí!“ „„Leč ta dívka,““ Panoš dí, „„je divokého Vzezření, snad pominulá Smyslem.““ „Předpusťte ji přece!“ Káže Žofie. „Snad ji jen Něco bolestného tísní. Ale buďte připraveni!“ Panoš jde, a hle, již vrazí Dívka sličná, avšak s vlasy 169 Zcuchanými, tvářností svou Jevíc zoufalost, a padne Před Žofií na kolena, Ruce k nebi spínajíc. „Co Vám je, má milá?“ ptá se Žofie, vstanouc a zdvihnouc Dívku. „Mluvte! Čím Vám mohu Pomoci?“ Leč dívce nelze Mluvit, vzlýká jen a pláče Usedavě. „Nu, já počkám!“ Dí Žofie přívětivě, „Až se stesk Váš utišil.“ Konečně se dívka zmůže. „„Ó kralovno!““ praví, ano Slzení a lkání přece Ještě přetrhují její Řeč, „„ó znám Vás z Prahy, znám Vás Dobře z Prahy, kde jste ještě Dosud lidomilností svou V živé paměti. Ó probůh Dokažte, že Vaše srdce Nezkamenělo od toho Času, co jste opustila Prahu, Že v něm dosud pluje soucit S odevšad opuštěnými!““ 170 „Z Prahy tedy jste? A kdo jste, Kdo jsou Vaši rodiče? Co Vás sem přivedlo? Přišla Jste snad sama?“ „„Uchovejž Bůh! Lída jest mé křticí jmeno, Jmeno mého otce Krása. S ním jsem přišla. Jestiť kupec, Doma velmi vážený muž, Nezapírající nikde, Že jest kališník. V hostinci, Kde bydlíme, když se toho Dozvěděli, škádlili ho, Převzděli mu kacíř. Tu se Rozplamenil a přezdívky Vrátil jím, i bylo by Skoro došlo k seči. Na to Obžalován byl a zatknut, A před soud duchovní pohnán.““ „Nu, a soud, jak rozsoudil?“ „„Ó královno, běda, běda! Soud rozsoudil, ubohý můj Otec že má býti koňmi Vláčen ulicemi města, Pak upálen na hranici.““ „Hrozné, tyranské!“ vykřikne Žofie, pohnuta v srdce Svého hloubi nejhlubší. 171 „„Pomoc, pomoc!““ kvílí Lída. „„Již jsem byla u všech soudců, U samého krále, nikde Nebyla jsem předpuštěna. Ach, nezdaří-li se Vám, Mysli změkčit, jest můj otec, Ach můj drahý otec, ztracen!““ „Pokusím se, milá dívko! Mezi tím však, byste v městě Neznámém chráněna byla, Zůstanete v péči mé.“ Tím Žofie vzala Lídu Za ruku, a těšíc ji Slovy mateřskými, vedla Do zvláštní ji komnaty. 4. Před svým švakrem, před Zikmundem, Stála Žofie se srdcem Úzkostně tlukoucím – neboť Osud Krásův svíral je – A tak k němu mluvila: „Mnohokrát od onoho dne, Co jsem vládu nad Čechy Složila ve Vaše ruce, Dovolila jsem si prosit, Byste k národu českému Milostivě nachýlil se. Prosby moje, bohužel! 172 Byly marné. I nehodlám Podobným Vás dotíráním Obtěžovat budoucně.“ „„Dobře takto učiníte, Paní švakrová!““ odtuší Zikmund. „„Neb co urputná Ctitelka kacíře Husa Škodila jste svaté věci Od prvopočátku značně, A škodila byste jí Dále ještě mnohem více.““ „Trpělivě, pane švakře! Snáším Vaše výčitky, Ač jsou trpké, velmi trpké. Kéžby se jen zdařilo mně, Naklonit Vás, byste aspoň Přímluvy mé za jednoho Odsouzence nešťastného Milostivě neoslyšel!“ „„Možná-li, vyhovím rád. Kdo ten Váš je milostníček?““ „Pražský měšťan, kupec Krása.“ „„Ha, nemohu pochopiti, Že se neostýcháte, Paní švakrová, ujmout se Takového zlocha! Soudem Odsouzen je duchovním. 173 Při tom musí zůstat. Pro něj Snad se rozdvojiti s celým Duchovenstvem, největší by Bylo šílenství.““ „Uvažte jen Přece milostivě, pane Švakře! že co bohužel se Stalo, v hostinci se stalo, Kde as mysli pitím již Rozechvěny byly, a že Krása nezačal, než tehdáž Teprv odpověděl, když byl Drážděn mrzkým spíláním.“ „„Neměl nikdy zapomněti, Že je ve Vratislavi, A ne v Praze, v tom bahništi Rouhavosti, neměl nikdy Zapomněti, že je blízko Majestátu svého krále.““ „Krása však je otec dcerky Roztomilé, nevinné, Jižto bol umoří, jestli, Co by ještě horši bylo, O rozum jí nepřipraví.“ „„Že hřích rodičův se tresce Na dětech, toť stará věc. Ze všeho, co uvádíte, 174 Vysvítá jen Vaše slepá Láska ke kališníkům.““ „A což nepředvídáte, Pane švakře, takovým že Chováním nelidským Čechy Rozdráždíte ještě více, Nežli bez toho již jsou? Není radno, vzniklý požár Rozdmychovat svévolně.“ „„Uhasím ten požár, kterým Hrozíte, zajisté, až jen Prohlášena bude bulla Papežská; dřív rozsudek však Duchovní se vykoná. Toť, přisámbůh, poslední mé Slovo, paní švakrová! Slovo neodvolatelné.““ A tím odchází a nechá Žofie samotné. „Nuže,“ Žofie po chvilce volá, „Všechno mé usilování – Všechno marné! Nuže, již jsem Odhodlána! Opustím ten Dvůr, skrz na skrz pokažený, Zahnušený šerednostmi. Lépe mezi šelmami žít V pustotině, nežli zde. Pomsto nebeská, mějž průchod!“ 175 5. Strašný den byl patnáctý den Března; neboť toho dne Při zvonění všemi zvony Na měšťanu pražském Kráse Vykonán byl rozsudek Duchovní. Štětec se štítí Líčit divadlo to, když byl Chuďas, přivázaný k zadním Nohám koňským, po ulicích Vláčen vratislavských, až pak Tělo jeho rozdrcené, Pokálené blátem, krví, Hraniční ovinul plamen. Sběhlá na podívanou Luza, ha, jak jásala! Ale díky Žofii, Že se mile postarala, Aby Lída, uspánlivým Nápoječkem omámená, Neslyšela, nespatřila Ničeho, a že ji, když se Neodvratné bylo stalo, Poslala průvodem, zcela Bezpečným, zpět do Prahy! Strašnější však patnáctého Březnového dne byl den Sedmnáctý. Hle, tu kráčel Při zvonění všemi zvony, 176 V plném císařském svém skvostu, Zikmund do hlavního chrámu Města Vratislavi, vážně Za ním legát papežský, Ferdinando, biskup lucký, Za tím arcibiskupové, Biskupové, prelátové, Za těmi též v plném šperku Německá knížata, potom Vévodové ze Slezska, Vyslancové cizích mocí, Spolu hosté z všelijakých Zemí, také hosté z Čech. A když Zikmund na trůně byl Vyvýšeném zasedl, A se všichni shromáždění Podlé důstojnosti své Byli seřadili, hle, tu Na vyzvání Zikmundovo Předstoupil papežský legát, Ferdinando, biskup lucký, Rozvinul papežskou bullu, Jíž obsahu ještě nikdo Neznal, ani netušil, A čet’ hřímajícím hlásem: Svatý otec, Martin Pátý, Že vyzývá všechny světa Národy, jež vyznávají Víru křesťanskou, k tažení Křižáckému, a sic proti Zatvrzelým sstoupencům Husovým, aby kacíři 177 Tito vyhlazeni byli S tváře země naprosto. Dokončil, a jakby hrom byl Udeřil do posluchačů, Všichni hrůzou ustrnuli. I odpůrci podobojích Stáli němí, zpitomělí. Kriste Pane, učiteli Nejobětavější lásky, Jak jsi as se smutně s výší, Kde se stkvíš u věčném lesku, Ty dva dny březnové díval Dolů na provozování Nauky své spásyplné? 178 Třetí skupení.
[179] 1. Strach a úžas, vztek a zmatek Šířily se po Praze, Když tam zpráva donesla se O tažení křižáckém Proti Čechům kacířům. Na sta bydlitelů města – Mezi nimiž nejvíc bylo Němců, nebo tyto hnětlo Zlé svědomí – ze starosti O život svůj a své jmění, Utíkalo se k posádkám Vartenberským na Hradčanech A na Vyšehradě, aneb Ve hradech a ve tvrzích se Krylo po venkově. Ale Zlost v tisících jiných vřela. Tažení křižácké proti [181] Čechům kacířům! Ha, vždyť si Kališníci vědomi Byli, nejhorlivější že Křesťané jsou, nejvěrnější, A teď měli veškerému Světu býti vydáni Na hanebné rozsápání, Jako mrchy dravým ptákům. A zlost vždy se roznítila Znova, kolikkráte Lída, Polopominulá smyslem, Vyklouzla ze svých příbuzných Dozoru, a prostovlasá, Ve vlajícím obleku, Jevila se na veřejných Místech, a s horoucím citem Vypravovala o smrti Mučennické otce svého, A divoce proklínala Zikmunda a soud duchovní. Kdo však oheň rozdělával Nejvíc, byl Jan ze Želiva. Ten v zakladateli řádu Dračího, totiž v Zikmundě, Onoho z svatého písma Spatřil draka se sedmi Hlavami a se sedmi Korunami (množstvím zemí Zikmund vládl), jenžto přišel, Aby dětsko velebné 182 Matky Boží, totiž pravdu Novozrozenou, vyhubil. I naříkal, pln hořkosti, Na církev na římskou, jež prý, Nejsouc matkou již, anobrž Macechou, jed svůj vylévá V proudech, jako nejlítější Saň, a kříž, to znamení Pokoje a lásky, nyní Zdvíhá ku záští a vraždě. Leč nepřestal na řečích; Na popuzování jeho Ve středu pašijového Téhodne se obec zbylá S duchovními husitskými A se členy vysokých škol Shromáždila na radnici Staroměstské, a tu jal se Zase mluvit: „Týden ten nám Připomíná Spasitele. Známo Vám, jak trápili ho A ho lítě sužovali, Až ke kříži přibili ho, A pak vrhli ve hrob, na hrob Kámen uvalili, a ten Kámen zapečetili, Aby umučený nikdy, Nikdy již se nemoh’ zmoci. Avšak přes to přese všecko Spasitel přec třetího dne Z mrtvých vstal. Ptám se Vás všechněch, Chcete i Vy z mrtvých vstáti?“ 183 „„Vstáti chceme, chceme vstáti!““ Shromáždění zvolali. „Nuže,“ pokračuje Jan Ze Želiva, „tož nesmíme Za záda založit ruce! Každá tvrz a každá víska, Každý jednotlivec, jenžto Ke kalichu přiznává se, Musí mužně připravit se Na nejhorší. Avšak Praha, Slavná hlava české říše, Příkladem předcházet musí, Musí andělům se rovnat, Kteří soudného dne budou Mrtvé v hrobech probuzovat Mocným zvukem pozounů.“ „„Radiž, kaž, my poslechneme! Neboť vnuknutím Ty vyšším Mluvíš, muži bohoduchý!““ Shromáždění zvolali. I voleni na to čtyři Vrchní hejtmané pro Staré Město, čtyři pro Nové, Jimžto klíče svěřeny Městských bran a radnic, a jimž V každém městě čtyřicet Podřízeno podhejtmanů, Spolu ode všech sestouplých Přisáháno, přijímání 184 Pod obojí že chtí hájit Statky svými a svou krví Až do dechu posledního, A poslána ke všem městům Psaní, oplývající Žehráním na církev Římskou, A je vybízející Ke spojení s matkou Prahou. 2. Leč i páni kališnické Mírné strany, ba i páni Katoličtí byli pychem Zikmundovým uraženi Nanejvýš. Vždyť běželo O záhubu drahé vlasti, K níž je tolik milých, slavných Upomínek poutalo, Běželo o vyhubení Národu, z jehož vyrostli Kořene co stkvělé stromu Koruny. I sám pan Čeněk Z Vartenberka, ač nejvyšším Jmenován byl od Zikmunda V zemi české purkrabím Pro svou oddanost a věrnost, Rozvzteklil se nad tažením Křižáckým, i chopil péro, 185 A psal Zikmundovi takto: „Císaři a králi Uhrův! Neboť Čechův králem ještě Nejsi, a jen tehdáž budeš, Až bys od nich přijat byl, A korunou korunován Svato-Václavskou. Již spáchal’s Na národě českém mnoho Zločinů. Připustil’s, že se Hus upálil v Kostnici, Čím na Češích utkvěla Hana největší, hana to Kacířství. I dal’s nedávno Měšťana pražského vláčet Po ulicích vratislavských, A pak nevinného též Na hranici upáliti. I štval’s Kutnohorské stále K neslýchaným ukrutnostem Proti podobojím, prodal’s Braniborsko proti všemu Právu, obsadil’s biskupství Moravské nám nepříznivým Člověkem, i způsobil’s, Že se nyní proti Čechům Strojí tažení křižácké. Ó které by bylo srdce České tak necitlivé, Žeby neusedalo Nad takovým tyranstvím! Pročež posílám řád dračí, Jímž mne někdy ozdobil jsi, 186 Tobě zpět i vypovídám Službu Tobě, poslušenštví.“ To psal Čeněk z Vartenberka Zikmundovi, učinil S Prahou smlouvu ku vzájemné Obraně, i dal u krále Polského, u Vladislava, Jehož ve Vratislavi byl Zikmund rozškádlil, se tajným Potázati poselstvím, Zdaž by on nakloněn nebyl, Přijmout českou korunu. 3. Tak se věci měly v Praze. A co se Žižkou se dělo? Dorazil-li k Prokopovi Z Ústí nad Lužnicí šťastně? A jak od něho byl vítán? Po bitvě u Sudoměře Vida Žižka ráno, že již Odpůrcově opustili Pole, táhl ještě téhož Dne k Újezdci nad Vltavou. Hle, a tu již vítali ho Jeho milí přátelé, Prokop, Mikuláš z Husince, Chval Řepický a pak Zbyněk 187 Buchovec a mnozí jiní, Již, starosti plni o něj, Vstříc mu byli spěchali. Všeobecná byla radost, I nechtělo ukončit se Vítání a objímání, Líbání, tisknutí rukou, Až teď mladý Prokop zvolá: „Plesám k Bohu, že Tě máme Nepoškozeného, Žižko! Neboť rovnou lásku, jak můj Otec Jan a máť má Anna Z Mochova chovali k Husi, Chovám, Žižko, záštito Ty Naší věci, k Tobě já. Ó jak líčit slastné svoje City, že jsi neoslyšel Upřímného mého zvání!“ „„Statný jun náš Prokop, bratr Horlivý!““ Mikuláš vece K Žižkovi. „„Však přesvědčíš se, Až jen dostihli jsme cíle.““ „„„Nuže tedy!“““ Žižka na to, „„„Ku předu k našemu cíli!“““ Již ve starodávných dobách Čnělo na vysoké hoře Nedaleko od Ústí Nad Lužnicí pevné město Hradiště, majetek mocných 188 Vítkovců. Pevné to město Bylo, neboť pouze jednou Úžinou spojeno bylo S zemí planější, ostatně Hlubinou chráněno všude, V nížto vody proudily, A silnými nad to ještě Obehnáno zděmi. Chtěje Přemysl Otakar druhý Nebezpečnou šlechticů moc Vůbec zkrotit, od Vítkovců Žádal, by mu město toto Postoupili; leč Vítkovci Raděj město zapálili. Od té doby Hradiště Zříceninou bylo, až se Přičiněním Prokopovým Z zřícenin vznášely nové Zase hradby, jak v pralesích Ze shniliny starých stromů Mladé pučí stromy svěží. S překvapením shlédal Žižka Dílo Prokopovo, ježto Slibovalo podobojím Sídlem být nevydobytným. Pravil k němu Mikuláš: „Na Táboře oslaven byl Spasitel náš, v tábořích Oslavil se lid náš český: Dejme tomu městu jméno 189 Tábor, a my jmenujme se Po něm bratry Táborskými!“ „„Staň se takto!““ hlásal Žižka. „„„Staň se tak!“““ hlásali všichni. 4. Když pak na večer důvěrně Pospolu seděli všichni, Poprošen byl Žižka, aby Obšírněj jim vypravoval, Jak vyvázl z Plzně, a co Na cestě odtamtud zkusil. Vypravoval Žižka klidně, Jen když přišla řeč na osud Břeňkův, zakryl nalit tvář svou, By nebylo spatřit slzí, Jež mu z oči kanuly. „Sláva hrdinovi Břeňku!“ zvolá Mikuláš z Husince. „Skonal na nejkrásnějším Loži, na mrtvolách našich Škůdcův. Nechť nás potká stejný Osud, jen když zvítězí věc Naše svatá! I byl osud Můj trpčejší, nežli jeho, Když jsem bez vítězství musel Pustit od Zelené hory, 190 A pak nečinně přihlížet, Jak se v Písku pokladnice Podobojích dostala Ve drápy železných pánů.“ „„Nenaříkej, Mikuláši!““ Prokop na to. „„Co je moje, Vše to daruji co bratr Bratřím svým i radostně!““ „„„Šlechetný jsi jun, Prokope! Poznávám to víc a více,“““ Praví Žižka, když se zas byl Sebral. „„„Čest a díky Tobě! Teď však létavý čas nutí, Uvažovat, co nám nejdřív Vykonati třeba, bychom Proti budoucnosti mohli Směle čelit. Pročež slyšte! Sídlo máme, v němž nám bude Možno, vzdorovat každému Útoku. Leč aby sídlo Naše bylo tím jistější, Musí v celém okolí Na míle z každého kouta Vypuzen být nepřítel. K obojímu třeba vojska Četného a cvičeného, Kázni navyklého přísné. A proto Vám radu dávám, Abyste ze svého středu Vládu volili, kteráž by 191 Pevnou rukou bez prodlení Provedla, co jsem Vám řekl.“““ „„„„Souhlasíme!““““ hlásají tu Všichni, a hned přikročeno K volbě, a voleni Žižka, Mikuláš, a Chval Řepický, A pak Zbyněk Buchovec. „„Přistrčme teď poháry Na zdar naší vlády!““ zvolá Prokop. „„Na zdar naší vlády!““ Vzezní v síni a vzní znova. 5. Když se rozšířila zpráva, V Táboře že Žižka vládne, Zavítalo k němu mnoho Statných, vzácných bojovníků. Stavěl u něho se také Starší Roháč z Dubé, dosud Prospěv věci kališnické V severovýchodních Čechách. Aj, jak tento podivil se, Když měl před ním Žižka velké Vojska svého cvičení! Tu se podobaly všechny 192 Jednotlivé vojska části Samočinným údům těla Živého, nejsvížejšího, Operutěného. A což Vozové ty hradby, zcela Nový výmysl to Žižkův, Pravzory válečných našich Baterií, na znamení Vůdce nejrozmanitější Podoby tvoříce, brzy K útoku a brzy zase K obraně, opravdu tvrze Pohyblivé, jak se někdy Před Žižkovým duchem znáhla Vznášely na Kundraticích! „Veliký jsi, Žižko, úkol Dodělal!“ dí Roháč z Dubé, Po cvičeni do Tábora Na koni když vraceli se. „Život dal jsi nebývalým Dříve věcem, spolu moudře Upotřebil’s toho, co již Bylo, jako cepů, jimiž Rolníci obilí mlátí, U sborů těch cepníků. A tak rychle vycvičil jsi Tisíce! Ba, kdybych věřil V čáry, tož za čaroděje Měl bych Tebe!“ „„Milá jest mi 193 Chvála z úst takého znalce, Jaký Ty jsi,““ Žižka krátce Na to. „Ale řekni, Žižko, Co as soudíš o příbězích Vůkol nás? Vždyť povídá se, Že se Čeněk z Vartenberka S Prahou proti Zikmundovi Spojil. Není-li to, bratře, Div divoucí?“ „„Na Prahu nic Nedávám od toho dne, Co tak nevděčně, tak mrzce, Chovala se k nám, již jsme ji Vysvobodili svou krví. Co se týče Čeňka, jesti Sice muž, v němž všechny ctnosti Vysokého šlechtictví Obrážejí se jak slunce V čistém štítu: zevnější to Důstojnost a jemný mrav, Výřečnost a udatnost, Pouze jedné nedostává Se mu věci – stálosti. Pročež učiníme nejlíp, Spolehnem-li na sebe se A na Všemohoucího, Jenž byl, jest a bude s námi.““ Zdali Žižka o Čenkově Trefně soudil povaze? 194 Čtvrté skupení.
[195] 1. Ejhle tu ten hrůzožasný Vodopád! Jak klidně dříve Vlny jeho linuly se! Avšak skalím stísněny, Jak teď proudí divým proudem, Vystříkajíce až k nebi, Rozmělujíce vše, čeho Zmocnily se, a hřmotíce, Že hřmot slyšet na míle! Tak se mělo tehdáž s tebou, Milý český národe! Ty’s byl takým vodopádem! Z nejvřelejší pobožnosti Vystavěl jsi k slávě Páně Stavby, nad něž, jak sám tvrdí Eneáš Sylvius, papež Pozdější, v Evropě celé Velebnějších nebylo: Nebetyčné chrámy, kryté [197] Klenutími kamennými, Dlouhosti a velikosti Podivuhodné; oltáře Vysoké, zlatem a stříbrem Potížené, v něž ostatky Svatých byly vsazeny; Mešná roucha, protkaná Perlami, šperk hojný všude, Drahocenné nářadí; Okna vysoká, prostranná, Ze skla nejvýtečnějšího, Umělou zdělaná prací. Hněv a vztek však nad tažením Křižáckým a nad mnichy, O nichž věděl jsi, že kují Proti tobě nejzhoubnější Obmysly, pomátly tobě Rozum. Zoufalostí zchvácen, Čekal’s ve své hrozné bídě Na nové tisícileté Království Kristovo, v němž by Nebylo těch staveb třeba, Protože by každý nosil Boží zákon ve svých prsou: A tu vrhl jsi se na ně, Jako tigr na svou kořist. Ha tu rozbořena byla Velkolepá záduší Milevské a Nepomucké, Zlatá Koruna, ten stkvoucí Pomník Otakarova Vítězství nad Belou, zpupným 198 Králem uherským – ó kdo by Všechna sčet’! Ach věčná škoda Těchto staveb, jež i nyní Svědčiti by mohly o tvé Horlivosti křesťanské, O tvé umělecké píli! Časům potomným již nelze Bylo, nahradit tehdejší Ztrátu. Ó by národ nikdy Nepoddal se také líté Vášnivosti, zůstavuje Soků trest raději – Bohu! 2. Smutně v komnatě své seděl Čeněk z Vartenberka, vší svou Mocí nemoha zločinstvo Zabránit. I vzrůstalo Nebezpečí den jak den. Na popuzování kněze Ambrože se na pahrbku U Třebechovic, kterémuž Jméno dáno Oreb, shluklo Lidu ozbrojeného Velké množství, i táh’ lid ten, Veden panem Krušinou 199 Z Lichtenburka na Kumburce, Přes Mnichovo Hradiště, Jež obrátil v popel, milým Bratřím v Praze na pomoc. Slavně byli od Pražanů Uvítání tito noví Bojovníci Boží, a hned Ubydleni u svatého Apolináře naproti Vyšehradu, kde posádka Královská se držela Sice udatně, i odkud Činívala výpady; Ale zkrotit nepořádek, Toť se přec jí nezdařilo. Zatím Žižka na západě A na jihu moc svou šířil Víc a více. Strmí teď Nedaleko od Sušic Na vápenci šeré hradu Zbytky. Nenajdeš jich snadno, Co by i při denním světle Na tebe činily dojem Příšernější. Zří na tebe, Jako mrtvola, v rubáši Bílém daná na odivu, A kráčíš-li uvnitř, myslíš, Dobře rozeznávaje Konírny, kuchyně, sklepy, 200 Čeledníky, rytířskou síň, Mornu, ve hrobu že kračíš Živém. Tak teď – ale tehdáž? Tehdáž hrad ten, jmenem Rabí, Vypínal se v celé síle, Své obrovské. Nebylo Nad něj mohútnějšího V celých Čechách. Proto byli Před zástupy podobojích Světští tam a duchovní Z blízka, jak z daleka, všechny Poklady své ukryli, Zlato, stříbro, drahokamy, Skvostné oděvy a zbraň. Přileh’ v skutku Žižka k Rabí, Ale neběželo mu, Jakoby byl loupežníkem, O klenoty, o vzácnosti. Pročež kázal vojům svým, Ohledav hrad kolkolem, Kdeby nejpřístupnější byl: „Až vrazíte do hradu, Šetřte koní, šetřte zbrani, Dobrá nám to kořist bude! Především však hleďte jmouti Držitele toho hradu, Jana Švihovského. Stejný Po rodu je Břeňkovi, Leč nestejný po smýšlení, Neb papežník zarytý je. 201 Předveďte ho přede mne!“ Tu Táboři urákali, A po krátkém oblehání Vnikli do Rabí. Činili, Jak byl Žižka nařídil. Šetřili jen koní, zbrani, Vše ostatní na hromadu Snesli mimo hrad a v ohni Zničili, a spolu s tím Sedm mnichů. I předvedli Před Žižku dva mladíky, Řkouce: „„Nemohli jsme dosud Nalézt otce. Tady máš Jeho syny!““ Zlostně patřil Žižka tím svým jedním okem, Mstou planoucím, na mladíky, Že se třásli. Ale zpomněv, Že sám otec je, že dceru Milenou má, přemoh’ zlobu. „Zůstanete,“ dí teď k hochům, „Mými zajatci. Leč slušně Postarám se o Vás oba.“ Takový byl Žižka, hrozný V zápalu svém horlitelském, Kde se na odpor mu stálo, Nikoli však nestvůra, Jak jen nenávist ho líčí. Tážete se, jaký děk as Žižka z toho měl, že oněch Obou šetřil? Dělo se mu 202 Jako v báji rolníkovi, Který v zimě našel zmiji Zkřehlou, a ji z lítosti, By okřála, do luna si Pod šat strčil. Okřála, Pak ho uštkla. Vězte, z oněch Obou úhlavní vyrostli Nepřátelé kalicha. Poprvé se podařilo Žižkovi před hradem Rabím. Aby jenom škody nevzal, Kdyby zas naň dorážel! 3. Smutně v komnatě své seděl Čeněk z Vartenberka, ani Pomoci nevěda sobě, Ani rady, a již těžce Litoval chování svého K Zikmundovi. Ohlašuje Jemu panoš, že dva páni, Zajíc z Klep a Arnošt Flaška Z Richenburka, žádají, By s ním mohli promluviti. Čeňkem trhla tato slova, Neboť znal ty pány oba, 203 Věděl, že jsou papežníci A milenci Zikmundovi. „Ha, kdyby teď přicházeli,“ Myslí, „bych se zodpovídal! Zle by mohlo býti se mnou, Zle i s rodinou mou drahou.“ Leč, co dělat? Nelze bylo Vymknout se. Když páni vstoupí, Jde jim Čeněk slušně vstříc. „Čím Vám mohu posloužiti, Milí páni? Co nového Přinášíte?“ ptá se hlasem Sevřeným. „„Jsme posláni k Vám Císařem a králem,““ praví Tito skoro pojednou. Čeněk vrávorá, že musí O křeslo se zachytiti. „„Buďte bez starosti, pane Čeňku z Vartenberka!““ vece Zajíc z Klep. „„Nad míru sice Proti nejasnějšímu Králi našemu jste hřešil, Avšak král náš moudrý jesti A je milostiv. Pokládá Za to dle velikých zásluh, Jichž jste dříve dobyl o trůn 204 Jeho, že Vás v okamžení Nešťastném zlý duch nějaký Zmátl –““ „Přisámbůh, tak bylo,“ Zvolá Čeněk; „muselo tak Býti, neboť nechápu teď, Jak jsem se moh’ dopustiti Převrhlosti takové!“ „„Pročež nejjasnější král Vám Odpouští,““ dí Zajíc dále. „Odpouští? O dík mu, sláva!“ Zvolá Čeněk, z radosti Skoro bez sebe. „Přisáhám, Že mu k věrným službám budu, K neporušitelně věrným, I svým statkem, i svou krví!“ „„„I jde,“““ jme se Arnošt Flaška Z Richenburka teďky mluvit, „„„Král náš ve své milosti Ještě dále. Přes to všecko, Co Pražané provinili, Přece ochoten je, s nimi Znova vyjednávat. Pročež Žádá od Vás, byste obec Pražskou svolal, a pak slova, Kteráž my k ní proneseme, Podporoval důrazně.“““ 205 „Má se státi, milí páni!“ Praví Čeněk, ruku jim Podávaje, již nemálo Potěšeni byli, že se Poselství tak zdařilo jim. „Ale nyní,“ Čeněk dále, „Buďtež mými hosty, bysme Na zdar pili a na dlouhé Panování Majestátu!“ Pili, hodovali notně, A když jazyky se vínkem Byly rozpoutaly, mnoho Tajného svěřili hosté Čeňkovi, také že Zikmund Brzy bude v Kutné Hoře S valným vojskem, a že za ním Přijdou křižáci, a potom Že se věci spořádají. 4. Čech je chytrá hlava, ale Nade všechnu chytrost jeho Jesti dobré jeho srdce, Tak, že kdo s ním zacházeti Umí, namluvit mu může Všelico. I ze Starého z Nového města byla 206 Obec svolána, a když pan Zajíc z Klep a Arnošt Flaška Z Richenburka krásnými k ní Slovy promluvili, a pan Čeněk je co nejvroucněji Podporoval, svolila Obec, aby se Zikmundem Znova vyjednávalo se, Netušíc, že všechno se jen Dělo, aby odpor její Uspán byl a oblomen. Když však hned druhý den na to Posádka hradčanská tajně Královskými voji byla Sesílena, a se zpráva O tom v město vloudila, Tu zrak tupý vyčistil se Pražanům. Křičeno: „Zrada, Zrada!“ po všech ulicích. I shluk’ lid se na náměstí Staroměstském, kde korouhev Pana Čeňka, jemu ke cti, Na radnici vztýčená se Stkvěla. Stržena korouhev, Probodána asi stokrát, Na pranýři upevněna, A pak znakem znamenána Zrádce. A nedosti na tom, Lid, se rychle ozbrojiv, Útokem hnal na Hradčany, 207 A to sice s takou silou, Že pan Čeněk jistotu svou Hledat musel v útěku. Konečně zběsilí přece – Nebyl Žižka v jejich čele – Odraženi, že zpět couvli Na Strahov a Malou Stranu. Na Strahově bohatou sic Zapálili knihovnu, A co z Malé Strany zbylo, Nedotknuto požárem Dřívějším, toť skoro všechno Obrátili v rum a popel, Ostatně nic nedovedli. I též o Vyšehrad vzteklí Pokoušeli se vší mocí, Leč i tam nic nedovedli – Nebyl Žižka v jejich čele. 5. Porážkami těmi stali Pražané tak slabými se Na duchu, že nemohli se Ani zpamatovat. A již Zikmund vládl v Kutné Hoře, A na všechny strany hrůzu Pouštěl, jak to ledovité Činí mrazy. Usnesli se Malomyslní Pražané 208 K němu poslat, s ním se smířit. Tu však vstane mezi nimi Kněz Jan ze Želiva, hřmotě Do nich velemocným hlasem: „Co hodláte potřeštění? Žížeň chcete uhasiti Ohněm, hlad utišit jedem? K Hoře hledíte, jež páchne Puchem tolik mrtvol čackých Kališníků? Oslepenci, K Táboru, tam hleďte! Tam náš Gedeon, jenž osvobodí Ode jha nás bohaprázdných Madianitů, až trouba Jeho zavzní, pochodeň Jeho vzplane. Jenom Žižka, Žižka jenom naše spása!“ „„Do Tábora, do Tábora!““ Křičelo několik z lidu; Úzkostlivost většiny však Byla kotvu nadějí svých Spustila již tak hluboko V Horu, že se poslové K Zikmundovi volili. Aj, co vyřídili v Kutné Hoře? Byli předpuštěni, Načež slyšel Zikmund, zpyšněn Výsledky tažení svého Do Čech, s tajným posměchem Poslův omluvy a prosby, A jich přísahy, že věrni 209 A poslušni býti chtějí Pražané, kdyby jim jenom Svobody přál v náboženství. Doslyšel úlisný Zikmund, A pak vece úšklebně: „Nuže, nakloním se k Vám zas V milosti, leč odevzdejte Prvé zbraň svou, novoměstští Na Vyšehrad, staroměstští Na Hradčany!“ Tím jich nechal Státi. Ha, jak byli posli Rozzuřeni v útrobě své! Také opovrhování Jimi – Prahou, hlavou říše! Spěli nazpět střelhbitě, A zpomněvše sobě, kdo jim Tehdáž pomoh’, když král Václav Kázal, co teď kázal Zikmund, Sotva že dostihli Prahy, Křičeli již po ulicích: „Do Tábora, do Tábora!“ A po celé Praze rozleh’ Se jen jeden hřímavý hlas: „Do Tábora, do Tábora!“ 210 Páté skupení.
[211] 1. Kostky jsou teď vrženy. Svítězit anebo zhynout, – Nezbývá ti jiného Hesla, český národe! V zápas vejít musíš s celou Evropou, s celým křesťanským Světem. Nuže junové, Nuže starci, ženy, panny, Všichni seberte své síly, Byste dokázali, čehož Národ, ač je malý, schopen V povznešeném zápalu! A což mladý Roháč z Dubé A choť jeho Eva ještě Ve zbouření všeobecném Tiché slaví slavnosti Lásky, hojně kvetoucí? Ano, slavili. I právě, Rameno vinouce jeden [213] Kolem šíje druhého, Pospolu seděli, čtouce V jednom z spisů Tomáše Ze Štítného. Byl to čacký Spis, kde Štítný, v jehož prsou Svatý oheň víry, sloučen S ohněm vědy, jasně hořel, A jenž slavičími zvuky Uměl okouzlovat srdce Lidská, hospodáře slunci, Hospodyni měsíci, Čeleď hvězdám přirovnává. A tím čtením zaníceni Slíbili si, domácnosť svou Spořádat že chtějí tak, Jak to moudrý Štítný káže. Slyš! Tu oznamuje hlásný S výše strážní věže mocným Zatroubením návštěvu, A než tázati se mohou, Kdo je, vlítne do síně Anna z Frimburka, statečná Choť to Petra Zmrzlíka Ze Svojšína na Vorlíku. „Tedy ještě na živu jste?“ Volá. „Již jsem myslila, Že jste oba pochováni, Protože Vás není spatřit. Netkne Vás, že nebe metá Hromoblesky, zem se třese Ve svých hlubinách, svět celý 214 Pracuje k porodu věcí Neslýchaných?“ Ondřej – Eva, Těmi slovy zaraženi, S podivením dívali se Na sebe. „Což pak jste spali, A já vytrhla Vás ze snů Sladkých, že tak zmámeni Na se zříte?“ pokračuje Anna, a teď vykládá, Co se všechno událo Od času, kde Ondřej Evu Pojal za choť, ku krbu ji Svému odváděje z Prahy: V jakých nebezpečích Žižka Vězel, co spácháno bylo V městě Vratislavi, kterak Krása tam byl umučen, Ve chrámu pak ohlášeno Tažení křižácké proti Čechům – „„Bože, ó můj Bože,““ Zvolá sličná Eva, „„jak jsme, Ondřeji, se prohřešili Proti otci, proti vlasti, Uchváceni vírem lásky Sobecké!““ „„„Ha,“““ zvolá Ondřej, 216 „„„Tažení křižácké proti Čechům! Znám své povinnosti K Zikmundovi, co přednímu, Jenž požádat může české Koruny, leč tažení Strojit proti nám křižácké, Na pranýř před celým světem Postavit nás, jako mrzké Neznabohy, zem a národ Vydat v zhoubu, čehož Václav, Bratr jeho, tak úzkostně Varoval se, toť nechť snese, Kdo má k tomu srdce – já Jeho nemám! Rcete, vzácná Paní, jež jste o nás vždycky Jako matka starala se, Kam mně jest se obrátit, Abych vinu, na mne lpící, S sebe zmazal, stůjž to třeba Poslední mé krve kapku?““ „Kam jest Vám se obrátit?“ Vece Anna ze Frimburka. „Kam jinam, než kde teď pražští Poslové za pomoc prosí, Kde Váš tchán okolo sebe Tresť shromáždil kališníků, Do Tábora k Žižkovi.“ „„„Nuže!“““ zvolá Ondřej „„„Ihned Seberu své ozbrojence, A potáhnu do Tábora.“““ Tím pryč pádí ze síně. 216 „„A já s Tebou potáhnu!““ Volá Eva za nim v mužném Nadšení. „Tak učiníte Dobře,“ praví Anna k ní. „V době, jaká naše, nesmí Žena opustiti svého Muže. Do Tábora Vy Se svým Ondřejem, já zase K manželovi do Prahy!“ 2. V Táboře před Žižkou stáli Pražští poslové, pokorně, S myslí skroušenou, vědouce Dobře, jak svým chováním Osvoboditele svého Urazili. Nepohnut Slyšel Žižka jejich prosby, Mrače se a hledě na ně S opovržením. Avšak když Klekli před ním, spínajíce Ruce a zaklínajíce Hrdinu, by neodepřel Praze podpory své, tož se Ozval hlasem mohutným: „Vstaňte! Před Bohem klekejte, Nikoli však před člověkem, Jenž jen služebník je Boha! 217 Ale vaše vrtkavost, Polovičatost a slabost Učila Vás, před modlami Kroutit se a plazit, svíjet. Hanba, muž když, o svatosti Úmyslů svých přesvědčen jsa, Nevytrvá při nich pevně, Ničeho nedbaje, ani Útrap, ani života. Pročež se mi hnusíte Až v útrobě srdce mého. Leč bych dokázal, že nejsem Nelítostivým, svolám svou Radu vojenskou: jak tato Rozhodne, tak budiž s Prahou!“ Tím propustiv posly, svolal Bez prodlení radu svou. „Víte, bratři,“ počne Žižka, „Proč k nám přišli posli z Prahy; Víte také, jakou v prsou K Pražanům nevoli nesu. Avšak jestli usoudíte, Že my přece máme Praze Na pomoc spět, podrobím se Rozhodnutí Vašemu.“ Ticho bylo, dlouhé ticho, Až teď Mikuláš z Husince Jme se mluvit: „„Pravda, Žižko! Že se Praha proti Tobě Hrubě prohřešila. Ale 218 Jestiť Praha hlavní město, Kde se živlové rozliční Ze všech vlastí stýkají, Kde teď ta, teď ona strana Vrch dostává, a kde někdy I nejlepší podléhají. Pročež myslím, žebys neměl Vinu Prahy na tak těžkou Klásti váhu.““ Žižka mlčí. Vece Chval Řepický: „„„Není Praha jenom hlavní město, Jako jiné, jest i plodná Matka Čech, o jejíž čelo Zářící se věnec vine Nejslavnějších a nejdražších Památek. Opustit milou Matku, právě když jí hrozí Nebezpečí největší, Bylby nevděk synů jejích.jejích.“““ Žižka mlčí. Ozve se Zbyněk Buchovec: „„„„Já tak se Na věc dívám. Bezpochyby Vrhne na Prahu se Zikmund I s tou moci, co již teď má, I s tou, kteréž se všech koutů Světa jemu přibude. Leč moc taková nemůže 219 Dlouho dlít na jednom místě: Odkud potravu by vzala? Pročež myslím, bratři! Jestli Dovedeme Prahu držet Nějaký čas, bude Zikmund Nucen rozpustit své vojsko, A vlast bude spasena.““““ Nastalo zas ticho. Žižka, Zpozorovav, že již nikdo Nehlásí se k řeči, praví: „Rozuměl-li jsem Vám dobře, Jest to všech Vás rozsudek, Bychom Prahu obhájili.“ „„Ano!““ přisvědčují všichni. „Slíbil jsem, že podrobím se Usnešení Vašemu,“ Žižka na to. „Budiž tedy! Potáhneme do Prahy. Oznamte to poslům pražským! Vy však chystejte se rychle Na cestu! Neb má-li pomoc Naše vydat, třeba spěchu.“ 3. Ale Zikmund dozvěděv se, Že chce Žižka táhnout Praze Na pomoc, vypravil čerstvě 220 Dvanáct tisíc lidu svého Pod velením Václava Z Dubé, Petra ze Šternberka, Janka Svidnického, pána Donína, i konečně Pipy z Osora, jenž byl se Oslavil v tehdejších válkách Uherských a vlašských. Toto Vojsko vypravil, by Žižky Nepustilo do Prahy. Vůdcové se poradivše, Za Sázavou u Poříčí S vojskem položili se, Neboť přes tu řeku Žižka Musil. By však odražen byl Od Benešova, od města Kvetoucího a na cestě Do Poříčí ležícího, Obsadili město silně, A tam Hanuše z Polenska Udělali velitelem, Neohroženého rváče. V táboře svém za Sázavou Když pak spolu seděli, Pravil Václav z Dubé: „Běda, Že jsem zvěř tu dravou, Žižku, Z klece pustil plzenské! Po druhé pak, přisámbůh, Nedám sebe obelstiti!“ Pravil Petr ze Šternberka: 221 „„Dvakrát sic mně selhalo již V boji proti kališníkům, Nicméně doufám já směle, Že se po třetí mně zvede.““ Vece Pipa z Osoru: „„„Nechme Žižky – nezajde-li Hanušovým odporem Chuť mu, odvážit se dále – Nechme Žižky bez překážky Překročiti Sázavu: Tím nám snadněji pak bude, Připravit mu k občerstvení V řece koupel žádoucí.“““ Ó blahoví vůdcové! 4. Ejhle! již se Žižka loučí S Táborem, kam také Ondřej S Evou, ne bez všelijakých Nebezpečí, dostihl. „Tobě,“ praví ke Zbyňkovi Buchovci teď, „odevzdávám Tábor. Střež jej pilně! Neboť Snadno předvídat, že naši Nepřatelé použijí Doby, kde my ostatní Vzdáleni jsme, by na Tábor Doráželi. Po boku Ti Státi budou čacký Prokop A můj zeť. Poroučím Tobě 222 Také klenot srdce svého, Dcerušku svou, ježto nechce Osud svůj od osudu Dělit svého manžela. A teď s Bohem!“ A pak v plném Brnění vyskočiv hbitě Na oře, táh’ se svým lidem, S devíti tisíci mužův. Jaký to pořádek! Pěší Táhli, chráněni po obou Stranách, po pravé a levé, Dvěma vozů řadami, Dle potřeby spojitelných, Vozů zevnějších a vnitřních, Z nichž se jako z hradeb mohli Vyřítit na nepřátele. Na každém z těch vozů bylo Vozotaje jednoho, Pavézníků čtyr, třinácti Střelců, a když došlo k boji, Byl jich úkol do nepřátel Vrazit, objet jednotlivé Částky jich a mezi sebou Sevřít, tak že, odloučeny Od svých, tyto obětmi se Staly záhuby. Uprostřed Pěších byly s zavazadly Ženy, znající se také V zápolení. Kolem vozů Harcovali jezdcové, Jižto, potřebí-li bylo, 223 Mezi vozy zevnějšími A vnitřními mohli krýt se. Tak, opustiv držebný svůj Tábor, táhl Žižka k Praze S táborem svým pohyblivým. 5. V Benešově stkvěl se klášter Minoritův s kostelem. V klášterní jídelně právě Seděl po obědě hojném Převor s ostatními mnichy. „Nestrachujte se,“ teď vece, Milí bratři v Kristu pánu, Ničeho! Vždyť chráněni jsme Hanušem z Polenska, a ten Umí mečem máchat, a má Vojska dost, by vzdorovat moh’ Žižkovi a jeho chase. Pročež naplňme poháry, A veselé mysli pijme Na zkázu těch odbojníků Českých, na zkázu těch českých Kacířů!“ A všichni mniši, Až na mnicha Nikodéma, Naplnili, přistrčili, A jekotem volali: „„Na zkázu těch odbojníků 224 Českých, na zkázu těch českých Kacířů!““ „Leč, Nikodéme,“ Ptá se převor s podivením, „Proč Ty jediný nepil jsi S námi? Jaká příčina? Nejsi snad dobrého zdraví?“ I vstav Nikodém promluví Takto: „„Spílali jste Čechům Odbojníků. Zdali těmi Opravdu jsou, aneb spíše Potlačenými, již proti Násilí se hledí chránit, Netroufám si rozhodnout. Vždyť Vám povědomo, že jsem Teprv nedávno se z Němec Přistěhoval k Vám, tak že se Ve zdejších záležitostech Ještě dobře neznám. Avšak Spílali jste Čechům také Kacířů. Ó moji drazí Spolukmenovci, ó vězte, Že učení Husovo Nalezá i venku v říši Mnoho přívrženců. Neboť Zpupnost kněžstva vyššího, Ustavičné odkládání Oprav, hlasno žádaných Na církevním sboru v Pise A v Kostnici, vzbuzují I tam v říši nevoli. 225 Neučil-li mistr Jakub Bremer v Děvíně a v Řezně Mistr Oldřich Grünleder V duchu Husově? Ovšem že Byli za to upáleni, Jako Hus; nicméně však Duchův nespokojenost Trvá dosavád. A co se Národnosti týče, Bůh sám Nejlépe ví, proč jich tolik Rozličných po světě rozsel. Pročež měli bychom všichni Mezi sebou milovat se, A ne lítě zatracovat Pro národnost.““ Tu se tvář Převorova, která dříve Vínem plála, žlučí skoro Začernala; nemoh’ převor Ani slova pronést, až se Po chvíli na Nikodéma Tak osupil: „Krev v mých žilách Zastavuje se nad Tvými Řečmi bezbožnými, svrhlý Mnichu! Ty se těch ujímáš, Co jsou svatým otcem dáni V kletbu? Kážeš lásku k nim, Protože jsi tajným jejich Spojencem? Ha pryč z mých očí!“ A obrácen k ostatním: „Chopte se ho,“ volá, „bratři 226 V Kristu pánu, a odveďte Lotra do vězení, aby, Nezmění-li smýšlení, Upálen byl, jako mistři, Na které se odvolal!“ Chopivše se Nikodéma, Odvedli jej do vězení, Z něhož aby šťastně vyváz’ V zmatku na to povstalém, Z celého mu srdce přejme! 6. Zatím Hanuš z Polenska Prohlížel své vojsko, co byl Rozestavil na půl míle Od Benešova. Tu nalit Rachot slyšet vozů, rachot, Že by předkové pohanští Byli myslili, Perun že Jede větry na svém vozu Hromonosném; spolu slyšet Rozléhající se zpěv. „Žižka k nám se blíží!“ volá Hanuš. „Buďtež hotovi, Abychom mu jinou cestu Ukázali do Poříčí, Než přes město Benešov!“ 227 Ale Žižka, dozvěděv se Vyzvědači svými, jakou Moc má Hanuš pohromadě Před Benešovem, svůj pochod Zastaví a vece: „„Čím víc Vojska před Benešovem, Tím as méně v Benešově.““ A teď káže částce svého Lidu, aby Benešov Jinou cestou obešla, Vnikla v město, kde by nejmíň Byla očekávána, A je zapálila. Na to Znamení, když první plamen Vyšlehne, že vrazí tudiž Do Hanuše zmateného, A se zase spojí s ní. Hanuš čeká, až by Žižka Útok činil na něho. Hle! tu z Benešova kouř jde, Ohnivý sloup vystupuje Z kouře, a se proměniv V hada jiskřícího, vine Kolkolem se o město. „„„Podobojí již za námi. Kališníci v našich zádech!“““ Vzkřiknou v Hanušově vojště Ti a ti úzkostným hlasem, Zmatek povstane ve vojště Hanušově, a v tom zmatku Vrazí Žižka do nepřátel, 228 Spojí rychle se svými se V Benešově, a se marně Nezadržev, spěchá dále K Sázavě tam, k Poříčí. O požáru, kterým tehdáž Popelem leh’ Benešov, Svědčí dosud jeden oblouk Velebného kostela. 7. Již se tmělo. Vůdcové Za Sázavou znamenají Na obloze rudý odlesk Požáru. I praví Pipa Z Osora k ostatním: „Špatně Asi pochodili naši V Benešově; červený svůj Prapor vystrčil tam Žižka, Pročež buďme přichystáni. A jednejme, jak jsem řekl!“ A již Žižka přiřítil se. Zpozorovav však, že most Přes Sázavu u Poříčí Není stržen, zastaví, A dí ke svým: „Zajisté, Že nás do nějaké pasti Na druhém chtí lákat břehu. Pozor tedy! Já povedu 229 Cepníky sám přes most napřed, Vy znenáhla potáhnete Za námi!“ I vedl Žižka Cepníky své napřed přes most. Aj tu vidí v temnotě – Neboť jeho jedno oko Bylo ve dne sokolové, V noci soví – aj tu vidí, Jak se nepřátelé snaží, Obklíčit ho ve třech houfech. „Do vrahů!“ velí teď Žižka Cepníkům. „Dokažte, že jsou Cepy v rukou Táborův Smrtonosné hromy!“ Hej tu Neváhali cepníci, Způsobili cepy svými Hřmot ohromný, k tomu ještě Povykujíce, a ti Za nimi povykovali Též, a troubami a kotly Horazdili tak, že strach V nepřátely udeřil, A že na útěk se dali, A že mnoho jich v tamějších Horních roklích skonalo. A když ráno slunce zase Vzešlo, Žižka již byl v Praze. Ó jaké tu přivítání Statečného reka! Sotva, Že se zpráva „Žižka tady!“ Po městě rozlítla, nechtěl 230 Jásání být konec. Všechna Srdce z hrobu zoufalosti Vstala, a vzkřísená k nebi Vznášela se naděje, Že teď pomoženo Praze, Pomoženo celé vlasti. Rozumí se, že též tetka Žižkova miláčka svého Vítala co nejupřímněj, A že Žižka stařičkou K sobě tiskl, jak syn matku. Leč budoucnost předvídaje Hrůzyplnou, poslal ji Na svůj dvůr u Budějovic K bratru Jaroslavovi. 231 Šesté skupení.
[233] 1. „Žižka v Praze!“ – ha, jak Zikmund Rozdurdil se zprávou tou! „Žižka v Praze navzdor všem těm Tisícům, co pod velením Vojevůdců vybraných Vyslal proti němu, by mu Cestu zastoupili!“ – ha toť Mrzelo ho, trapně hnětlo, Že se vzchopiv v hrdinské své Síle, s veškerým svým vojskem Vytáh’ z Hory, nic menšího Nezamýšleje, než Prahy Výdobýt. I přišel šťastně Až k novému Václavovu Zámku u Kundratic, kde měl Pernou práci prohlížením Velkých pokladů tamějších, Dosud z úcty k Václavovi Nedotknutých od lidu. Najednou však zaslechl, [235] Značnou posilu že Žižka Dostav od venkova, hodlá Potkati se v poli s ním. „Aj,“ dí k sobě, „neklať hrušek, Až dozrají! Mohu čekat Na křižáky: Žižkovi se Dosype pak hodinka.“ A se vzchopiv v hrdinské své Síle, s veškerým svým vojskem Spěšně couv zas do Hory, Zanechav za sebou množství Potravy a zavazadel, By tím dřív byl z rány pryč. Leč bylo-li pravda, že se Žižkovi posila značná Od venkova dostala? Ano, bylo tomu tak. Neboť z okolí slanského, Lounského a žateckého, Pod velením dvou rytířů Udatných, Záviše totiž Bradatého a pak Petra Obrovce a v průvodu Kněze Špičky, tisíce Přichvátili do Prahy Pěších, jak i jezdců. Byli Počestní to muži, plni Dobré vůle, drahé vlasti Posloužiti; přec když táhli Přes Postoloprty, s jejich Strany neprominutelný 236 Spáchán zločin. Zapálen byl Klášter postoloprtský, Vzácný nad míru, že sami Podobojí želeli Ztráty tamější bohaté Knihovny a listovny. Tak se stalo. Nesmíme však Vůdcům snad za vinu dát, Že se stalo. Zjištěno je, Žatecký že svévolník Oheň kladl bez vědomí Vůdcův. Vždyť i Žižkovi, Ač byl pozorný a přísný, Nelze bylo, všechnu svého Vojska zamezit bezuzdnost. Osudná toť boje kletba! 2. Pohyblivý, pestrý život Nastal v Praze hemžením Tolik lidstva. I vlád’ dosti Hezký pořádek. Táboří Jenom s svými ženami Zbouřili se, oni proti Novomodním knírám pražských Měšťanů, a ty zas proti Kadeřům a drahocenným Závojům měšťanek pražských. Neboť ve svém náboženském 237 Horlení zatracovali Tyto věci, jakožto Znamení zpupnosti světské. Ve smutečném rouše právě Vycházela z kostela Barbora, ctihodná tato Polovice Bachorova. Ve smutečném rouše? Mějte Trpělivost! Uslyšíte! Tu se tlupa Tabořanek Na ni vrhla, chtíc jí strhnout Závoj. Ale Barbora, Jak Vám známo, nebázlivá, Couvnuvši a podpírajíc Boky rukama, vyjela Na ně. „Neodvažte se, Sáhnout na mne! Což nevíte, Kdo já jsem?“ „„Vidíme, kdo jsi,““ Jekotily Tabořanky. „„Vdova jsi, která svým šperkem Manžela chce nového Přilákati k sobě.““ „Ano,“ Na to Barbora, „jsem vdova! Avšak,“ vece s pocitem Důstojnosti své, „ne vdova 238 Po manželovi snad všedním, Nýbrž po Bachorovi, Muži, jenž as za nižádným Nebyl by se zpozdil, kdyby Osud nebyl obdařil ho Bříškem k víře nepodobně Velkým. Pročež věrna budu I mrtvému, a se nevdám Nikdy již.“ „„Nu, toť je krásné!““ Tabořanky zase s smíchem. „„Ale co pak dokázal Nebožtík Tvůj za živa? My jsme dosud neslyšely Ani slůvka o něm.““ „Tedy Slyšte teď! Když Vyšehradu Žižka dobýval, byl mezi Těmi, jižto měli úkol, Po zdvihacím mostě vniknout. A ten úkol dodělal on Statečně. Most vyplňuje Břichem svým, zůstal on na něm Poslední stát, aby nikdo Z nepřátel jím nemoh’ prchnout.“ „„Poslední stát zůstal? Aj to Trefí každý,““ povykují Tabořanky. „„Lepší kousek, 239 Hrdinštější, vypravuj nám O svém nebožtíku!““ „Tedy, Poslouchejte dobře!“ praví Barbora. „Když potom Žižka Útok činil na Hradčany, Klopýt’ Bachor sic, a nemoh’ Na nohy. Já však ho našla, A mu pomohla. Ó jaká Hrůzožasná noc to byla! Tmavorudé plameny Vyšlehovaly na Malé Straně ze Saského domu, Též i z arcibiskupského Paláce naproti jemu, I z kláštera Tomášského. K tomu slyšet se všech věží Tlouci na poplach, hřmot zbroje, Ryk a vřavu zápolících, Trub a kotlův divý hlahol, Střelbu z ručnic, hromobití Z zkázonosných hrubých děl. Přes to všecko hnal můj Bachor, Když byl zase na nohou, Na nepřátely, až běda! Klopýt’ po druhé, a to již Do hrobu.“ Tu Barbora Vzlykajíc vytáhla šátek Z kapsy, by si utírala Slzy, ježto z očí jejích Kanuly. 240 „„Toť v skutku něco!““ Tabořanky s pohnutím dí. „„Věříme Ti, co se týče Tvého manžela; leč že jsi V oné hrůzožasné noci Dost smělosti měla, jemu Po boku být, musila bys Teprva nám dokázat.““ „Dokáži, až k boji dojde!“ Volá Barbora, na cti své Uražena. „„Známe se teď, Neujdeš nám,““ Tabořanky K Barboře, odcházejíce. „„Na shledanou na bojišti!““ „Na shledanou na bojišti!“ Barbora za nimi volá. 3. Aby síly nezbujely, Prostředkem nejlepším bývá Zaměstnání. Toho chopil Prostředku se také Žižka. Proti královské posádce Na Hradčanech postavil Staršího Roháče z Dubé; Proti královské posádce 245 Vyšehradské Mikuláše Z Husince, Špitálskou bránu Zmrzlíkovi ze Svojšína Poručil, i dal všemožně Opevňovati vrch Vítkov Kterýž podnes na východu Od Prahy své temeno Směle k oblakům povznáší, Aby, rozloživ se na něm S vojskem svým, spojení města S ostatními přátelskými Městy mohl udržet. Prozatím však, aby Praha Nepřeplnila se lidstvem, Ostrov obsadil nad mlýny Zarovskými. Tu byl zpraven, Několik že z českých pánů, Jan Michalec z Michalovic Starší, Jan Chudoba z Ralska, Pak pan Škopek, Zajíc z Kosti, A Děčínský z Vartenberka S četnými se přibližují Zbrojenci a nákladnými Vozy, aby hradčanský Zámek zásobili. „Aj,“ Vece Žižka, „potravy my Sami potřebujem. Proč ji Postoupiti královským, Aby tito ztučněli, A my zchřadli?“ I bez hluku 246 Překročiv Vltavu, vrh’ se Mezi přichárející A hradčanský zámek. Ha, tu U Bubenče započalo Divé zápasení. Čeští páni Chtěli mermocí k zámku Proniknouti, ale Žižka Zabraňoval cestu jim. Dlouho na rozvzteklených Boje vlnách vítězství Váhalo, až statný Žižka Konečně rozprášil voje Pánů, a jim odňal dvacet Vozů s těžkým nákladem. Pronásleduje pak dále Nepřátely, zapálil Klášter Břevnov, jehož mniši S nimi byli drželi, Mnichy samy odevzdal však K potrestání Pražanům. 4. Znova rozdurdil se Zikmund, Že se, co buď sám podnikl Proti Žižkovi, neb dal Jinými podnikat proti Němu, že se, nastojte! Vše to nedařilo. K tomu Křižácké žádoucí vojsko Oddálalo s pomocí svou. 247 Měl-li světu v posměch být? Tož se v hrdinské své síle Vzchopiv, zase s veškerým svým Vytáh’ vojskem, aby aspoň Hrůzu pouštěl, kde by kráčel, Odstrašoval od spojení S prokletým tím vojevůdcem Jednookým. I byl, z Kutné Hory táhnuv přes Mělník, Sotva dostih’ Litoměřic, Událo se tam, co musí Každým pohnout srdcem lidským. Měšťanosta tamější, Aby získal Zikmundovu Milost, jeho vojíny Sedmnáct dal zatknout osob, Z náklonnosti k podobojím Viněných, a poručil, je S rukama a nohama Svázanýma hodit v Labe. Toho když doslechla dcerka Jeho, k otci přiběhla, K jeho kolenoum se vrhla, Přiznala se, z zatknutých Jeden že je tajným jejím Milencem, a zaklínala Otce, by měl slitování. Ten však obořil se na ni: „Nezdárná, Ty’s bez vědomí Otcova se odvážila, 248 Oblíbit si kacíře? S očí mých! Co poručil jsem, Ve své váze zůstane.“ A ni prosby, a ni slzy Nemohly tvrdého změkčit. Tu volá zoufale dívka: „„Nuže, nechce-li se otec Zemský slitovat, slitujž se Otec nebeský nad námi!“námi!““ I chvátá tam k břehu, a hle! Právě milenec se její S rukama a nohama Svázanýma hodí v Labe. I neváhá, skočí za ním, A drahého objímajíc, Utone s ním ve vlnách. 5. Takovými zdoben věnci Slávy, táhl Zikmund, jak as Chtivá kočka horkou kaši Obchází, kol Prahy dále K Slanému, pak přes Křivoklát, Žebrák, Točník, KarlůvtýnKarlův Týn – Kde prohlížel poklady Václavem tam zanechané – Do Zbraslavi, až konečně Šťastně došel Vyšehradu. Chopiv péro, psal tu panu 249 Oldřichovi z Rožmberka, Jenž nečinně na svých panstvích Meškal v jižních Čechách, takto: „Čím to, milý Oldřichu můj, Že se neúčastňuješ V našem svatém boji? Jsi snad Churav? Nedejž toho Bůh! Neb jsi rozmrzen pro lásku, Kterouž jsem kdys choval k Čeňku Z Vartenberka? Choval jsem, Nechovám již, co jsem jeho Poznal. Rci, můj milý, jak jen Můžeš trpěti, že Tábor, Toto loupežnické hnízdo, Ohrožuje všechny krásné Statky, co máš na jihu? Jesti bez odporu radno, Abys užil doby, kde tam Žižka není přítomen. Pročež vzhůru, Oldřichu můj! Na Tábor se vrhni, rozboř Tábor, toto útočiště Zlosynstva, čím nejen sobě Posloužíš, anobrž také Věci spásné, a mne sobě Zavděčíš na věky věkův.“ Oldřich, obdržev to psaní, Z radosti se sotva mohl Spamatovat. Nebyl totiž Tak horlivým kališníkem, Jak někdy před Čeňkem se 250 Tvářil; pročež naděje, Toho vytlačit z milosti Zikmundovy, ztřeštila jej, Ba i udělala z něho – Protivníka podobojích. Tak zchytralý Zikmund uměl Brzy hrůzu pouštět, brzy Vnadu zase nastražit. 6. Netrvalo dlouho, a již Oldřich s velečetným vojskem Ležel před Táborem, i dal Trubači a hlasatelem Tamější posádku vyzvat, By se vzdala na milost I nemilost. Odpověděl S hradeb Zbyněk Buchovec: „Hlasateli, řekni svému Pánu, že mu děkujeme Za návštěvu jeho, že však Není zvyk náš, obcovati S zrádci, z nichžto jeden on.“ Odpověděl Prokop z Ústí: „„Řekni svému pánu také, Koulemi z hrubých svých děl Že tak málo vyřídí, 251 Jakoby hrách házel na zdi Táborské, co já zbudoval.“zbudoval.“ Odpověděl Ondřej z Dubé: „Řekni svému pánu dále, V Táboře že sice není Žižka, pouze jeho zeť, Jenžto však se vynasnaží, Rovnati se tchánovi.“ K tomu žena připojila U Ondřeje stojící, Ozbrojena od hlavy až Do paty: „Konečně řekni Svému pánu, že sic Žižka Není v Táboře, leč maso Z jeho masa, i krev z jeho Krve, Eva, jeho dci.“ Tu se zasmál Oldřich smíchem Ďábelským „„Dobrá to kořist Bude,““ volá, i poručí Střelcům pálit do Tábora. I počali střelci pálit Do Tábora z hrubých děl, Že nebylo ve dne kouřem Vidět slunce, a že blesky Z rour dělových noc se v jasný Proměnila den. Byv o tom Žižka zpraven tajným poslem Z Tábora, pošeptal svému Mikuláši z Husince 252 Něco do ucha. I sebrav Tento bez prodleni jezdců Tři sta padesát, ukryl se Před Táborem v záloze, A dal obleženým oním Tajným poslem říci, aby Směle výpad učinili, Že pak vrazí do nepřátel Ze zadu. Učiněn výpad. „„Ha,““ posměšně zvolá Oldřich, „„Podařilo se nám, lišky Vylákati z jejich děr? Do nich, do nich!““ Lítá seč se Strhne. Náhle vyskočí S svými jezdci Mikuláš Ze zálohy. Rožmberští Slyší hřímat za sebou: „„Běda zrádcům, běda zrádcům!““ A již cítí pádné rány Jezdců Mikulášových. Postrašeni nenadálým Útokem zmužilost mysli Tratí, prchnou, kam jen mohou, A co kořist zůstavují Vítězům veškerý tábor S všemi jeho zásobami Potravy, a zlata, stříbra, Šatstva drahocenného, Všelijaké zbraně, hlavně Pušek, samostřelů, děl. 253 Nad tou hanebnou porážkou Rozčertil se Oldřich tak, Že dal na svých panstvích všechny Kališnické kněží schytat, Uvěznit a mučit, až z nich Někteří i zahynuli. „Kdo má škodu, nestarej se O posměch,“ přísloví praví. Jeho pravdivost se také Na Oldřichu stvrdila. Kulhal od svého již mládí, Ale když s takovou hanbou Z boje vyšel, nechav svést se Zikmundovým lichocením, Vtipkovali kališníci: „Dřív pan Oldřich na jednu jen Nohu kulhal, z patra stal se Kulhavým i na rozum.“ 254 Sedmé skupení.
[255] 1. Po porážce Oldřichově Zikmund v zoufalosti byl. Tolik pokusů již, aby Žižku zničil aneb zkrotil, Nezvedlo se mu, a běda, K tomu ještě ta porážka! A křižáckých sborů dosud Ani stopa nejmenší! Co teď počít? Co teď konat? Odkud rada? Odkud pomoc? Ejhle! tu na konci června První tlupy křižácké Jevily se sem tam, jako Jednotlivé kosmy sněžní Před ohromnou chumelicí. Ale brzy sypaly se Ze všech blízkých i dalekých Končin v nepřehledném počtu. Jaká pestrost bojovníků [257] Nejrozmanitějších vlastí, Národů a mravů, řečí, Krojů! Hemžili se tu Zpupní Maďaři, Charváti, Dalmatinci, Bulhaři, Sikulové, Valachové, Kumáni a Jazygové, Rusíni a Rašané, Slováci a Slovinci, Korutané, Štyrčané, Rakušané, Bavořané, Frankové, Švýcaři, Švábi, Bojovníci z Francie, Ze Špaňhel a z Anglie, Z Brabantska a z Holandska, Z Falchraběctví západního, Z Durynk, z Foitlandu, z Míšenska, Z Lužanska a z Marku, z Slezska, Z Polska jak i z Moravy, A, buď toho Bohu žel! – Mimo tolik válečníků Nečeských – i páni čeští. Shrnulo se tolik vojska Přede Prahou stověží, Kolik před ní ještě nikdy Upatřeno nebylo. Čítalo se v tomto vojsku Jedenkrát stotisíc branných Mužů, pěších, jak i jezdců. Ze všech zemí evropských Nepřátelské přišly sbory, Jen ne z Vlach a z Skandinavska. 258 A v tom vojsku pyšnili se Kolem krále Zikmunda Všichni kurfirštové z Němec Kromě saského, markrabě Braniborský Bedřich, jenžto Jediný přivedl deset Tisíc ozbrojenců, oba Markrabata míšeňští, Již přivedli spolu třicet Tisíc ozbrojenců, Albrecht, Vévoda rakouský, a tři Slezští knížata, a dále Přes čtyřicet jiných osob Knížecího stavu, též i Patriarcha akvilejský, Biskupové, prelatové V hojném počtu, ale říšských Hrabat, pánů a rytířů, Množství bylo nesčíslné. A to vojsko, vizte, vizte! Jako světa potopa, Počíná teď zaplavovat Všechen prostor, od Prahy co K severu se rozestírá, Protékán jsa Vltavou. 2. Medle, jak jen možno bylo, Sehnat tolik lidstva k válce S Čechy, kdežto benešovský 259 Tvrdil mnich, že učení Husovo i v cizích krajích Našlo oblíbení? Inu, Svatý otec křižákům byl Za skutek tak záslužný Plnomocné udělil Odpustky, a šířily se O Češích nejpotupnější Pověsti, na příklad, že se Češi poddali modlářství, Vzývajíce na veřejných Místech zlého ducha, tu Ve spůsobě beránka Bílého, tu ve spůsobě Beránka černého. Bylo Tehdáž již, jak dosavád je. Bože, Bože! Ale není Nikoho, jenž by přes všechny Dřívější pokusy marné Přec se ještě jednou snažil, Nepřátelské strany smířit, Než by nejhorší se stalo? Díky buďtež českým pánům V Zikmundově vojště! Srdci Jejich mocně hnula blízkost Osudného rozhodnutí. Vyvolení z jejich středu Poslové Aleš Holický Ze Šternberka, Václav z Dubé Na Leštně, Mikeš Divůček 260 Z Jemnišť předstoupili spolu Před Zikmunda se žádostmi Kališníkův, v čtyřech článcích Sepsanými, a s poklonou Hlubokou řečnili tak: „Nejmilostivější králi! Mluvíme i jmenem svým, I všech jmenem, již nás k Tobě Poslali. Vždy při Tobě jsme Věrně stáli a stát budem Budoucně; neb uznáváme Tebe za přirozeného Vládce svého, ač Ty nejsi Ještě dle starého řádu Pomazán a korunován. Nejmilostivější králi! Pravil’s někdy, že chceš raděj Vyhubiti zemi českou S veškerým národem českým, Než bys od úmyslu svého Odstoupil. Myslíme však, Že to pouze slova byla, V rozmaru zlém pronešená Na okamžik. Vždyť jsi sám V české zemi zrozen, v lůně Národu českého. Pročež, Nežby zkáza kolkolem se V krvavých rozlila proudech, Přečti tyto žádosti Podobojích, v čtyřech článcích Sepsané, a uvažiž, Zdažby na základě jejich 261 Lze nebylo, sjednat smír. Nezavrhni, neoslyš nás, Nejmilostivější králi!“ Zikmund přijal listinu, Vhlídl do ní a pak vece: „Známe„„Známe tyto články. Stalo Nedávno se v Praze o nich Usnešení. A již jsme Vzhledem k nim se obrátili Na legáta papežského Ferdinanda, jenžto dosud Mešká v Našich říších. Musí Odpověď Nám brzy přijít. Vedlé ní se řídit budem.““ Tím propustil české pány Dosti vlídně, tak že hvězda Naděje jim zableskla. 3. Leč jak zněla odpověď! „Vstoupiv do království, probůh! Vlastníma jsem očima Spatřil hrůzyplné věci, Jichž bych nikdy nebyl věřil, Kdybych o nich byl jen slyšel Ve své uši: rozbořené Kostely a popálené Kláštery, obrazy svatých Ztroskotané, zohavené, 262 Kněží a kleriky buďto Zabité neb vyhnané. Čechové se vychloubají, Že pro zákon a pro slávu Boží horlí. Avšak jaká Sláva Boží to, když chrámy Rozmítají se a Páně Sluhové se zabíjejí? Jaká pobožnost a jaká Udatnost to, když se svatých Ztroskotají, zohavují Obrazy? Jich čtyry články Předloženy byly mně: Předně s strany přijímání Pod obojí, potom s strany Volného a pořádného Kázaní Božího slova, A pak s strany vyzdvižení Světské vlády u duchovních, Konečně s strany trestání Hříchů, jak i očištění Jmena národu českého. Ptám se, můž-li pořádnější Kázaní Božího slova Býti, než kněžími, kteří Od svých představených byli Na pořádné cestě k tomu Ustanoveni? Čechové Neměli by domýšlet se, Že svatému písmu sami Dokonale rozumějí; Toho nebe nepopřálo 263 Dosud z smrtných žádnému, Ba nepřeje ani nyní. Co se týče církevního Jmění, neměli by sami Chtíti rozsuzovat, zdali Připustit se má, či ne; Sice mohlo by se zdáti, Že tak činí víc z bažení Po něm, nežli z toužení Po pokoře apoštolské. Čtvrtý článek nechci tupit. – Kdyby Čechové jen pravých Chtěli prostředkův užívat, K očištění pověsti své; Neboť špatně očišťuje, Kdo chce špínu smýti špínou. Vzhledem k prvnímu však článku, Ze všech nejhlavnějšímu, Přiznávám, že večeře Páně od apoštolů A v původní církvi byla Udílena pod obojí Spůsobou; leč odpírám, Žeby podlé nařízení Kristova neb pro spasení Ustavičně tak se díti Muselo, a žeby církev Ani moci, ani práva Neměla, z důvodů dobrých Potvrdit i jiný řád. Jistě záslužnější jesti Pokornost a poslušnost, 264 Nežli pýcha je a zpoura Proti církvi. Chtějí-li Čechové však mermomocí Účastni být kalicha, Ať se prosebně obrátí Na papeže, ale ne Na Zikmunda krále, jehož Moc se na světské jen věci Vztahuje, leč nikoli Na církevní. Chtějí-li Tedy Čechové jen to, Co je počestné, zastávat, Ochotni jsme slyšeti je, A budou-li dobrého Smýšlení a mírného, Ne jenom jim odpuštění Bude dáno, nýbrž také Udělena milost. Avšak Jestli v zpouře potrvají, Nenastoupí cestu spásy: Bude s nimi zacházeno Tím přísněj, čím větší předtím Byla naše shovívavost.“ Po takové odpovědi Lepá hvězda naděje Ukryla se v černých chmůrách. Hrozením a násilím Nezmění se přesvědčení, Spíše odpor vyvolá se. Vnucuj někomu i nebe, Nebe samo zavrhne. 265 4. Žižko, Žižko, obstojíš-li? Vypravují letopisy, Že kdys u Marathona Hrstka Řekův porazila Nesčíslné houfy perské; Ale tytéž letopisy Vypravují také, že kdys U Thermopyl Řekův tlum, Jak hrdinsky odporoval, Přec přemoci perské podleh’. Který z obou osudův Tobě asi usouzen je? Stojíš, Žižko, na Vítkově, Pozoruješ odtamtud Tím svým jedním okem, ve dne Sokolovým, sovím v noci, Všechna hnutí nepřátel, A jak Perun s oblakové Výše řídí vesmír, tak ty S Vítkova vše řídíš, co tvým Vykonat jest vojínům. Křižáci se pokoušejí Na místech na všelijakých Vypátrati, kde by bylo Nejsnadněji vniknout v město. Marné namáhání! Všechna 266 Místa přístupnější silně Obsazena jsou, útoky Všude slavně odraženy Bývají. I tak daleko Smělost obležených jde, Že bran městských před křižáky Ani nezavírají. Aby jen přílišná k sobě Důvěra nebyla škodná! 5. V jedné z ohrad, jimiž Žižka Opevnit dal Vítkov, stála Také tlupa Tabořanek. I ty dychtily přispívat K vlasti osvobození, K uchránění svaté víry. Hle! a mezi nimi byla Barbora, ctihodná vdova. „Nuže!“ vece k Tabořankám, „Nedostála-li jsem svému Slovu?“ „„Chvála Tobě za to!““ Tabořanky volají. „„Přece však si přejem vidět, Zdali srdcem neklesneš, Až na nás ta strakatina Za Vltavou přihrne se.““ 267 „Proč bych srdcem klesla?“ na to Barbora. „Co záleží mně Na tom žití, když tu není Drahého Bachora mého!“ A hned počala zas slzet. „„Neplač, neplač!““ z Tabořanek Jedna praví. „„Nemyslily Jsme to zle. Ty stavila’s se, A to stačí prozatím. Ale bláznivá tu Lída Schází. Neví nikdo z Vás, Kam se poděla? Vždyť také Slíbila, že bude státi Při nás.““ Barbora, utřevši Sobě slzy z očí, na to: „Mluvila jsem včera s ní. Svěřila mi, že se chystá, Svému otci na památku Rozžehnouti pochodeň.“ „„Pochodeň? Jakou pochodeň? Ha, ha, ha! Bláznivá Lída Mluví ustavičně v zmatku.““ Tabořanky se smíchem. „Nesmějte se tak!“ odtuší Barbora, snad vědouc již, Co provésti hodlá Lída. „Můž i bláznivému někdy 268 Přijít zdravá myšlénka. Ale co tam za Vltavou Kolohnáti křičí na nás? Nezní to: Hus, Hus! Kacíři!?“ Tabořanky poslouchají. „„Opravdu, jest tak!““ dí mezi Sebou. „„Nuže, všeptejme jim Také něco do ucha!““ A teď křičí z plných hrdel: „„Papežníci! Papežníci!““ 6. Takovými předehrami K bitvě rozhodné dni za dny Uplynuly, až v neděli Čtrnáctého července Před polednem Zikmund všechny Vojska křižáckého svolal Vůdce, a tak promluvil k nim: „Nejjasnější kurfirštové, Velmožní a velevzácní Vévodové, markrabata, Knížata a biskupové, Prelatové, hrabata, Rytíři a všichni moji Drazí spolubojovníci! Na bíledni jesti, proč ani Žižka na Vítkově, ani Přívrženci jeho v Praze 269 Na nás neudeřují. Chtí, abychom vládnoucím již Nedostatkem potravy Donuceni, odtáhli. Pročež udeřme my na ně, Pokud nejsme umořeni Lítým hladem! I nemůže Věru výhodnější den být K vykonání věci svaté, Nežli dnešní svátek. Staň se Tedy o nešporách dnešních Útok všeobecný! Půldne Postačí nám k potření Tvrdošijných kacířů. Učinil jsem rozvrh tento: Hradčanská posádka ať se Oboří na Malou Stranu, Vyšehradská posádka Ať se oboří na Nové Město! V stejný čas našeho Vojska pravé křídlo hlediž Po Špitálském poli vniknout Do Starého města, křídlo Levé Vítkova se zmocnit. Já sám uprostřed oblouku, Jímž se vine Vltava, Zůstanu stát v záloze, Abych tam, kde by snad toho Zapotřebí bylo, mohl Vyslat podporu, a spolu Pozorně náš tábor chránit; Neboť jest nám jednat s velmi 270 Ošemetným nepřítelem. Jste s tím srozuměni, moji Drazí spolubojovníci?“ Urakají křižáci, A hned počnou šikovat se. 7. Zpozorovav Žižka s hůry, Co se děje dole, káže, Aby podobojí klekli K modlitbě. A tito kleknou, Znamenají čelo, ústa, Prsa křížem, pozdvihují S sepiatýma rukama Oči k nebi, a teď pějí Mocným hlasem při zvučení Trub a kotlův rázné žalmy, Pějí tak, že hlaholy Zatřásají útrobami Křižáků. Pak Žižka vstav Od modlitby, jme se mluvit: „Bratři! Sestry! Vizte tamo Za Vltavou nesčíslné Množství našich odpůrců! Avšak nestrachujte jich se! Blud je vede, hřích a šalba, Kdežto v našich srdcích plane Zbožnost, čisté nadšení. Pročež nestrachujte jich se, 271 Buďtež spíše pamětlivi, Jak se podlé staré písně Předkové chovali naši Na výšině moravské, Na Hostajnově. Jak my zde Na Vítkově, byli tehdáž Obklíčeni nepřátely, Surovými Tatary. Vedro nastalo, a již Vestoň radí krutou žízní Trápeným, by poddali se. Tu však Vratislav jej chvátí Za paže: „„Prorado,““ vzkřikne, „„Mrzkost jest poroba Hospodinu, Hřiech, v porobu samochtiec dáti šíju! Za mnú poďte, mužie, kto tak smyslé, Za mnú, před stolec mateřě božiej!““ A když předkové se naši Pomodlili, hle! tu s nebe Přišla pomoc, déšť přehojný, A jím zobčerstveni, šťastně Vzdorovali Tatarům, Až je spasil Jaroslav náš: Hana prosta byla vrahův. Tak i nás, se pomodlivších, Neopustí Všemohoucí, Jemuž poroba jest mrzkost, Dá nám, mužně zápasícím, Dá nám vítězství a slávu: Čechy prosty budou vrahův!“ 272 Rozníceni těmi slovy, Bratři, sestry zvolají: „„Žižko, Ty náš Vratislav jsi, Budiž též i Jaroslav náš!““ A již k boji chystají se. 8. Vyzvánějí, vyzvánějí Hrubá děla s Hradčan, hrubá Děla s Vyšehradu slavnost Krvavou. A již křižáci – Prašní zvěstují kotouče Blížící se bouřku – kvapí Po Špitálském poli k městu Starému. Tam na bráně Stojí Zmrzlík s manželkou svou, Ježto celá oděna je Ve zbroj železnou, meč pevně Držíc v pravici, a štít, Čím se kryje, v levici. „Jest mi úzko, drahá Anno, O Tebe!“ dí Zmrzlík. „Kéžbych Nebyl Tobě povolil, Po mém boku státi v půtce!“ „„Po Tvém boku jest mé místo 273 V slasti, v strasti!““ odtuší Anna neohroženě. Divokým hlukotem valí Křižáci se k otevřené Bráně. Tu však na znamení Zmrzlíkovo vyjedou z ní Kališníci s svými vozy, Rozrazí křižácké sbory Na dvě půle, každou půli Sevrou mezi svými vozy, A teď nastane seč krutá. Konečně křižáci musí Utíkat po velké ztrátě. Ale také na straně Podobojích byla ztráta Velká, největší as ta, Anna z Frimburka že klesla, Střelou v hrdlo raněna, A v náručí manželově Ducha svého vydechla. Sláva budiž statné paní! 9. Mezi tím již jiné sbory Křižáků se přes Vltavu Byly přeplavily, a hned, Nejen pěší, leč i jezdci, Zpupným podobni Titánům, 274 Domněvším se kdysi Zeusa Strhnout s trůnu jeho, slepě Na Vítkov se obořili. Ten však mocně se jim opřel Strmými stráněmi svými, Tak že množství jich se dolů Kotálelo, zlamajíc Vaz a nohy. Posměch s vrchu Zavzněl, posměch ohromný. Rozvztekleni seberou se Pěší znova, počnou znova Vzhůru stoupat, a shlídnuvše Tabořanky v ohradě, Křičí na ně: „Vítejte nám, Nevěstičky! Přicházejí Vaši ženichové pro Vás.“ „„Přijďte, přijďte!““ Tabořanky Na to. „„Ukážeme Vám Cestu do komůrky.““ A v tom Osypají stoupající Střelami a sudlicemi. Přece nepřestanou tito Stoupati, leč najednou Vítkov promění se v sopku, Vyhazuje z plamenitých Pušek smrtonosné koule – Křižáci se musí vrátit. 275 10. Hřímají na Malé Straně Hrubá děla do Saského Domu. Tam se zatarasil Starší Roháč z Dubé, an boj Zuří po ulicích, zuří Po Vltavy břehu celém. Roháč stojí jako dub, Jenž se mohutnými svými Kořeny zakotvil až do Nejhlubší hlubiny země, Leč když děla ochabují, Činí výpad, a spojiv se S ostatními bratry, žene Královskou posádku zpátky Na Hradčany, jak ji v roce Minulém hnal Žižka tam. Hřímají na Vyšehradě Hrubá děla u potoka Botiče. Královští dychtí Přes potok do města vniknout Nového. Leč Mikuláš Z Husince jim odporuje. Kolikrát jim podaří se Postoupiti, tolikrát Žene on je, tento medvěd Šumavský, tlapami svými Strašlivými zase zpět. 276 Nad tím Botič raduje se, Neboť proudí jarým proudem Do náručí Vltavy. 11. Ač křižáci dvakrát byli Odraženi od Vítkova Chtěli, když se zotavili, Přec po třetí pokusit se, Zdažby nepřálo jim štěstí. Pobádal je k tomu stud Za porážky utrpěné, Pobádala spolu žluč. Šikují se poznovu, Činí útok předivoký, Hle! a již se zmocnili Věže, na Vítkova stráni Strmící, a již, nastojte! Žižku, blesku rychlostí Přispěvšího na pomoc, Obkličují – – Ó zajmou-li Žižku, kdo pak nahradí ho Kališníkům!? Leč tu jeden Z bratří – jest mu jméno Spáček – Zpozorovav nebezpečí, V němžto Žižka vězí, zvolá: „Za mnou, za mnou, kdo chce, aby Žižka nebyl ztracen!“ a již Vrazí do nepřátel, tluče Kolem sebe, jako hřebec 277 Zplašený, a Žižka stojí Osvobozen, spasen. Ale Spáček klesá, krev se hrne Z jeho ran, a jenom tolik Ještě lze mu promluviti: „Žižko, jsem já tentýž Spáček, Bývalý konšelův sluha Novoměstských, jejž jsi někdy Ostře káral, velmi ostře. Díky Tobě za to! Tebou Mohu teď co bojovník Boží v počestnosti zemřít Za Tebe!“ A podav ruku Žižkovi, kterouž ten vděčně Stiskne, vzdechne naposledy, A pak zavře oči své. „„Věčný pokoj s Tebou, Spáčku, Statný bojovníku Boží!““ Žižka dí, a kvapí tamo, Kde je zápas nejtužší. 12. Tak se bitva protahuje Hodiny, a neustále Krvavého divadla se Pestré mění výjevy. Slunce, zdá se, nechce ani Zajít z zvědavosti, kam se Bude chýlit vítězství. 278 Hej tu vlítne do Zikmunda Netrpělivost, i káže, Ze starosti pustiv tábor, Záložním svým vojům všechněm, Vltavu by překročily. Co když stalo se, spojí se S těmi sbory, ježto právě Nazpátek musily couvnout Od Vítkova, a dá z děl svých Páliti do vrchu toho, Jakoby jej roztřískat chtěl. Pak, když myslí, žeby dosti Na tom bylo, objíždí své Vojsko na oři, na letném, Přimlouvaje, domlouvaje, A teď zvolá: „Ještě jednou Vzhůru, vzhůru, hrdinové! Před západem slunce musí Vítkov náš být!“ Hej tu Křižáci se vzchopí znova, Napínají všechny síly. Leč když nejlíp jim se daří, Co to najednou? Hle, hle! Za řekou tam, za Vltavou, V táboře křižáků počnou Stany hořet, a větříčkem Rozdýmány večerním, Šíří plameny se kolem Dál a dál. Toť pochodeň ta, Kterouž Lída, k táboru se Přikradnuvši, milenému Otci na památku, byla 279 Rozžehla. „Ha, kacíři Za námi!“ křižáci vzkřiknou: Tito vracejí se z boje, Tito stojí zaraženi, Nevědouce, co počíti. V tuž však dobu kališníci – Jan Želivský s kalichem V jejich čele – vyřítí se Ze Špitálské brány, vrazí V bok křižáků, an se Žižka, Věda každé případnosti V bitvě užít, s hůry na ně Oboří, a nyní platí, Co se v zákoně čte starém: Oko za oko, zub za zub, Život za život. Žádného Není milosrdenství. Co se z vojska křižáckého Nemůž dostat přes Vltavu, Pobito, i Vltava Sama množství jeho zhltí. Kališníkův toho dne jest Vítězství. Však druhého dne, Jak as s nimi, jak as bude? Dosti ještě Zikmundovi Zbývá lidu branného. 280 13. Prozřetelný Žižka v noci Znova opevnit dal Vítkov, Nevěře svým protivníkům, A když slunce vyskočilo, Dychtivo jsouc, na bojišti Ohlídnout se, tož byl Žižka Hotov, zase vejít v boj. Ale jaké divadlo se Naskytne mu za Vltavou! Čeští pánové tam prou se S cizinci, již drze jim Přičítali špatný prospěch Křižáckého tažení, I ze zrady vinili je. A již tasí obě strany Krvolačné meče, i by Jistě bylo došlo k seči, Kdyby nebyl Zikmund přispěl, A obvyklým lichocením Blízké bouřky utišil. Pánové však cizí jsou již Promrzalí, dlouhých útrap, A přec marných, příliš syti, Nežby déle pomeškali. Rozloučí se s zamračenou Tváří a proklínajíce Celou válku hnou se – domů. Vidouce to podobojí Na Vítkově zbožně kleknou 281 K modlitbě, a při zvučení Trub a kotlův zpívají: „Tě Boha chválíme!“ A hle! podobojí v městě, Uslyševše spasnou zprávu, Kleknou též, a při zvučení Trub a kotlův zpívají: „Tě Boha chválíme!“ A pak všichni dohromady Přivinou se k Žižkovi, Činí díky, vroucné díky, A se jednohlasně na tom Usnesou, že budoucně má Vítkovu být jméno Žižkov. I rozhostila se radost Po celé zemi, I zpívali pěvci k varytu Po celé zemi: „Aj, Žižkove, Stkvi se svým jmenem, Stkvi se a pni se Směle až k oblakům!“ „Ať tvé čelo Nejzlatějšími paprsky Políbí každé ráno! Ať tvé čelo Nejzlatějšími paprsky Políbí každý večer!“ 282 „A potomstvo Ať tě každé léto Nejsvěžejšími Ověnčí věnci, A cizí vrahové Kdyby vpadli zase, Ať za čest svou, Za vlast a volnost Na tobě bojuje, Na tobě jak bojoval Žižka! Tě Boha chválíme!“ E: jb; 2002 283
Bibliografické údaje

Nakladatel: Národní bibliotéka; Zákrejs, František; Kober, Ignác Leopold
(Národní bibliotéka. Výbor prací čelnějších spisovatelů českoslovanských. Redaktor František Zákrejs. Díl čtyřicátý. Spisy Josefa Wenziga. Svazek třetí. V Praze. Nákladem kněhkupectví: I. L. Kober. 1876. Národní kněhtiskárna: I. L. Kober v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [VI] + 283