báseň bez názvu

Josef Wenzig

1. Na posvátném Vyšehradě Ve své zlatostkvoucí síni Bědovala, naříkala Žofie, královna česká, Václavova něžná choť: „Dosud ještě nemohu se Slzí zdržet, zpomínám-li Na strašlivý osud svého Zpovědníka, mistra Husa, Jejž v Kostnici upálili. Upálili! A proč to? Že prý urputný byl kacíř. Dejme tomu, že tím byl, Což jim bylo dovoleno, Utrápit ho na hranici? Spasitel náš nekázal tak, Nebyl krutým Mahometem. A při tom se páni chlubí, Že jsou neomylní, že jsou Osvíceni duchem svatým. [9] Na které je straně větší Kacířství, zdaž na Husově, Anebo na straně jejich?“jejich? „AleAle vím já, vím já dobře, Proč na něm vylili zlost svou: Že zastával na vysokých Školách pražských práva svého Národu proti zpupnosti Německé, jíž opomítám, Ač jsem sama Němkyně; Že neřády v církvi káral, Horle pro neporušené Učení Kristovo čisté; Že sám vzorem ctnosti jsa, Neohroženě se zdvíhal Proti mrzkým nespůsobům Vyšších stavů, jak i kněžstva. Proto, přezděvše mu zlostně Zpurník, buřič, upálili Nevinného, a pak po něm Také jeho přítele Jeronyma. Ó můj Bože!“ 2. Takto, květobílým šátkem Slze sobě utírajíc, Bědovala, naříkala Žofie, královna česká, Ale potichu jen v srdci. 10 Avšak z hebkých dvořenínek, Ježto stály zadu v síni, Čekajíce v poslušnosti, Kdyby panovnice něco Poroučela, z těchto jedna Bystrým zrakem poznala, Co se v královnině dělo Srdci. Bylať vyvolená Důvěrnice královny, Anna z Frimburka, statečná Choť to Petra Zmrzlíka Ze Svojšína na Vorlíku, Nejvyššího mincmistra. Tato, přistoupivši blíže, Dí: „Přisámbůh hrozné jesti, Co my trpět musíme Po léta již, jakobychom V Čechách zde nejhanebnější Byli lotři! A čemu se Divím nejvíc, je, že král náš Nejmilostivější nalit Zcela změnil smýšlení své. Vždyť kostely skoro všechny Navracuje farářům Papežnickým. A když ondy Objevil se u svatého Apolináře, a tam V čele lidu přemnohého Prachatický purkrabí, Věrný Mikuláš z Husince, Prosil ho, by přece více Šetřil práv svých poddaných 11 Podobojích, zažil prosby Zle, byl z města vypovězen. Toť spůsobí dozajista Rozhořčení. Již tu v městě Vře, a vření rozšíří se Po venkově, a kde jsou Kališníci slabší, tlaku Podlehnou. Tak povídá se O Hoře, že havíři Němečtí tam každého Kališníka vrhli do šacht.“ Královna cítila sice, Kam Annička směřuje, Leč z opatrnosti vece: „„Nesmí každé povídce Přikládat se víra. Pověst, Nelže-li, zvětšuje ráda, Dělá z komára hned slona.““ „Však toť jisto, královno – Zpravena jsem o tom tajně – Že dnes na všech náměstích Měšťanům se ohlásí, Aby zbraň svou bez prodlení Na Vyšehrad odvedli.“ „„Je-li taký králův rozkaz, Tož se nesmí zapomenout, Že si od Husovy smrti Dovolil lid svévolností. Zhoubným nepořádkům bránit 12 Nutno jest. Arci, že král teď Mnohem přísnější, než dříve. Toho dobrotivé jeho Srdce není účastno. Toť pochází od Zikmunda, Bratra jeho, jenž v koruně Uherské se stkví, však spolu Pyšní se co ochranitel Církve, a jenž s kardinálem Dominici k králi psal Ostré psaní, velmi ostré.““ „Promiňte, a může král Dověřovat radě bratra, Kterýžto se k němu choval Vždy tak nebratrsky? Ó kam – Kam až odváží se naší Víry potlačování? Nejste-li, královno, sama Této víře upřímně Oddána? Tož mocným slovem Orodujte, orodujte Za nás u krále!“ „„Což tak jsem Nečinila dosti často? Prozatím se musí krále Šetřit. Vždyť Vám přece známo, Že ty hrozné, neslýchané Události, jichž se dožil, Mužnost jeho podryly, Rozervaly jeho prsa, 13 Vehnaly ho do mrákoty Těžkomyslnosti. Mlčme O tom! Potřebuji klidu.““ A tím vstavši ze sedadla, Volá: „Kde je moje Eva?“ I předstoupí z spanilého Kruhu dvořenínek Eva, Dceruška to rytíře Jana Žižky z Trocnova Z kořene otcovských ctností Rozvíjející se růže. A své ruce položivši Na raménka Evina, Praví královna: „O dívko, Zřím-li v tvář Tvou, jest mi vždycky, Jakobych ze zimní hrůzy Dívala se na krajinku, Vnadou jarní zdobenou! Jaké na Tvých lícech kvetou Ruměnce, a bezelstné Oko Tvé jak hledí jasně! Dejž Ti Bůh budoucnost blahou!“ „„Staniž se mi podle vůle Páně!““ vece Eva na to, Královně se pokloňujíc. 14 3. Tu však ohlašuje panoš, Za přístup že prosí mistr Učení pražského, Jan to Z Jesenic. I neoslechne Prosby Žofie, a kyne Dvořankám, by odstoupily. Ve slavnostném rouchu vkročí Teď Jan z Jesenic a činí Královně svou poklonu. „Co Vás ke mně vede, mistře?“ Ptá se kněžna přívětivě. „„Přicházím se s Vámi loučit, Nejjasnější královno!““ „Se mnou loučit se? Jak to?“ „„Král mě ráčil z Prahy na vždy Vypovědět.““ „Sotva věřím Sluchu svému,“ dí Žofie Polekána. „Rcete, co je Toho příčina?“ „„Inu, že Zápověď, jež Prahu tíží, 15 Nemůže být vyzdvižena, Pokud já v ní meškám, daný V kletbu.““ „Ach, král zbavuje Jedné po druhé se berly! Ach, Vy muž tak učený, Života bezúhonného, A Vy máte také padnout Za oběť?“ A po krátkém Rozmýšlení praví kněžna: „Nespěchejte, prodlete! Chci dřív sama s králem mluvit.“ „„Prodlel jsem již příliš dlouho,““ Odpoví Jan z Jesenic. „„Ostatně se neračte Namáhati, milostivá Královno! Marná by byla Práce Vaše. Neboť jestli Král, můj pán, se ustanovil Na něčem, jest vůle jeho Neoblomná.““ „Bohužel!“ Vzdechne Žofie. „A co Hodláte teď předsevzíti?“ „„Vzdát se svému osudu, Trpět s jinými, jimž nelze Dovést jiného než trpět.““ 16 „Máte-li, čím zpravovati Sobě potřeby?“ „„Mám dosti, Děkuji. Zvyk jsem, se s málem Spokojiti.““ Žofie Stála chvilku beze mluvy; Pak, nemohouc déle vnitřní Ovládnouti hnutí svá, Ozve se: „Nuž mnohovážný Mistře! Než se rozloučíme, Rozloučiti musíme, Ráda slyšela bych ještě Zdání Vaše. Rcete, co Vy Soudíte o naší době Zmatené? Kam povede to? Co as jest nám očekávat?“ „„Tré ta doba porodila Protipapežův a tré Římských protikrálův. Tam až Zablouditi, takovou Pitvorou se státi mohla Idea, dle nížto měli Papež a německý císař Ve společném sjednocení Dělit se o světovládu! Po pořádku lepším touží Lidská hruď a ženou se Člověčenstva myšlénky, 17 A on přijde, nechť to ještě Trvat bude století. Zpozdilci, co mní, že lze jim Světa vetchou stavbu svými Podpírati pažemi! Stavba praskne a je s třeskem Pohřbí ve svých sutinách. Leč na jakém základě Stavět znova, nevěděl-li On to, kterýž předcházeje Jeronyma za své svaté Přesvědčení srdnatě, Podstoupil smrt mučennickou: Tož to věru nevím já, Nechci moudřejším být jeho.““ „Tedy při něm stojíte Pevně?““Pevně?“ „„Až do posledního Dechu.““ „Vřelé díky, mistře! Dal jste útěchu mi sladkou.“ „„Avšak nyní, královno,““ Dí Jan z Jesenic, královně Pokloňuje se a její Ruku líbaje, „„musím se Odebrati. Nebesa Zaplaťtež Vám nejštědřeji Všechno dobré, co jste nám 18 Krutě pronásledovaným Prokázati ráčila, A Vás siltež na budoucnost!““ Tím odchází. „S Bohem! S Bohem!“ Volá za ním Žofie, Pohnuta co nejhlouběji, A pak k sobě rce: „Chci přece, Přece s králem promluviti. Snad že se mi podaří, Naklonit ho ku prostředkům Mírnějším. Nuž! Pokusím se, Až jen budu připravena.“ 4. Ejhle, ejhle, z Vyšehradu Na náměstí novoměstské V úřadním svém rouchu kráčí Hlasatel, trubači před ním! Teď trubači zatroubí, Že se rozléhá trub hlahol Kolem do kola a se všech Stran se hrnou posluchači, Muži mladší, muži starší, Ženy, děti z zvědavosti. A když umlkly jsou trouby, A je ticho všeobecné, Provolává hlasatel Silným hlasem toto: „Jmenem Královým zde ohlašuji, 19 Že je vůle krále pána, Aby všichni měšťané Poslušně veškeru zbraň svou Ještě toho dne dnešního Na Vyšehrad odvedli.“ Potom kráčí hlasatel Zase dál, trubači před ním. Ticho, bylo dříve, ticho, Jako v hrobě nyní, všichni Stáli zpitomělí; ani Mnohomluvná Barbora Nešpetla, ctihodná tato Polovice Bachorova, Muže, jenž as za nižádným Nebyl by se zpozdil, kdyby Osud nebyl obdařil ho Bříškem, k víře nepodobně Velkým. Bylo tedy ticho, Až je jeden z měšťanů Přetrh těmi slovy: „Běda, Kam se ještě podějem! Odvést máme na Vyšehrad Zbraň svou? Máme-li v těch časech Nebezpečných místo přilbic Na hlavu si vsadit kotle Kuchyňské, a místo dobrých Mečův do ruky vzít rožně?“ „Aj, to bych si vyprosila,“ Hlásí Barbora se. „Nechte 20 Kuchyňského nářadí V svatém pokoji!“ „Mlč, ženo!“ Šepce Bachor jí, „sic sobě Někdy jazyk ukousneš.“ „Opravdu, toť je již příliš, Přespříliš!“ hřmotí teď jiný Z měšťanů. „Již skoro všechny Kostely, až na ten jeden U svatého Benedikta Tam na Starém městě, a zde U nás na Novém, až na dva, U Marie Sněžné a ten U svatého Ambrože, Navrátil král papežníkům, Těm Mahometánům, a teď Ještě k tomu nás chce zbavit Naši zbraně!“ „A faráři,“ Kleje zase jiný měšťan, „Odklízejí všechna svatá Nádobí, jichž prvé kněži Užívali naši, světí Znova kostely při dveřích Zavřených, čistí oltáře, Jakobychom mrzcí byli Kacíři, i podávají Nemocným svátosti jenom 21 Tehdáž, když se odpřisáhli Kalicha.“ „A všechny školy, Při kostelích,“ kvílí zbožná Barbora, „ty zařizují Po mahometánsku. Já však Nechci, nechci, aby děcko Moje bylo vychováno Po mahometánsku.“ „Mlč!“ Šepce Bachor jí, „sic sobě Někdy jazyk ukousneš.“ „Dost tlachání ženského!“ Volá teďky první měšťan. „Bachore, přikaž své ženě, By šla domů! Musíme se Poraditi. Mužie pašú, Ženy ruby stroja, praví Stará píseň.“ „Nevím, že by Tato slova v biblí stála,“ Odtuší Barbora na to, „Ale půjdu, bez toho je Skoro poledne. Jen hleďte, Byste radíce se něco Uvařili, co by Vám pak Tak chutnalo, jako pokrm, Jejž umějí připravit Vám 22 Vaše ženy!“ A tím šla, Za ní táhly všechny ženy Ostatní i s dětmi, všechny Chválíce řeč Barbořinu. „Vzor všech žen má Barbora,“ Omlouvá ji Bachor, „kdyby Jen svůj jazyk –“ „Sestupme se Do porady!“ volá první Měšťan. „Co král Václav velí, Zhanobuje nás, dělá z nás Nevolníky, otroky.“ „Tak jest,“ přisvědčuje jemu Promluvivší měšťan druhý. „Je sic Václav dobrotivý Pán, jenž lid svůj nesužuje Daněmi a berněmi, Ale zbraň nám odnít – nechť si Takou hanbu dají líbit Staroměstští; ale my zde Novoměstští z jiného jsme Jádra. Zbraň je muže šperk, Muže čest!“ „Jen co teď počít?“ Ptá se rozvážlivý Bachor. „Moudrá rada bude drahá.“ 23 5. Tu se zjeví nenadále, Jakoby byl s oblak spadl, Mezi davem statný rytíř. Byl to muž, ne vysoké Postavy sic, svalovité Však a silné, s okrouhlou Tváří, s veleširokýma Plecema i mohutnýma Prsoma; měl orličí nos, Hrubé rty, holenou bradu S kníry tmavohnědými, Po polsku, jak po polsku byl Vůbec oblečen. Na jedno Oko slepý byl. Ztratil je V polských válkách proti Němcům; Leč tím jedním okem viděl Víc, než mnohý oběma, Víc, než kdyby leckdos měl jich Sto. Vždyť den má také jedno Oko jen, planoucí slunce, Však tím jedním přece vniká V skuliny i nejtajnější. Rytíř ten byl rytíř Žižka. Ač byl králův miláček, Nepohrdal lidem sprostším, Naopak byl přívětivý K němu, přál mu upřímně, Že i miláček byl lidu. 24 Spatřivše ho mezi sebou, Měšťané hned jásali: „V pravý čas přicházíš, Žižko, Jako anděl ochrance, Poslaný k nám Bohem samým!“ „„Aj, co pak se zvláštního Přihodilo?““ ptá se Žižka. „Ty-li nevíš o ničem?“ „„Věru nevím.““ „Tedy poslyš! Před malou jen chvílí tady Provolával hlasatel Silným hlasem toto: Jmenem Královým zde ohlašuji, Že je vůle krále pána, Aby všichni měšťané Poslušně veškerou zbraň svou Ještě toho dne dnešního Na Vyšehrad odvedli.“ Žižkou trhlo to. „„Ha,““ praví Tiše k sobě, „„o tom Václav Nic mi neřek, tajil se s tím Přede mnou!““ Leč hned se sebrav – Neboť ducha přítomnost ho Nikdy neopouštěla – „„Je-li to jen,““ vece, „„čeho Lekáte se, snadno lze mi, 25 Mysli Vaše upokojit. Známo Vám, že naše doba Mnoho ve svém lůně chová Hrozivého. Jistotně, Že král pouze přesvědčit se Žádá, na kolik by rekův mohl, Na jakou se spoléhat Zbraně zásobu. A protož Spějte bez prodlení domů, Ozbrojte se úplně, Jako do boje! Pak přijďte – Předvedu Vás králi sám!““ Hej, jaký tu zahřměl jásot Ze set hrdel! „Nyní víme, Rozkazu jak rozumět!“ Ti křičeli, jiní: „Zlatá Žižkova je rada!“ Načež Spěli všichni domů, by se Ozbrojivše úplně, Jako do boje, pak zase Stavěli se před Žižkou. 6. Žižka stanul s rukama Křížem k prsoum složenýma. „Václave, o Václave!“ Mluví s sebou, „o co děláš! Odzbrojit chceš národ svůj, By byl jako stádo ovcí 26 Naproti těm lítým vlkům, Již hrozí ho rozsápat?“rozsápat? „KdyžKdyž jsi nalezl mě ondy Na chodbě v paláci svém, Jak jsem ustrnule zabrán V myšlénky byl trudoplné, Tázal jsi se, co mě tísní. A já pravil k Tobě: Králi, Který Čech by v útrobě své Mohl býti pokojným, Vidí-li, jak národ jeho Z kacířství je obviňován, Vidí-li, jak pohaněn je, Pronásledován, jak jeho Nejčelnější mužové, Nejctěnější, v cizině tam Odpraveni bývají Na spůsob zlosynů? A Ty’s Odpověděl na to: Milý Jene, rci, co počít? Je-li Prostředek, čím lze by bylo, Věc zas napraviti? Znáš-li Nějaký, tož chop se jeho! Já s ním budu spokojen.“spokojen. „NužeNuže, Václave! Znám taký Prostředek, ten jediný, Co můž’ pomoci nám z nouze. Přál jsi přes svou zmalátnělost, Abych se ho chopil. Nuže! Předvedu Ti národ Tvůj 27 Ozbrojený. Slovo jen, A Tvůj věrný národ vstane Za Tebe, a dovede Odolat celému svém.“ A již přihrnovali se Novoměstští ze všech stran, Zpívajíce, výskajíce. 7. Na posvátném Vyšehradě Ve své zlatostkvoucí síni Procházel se Václav král, Zamyšlený, zasmušilý. Teď se zastaviv, tak praví K sobě: „Když mně byla léta Dvě, tu již mě na království Korunovali; když šest mně Bylo, manství podal jsem Vévodovi, viděl jsem Před sebou ho klečet; co hoch Dvanáctiletý za léno Obdržel jsem Braniborsko; V osmnáctém roku svém Zasedl jsem po otci Na trůn český i německý. A,“ volá, zadupnuv nohou, „Kde jsem později se octl! Byl jsem dvakrát i v hanebném Zajetí.“Zajetí. 28 „SlabochSlaboch mně budou, Slaboch přezdívat. Leč bylo Lze mi, vrchy z jejich ložisk Vyvrátit, neb velet hvězdám, Drahami by kolovaly Jinými? Ha, roztržení Církve, právo pěstní, smlouvy Měst a pikle šlechty, A rozbroje nejsmutnější V lůně vlastní rodiny – Nebyla to saň s tisíci Hlavami, s nížto jsem musel Zápasit?“Zápasit? „HojHoj, panoši!“ Volá pak, a když ten přišel: „Pití, pití!“ Načež vece K sobě dále: „Ač můj bratr Nesmýšlí tak se mnou, jak by Měl, v tom přec má pravdu, že teď Pomoci můž’ jenom přísnost.“ A když pohár vyprázdnil, Přinešený od panoše, A ten zase odešel, Ryčí: „Chci se tedy sebrat, Násilí chci činit srdci Svému, strmět jako skála V moři, o niž rozvzteklené Bijí vlny nadarmo, Nedovedouce ji zviklat!“ 29 8. Byvši dříve ohlášena, Vstoupí v síň teď Žofie, Opatrně, ostýchavě, Ptá se jemným hlasem: „Je-li Dovolena otázka, Jak se vede královskému Mému choti?choti?“ „„Tak, tak. Dík Vám, Královno!““ odpoví Václav. „„Játra pálí mě, a v levé Paži cítím bolesti.““ „Neměl byste hned tak těžce Všecko sobě v mysl bráti; Naopak měl byste hledět Truchlých myšlének se zprostit, Míru zachovati v pití, V jídle, požívati častěj Povětří čerstvého.“ „„Všude, Všude dušno,““ Václav na to, Sedna, spolu Žofii Nabízeje vedlé sebe Sedadlo. „Hle, sám mi dává Příležitost, jíž se musím Chopit,“ praví Žofie 30 K sobě, a přisedne ráda K Václavovi. „Vidíte snad Věci černější, než jsou,“ Dí pak k němu. „Lid je dobrý, Je povolný, jestli se jen Vlídně s ním nakládá.“ „„A což Nenakládal jsem s ním vlídně? Nepřihlížel dosti dlouho Shovívavě? Nepovolil Víc, než bylo zapotřebí? Jaké z toho ovoce? Horší byla věc, vždy horší. Neustále nadužívá Lid mé dobrotivosti.““ „Není věru vždycky radná Velká dobrotivost. Avšak Račte uvážiti, králi Můj a choti, zdali škodná Není převeliká přísnost? Zlatou zachovati míru, V tom je spása, zdá se mi. Schvaluji, že podobojím Nepropůjčujete všechněch Kostelů, však je-li dobře, Dopřát jim tak málo jich? Počet jejich jesti valný, Roste den jak den, a sluhu Tak věrného, obratného, Purkrabího Mikuláše, 31 Vypověděl jste ho z Prahy, Protože –“ „„Nic dále o tom.““ Praví Václav, zvedna se, Načež Žofie též vstane. „„Doufám, že Jan z Jesenic Také opustil již Prahu.““ „Ale čeho konečně Tím spůsobem, drahý králi, Docílí se?“ Žofie Starostně se táže. „Řekla Jsem, že lid je dobrý. Ano, Je! Však jenom dotud, králi! Pokud není rozdrážděn. Popuzena-li je mysl Jeho, nelze ji tak snadno Ukojit. Toť zdá se mi V povaze národu býti Českého.“ „„Soudíte dobře: Vedlé přísloví je lebka Česká tvrdá, že lze z ní Vykřesati jiskry, jako Z křemene. Ta má však není Z látky měkčí. Žofie, jste Příliš stranná! Víte-li, Čeho by se konečně Opačným spůsobem mohlo Docílit? Víte-li všechno, 32 Co mi bratr Zikmund psal? Jestli bych kacířství déle Trpěl v zemi, žeby papež V kletbu dal i mne, i Vás?““ „V zemi kacířství! Můj Bože, Jaké tu je kacířství?“ „„Já též nevidím žádného, Nevím o žádném. Leč to Týče se výkladu dogmat, A s tím nechci míti nic. Již mi hlava zpustla všemi Těmi theologickými Disputacemi, vším tím Drobnůstkářským hádáním. Pročež při tom zůstane, Co jsem nařídil, i vzhledem Ke kostelům, jak i vzhledem K Mikuláši, purkrabímu Prachatickému, a k mistru Janu z Jesenic, jenž jistě Poprosil Vás za přímluvu. Kališníci, jak jsem doslech’, Zmocnili se násilnou Rukou chrámu u svatého Mikuláše na Starém Městě. Nutno je, by tam Jiní v čele postaveni Byli konšelé, kteřížby Dovedli, pořádek blahý Zachovat; na Novém městě 33 Již jsem postaral se o to. Ostatně, než zajde slunce Dne dnešního, musí všichni Měšťané veškerou zbraň svou Odvést na Vyšehrad sem.““ A jak voda, byvši svahem Unešena, proudí, letí S mocí nezadržitelnou, Pokračuje Václav, ana Krev mu ve tvář vstupuje, Žily jeho nabíhají, Oči se mu v hlavě točí: „„Ha, mám-li se v nebezpečí Vydat, aby proti mně Kázalo se tažení Křižácké a povstala Proti mně Evropa celá: By tisíce a tisíce Ořů svými kopyty Rozdupali tuto krásnou, Požehnanou zemi: aby Stotisíce bojovníků Všechno kolem do kola Vraždili a pálili, Obrátili v niveč? Ne, ne, Toť se nemá nikdy státi, A jen v přísnosti je spása! Hodlám tedy přísnost rukou Provozovat železnou.““ Znamenajíc Žofie, Že se prudkost Václavova 34 Víc a více zmáhá, prosí Z obávání žalostných snad Následků: „O utište se, Králi můj a choti! Věru, Nepřišla jsem, abych Vás Rozzlobila! Přišla jsem, Abych prospěla, nikoli, Abych uškodila. Nechci Přítomností svou Vás déle Obtěžovat. S Bohem, králi!“ Tím se tiše odebrala. 9. Václav, hleděv za ní okem Nedověřlivým, rce k sobě: „Ona příliš stranná je, Zapletena s nepokojnou Chasou, kterouž nechci trpět Kolem sebe. Zdaž jen z toho Nezrodí se spolek, jenž by Zamýšlel, mě s trůnu svrhnout? Úskočné jsou ženy. Musím Mít se na pozoru. Ani Žižkovi již nevěřím. Bude bezpochyby zdurděn, Že jsem odzbrojení lidu Chytře před ním zamlčel.“ Aj, co najednou tu slyšet? Slyšet hlahol trub a kotlův, 35 Znějící vždy blíž a blíže. Václav užasne a zbledne, Třese po celém se těle. „Ha, již táhnou proti mně!“ Zvolá, a když právě Žižka Vstoupí, vzkřikne: „Zrada! Zrada!“ „„Nikoli, o milostivý Králi můj a pane!““ vece Tento odhodlaně. „„Můž-li Zrada tam být, kde je Žižka? Oba, králi! tak jsou rodem Rozdílní a neshodní, Jako den a noc, a jako Oheň je a voda. Ne, Nejsou zrádci, již se k Tobě Přivinují, jsou to Tvoji Věrní, Tobě oddaní! Poručil jsi, králi! aby Měšťané dnes všechnu zbraň svou Na Vyšehrad odvedli. Kdo Ti vnukl myšlénku tu Zkázonosnou? Avšak přišli Měšťané se vší svou zbraní, By ji Tobě nabízeli Ku spáse Tvé, k zdaru Tvému. Viz,““ – a tím otevře Žižka Okno, an se z venčí ozve Jásot: Sláva, sláva králi! – „„Viz, jak celý Vyšehrad Pln jest ochranců Tvých, jak se Třpytí přilbice, pancíře, 36 Štíty, meče!““ A když Václav Sebou nehne, stojí mlče, Doléhá naň Žižka dále: „„Nejmilostivější králi Můj a pane, o, důvěru Mějž ku svému národu! O, pusť od podhlídavosti, Nerozvaž sám svatých svazků, Jež ho k Tobě poutají! Známe krušné postavení, V němž jsi, králi! Jak oblaka Bouřlivá se nad Tvou hlavou Nebezpečí shlučují; Avšak nestrachuj se nic! Dověřuj národu svému, Dověřuj mně!mně! Zkusil jsem Všelico, se proháněje Ve válkách a bitvách. Cítím, Že jsem schopen k vůdcovství, A nic nezvede ni peklo, Povstane-li celý národ Vládci svému na pomoc!““ Václav nemoh’, jak upřímně Žižka k němu mluvil, přece Zotavit se, svěží síla Jeho mužnosti již dávno Potuchla. Neví, co říci, Až pak hlesne: „Dobře, dobře! Vaše horlivost mě těší. Jděte nyní, jděte domů!“ 37 Na to vrávoraje spěchá Do postranní komnaty, Jakoby byl na útěku Před nejhorším nepřítelem. 10. Žižka, zpozorovav všechno, Vzdechl z nejhlubšího srdce: „Ani mně nevěří! Veta Po něm, veta! O Václave, Nepoznávám Tebe již! Jak jsem Tobě, málo před tím, Milý byl, sic bych se nikdy Nebyl toho odvážil, A teď!teď! Cítím s bolestí, Že jsme rozloučeni na vždy!“ Tu přichvátá Žofie: „„Co se stalo, Žižko? Rcete!““ „Roznítiv lid pro krále, Ved jsem lid před krále jeho, A lid, nadšen obětavým Duchem, nabízel mu zbraň svou K jeho ochraně a spáse.“ „„Dovolil jste si, královu Rozkazu podkládat jiný Smysl, než v kterém byl dán. A král?““ 38 „Poděšený prchl, Zavřel dvéře za sebou.“ „„Nevíte, že nemocen je? Příliš prudce jednal jste.““ Žižka dí: „Vznešená paní, Nezbylo mi, než tak jednat! Vím teď, že zde u dvora Dálšího meškáni není Pro mne. Mohlo by se snadno Se mnou dít, co s přítelem mým Mikulášem dělo se I s jinými. Pročež raděj Sám jdu, prose Vás jen za to, Byste nejmilostivěji Připustila, abych mohl Dcerušku svou s sebou vzít.“ Uleknuta touto prosbou Žofie se táže: „„Snad Nezamýšlíte něčeho Zlého, Žižko?““ „Uchovejž Bůh! Nejsem zvyklý přísahat, Slovo moje na to stačí, I hodlám dostát mu lépe, Než pan Zikmund v Kostnici. Nebude-li činěn útok Na národ – neb národ je mi Nade všecko – budu tichý, 39 Jako beránek, a tím se,“ Praví Žižka s poklonou, „Poroučím ve Vaši přízeň.“ Žižka šel. Královna vzdýše: „„Ach, co pojde z směsi té!““ 40 Druhé skupení.
[41] 1. Dušno, dušno, všude dušno. Ještě svítí sice slunce, Ale již se celý západ Zatemňuje, a již z temné Dáli slyšet hromu rachot. V dolním Novém městě, v prostém Obydlí své tetky, seděl Žižka, v psaní čítaje, Poslaném mu od přítele Mikuláše. V psaní stálo: „Proč čas trávíš pořád v Praze, Nejsa u dvora již?“ „„Milý Brachu, kdybych sám to věděl!““ Praví Žižka k sobě: „„Jesti, Jakoby mě osud držel V Praze zde, a to tím pevněj, Co král – jak mi zdá se, samým Strachem přede mnou – se utek’ Na svůj nově vystavený [43] Zámek u Kundratic. Zdaž se Ještě jednou uvidíme V tomto žití on a já? Ale dále!““ „Měl bys věru Také účastenství míti V našich hromadách. Července Dvaadvacátého byla Jedna na vysočině Blízko Ústí nad Lužnicí. Přes čtyřicet tisíc osob Na mé vyzvání se sešlo Odevšad, i z Moravy, Muži, ženy, děti. Všechno V nejkrásnějším pokoji šlo A pořádku. Naši kněži Dělili se v úkol denní. Tito kázali, zvlášť mužům A zvlášť ženám; druzí zase Zpovídali; třetí svátost Podávali oltářní Pod obojí. Tak se dělo, Až poledne bylo. Tu jsme Přikročili k obědu Společnému bez rozdílu Stavů, považujíce Sebe za bratry a sestry. Nedostatku jedněch nadbyt Druhých vypomáhal. Hudbu, tanec, hru jsme byli Vyloučili. Na konci Nahražena majetníkům Polí poškozených ujma 44 Hojnou sbírkou, přehojnou. – Dokládám, že též Tvůj bratr Jaroslav byl přítomen. Dobře zpravuje Tvůj dvorec U Budějovic. V té práci Jedině však libuje si, Ač je mladší Tebe. S Bohem!“ „„Lidu nadšenost se zmáhá, Zmáhá sjednocenost myslí,““ Vece Žižka, odkládaje Psaný list a vstana. „„Na těch Základech lze bylo by Zbudovati štěstí hrad. Leč hlas v prsou mých mne dosud Nevyzývá. Prodleme!““ 2. Tu z pokoje vedlejšího Evička přichází, za ní Letitá Žižkova tetka. Obě oděny slavnostně, Tato v zlatém čepci, ona V odhrnutém sněhobílém Závoji, v růžovém rouše, Na hlavě zelený věnec, Že se Vesně podobá. „Ajta, v jakém šperku!“ Žižka Osloví je s podivením. 45 „„Vždyť jsi slíbil,““ k němu tetka, „„Jíti s námi ve průvodu, Jejžto dnes Jan ze Želiva, Nadšený ten sluha Páně, Vésti hodlá od Marie Sněžné k svatému Štěpánu. Tu jsme as povinny byly Vystrojit se, jak důstojnost Věci toho vyhledává.““ „Pravda, pravda!“ vece Žižka. „Zapomněl jsem v myšlénkách svých Na průvod dnešního rána. Ale čím to je,“ a při tom Oko jeho na Evě tkví, „Že má dceruška se dnes Jakousi radostí září, Kdežto od chvíle, co dvůr jsme Opustili, zármutku stín Zachmuřoval její tvář?“ „„Inu,““ pronáší se tetka, „„Bylo jí po radovánkách Dvorních teskno v naší tiché Domácnosti. Těší dnes se, Jako ptáček, když se pustí Z úzké klece na povětří. Zvykne Evička znenáhla, Vždyť je velmi dobré dítě.““ „Nepochybuji, že jesti,“ Vece Žižka. „Zdá se mi však, 46 Že ten šperk, ta radost mají Nějaký obzvláštní význam; Že má dcerka doufá zhlédnout Někoho dnes, a zhlédnuta Od něho být, s kým se ráda Setkávala u dvora.“ „„Probůh, Evo!““ zvolá tetka „„Nebudeš snad chtíti, v mysli Chovajíc milostné věci, Znesvětit velebný průvod?““ „Láska pravá též je svatá,“ Připomíná Žižka tetce. Eva stála s sklopenýma Očima, nemohla mluvit. „Pomohu Ti, milá dcerko! Přiznati se,“ dí teď Žižka, Upíraje pronikavý Zrak svůj na Evičku. „Měl jsem U dvora to jedno oko, Co mně zbylo, všude. Jest to Zkušeného bojovníka Obyčej. I znamenal jsem, Že pan Ondřej Roháč z Dubé – Eva zjevně zachvěla se – Tobě nad ostatní panny Zvlášť se kořil, a že Ty’s Ne neráda přijímala 47 Jeho dvoření. Není-li tomu Tak?“ „„Jest, otče!““ šepce Eva Třesoucím se hlasem. „„A mně Nic jsi o tom nesvěřila!““ Pohrožuje tetka Evě. „Vázali jste již se slibem?“ Ptá se Žižka dcery dále. „„„Nikoli! I nehodlám se Nikdy vdáti proti vůli Předrahého otce svého. Leč upřímně vyznávám se, Jiného manžela že si Nevezmu, než Ondřeje.“““ „„Aj, jak svévolná jsi!““ kárá Tetka Evu. „Jest mé dítě Odhodlané, pevné vůle, Jak já sám, i těší mě to,“ Ukojuje Žižka tetku, A pak obrácen zas k Evě, Dí: „Teď poslyš, dceruško! Ač pan Ondřej z Dubé jinoch Neúhonný, nadějný je, A já s ujcem jeho Janem 48 Důvěrně jsem spřátelen, Bylo by mně přec milejší, Kdybys za manžela sobě Byla zvolila selského Synka, jenž by pomáhal Ti Dvorec zpravovat, co máme U Budějovic, než pána. Neboj se však, žebych někdy Násilí učinil srdci Tvému. Ale tuším v duchu, Že nám přijdou těžké časy, Kde se nebudeme moci Spoléhati na pány, Na velmože; neboť tito Otroci jsou všelijakých Ohledů a poměrů. Jak, kdyby snad Ondřej tehdáž, Choť Tvůj jsa, a já se v boji Setkali?“*) „„„Můj drahý otče, O, co myslíš!“““ zvolá, Eva. „„„On, jenž Tebe tak si váží –“““ „Jiné doby, jiní lidé,“ V řeč jí vskočí Žižka, „a pan Ondřej ještě jun nedosti Usedlý. Nechci mu křivdit, Na možnost jen ukazuji. ——— *) Že Žižka měl zetě ze stavu panského, a sice pana Ondřeje z Dubé, uvádí Palacký ve svých dějinách českých. 49 Pročež rozvaž, než se budeš Vázat, a buď opatrná!“ „„Evo, v paměti mějž,““ prosí Tetka, „„slova otcova!““ „Klepá někdo,“ praví Žižka. „Odstupte na chvíli, moje Milé!“ Obě poslechly. „Dále!“ volá Žižka na to. 3. Vstoupí muž, se ohlížeje Bázlivýma očima, Jakoby chtěl vyzvěděti, Zdaliž Žižka samoten. „Kdo jste?“ táže se ho Žižka, „A co žádost Vaše?“ „„Sluha U konšelů jsem, nedávno Dosazených slavným králem Na radnici novoměstskou.““ „Tedy papežník, jak oni?“ „„Chraň Bůh! Podobojí jsem, Kališník z celého srdce, Jen že arci před nimi Na jevo to dáti nesmím.““ 50 „Tak?“ dí Žižka, mrače se „„Dále, dále! Mluvte krátce!“ „„Víte jistě o průvodu Velkém, jejž Jan ze Želiva Povede dnes od Marie Sněžné k svatému Štěpánu?““ „Ano.“ „„Ale konšelé Dali v noci zavřít dvéře Kostelní.““ „Snad bylo jim tak Nařízeno.“ „„Dozajista, Že lid kališnický nad tím Rozpálí se, že povstane Z toho vřava. Dali také Konšelé radniční vrata Zatarasit, i jsou jezdci Podkomorního zemského Objednáni na pomoc. Pročež, pane rytíři! Přišel jsem k Vám kradmo, bych Vás Vystříhal, kdybyste snad S rodinou svou, již znám dobře, Již miluji, též chtěl býti Přítomen při průvodu.““ 51 „Děkuji za Vaši zprávu,“ Vece Žižka. „Vaše jméno?“ „„Spáček, pane rytíři! Jen mne nevyzraďte!““ „Buďte Beze strachu, sluho Spáčku! Ještě jednou moje díky! Avšak rcete, nebylo by Krásnější, kdybyste mužně Přiznal se, že kališník jste, Podobojí srdečný? Vždyť to Vaše chování je Polovičatost, pokrytství, Ramenářství, a toť věci Hanebné jsou, věci mrzké.“ „„Inu, jde mi o můj kousek Chleba,““ odpověděl, krče Ramenoma, zaražený Sluha. Na to Žižka hlasem Povýšeným: „Pomněte, V písmu co ve svatém stojí: Hleďtež přede vším království Božího a spravednosti Jeho! Ostatní Vám bude Přidáno. – Teď jděte, jděte!“ 52 Spáček odebral se tiše, Vleka za sebou své nohy, Jakoby zlomeny byly, Tak ho v útrobě nejhlubší Žižkova dojala řeč. Žižka stojí, rozvažuje. „Rvačky, která snad se strhne, Nekladu na těžkou váhu,“ Mluví k sobě. „Přec však nechám Ženských raděj doma. Až vše Pořídím na Starém městě, Co jsem chtěl hned z rána, kdyby Právě Mikulášovo Nebylo mne došlo psaní, Dostavím se sám.“ I chopí Zbraň a volá na Evu. Ta přiběhne. „Nepůjdete Ke průvodu. Mohlo by se Podlé zprávy, co jsem dostal, Něco při něm přihodit. Ostatně se nermuť, dcerko! Že nezhlédneš Ondřeje; Vím, že král ho s sebou vzal Na svůj zámek u Kundratic. S Bohem!“ Jak as Evě bylo? 53 4. Na radnici Novoměstské U stolu u zeleného Konšelé seděli všichni S nejstarším, jenž teď tak počal Mluvit: „Vzácní kollegové! Víte, proč jsme slavným králem Dosazeni byli na ten Důležitý úřad svůj: Abychom bránili rázně Záhubnému kacířství, Kteréž Prahu zaplavuje Jako na jaře, když sněhy Vlažným větrem všude tají, Rozvodněná Vltava. Tudíž dozvěděv se, že dnes Ztřeštěný Jan ze Želiva Průvod povede k svatému Štěpánu, dal jsem tam v noci Za pochvaly farářovy Uzavřít kostelní dvéře, By kacíři nemohli Onen chrám, tak stkvělý, svými Pekelnými obřady Zaneřádit, nemohli Již svou pouhou přítomností Vzduch v něm morem nakazit. Doufám, vzácní kollegové! Že mou činnost schválíte.“ 54 „„Schvalujeme, schvalujeme!““ Ze všech hrdel vzeznělo. „Ale jistě, že kacířům Průvod jenom pokličkou, Pod kterou se lestně kryje Odbojnický úmysl. Neboť jest Vám povědomo, Že zde na radnici máme Vězně z jejich strany. Tyto Vysvobodit, v průvodu se Vrhnout na radnici, o to Prokletým běží kacířům, Věřte! o nic jiného. Ale já jsem v moudrostí své Postaral se o potřebné. Dal jsem vrata zatarasit, Že i v spolku s Luciperem Nelze bude způrcům vniknout. I jsou v skrytě položeni Jezdci podkomorního, By je na znamení dané Rozdupali, rozsekali. Vás však dal jsem všechny svolat, Bychom na svém místě byli Hrdinští co města zprávci; Vždyť při takém opatření Škodu vzíti nemůžeme. Doufám, vzácní kollegové! Že mou činnost schválíte.schválíte.“ 55 „„Schvalujeme, schvalujeme!““ Ze všech hrdel vzeznělo. Leč teď jal se beze všeho Ohlášení mocně řečnit Konšel Střížek, muž to malý, Hubený, na nohy slabý, V jehožto však drobném těle Obrovská hostila duše, Tak že, zažehla-li se, Z úst svých metal hromoblesky. „Sláva purkmistrovi,“ hřmotí, „Za pečlivost jeho, rovněž Zákonní, jak křesťanskou! Avšak ptám se, kollegové, Má-li dost nám býti na tom, Co dokázal, nechať vše to Nehorázně chvalitebné? Nikoli a nikoli! Toť jest v této věci zdání Moje nevyvratitelné. Neboť chrabří bojovníci Nečekají, až by na ně Nepřítel učinil útok, Anobrž, jak děje světa Dosvědčují, smělé mysli Ze všech sil svých vrazí veň. Pročež, vzácní kollegové! Jak ta luza kališnická, K radnicí sem zaměří – Což se stane bezpochyby – Vítejme ji zaslouženým 56 Jmenem „Kacíři“, i buďtež Po ruce nám kameny, Jimiž bychom, nebude-li Nebe samo kameny Na ni dštít, jí drzá čela Znamenali pro pamět. Ostatního ponechejme Jezdcům podkomorního! Toť můj návrh, na němž stojím.“ Slova Střížkova dojala Všechny konšely v té míře, Že se dlouho nemohli Zpamatovat, až konečně Jednohlasně provolali: „„Schvalujeme, schvalujeme!““ 5. A již táhli podobojí Ve průvodu od Marie Sněžné k svatému Štěpánu, Straníce se radnice, Té peleše dravé zvěře, By nebyli v pobožnosti Ničím znepokojováni. V čele šel Jan ze Želiva Pod nebesy s kalichem, Znamením tím vroucné jejich Lásky k synu Božímu, S nímž toužili spojeni být 57 Po těle a po krvi, Znamením tím vroucné jejich Lásky mezi sebou, jižto Vázali se zastávati Tělem svým a krví svou. Janu po bocích s spiatýma Rukama šla nevinňoučká Bělorouchá děvčátka, Vlasy stužkami majíce Červenými propletené; A za nimi v nejkrásnějším Pořádku šly panny, ženy, Za těmi zástupy mužstva, Všichni v slavnostném oděvu, Modlíce se, zpívajíce Srdce jímající žalmy. A to slunce na nebeském Blankytu tak jasně a tak Vesele se třpytilo, Jakoby nechtělo vědět O úskocích, nelidskostech, Zločinech na zemi dole. „Slyšíte-li novotáře? Táhnou, táhnou!“ vece Střížek Ke soudruhům na radnici, Mna si ruce pln radosti. „O jak budou rozčertěni, Až naleznou dvéře chrámu Uzavřené! Ať pak přijdou Na nás! My je pozdravíme.“ 58 I nalezli podobojí Všechny vchody do kostela Štěpánského zavřené. Náramný se zdvihl povyk, A již chtěli v zápalu svém Vyrazit kostelní dvéře, Ale tu Jan ze Želiva Okřikl je rázným hlasem: „Nesuďtež a nebudete Souzeni, tak stojí v písmě. Pročež poslyšte, co radím! Ať jdou ženy s dětmi stranou Domů! My však ostatní Mimo radnici se vraťme, Kde se nepochybně naší Dnešní hanby původcové Skrývají, a žádejme tam Skrze posly odpovědi Od nich, jakým právem mohli Činit, co jsou činili. Mužové beze vší bázně Ku předu! Já povedu Vás.“ Domluvil i stalo se. Modlíce se, zpívajíce Srdce jímající žalmy, Zaměřili podobojí Přímo k radnici. „Hej, vizte, Vizte! Přicházejí!“ volá Konšel Střížek. „Hrnou se Do pasti, v níž bídně zhynou. Na své místo každý z nás!“ 59 Sotva byli kališníci Před radnicí, rozlítla se Okna její: „Kacíři!“ Křičeno z nich, „Kacíři!“ A na husté tlupy dole Kamenů déšť hustý pršel. Tu trpělivosti uzda Přetrhla se, vzteklost vjela V kališníky. „Zrada, zrada!“ Hřímali. „Nuž, do radnice! Zmlaťme, zdrťme, skolme zrádce!“ Leč již na poplach se tlouklo Na radnické věži, skokem Vedlé stalé úmluvy Z skrýší svých se vyřítili Jezdci podkomorního, A všemožně doráželi Na lid zbouřený. Nadarmo! Lid se nebál ani kopyt Jejich hřebců, ani jejich Mečů ran, a několik jich Strženo když bylo na zem, Prchli všickni. Uzřevše to Z okna konšelé, tož zbledli. Ale Střížek přimlouval jim: „Nic se nestrachujte! Jezdci Spěchají jen o posilu. Pak to bude divadlo, Čím se notně potěšíme!“ Leč již tlačily se davy Lidstva k vratům radnickým, Aby vnikly jimi do vnitř, 60 Což však by se těžce bylo Zdařilo – tak pevně vrata Byla zatarasena – Kdyby sluha Spáček nebyl Napomohl. Neboť tento, Žižkovy bolestně nesa Výčitky a nanejvýš Rozzloben jsa ošemetným Konšelův jednáním, tajným Souvěrce své pustil vchodem. Běda, běda úředníkům, Kteříž svěřené jim moci Drze zneužívají! Ha, jak konšelé se lekli, Slyšíce vnitř radnice Kališníky hřmotit, ječet! Jak z nich každý úzkostlivě Hleděl skrýt se tu neb tamo! Marná práce! První, jehož Podobojí zmocnili se, Náhodou byl konšel Střížek, I byl oknem vyhozen. V tom však zavzněl hlas mohútný, Jako s nebe volající: „Pokoj! Ticho! Před soudem, Kde Vás hodlám obhajovat, Rozhodnuta budiž věc!“ Žižka byl to, s obnaženým Mečem stoje mezi lidem, A znenáhla chmurná bouřka Utichla, a zasvítalo Pořádku zas slunéčko. 61 6. Právě ubohý král Václav, Procházev se v zahradě Svého zámku u Kundratic, Schody stoupal do svých jizeb Vzhůru. „Nedotýkejte se Levého ramena mého!“ Okřik’ starostlivou choť svou, Ježto opřeného o hůl Podporovat hleděla Při chůzi. A v síň pak vkročiv, Zvolna sedl na pohovku. Žofie přistala k němu, V pozadí zůstali Anna Z Frimburka a Ondřej z Dubé S Václavovým lékařem. „„V celku Vám přec lépe?““ ptá se Žofie teď Václava. „Věru!“ Václav odpoví. „Pobytí zde líbí se mi. Oko okřívá pohledem Na lučiny, pole, háje. Ucho vssává radostně Rozmanité zpěvy ptactva, A vzduch pln je sladké vůně.“ „„Měl byste od všechněch prací – Rozumí se na čas – pustit, Jenom poklidu se oddat.““ 62 „Myslíte?“ rce Václav, hledě Stranou podezřelivě Na Žofii. „Aby jiní Vlády vzali otěže Do ruky, a po libosti Poroučeli, řádili? Jak bratranec Jošt se choval Ke mně? Nebyl-li jsem vlečen Až na Vildberk v Rakousích? Nakládal-li bratr Zikmund Se mnou jinak? Nemusel jsem Celý rok a k tomu ještě Měsíce ve Vídni sedět U vězení? O zpomínky Trpké nad peluněk! Ne, ne! Pevně v rukou držet hodlám Uzdu vlády, ni na chvilku Nemá z nich mi vyklouznout.“ Trpělivě Žofie Na to dí, jakoby slov těch Smyslu vlastnímu nebyla Rozuměla: „„Vždyť již dávno Ony doby minuly. Bratranec Váš Jošt již leží V hrobě.““ „Pomsta dostihla ho, Jako jeho vražedníka.“ „„A s svým bratrem v srozumění Dobrém jste. Kde tedy je tu 63 K obávání příčina? Trápíte se přeludy, Vlastní obraznosti své Plody nepodstatnými.““ „O, ta shromáždění, kteráž Nyní v obyčeji jsou, Znamenají něco. Neboť Kdo je řídí, kdo ten všude Činný, co je způsobuje? Není-li to týž Mikuláš, Jemuž přejete? Tisíce Navštívili ondy schůzi Blízko Ústí nad Lužnicí, A již ohlášena jiná Za Jesenicemi, kde Váš Mistr Jan je rodilý.“ „„Patrně se nová, víra Šíří. Zavírají-li se Lidu kostely, kam jít má? Širé nebe povzbuzuje K pobožnosti. Dosavad Byla ona shromáždění Přece docela nevinné Povahy, modlitbě jenom věnována, svatým zpěvům, Kázání a přijímání, Vůbec vzdělávání mysli.““ „Před bouřkou se vlny čeří, Hra jich poskytuje oku 64 Líbý pohled; ale znáhla Vichřice je vzduje v hory, A co na nich pluje, bývá Od nich pohlceno. Ani Žižkovi nevěřím. Nevzal Dceru od Vás pryč?“ „„Mně bylo Líto, neb jsem milovala Dívku. Shledala jsem věc však Přirozenou, protože se S dvorem loučil, maje za to, Že již u Vás není v přízni. Dlí teď v Praze pokojně.““ „Arci! Číhá jako rys Jenom na příležitost, Kde by lapnout moh’ svou kořist. Ha,“ najednou Václav vzkřikne, Vyskočiv z pohovky, „jaký Hřmot to na dvoře?“ „„Snad oř se Zplašil nějaký, jak někdy Stává se,““ dí lékař, který Hned byl přispěl k Václavovi. „Ne, ne!“ vece úzkostlivě Václav. „Jiná příčina tu. Bylo mi již prv, jakoby Někde na poplach se tlouklo.“ 65 „„Poohlídněte se!““ kyne Žofie Ondřeji. A pak K Václavovi, lahodíc mu, Praví: „„O můj drahý choti, Že se každým zdáním dáte Hned tak ustrašiti!““ Ondřej Vrací se a hlásí hlasem Tlumeným: „„Přibyl sem posel Z Prahy.““ „Z Prahy? Ať předstoupí!“ Káže Václav, třesa se Po všech údech, prudce samou Zvědavostí dýchaje. „Tuším, zlá to bude zpráva.“ „„Jen se trochu vzchopte!““ prosí Žofie a prosí lékař. Posel vstoupí s Ondřejem. „Nuže!“ „„Nejjasnější králi! Panem podkomorním zemským Janem z Lažan na Bechyni Poslán jsem.““ „Aj ke všem čertům S těmi sahodlouhými Tituly! Nuž k věci!“ 66 „Takto Velel mně pan podkomorní Zemský mluvit: Dneska ráno Pod záminkou průvodu Táhli kacíři k svatému Štěpánu –“ „„Jací kacíři?““ Žofie v řeč vskočí poslu. „Kacíři! Má dobře!“ hřímá Václav, dupna nohou. „Dále, Dále!“ „„Neboť chtěli vlastně Při návratu vysvobodit Vězně, co jsou na radnici Novoměstské z jejich strany.““ „„Neračte to věřit, králi!““ Ozve Žofie se zase. „„Pomněte, že posel mluví, Jak mu velel podkomorní, Jehož záští k podobojím Známo je.““ „A já to věřím Navzdor Vám, jež podobojím Nadržujete, až divno.“ A zas k poslu obrácen, Vece Václav s hrozným smíchem: „Mohu si již pomysliti, 67 Co se potom dělo, že se Kacíři, vedeni Žižkou, Obořili na radnici – Ale Žižku chytili jste?“ „„Když jsem odeslán byl z Prahy, Zpoura ještě trvala. Neboť první útok jezdců Pana podkomorního Odražen byl od kacířů.““ „Odražen?“ zvolá tu Václav Zoufale. „„Pan podkomorní Kvapem však se postaral O posilu.““ „Ale Žižka? Máte Žižku?“ „„Nevím. Jenom To jsem vyřídit měl, spolu Vaši Milost královskou Žádat za rozkazy další.““ „Bodejž kat Vám hlavu srýpl!“ Hřmotí Václav bez sebe. „Tož přirazí dozajista Žižka brzy, by mě zbavil Žezla, trůnu –“ a tím mrští 68 Sebou, oči zavíraje, Na pohovku. „„Probůh!““ vzkřikne Žofie, rukama lomíc, „„Králi zle je! Pomoc, pomoc!““ Lékař zkouší umění své Na Václavovi, jenž ještě Jednou otevře své oči, Blblaje: „Obsaďte bašty, Most zdvihněte! Chci se bránit – Mužně bránit –“ a pak zmlkne. „„Jak je s králem?““ Žofie se Lékaře tesklivě táže. Lékař, krče ramenoma: „„Veta po něm! Ranila ho Mrtvice.““ Tu Žofie by Byla klesla, kdyby Anna S panem Ondřejem nebyla Omdlelou hned zachytila. Posel do Prahy se vrátil S zprávou, že již krále není, Mrtvicí že raněn byl. 69 Třetí skupení.
[71] 1. Zemřel-li kde vládce náhle, Tonou v mraku tesklivosti Všechna lidu jeho srdce. Byl-li dobrý, každý ptá se, Zdaž mu stejný přijde po něm; Byl-li zlý, zdaž ještě horší Nebude, jenž po něm přijde. A tak děje se tím spíše, Jsou-li časy nebezpečné, Záhuba když zuby cení A pazoury ostří, chtivá, Obořit se na národ. Po náměstí novoměstském Měšťané se procházejí, Hovoříce mezi sebou. „Co je do zlomených kostí Několika konšelů!“ Praví jeden. „Za to my jsme Krvavé odnesli lebky. [73] Nesmí vše tak úzkoprse Bráti se. Zlomené kosti A rozbité lebky drží Rovnováhu. Hlavní věc je, Že král Václav leknutím Nad zprávou o naší rvačce Na věčnost se odebral.“ „„Pravda! Neb přes všechny jeho Vady milovali jsme ho, Smýšlel s námi dobře,““ druhý Dí. „„Jen že mu bratr Zikmund S Římem celý rozum zmátl.““ „„„A vědouce,“““ pronáší se Třetí, „„„že jsme k němu lnuli, Jak si pospíšili s pohřbem, Aby lid snad nad ztrátou se Nezbouřil! Potajmo, jenom Na chvíli, mrtvolu jeho Vystavěli, nejdříve Na Vyšehradě, pak v chrámu U svatého Víta, až ji V čiré noci konečně Ve Zbraslavi pochovali, A to beze vší oslavy, Jakoby zesnulý býval Žebrákem.“““ „Ba!“ rce zas první. „Moh’ by našinec se nad tím Uplakati. Leč co teď? 74 Zikmund je sic první, co má Právo nyní ke trůnu; Prv však, než nastoupí, musí Vedlé řádu zemského Přísahat na práva naše A být slavně korunován. Ale on hned po smrti Václavově ze své moci Náměstkyní jmenoval Žofii, a obklíčil ji Radou z nepřejících svaté Naší věci miláčků svých, Jakoby sněm nebyl ničím, Kterýž než by on nastoupil, Zem má spravovat a vládnout.“ „„A co – nehledíce k jeho Věrolomnosti –““ dokládá Jiný z měšťanů, „„co můžem Očekávat od něho, Když jen lehkovážně hýří, Milkuje se s frejířkami, A se toulá po všech zemích, Po Uhrách a po Německu, A po Vlaších, Čechy jenom Pohrdaje, jakoby Nemohly mu nikdy ujít?““ „„„Tak jest, tak jest!“““ přisvědčuje Zase jiný. „„„Čech dočista Nezná, leda že je dolů 75 Kutnohorských dosti pilen Pro nesmírné potřeby své.“““ „Z toho ze všeho jde tedy,“ Jme se první mluviti, „Že budoucnost může ještě Horší být než přítomnost. Pročež mínění jsem toho, Abychom se skrze posly Obrátili k Žižkovi, A se tázali ho, co on Soudí, co zamýšlí. Již nám Jednou moudře poradil, Neporadí as nám špatně Po druhé.“ „„Výborně!““ všichni Zvolají. „„Volme si posly! Obraťme se k Žižkovi!““ Ejhle! tu přichvátá Bachor Skoro bez dechu. „Co to?“ Vece první měšťan k němu. „Proč tak spěcháš, Bachore, Že je věru pochybno, Zdali Ty své břicho neseš, Nebo-li Tvé břicho Tebe?“ „„Nechte všeho vtipkování Nevčasného!““ Bachor na to, Sotva popadaje ducha. „„Přináším Vám zprávu, jistě 76 Důležitou nad míru. Ale obstupte mě blíže, Abych mluvit mohl šeptem! Neboť věc, kterou vám svěřím, Musí zůstat tajemstvím.““ „„„Jestli z nás jen nechce míti Blázny!“““ vece ten a onen, Všichni však ho obstupují. „„„Slyšte tedy!““ šepce Bachor. „„Viděl jsem dva zakuklené K Žižkovi jít do domu.““ „„„Probůh! Snad to nebyli Najatí zbojníci?“““ kolem Bachora se ozývají Třesoucí se hlasy. „„„Vždyť těm Pánům v nové radě dvorní Nelze věřit.“““ „„Nemehla!““ Bachor odtuší. „„A kdyby Sto jich přišlo na Žižku, Nebude se bát jich. Jiní Dva to byli, zakuklení Sice, ale já je poznal Dobře, nebť mám oko bystré, Jako jestřáb.““ „„„Kdož to tedy Byli?“““ tázají se všichni Žádostivě. 77 „„Byli to dva Vypovězení z našeho Města: Mikuláš z Husince A Jan z Jesenic.““ „Toť, bratří,“ Má se zase první měšťan K řeči, „znamení je velké! Když se vracejí vlaštovky, Soudíme, že nastane nám V brzce předletí; když oni Mužové se vrátili, Můžem z toho rovněž správně Soudit, že tak nedělo se Bez účelu spasného. Pročež pusťme od poselství K Žižkovi – již netřeba ho – A se raděj domů beřme, Zamlkujíce, co víme, By byl zjištěn věci zdar!“ 2. Do chrámu do Zbraslavského Vkročí muž mocného těla. Hustými je brada jeho Vousy obrostlá, tvář jeho Jizvami zorána. Z oka Plaje hněv. Z velmožův první Je to, jenž v přátelský svazek Vešel se Žižkou, a jenžto, 78 I když Žižka morem zhasl, Dlouho ještě na svou pěst S daremným Zikmundem válčil, Až ho tento přece jal, A konečně nelidsky Mučeného oběsit dal Na památném, na osudném Staroměstském náměstí. Tak se odměňuje lásce, K národu – neb Žižka, národ Byli jedno – když se láska Násilnictví protiví! Muž, co vkročí, je Jan Roháč Z Dubé, opatem provázen Kláštera, již bělohlavým Kmetem. Několik klášterských Služebníků za nimi jde. „Neračte se pro mne déle Namáhat!“ dí pan Jan Roháč K opatovi. „Hodlal jsem jen, Mimo jeda, pomodlit se Krátce – neb modliteb dlouhých Nejsem přítel, bych se přiznal – U rakve Václava krále.“ „„Je mi líto,““ praví opat, „„Že mi není přáno, hosta Tak vzácného přes poledne U sebe mít. Snad té pocty Jindy budu účasten. Dovolte však, vážný pane – 79 Než odklidí služebníci Kámen nad kryptou – bych Vás se Optal, ve vší skroušenosti, Jaká asi dle Vašeho Dalekozrakého umu Budoucnost nám kyne?““ „Jaká? Jaká jiná může kynout, Nežli krutá, krvavá, Řím když a německý císař Zacházejí s námi tak?“ A při tom pan Roháč dupnul Nohou, že se ostruhy Řinkot ozval celým chrámem. „„Bohužel,““ odtuší opat, Vzdechnuv z hlubokého srdce, A spínaje ruce k nebi, „„Že tak zacházejí! Neboť, Ač já nejsem kališníkem, Přec mi nelze schvalovati, Oni dva co spáchali. Národ, jenžto slovo Boží Přijal s takou vroucností, Z jehož lůna zrodilo se Tolik svatých, a teď běda Pronásledován a znectěn! O, by Bůh mě stařičkého Brzy k sobě povolal, Bych v tom světě nedožil se Ještě horšího, než dosud! 80 Ale pozoruji, pane, Že jste netrpěliv. Již je Krypta otevřena. Pojdme Tedy!““ Šli a sestoupili Spolu do krypty. „„Zde rakev, V níž spočívá zesnulý,““ Vece opat, ukazuje Na jednu. „„A teď tak dlouho Modlete se, jak se Vám Bude líbit. Poroučím se V milost Vaši.““ A tím opat Odebral se, služebníkům Znamení dav, by se také Odstranili. Hezkou chvíli, Křížem maje složené Ruce, stál pan Roháč v kryptě; Zamyšlen, nemluvě tam stál, Kde i Václav Druhý, Václav Třetí v rakvích tleli – mezi Samými bídnými zbytky Velikostí dávno zašlých. Zdaž se as v něm také hnulo Nějaké tušení konce Jeho vlastního? Teď zvolá: „Tedy zde ležíš, ubohý Králi Václave! Jak stkvělý Začátek byl vladaření Tvého, jako dne, když věnčen 81 Paprsky se od východu Blíží! Jaké nádherné Třpytěly se na Tvé skráni Koruny! A jak jsi skonal! Nezemřel’s na poli čestném, Jak Tvůj děd tam u Kresčáku, Nýbrž chorobou se strávil’s. Mizerně mizela všechna Veleba Tvá. Škoda Tvého Srdce! To zlé nebylo. Kdybys za jiné byl doby Vladařil, snad dějepisci Zlatými by písmeny Zapsali Tvé jméno do svých Listů. Avšak době naší Nedostačoval’s. Ta žádá Síly duševní a vůle Mohútné, a těch pokladů Nezanechal Tobě otec. O náš Karle, moudrým byl’s Ty Vládcem, ale vychovati Ze svých synů vládce, tomu Nerozuměl’s! Pokoj Tvému Popelu, nešťastný králi Václave! Nechci se s Tebou Soudit. Věčný Bůh se smilujž Nad Tebou, jak někdy, až má Přijde doba, nade mnou!“ A již z krypty vystoupil A chce jít. Ejhle! tu dveřmi Chrámovými vkročí Ondřej 82 Roháč. „„Vítejte mi, ujče!““ Volá radostně, se kloně A mu ruku podávaje, Jíž Jan potřásá. „„Slyšel jsem Venku, mimo jeda se svou Četou, že zde meškáte. Tu jsem nemoh’ odolati Žádosti, Vás po tak dlouhém Čase, co jsem neviděl Vás, Pozdravit dle povinnosti.““ „Zhnusilo se konečně mi Na mém hradě, že jsem vyšvih’ Na koně se a se toulal Po království, abych spatřil, Co se všechno děje v něm. Vy jste ještě v službě dvorní?“ „„Ano, ujče!““ „Nu, a jak se Vám v ní líbí?“ „„Líbilo by Se mi dosti dobře v ní; Neboť královna je ke mně Milostiva, jako matka. Kdyby jen nebylo kolem Ní té nové rady, v nížto Je pan Čeněk z Vartenberka Nejzpupnější.““ 83 „A kam teď S četou zaměřujete, O které jste prv se zmínil?“ „„Určen jsem, bych sem tam činil Zájezdy.““ „A co ty, jak je Jmenujete, zájezdy, Jimž jsem také jinde v zemi Divil se, as znamenají?“ „„V důvěrnosti řečeno, Mají účel, brániti těm Různým shromážděním lidu, Co jsou ve zvyku, lid trochu Zastrašit.““ „Aj, tak to je? Avšak to se protivuje Uzavření sněmu, kterýž Hned po smrti Václavově Sešel se, a jehož výrok Tím je vážnější, že Zikmund Dosud nepřisáh’ a není Pomazán ni na království Korunován. A co škodí Ony hromady, kde se jen Modlí, zpívá, přijímá, Rozumí se pod obojí?“ „„A kde obmysly se kují, Neřesti se páší. Co pak 84 Neznámo Vám, ujče, ondy Co se stalo, když od schůze Za Jesenicemi lid se Vracel do Prahy? Zuřivci Pohubili v několika Klášteřích obrazy svatých, Kostelní nádoby, svatých Pozůstatky, aniž bylo Kostela u svatého Michala na Starém městě Šetřeno, kde vážný Křišťan Z Prachatic je farářem, Příznivec a přítel Husův.““ „To zajisté zavinili Opilci jen někteří. Táži se Vás opravdově: Jste Vy papeženec čili Kališník?“ „„Jsem kališník, Ale mírný.““ „Rcete raděj: Pochybný a ze plemena Netopýrů, o kterýchž se Neví, jsou-li ptáci nebo Myši. V písmě čte se takto Kdo z vás není se mnou, ten je Proti mně. Pravím Vám, hochu, Nemůž v zemi déle trvat, Jak je. Musí dojít k boji. 85 Pročež spěchám k Žižkovi, Bych s ním řádně poradil se. Vy však buďte jiným, až mi Zase ruku podáte!“ A tím pan Jan Roháč z Dubé Prudkým krokem odebral se. Ondřej, za ním hledě, praví K sobě: „„Starý broukal! Starý Sekáč! Uvidím, jak Žižka Zachová se. On mi budiž Vzorem! Vždyť okolo něho Anděl vznáší se, má Eva, Všemi ctnostmi zdobená! O, by okamžik byl blízký, Kde mi zase bude přáno, Zbožňovanou děvu zřít!““ 3. Na posvátném Vyšehradě, Do své síně zlatostkvoucí Vstoupí, oděna v smutečně Černé roucho, s znaky velké Lítosti i v obličeji, Ovdovělá Žofie V rozhovoru s panem Čeňkem Z Vartenberka. „Zdá se mi, Pane Čeňku z Vartenberka, 86 Že Vás řád, jímž švakr Zikmund Ozdobil Vám prsa, činí Jemu příliš povolným.“ „„Zlatý řád to dračí, jímž mě Ráčil vyznamenati, A na němž si zakládám. Neboť jenom čtyrmecítma Osob nejvznešenějších U veškerém křesťanstvu Právo má jej nosit, a jím Spřízněno je s králem nejblíž, Tomu rovno. Neračiž však Vaše Milost horlivost mou Obrátiti na zlé!““ „Tedy Pokračujte! Vysvětlete Věcí stav mně!“ „„Troje, Královno! jsou strany, jež zde Třeba rozeznávat. Pevně Můžeme se spoléhati Na katolickou; leč jesti Nejmíň četná, zastoupena Pouze preláty a lidem Německým. Také od druhé Ze stran – jest to kališnická Mírná – ku které náleží Velká částka vyšší šlechty, Nehrozí nám nebezpečí; 87 Neboť věrně lne ke králi Zikmundovi, a zkvétá nám Naděje, že usmíří se S církví, že se konečně Vrátí do svatého lůna Matčina. I stkví se jmeny Berkův, Šternberkův, Švamberkův, Jak i pánův z Michalovic, Z Častalovic, z Jindřichova Hradce, z Klep a z Kolovrat. Já sám patřím k této straně Druhé. Avšak třetí, ta je Záhubná a šetrnosti Nehodna; ji nazval bych Kališnicko-odbojnou. Neboť její požadavky Překročují daleko Zásady církevní, i má Na mysli, královskou vládu Svrci a bezbožnou jmění Uvést společnost. I jest, žel! Rozšířena mezi celým Stavem rytířským, po dlouhé Řadě měst kvetoucích, a k ní Kloní se lid vesnický, Nejen v Čechách, nýbrž také Na Moravě, a v její jsou Čele spolu spřátelení Prachatický purkrabí Mikuláš z Husince a pak – Žižka.““ 88 „Věru divno, jak jste K oběma nepřízniv! A přec Při sběhu před novoměstskou Radnicí se vyjevilo, Že to rytíř Žižka byl, Kterýž popuzené tlupy Zkrotil a pořádek zjednal. Běda jen, že onen případ –“ Vzdýše Žofie, si slzy Utírajíc z bledých lící, „Drahého mě chotě zbavil, A mě vdovou učinil Opuštěnou, nestatečnou!“ „„Nechci, královno! – bych rány Zasazené Vám se nedotk’ Nejemně – v událost dále Vejít,““ odpoví pan Čeněk Z Vartenberka. „„Nekuje-li Žižka však ničeho zlého, Proč se neobjevuje zas U dvora tu, věda, v jaké Milosti je u Vás?““ „Není Mysli snadno měnitelné – I,“ doloží Žofie, „Známo jemu, jak obzvláštní U dvora má přátele.“ Cítě osten v slovích, Čeněk Vece na to: „„Královno! 89 Nutno, aby posavadní Shovívavosti se konec Udělal. Na listopadu Den desátý – již se nikdo Netají s tím – zase valná Hromada je svolána, A sic do Prahy. Rozvažte, Královno! Máme-li pak Vydáni být v libovůli Luzy hrubé, výtržné?““ „Z čeho Vy lid viníte, Jesti, jak mě poučili Hvězdáři, zvláštnímu přičíst Postavení Hladoleta K ostatním planetám. Já se Nestrachuji lidu. Jen ho Nedrážděte! Tož zůstane Ve svých mezích.“ „„Zodpověden Jsem za Vaši posvěcenou Osobu, i zodpověden Za veškeré království. Již po celé zemi síť je Rozestřena, by se každé Podezřelé hnutí hned Ve svém vzniku potlačilo. Třeba, by podobná se i V Praze stala opatření. Četné vojsko najal jsem, Také z Bavor.““ 90 „Tedy také Krajanů mých užíváte?“ „„Čeká, panem Oldřichem Z Rožmberka vedeno, V blízce na mé pokynutí. Zamýšlím je ještě dneska Povolat a opatrně Obsadit jím Malou Stranu I Hradčany, a Vás prosím, Paní vznešená, abyste Ještě dneska opustila Vyšehrad, a sídlo své Zarazila na Hradčanech, Ježto mnohem bezpečnější Poskytnou Vám úchranu.““ „Ha,“ vyjede si tu něžná Žofie na pana Čeňka Z Vartenberka nevrle, „Vždyť Vy se mnou zacházíte, Jakobych já nickou byla, A Vy vládcem!“ „„Vládne mnou Někdo jiný.““ „Jenžto mne však Ustanovil za zprávkyni Toho království.“ „„A jenž Tak poroučí, jak já jednám. 91 Nechcete-li tomu věřit, Královno, čtěte to psaní, Co mně svědčí!““ Tím pan Čeněk Žofii podává psaní. Přečetši je, Žofie dí: „Arci, toť je jiná věc! Tož Vy pánem jste, já pouze Vaší služebnicí.“ „„Je-li Libo, ještě dnes, snad tudíž, Odebrat se na Hradčany, Kde již všechno připraveno, Byste uvítána byla Co nejčestněj?““ „Co mně zbývá Ubohému siroběti! Švakr můj je ozářené Těleso, já pouze jeho Stín ničemný. Jděte, pane! Dejte přivolati ke mně Annu z Frimburka!“ „„Jak Vaše Milost velí, stane se,““ Rce pan Čeněk z Vartenberka S poklonou a odchází. Žofie, jsouc sama, mluví K sobě: „Obávám se tuze, 92 Že z hranice Husovy Hrůzyplného se boje Vzejme požár. Kdyby Hus Nebýval tak příliš jemné Mysli, měla bych opravdu Za to, že teď světem kráčí Co duch pomsty. Nedobrý byl Počátek, a tak se pojí S prvým zlem vždy a vždy nové. Nechť se Zikmund zodpovídá Z příštího, já toho na se Nevezmu, a neoblomná Budiž moje vůle: Složím Vládu v ruce Zikmundovy.“ 4. V dolním Novém městě, v prostém Obydlí své tetky seděl Žižka, a okolo něho, Vespolek se radíce, Mikuláš z Husince a Jan Z Jesenic a pan Jan Roháč. Mluví právě Mikuláš: „Rci, jak dlouho ještě hodláš Váhat, Žižko? Dobře víš, Že náš národ rekovnost svou Dokázal již v tolik bojích, Ode dne nejprvějšího, Co se usadil v té zemi, Až do časy Karlových. 93 Víš, že národ za učení Husovo je ochoten Obětovat statky, krev a Životy; nebť vědomo mu, Jak nám všem, již přátelsky jsme S Husem obcovali, že Hus, Co se týče jádra věci, Nechtěl jiného, než špatné, hnilé Vyhladiti, totiž lež a faleš, Pýchu, zhýralost, soběctví, A jak vůbec neřesti ty Slují, jimiž člověčenstvo Vždy víc hubení; že nechtěl Jiného, než člověčenstva Novozrození vší ctností A vší šlechetností, ježto Zdobiti má křesťana. A na koho obráceny Národu jsou zraky více, Nežli na Tebe? Ke komu Větší důvěru má národ, Nežli k Tobě, kterýžto jsi Slavnou pověst přines’ z Polska, A svým ve vlasti chováním Získal sobě srdce všechna? Vzhůru, bratře Žižko, vzhůru!“ Doloží Jan Roháč z Dubé: „„Pravil’s, bratře Žižko, že se Nechceš vytasit, leč by se Na nás činil útok. Nuže, Nestalo již útoků se 94 Na nás dosti? Sotva že byl Václav mrtev, ustanovil Zikmund, pletichář ten zhoubný, Jakoby již přísahavším Pomazaným králem byl, Žofii za náměstkyni, A spoutal ji radou z našich Nejhlavnějších protivníků. A jakou má platnost výrok Sněmovní, že volnost dána Ve všech věcech víry, když se Všude konají zájezdy, Na příkoř nám kališníkům? I jsem zpozoroval na svých Cestách po království, že se Vojsko cizí najímá. Nejsou-li to zřejmé na nás Útoky? O, Žižko, vzchop se! Vzhůru, vzhůru do boje!““ Vážně na to Žižka: „„„Slibem Žofii jsem zavázal se, Že, pokud jen možná, tichým Budu jako beránek. Slibu tomu hodlám dostát, Jakživ nikdy stopou kráčet Zikmundovou. Avšak,“““ praví Vstav a vyzdvihuje pravou Ruku k nebi, „„„nastane-li Nutnost, ufám v Spasitele, Že ty Zikmundovy tlupy Marně budov dorážet 95 Na tvrz svaté naší věci!“““ A zas sedna: „„„Přemýšlel jsem Mnoho, mnoho o spůsobech A prostředcích válečných, Též i o tom, zdali bychom, Jestli Zikmund nepovolí, Neměli si vyhlídnout Krále svého na východě, Leč je na to ještě času.“““ Ozve se Jan z Jesenic teď: „„„„Srovnávám se se Žižkou. Vždyť jsme na vysokých školách Tázali se mistrů, zdali K osvobození Božího Slova dovoleno, zbraní Začít boj? A jaká byla Odpověď, o kteréž také Slavně pojednal Jakoubek Z Stříbra ve zvláštním traktátu? Že se nemá slovo Boží Mečem šířiti a ohněm, Jak to činil Mahomet; Anobrž že dovolena Obrana jen z potřeby.““““ „„Ke všem šlakům se všemi Těmi traktáty!““ Jan Roháč Z Dubé naň se oboří. „„Jimi nepřijdeme nikdy Ku předu. Nuž, bratře Žižko, Vzchop se, vzhůru do boje!““ 96 „Já se držím přísloví: Pokud železo je horké, Kuj!“ doloží horující Mikuláš z Husince. „Pročež, Milý Žižko, vzhůru, vzhůru!“ 5. Hle, tu otevrou se dvéře, A v síň vstoupí uryšen Petr Zmrzlík ze Svojšína Na Vorlíku, se svou chotí Annou. „Vítejte nám!“ vece Žižka, vstana s ostatními. „Ale proč takovým kvapem?“ „„Poslyš, Žižko!““ Zmrzlík na to. „„Od západu, jak jsem zpraven Přišedšími odtamtud, Táhne vojsko na Hradčany A na Malou Stranu.““ „„„Jaké Vojsko?“““ ptá se Žižka, ptají Ostatní se žádostivě. „„Královské,““ zní odpověď. „„Co Vám dále vědět třeba, Vylíčí má maňželka.““ 97 „„„„Ano, vše Vám věrně řeknu,““““ Jme se tato vypravovat Hlasem vážně povýšeným, Se zrakoma jiskřícíma, „„„„Byste všemu srozuměvše, Jednali co podobojí! Před malou jen bylo chvílí, Co mě k sobě povolati Dala královna, a takto Ke mně mluvila: Obzvláštní Od Zikmunda švakra přišla Nařízení. Malá Strana A Hradčany obsazeny Budou vojskem královským. Já jsem nucena, své sídlo Zaraziti na Hradčanech. Nelze již mně déle ručit Za budoucnost. Znám smýšlení Vaše, Anno! jak i chotě Vašeho. Pročež Vás oba Propouštím, abyste volně Vedlé přesvědčení svého Činit mohli. Co se týče Mé osoby, složit hodlám Vládu v ruce švakrovy. A pak podala mi z skříně Tuto točenici z perel, Již mám kolem šíje, řkouc: Pomněte při těchto perlách Těch slz, Anno! ježto tiše Budu plakat. A tím sedla 98 Do vozu, a cválem jela Na Hradčany.““““ „„Nuže, Žižko! Jak teď?““ táže Mikuláš se S Roháčem. „Teď rozhodnuto!“ Zvolá Žižka. „Ač jsou síly Naše ještě slabé – k dílu! Déle prodlít byl by hřích. Svobodná má býti Praha, Svobodná zem naše celá. Ode jha tyranství, jméno Národu českého, jméno Husovo být oslaveno! Poslyšte, jak uzavřel jsem U sebe! Na Vyšehradě Budou dnes nás nejmíň čekat. Brzy noc – noc chmurná. Jděte Tedy úkradí, a zvete Měšťany, jak novoměstské, Tak i staroměstské, již se Snadno přidají mně k vůli, By se z ticha sešli, a pak Povedu je ke kolébce Království našeho. Ještě V tu noc musí Vyšehrad Náš být, a až desátého Listopadu sesílení Budem naším jarobujným Venkovem, pak – na Hradčany!“ 99 Čtvrté skupení.
[101] 1. Zlá věc, když se mezi sebou Sváří vojevůdcové. Časně ráno na hradčanských baštách potkali se Čeněk Z Vartenberka a pan Oldřich Rožmberský. „Ptal jsem se Vás Včera, hned po příchodu svém,“ Oldřich k panu Čeňkovi, „Zdali Vyšehrad je dosti Opatřen, a Vy jste řekl: Ano, a že v každé ráno Z tamějších děl znamení nám Bude dáno, že tam všechno V pořádku. Leč dosaváde Neslyšel jsem žádné rány.“ „„Nebuďte tak netrpěliv!““ K němu Čeněk z Vartenberka, „„Vždyť se sotva rozednívá. [103] Ostatně co může dovést Proti našim ozbrojencům Tato holota měšťáků A sedláků a mizerných Dělníků a nádenníků!““ „Dobře byste měl, jen kdyby V čele nestál onen Žižka, Z jehož oka jednoho Vzdor nám hrozí tří set ďáblů. Pomněte přísloví, pane: Nebezpečnější je stádo Jelenů vedené lvem, Nežli stádo lvů vedené Jelenem.“ Posměšně na to Čeněk: „„Zdá se, že se hrozně Obáváte toho Žižky.““ „Kolik na něm, ukáže se, Až boj vzplane,“ vyjede si Rožmberský na Čeňka. „Zatím, pane z Vartenberka! Radím, byste Žižkovy Nepodceňoval schopnosti Vůdcovské, a té své ne tak Přeceňoval. Obávám se Žižky, proč bych nepřiznal se, Ač ho více nenávidím Pro povahu jeho vzdornou, Nenávidím přes to, že jsem 104 Podobojí horlivý, A ne jeden z tak nazvaných Mírných, o nichž neví se, Zdaž jsou živi čili mrtvi.“ „„Ha,““ vzkřikne tu Čeněk zlostně, „„Jaká narážlivá slova!““ Leč se rychle sebrav: „„Dosti Naostřených, jedovatých Řečí, pane z Rožmberka! Přesvědčím se, zdali ještě V držení jsme Vyšehradu. Jsme-li však – a že jsme, jistá Věc – tož budu žádat jmenem Královským, abyste umlk’ A mne dle své povinnosti Poslouchal.““ Tím odebral se. Oldřich, za ním hledě, vece K sobě: „Jmenem královským! Jak ten hlupec nadýmá se, Že je trůnu královskému Nejbližší! Než nemysliž si Ve zpupnosti své, že dlouho Státi budeš na tom místě, Co jen sluší Rožmberkům! Nerovnají-li se statky Rožmberské královstvím? Nesměl jeden z Rožmberkův Ucházet se o královnu Českou, a nepojal v skutku Za svou cboť ji? Z Rožmberkův 105 Jeden jsem i já, a tedy Hoden býti nejbližší Trůnu královskému, jejžto Rod můj může podpírati, Jako horstvo nebesa. Varuj se! Na sopečné jsi Půdě vystavěl své bydlo, A to stkví se, domýšlí se Stkvít se věčně; najednou však Počne sopka vřít, a bydlo, Ha, ha, ha! se sesuje.“ 2. Ihned vyslal špehýře své Čeněk z Vartenberka, aby Vyslídili, jak se věc má S Vyšehradem. Ale jakou Přinesli mu tito zprávu!: Vyšehrad že v minulé byl Noci Žižkou obsazen, A že Nové, jak i Staré Město k nejrozhodnějšímu Připraveno odporu. Čeněk skřípl zuby, Oldřich Z plného se hrdla smál, A tak vojevůdcové Ještě hůř se rozkmotřili. A již třetí osvěcoval Prahu den po noci oné, 106 Co se Vyšehradu zmocnil Japný Žižka. A na Novém Tak i Starém městě všechny hospody a krčmy plny Byly nejen domácího Lidu, než i venkovského, Valně přihrnuvšího se K desátému listopadu. A z těch hospod a z těch krčem V každé vládla nadšenost, Zjednocenost srdcí, myslí, A zpěv zněl a hudba k zpěvu. V jedné hospůdce na Novém Městě seděl Pražan se svým Kmotrem venkovanem, též i Pražané a venkované Jiní seděli tam, Bachor, Spáček mezi nimi. „Div to,“ Ujišťuje onen kmotra Venkovana, „pravý div to, Co náš Žižka v oné noci Vyved’, nade lva jsa chrabrý, Spolu chytrý, jako liška!“ „„Spusťte tedy jednou!““ dí ten. „„Vyličte nám venkovanům, Co jsme při tom nebyli, Všechno, jak se v pravdě dělo!““ „„Vypravujte, vypravujte!““ 107 Ostatní tu venkované Jedním hlasem křičeli. „Nuže, slyšte!“ jal se onen Zase mluvit. „Žižkovi Záleželo na tom, aby Z Vyšehradu a tam z Hradčan Nemohli nás dostati Mezi kleště. Takovému Nebezpečí že se musí Bránit, nahlíd’ okamžitě. Tedy hned v noc po tom, když se Královskými obsadily Hradčany, nás svolat kázal. Ochotně jsme stavili se. Jedni z nás, nejzpůsobnější, Měli hradby vyšehradské Tiše zlézti, děl se zmocnit, Aby vypálit z nich nelze Bylo, a pojednou spustit Ze vnitřku most zdvihací. Druzí měli mezi tím se Přikrást k bráně tvrze, a pak Po spuštěném mostě vniknout. Nebojte se, přimlouval nám Žižka, královské posádky! Vím, že na útraty naše Ráda hýří, pozdě vstává, Časně líhá. Ostatně Čirá tma nám pomůže. A tím ku předu jsme táhli V noci, jako mlčenlivé 108 Stíny noci samé, Žižka S námi. Nahoru se lezlo, Jak to líčí stará píseň: Drva vložichu na rámě, Přieč i v délie spevnichu úžemi, I podstavichu sebe-dle dřevce. I vzskočichu muži na sie drva, Rozložichu kopie po ramenú, Spěchu úžemi. Vzskoči řad třetiech na vteré, Čtvrtých na třetie, I pátých až k vrchu ku hradovu. Stráže spaly, jak to Žižka Předpověděl, spala vůbec, Chlastem zpitomělá, celá Posádka, a tak po krátké Seči zdařilo se všechno, Co a jak nařídil Žižka – Ajta, Vyšehrad byl náš!“ „„Sláva Žižkovi! Ať žije!““ Vzeznělo teď ze všech hrdel, Bandasky se přistrčily, A vždy z nova vznělo: „„Sláva Žižkovi! Ať žije, žije!“ Když se bylo utišilo, K vypravovateli vece Spáček: „„Zmínil jsi se o tom, Že zvlášť byli vyvoleni, Jižto měli zdi zlézt. Ale Zapomněl jsi přidat, že Ty's 109 Mezi nimi byl, i že’s byl Na zdi ze všech nejprvější.““ „Vlastní chvála nevoní,“ Praví onen. „Vím však, Spáčku, Kam Ty biješ. Záleží Ti Na tom, abych všem zde hlásal, Že’s byl druhý po mně na zdi. Neboť dříve nepožíval’s U nás dobré pověsti Pro své kališnictví skryté A chlebení na radnici. Leč teď jsi se očistil, I nebudeš nouzi tříti. Vždyť jsme bratři s tělem, s duší, Kdo co má, s druhým se o to Dělí z upřímného srdce. Naše bratrství ať žije!“ „„Naše bratrství ať žije!““ Vzeznělo tu ze všech hrdel, Bandasky se přistrčily, A zas zvoláno a zase: „„Naše bratrství ať žije!““ „Věru, je mi mezi Vámi Volno, jak se patří,“ dí teď Kmotr venkovan, „a mnoha Jsem se dověděl. Jen toho Ještě nevím, zdaž tam bratr S tím panderem požehnaným,“ Ukazuje na Bachora, 110 „Také mezi těmi byl, Co zdi vyšehradské zlezli?“ Všeobecný strh’ se smích. Ale s velkou důstojností Povstal Bachor a tak mluvil: „„Známo je, že býk nemůže Lítat jako orel, nebo Jako vrabec. Též je známo, Že vůz nákladní nemůže Do vrchu tak snadno jeti, Jako lehký kočárek. Z toho jde, že já jsem mezi Těmi byl, již měli úkol, Po zdvihacím mostě vniknout. A ten úkol dodělal jsem Statečně. Most vyplňuje Břichem svým, zůstal jsem na něm Stát poslední, aby nikdo Z nepřátel jím nemoh’ prchnout. Že se nikdo neobjevil, Protože buď pobiti Neb zajati byli všichni, Tím, já, bratři! nejsem vinen.““ „„„Kloudně věc svou provedl jsi,“““ Křičí všichni posluchači Se smíchem a připíjejí Jemu volajíce: „„„Sláva Tobě, jenž jsi most vyplnil Břichem svým! Hleď jenom, abys 111 Konečně svou obsáhlostí Nerozrazil všehomíra!“““ Avšak v povyku tom vstoupí Barbora, ctihodná tato Polovice Bachorova. „Blaze mi,“ zvolá, „že Tebe Nácházím zde, Bachore! Chceš-li mařiti čas déle Žunkáním a žvastáním, Kdežto náš Jan ze Želiva, Nadšený ten sluha Páně, Pod širým již počal nebem Živé slovo Boží hlásat Lidu všemu a obzvláště Chrabrým bojovníkům Božím?“ „„Vzhůru!““ ozvou se tu hlasy, „„Vzhůru! Horlivec již počal Kázat. Spějme, abychom ho Uslyšeli!““ Hle, a všichni Z hospůdky se vyřicují – Nejprvější ze všech Bachor, Manželky by nepopudil. Ale paní Barbora Ještě trochu pomeškala, Zbožně podívala se Do bandasky manželovy, Zdaž tam nezbylo nic pro ni, A když nalezla, že ano, Vypila vše do kapky, A pak též šla na kázání. 112 3. V dolním Novém městě v prostém Obydlí Žižkovy tetky Byla Anna ze Frimburka Spolu s Evou. Neb v tom čase Nebezpečném Žižka onu Čackou paní poprosil, Aby starou tetku jeho V ostříhání drahé dcery Podporovat ráčila. A co tetka právě byla Zaměstnána hospodářstvím, Nezahálela snad Anna, Ni spanilá Evička: Přichystaly starostlivě Obvazky a cupaninu, Balšam do lahviček, vůbec Čeho třeba pro raněné. „Ach jak hrůzyplná doba!“ Vzdechne Eva. „„Jest to přechod Z tmavé noci k dni světlému, Z tuhé zimy k předletí,““ Odtuší jí na to Anna. „„Musila ta doba přijít, Měla-li nám nastat, spása. Pročež snášejme radostně, Co nám bude uloženo, 113 A doufejme v pána Boha, Že nám neuloží více, Než nám snášet bude lze. Vím však, co Vás vlastně souží, Otec Váš mi všechno svěřil. Nejistota souží Vás, Co se děje s vyvoleným Vaším, s Ondřejem Roháčem Z Dubé.““ „Víte, paní vážná – Přec snad všechno nevíte!“ Vece Eva. „Co mě vlastně Úží, co mé srdce svírá, Jakoby kol něho těsněj Vždy a těsněj had se vinul, Toť jsou slova, ježto otec Prones’, když jsem přiznala se Před ním k lásce své. Jak, pravil, Kdyby někdy já a Ondřej, Nedospělý jun to ještě, Setkali se v boji? – Bože, Pomýšlím-li na to –“ „„Což pak Nedověřujete, že je Ondřej vřelým podobojím, A upřímným přívržencem Otcovým?““ táže se Anna. „Dověřuji. Jakby jinak Byl on moh’ mně zmíleti! 114 A přec varující slova Otcova jakési v prsou Vzbuzují mně obáváni. O, v té době zmatku plné, Nebylo by možná, žeby Členy nespolehlivého Stavu svého moh’ být zmámen?“ „„Nuž, a dejme tomu, žeby Se tak stalo, co Vy, potom? Moudrý vždy je připraven Na nejhorší.““ „Ach, potom bych,“ Zvolá Eva zoufale, „Lásku svou vyrvala z srdce, Však i srdce z těla svého!“ V tom se klepe na dvéře, Hle, a nečekav, ažby mu Dáno bylo dovolení, Vrazí jinoch, v brnění, Jak se zdá, přišedší z cesty. „Nebesa!“ vykřikne Eva, Uleknuta, ale spolu Utěšena ve své strasti. Byl to Ondřej Roháč z Dubé. Anna kyne Evě, by se Do pokoje vedlejšího 115 Odstranila, a pak slušně Obrácena k Ondřejovi Ptá se: „Co je Vaše přání?“ Toužebným za Evou hleděv Okem, Ondřej teď se klaní Anně z Frimburka a mluví: „„Víte as, vznešená paní! Že jsem v službě na zájezdy Vyslán byl. Tu najednou mne Divné došly zprávy. Dychtiv Vědět, jak se věci mají V pravdě, cválem vrátil jsem se Se svou četou, hle! a nový Jeví se mi svět, ohromný Převrat, že jsem nad tím strnul. Nalézám dva nepřátelské Proti sobě ozbrojené Tábory. Velel jsem četě, V úkrytu by čekala, Až bych řádně obezřel se. Neodolatelnou mocí Pudilo mě k Evě, k této Čisté duši beze skvrny, By mně z vnuknutí svatého Přímo řekla, kam se vrhnout, Kterou kráčeti mám cestou. S tíží doptal jsem se sem. Avšak vida, že mi sotva Bude přáno, rozmlouvati S drahou Evou, obracím K Vám se, paní vznešená! 116 Jíž jsem naučil se vážit Sobě nanejvýš. O buďtež Mně v té noci osudné Hvězdou průvodní! O raďtež, Raďtež zmatenému, aby Nezabloudil, povinnosti Na se vzaté nerušil!““ Pohnuta tou řečí, Anna Vylíčila Ondřejovi Všechno věrně, co se dělo Mezi ní a královnou. Pozorně doslyšev zprávy, zvolá Ondřej teď: „„Ha, již se Nerozpakuji, neváhám! Ku své četě pospěji, A s ní k Žižkovi se přidám!““ Tím z pokoje odkvapí. 4. A kde Žižka? Žižka čeká V opuštěném novém zámku Václavově u Kundratic, Čeká na přátely, jižto K desátému listopadu Do Prahy zavítat mají. Smutně prochází se v síních, Kde ho všechno upomíná Na Václava ubohého. 117 „Vytrhni se z myšlének svých!“ Vece k němu prachatický Purkrabí Mikuláš, jenž mu Kráčí po boku, co zatím Starší Roháč z Dubé číhá U okna, zdaž nespatřil by V dáli čekaných spojenců. „Nehleď zpět již, ku předu hleď, Abychom ku předu přišli, Jak šíp letí, koule letí, Až uhodí do terče!“ „„Hoříš netrpělivostí, A máš dobře,““ Žižka na to. „„Pernou práci, přenáramnou Jest nám vykonat. Utoňte Tedy bolné city v hloubi Srdce mého! Vždyť as Václav S výše jiným okem na mne Zří, než dole na té zemi!““ A obrácen k Roháčovi: „„Nevidíš-li ještě nic?““ „„„Nic,“““ zní odpověď. A pak Žižka zase k Mikuláši: „„Musí věru přijít touto Cestou, jestli naši posli S nimi neminuli se, Nebo jestli zadrženi Nebyli panskými tlumy, 118 Kteréž všude plahočí se. Pravím Tobě, brachu! nutno, Bychom něco vymyslili, Čím by lze nám bylo, jejich Železným vzdorovat řadám. Poslyš! Na sta hradů strmí V naší zemi a poskytá Možnost, výpady z nich činit, Anebo v ně utéci se; Leč jsou nepohyblivé. Co, kdybychom vymyslili Pohyblivé, hrady z vozů, Jak jsou u našeho lidu V obyčeji?““ „„„Tam se zdvíhá Prašný oblak!“““ zvolá teďky Roháč. „„„Jsou to oni, jsou to! Již je vidět prápory, Slyšet trub a kotlův hlahol. Jsou to, jsou to!“““ „„Chvála Bohu, Že k nám šťastně dorazili!““ Volá Žižka, Mikuláš. A již, ssednuvše s svých ořů, Vrazí do síně pan Břeněk Švihovský, též horlivý to Přívrženec Žižkův z řady Velmožův, vždy veselé jsa 119 Mysli, a pak rytíř Chval, Rytíř Kuneš s jinými. Všeobecná byla radost, I nechtělo ukončit se Vítání a objímání, Líbání, tisknutí rukou, Až pak Žižka ptá se: „Co jste Prodleli tak dlouho, bratři? Potkala Vás nehoda?“ „„Tak jest!““ Břeněk odtuší. „„My zde, Žižko! z Plzně, z Klatov, Z Domažlic a ze Sušic, Spojili se v Žinkově, Přišli potom bez úrazu Do Březnice. a odtamtud Ke Knínu. Tu na pravém však Břehu Vltavy volání O pomoc jsme uslyšeli. Tam hromádka, od Ústí Nad Lužnicí táhnoucí K Praze, srazila se s Petrem Ze Šternberka, s Janem Ptáčkem, A s jinými ještě pány, Jichžto voje obnášely Na třináct set mužův. Ihned Poslali jsme ohroženým Posilu; leč nežli tato Probroditi mohla řekou, Oni podlehli, a byli Dílem pobiti a dílem 120 Jati, velmi málo jen z nich Vyvázlo. Tu vítězstvím svým Pyšen, Petr ze Šternberka Vyzvati dal naše, aby Poddali se. Ale tito, Rychle kamennou se hrází Ohradivše, dodrželi, Až moc naše hlavní řeku Přeplavila. Aj tu zašla Panu Petru ze Šternberka Všechna chuť, největším kvapem Prch’ on. My však na bojišti, Krví zbroceném, rozbili Stany, slyšeli mši svatou, A pobožně pochovali Padlé. Na to hnuli jsme se Zase ku předu, již posly Vedeni Vašimi, přešli V noci pak u Jilového Sázavu, a jsme teď tady U Vás, milí bratři!““ „„„Teda U Knína se prvá v poli. Prolila krev mučennická!“““ Volá Mikuláš. „„„„A křičí K nebesům za pomstu!““““ volá Roháč. 121 „I má pomstěna být!“ Volá Žižka. „Svláčím s sebe Bílé roucho útrpnosti, V krvavý se krunýř pomsty Odívám. Již bez ohledu Jiného jen k Božímu chci Zákonu zřít. Boží zákon Buď až do smrti mým heslem! Zákonu Božímu hodlám Průchod zjednati a platnost, Byť i pekelné se moci Samy shlukly proti mně! Nuže, bratři – neboť silni Jsme teď dosti – na Hradčany!“ 122 Páté skupení.
[123] 1. Jakou září plaje Petřín, Plaje Malá Strana, plají Hradčany, plá celá Praha? Vždyť noc jesti, zlaté slunce Zapadlo již dávno. Chce-li Slunce, v této době zmatku Samo pomateno jsouc, se vrátit, A po nebeském blankytu Drahou kráčet zpátečnou? Ne, toť není zlaté slunce, Kteréž by se chtělo vrátit, A po nebeském blankytu Drahou kráčet zpátečnou: Plameny to tvamorudé, Vyšlehující na Malé Straně ze Saského domu, Též i z arcibiskupského Paláce naproti němu, I z kláštera Tomášského. [125] K tomu slyšet se všech věží Tlouci na poplach, hřmot zbroje, Ryk a vřavu zápolících, Trub a kotlův divý hlahol, Střelbu z ručnic, hromobití Z zkázonosných hrubých děl. Žádáte-li dozvědět se, Co to znamená, tož vězte, Že rek Žižka činí útok Na Hradčany. Nadarmo dal Čeňka z Vartenberka vyzvat, Aby odtáh’, a mu říci, Kdyby královna snad přála, Zůstati, že slušně bude O ni staráno. S úšklebkem Odpověděl zpupný Čeněk. Ha, tu rozlítil se Žižka, Velel svým kamenným mostem A koráby obořit se Na nepřátely na levém Břehu Vltavy, a tito, Hrozným vpádem donuceni, Couvli, couvali vždy více. I nezbylo také proto Jim, než ustupovat, že se Rozdvojených vůdcův jejich Nesrovnaly rozkazy, Kdežto Žižka svými vládl, Jako duše údy těla. 126 A boj trvá od rána již Do noci, do pozdní noci. Hu, a slyšet se všech věží Tlouci na poplach, hřmot zbroje, Ryk a vřavu zápolících, Trub a kotlův divý hlahol, Střelbu z ručnic, hromobití Z zkázonosných hrubých děl. 2. Z okna zámku hradčanského Něžná Žofie se dívá Dolů na plamenné moře, Jehož vlny nelítostně Zaplavují Malou Stranu. „Ha, jak hrůzyplný pohled!“ Vzdechne z hlubin svého srdce. „Kdybych měla Neronovu Povahu, tož bych se mohla Těšit, rozplývat se slastí; Ale tak bol nevýslovný Oči moje naplňuje Slzami jen hořkými. Ach, jak požár víc a více Stkvělých stavení sežírá, A svůj zásvět krvavý Rozestírá dál a dále! A to ječení, ten hukot – Strašný musí zápas býti! Kolik životů jím zhyne, 127 Kolik zbude zmrzačených! O ty noci plná stesku, Zármutku a úpění, Jak hluboké rány ryješ V Prahy čarokrásnou tvář!“ „Pryč, pryč, odtud!“ zvolá nyní, „Již mi nelze divadlo to Déle snést,“ a ukryje se V nejvnitřnější komnatě. 3. S onéno Vltavy strany Na břeh pravý převážejí Ranění se bojovníci, Přátelé a nepřátelé Pomíšení. Ach tu slyšet Z lodí mnohé naříkání, Stenání i proklínání! Sem tam v lodích protivníci, Ku smrti již blízcí jsouce, Rvou se ještě mezi sebou; Sem tam zase, jižto prvé Nechtěli se jinak smířit, Smiřují se po přátelsku. Ale kdo jsou ty dvě paní, Co zde na břehu, na pravém, Obcházejí starostlivě Mezi raněnými, tomu Tu, jinému jinou službu 128 Nutnou prokazujíce? Anna je to a s ní Eva. Arci že se také ptají, Jak se vede jejím milým, A nic nemilého o nich Neuslyševše, radostně Pokračují v práci své. Není v životě tom jinak, Než že k nejopravdovější Věci někdy přidruží se Směšná. Na Vltavy pravém Břehu, více dole, také Mnohomluvná Barbora, Ctihodná to polovice Bachorova, chodila, Pátrala, zdaž manžel její Též by mezi raněnými Nebyl, co se převáželi. A když nebyl, a jí nikdo Bližší o něm nemoh’ zprávu Podat, z netrpělivosti Skočila do jedné z lodí, Která právě na břeh levý Zpět se brala, aby sama Jistoty se dopídila. Přistavši tam, bloudí, hledá, Na bojovní nedbajíc hluk; Ha, tu z nějakého koutu Vnikají do uší jejích Tato slova: „Běda tomu, Na koho naložil osud 129 Také břímě, jaké na mne, Že se zprostit jeho nelze!“ „„Bachore!““ Barbora vzkřikne. „Barboro!“ vykřikne Bachor. „„Co pak se ti přihodilo, Že tu ležíš, jako pařez?““ Táže Barbora se. „„Jsi-li Poraněn snad, ubožátko?““ „Nejsem, nejsem, má dušinko!“ Bachor na to. „Anobrž V zápalu jsem boje klopýt’, A teď nemožno mi vstáti, Jak se válím, jak se nutím; Prožluklé mé břicho, to mi Překáží v tom.“ „„Pomohu Ti,““ Vece Barbora, „„však prvé Musíš na to přisáhat, Že již nikdy urážlivě Neopomeneš mne, abych Jazyku si neukousla.““ „Přisáhám,“ povzdechne Bachor. Hle, a Barbora, jsouc těla Mohútného, Bachorovi Pomáhá dřív na kolena, 130 Pak jím trhne, že již stojí, Jako dub. „Pochválen budiž Pánbůh! Sláva Tobě, ženko!“ Výská Bachor. A občerstviv Údy své a duši svou Z Barbořiny kabely, A objímav s políbením Tu svou drahou polovici, Spěchá znova do boje. Jen ať znova neklopýtne! 4. Skoro půlnoc, hu! a ještě, Ještě slyšet se všech věží Tlouci na poplach, hřmot zbroje, Ryk a vřavu zápolících, Trub a kotlův divý hlahol, Střelbu z ručnic, hromobití Z zkázonosných hrubých děl. Žižka, mocný palcát v mocné Pěsti, všude mezi svými, Obezřelý, neunavný, Přimlouvaje, domlouvaje, Všechněm srdce dodávaje Hrdinským příkladem vlastním Kdežto královští znenáhla Ochabují, umdlívají. 131 Čerstvé síly sebrav, vrhá Teď se Čeněk z Vartenberka Hradní branou západní Dolů tam, kde Ondřej Roháč Poroučí. „Hotovi budtež!“ Volá Ondřej k oddělení, Svému. „Vylejtež z orudí Prsou svých teď všechnu bázeň Až do kapky nejdrobnější, A ji naplňte smělosti Mladým vínem. Vizte, nový Oblak bouřlivý se valí S Hradčan dolů, přímo na nás! Buďmež vichrem a na všechny Rozptylmež jej strany!“ Davy Srazí se. „„Nejste Vy Ondřej Z Dubé?““ křičí Čeněk zlostně. „Tak jest, pane Čeňku!“ na to Ondřej. „„Tož Vám jmeno zrádce Ve tvář metám nestydatou, Jenž se odvážíte čelet Proti Žofii a králi!““ „Nečelím,“ odtuší Ondřej, „Proti jinému, než proti Vám, co škůdci národu, Pročež jmeno zrádce metám Ve tvář nestydatou Vaši!“ „„Hochu, slov těch zažijete Smrtí!““ „Záhuba Vám!“ Ondřej. A již strašně zápasí. 132 „„„Na pomoc bratrovci svému!“““ Velí Žižka Roháčovi Staršímu. I spěje tento Na pomoc bratrovci svému. „„„„Opřete se ještě silněj!““““ Volá k Ondřejovi. „„„„Já jsem S Vámi!““““ Ajta, a pan Čeněk Z Vartenberka musí couvat, Musí zpátky na Hradčany. Vrhne teď se, čerstvé síly Sebrav, Oldřich z Rožmberka Hradní branou východní Dolů na sbory, jimž bodrý Břeněk Švihovský poroučí. I ač Břeněk, co jen možná, Namáhá se odolati, Musí ustupovat. Ha tu Ryčí Oldřich z Rožmberka: „Jako stádo úzkostlivých Ovcí před sebou Vás ženu Do Vltavy, by Vás všechny Vlny její pohltily.“ „„Slyšel’s,““ volá k Mikuláši Svému Žižka, „„jak se Oldřich Z Rožmberka chlubí? Nuže, Medvěde Ty ze Šumavy, Na psa toho ovčáckého!““ 133 Ihned Mikuláš z Husince S bodrým Břeňkem pojí se, Ajta, a pan Oldřich musí Couvat volky nevolky, Musí zpátky na Hradčany! Mocný palcát v mocné pěsti Žižka všude mezi svými, Obezřelý, neunavný, Přimlouvaje, domlouvaje, Všechněm srdce dodávaje Hrdinským příkladem vlastním, Kdežto královští znenáhla Ochabují, umdlívají. 5. Z okna zámku hradčanského Žofie se dívá zase, Vidí vojů Zikmundových Porážku a mluví k sobě: „Což, kdyby ty voje byly Zvítězily, bych se mohla Těšit z jejich vítězství? Nikoli! Trub jejich jásot Zvučel by v mých uších, jako Při pohřbu žel pozounů. Ale všechno ukazuje K tomu, že udělám lépe, K odchodu když přichystám se, Než kdybych se přichystala 134 Ke slavnosti vítězné. S Bohem tedy, s Bohem, drahá Země česká! Rozená jsem Němkyně sic, avšak Tvoje Strasti, Tvoje útrapy Cítila jsem v srdce hloubi. Snažila-li jsem se marně, Upravit Ti stav šťastnější, Bude přec mou těchou, že jsem Chtěla Tobě upravit jej. O jedno teď, o poslední, Pokusím se ještě. Půjdu K Zikmundovi, vrhnu k jeho Kolenoum se. Ach, on Tebe Nezná, ať Tě pozná mnou! Ach on Tebe nemiluje, Ať se učí milovat Tě Mnou! Nezdaří-li ni to se, Tož trp rekovně. I vzejde Tobě někdy spásy den, A noc, jež Tě nyní tísní, Uprchne před jeho září.“ Ejhle! tu v síň vrazí Čeněk Z Vartenberka s obnaženým Mečem jako bez sebe. Stud a vztek se potýkají V jeho tváři. „„Proklat budiž Osud, jenž mě stíhá!““ zvolá. „„Způrci vítězí. Jsem vázán Rozkazem císaře pána, Abych o jistotu Vaši, 135 Královno! se postaral Co nejbedlívěji. Pročež, Ač bych raděj pochoval se V rumě toho hradu, prosím, Byste branou severní Ráčila mnou dát se vyvést Na svobodu, co pan Oldřich Z Rožmberka uchrání nám Ústup.““ „Tak daleko tedy Došlo?“ praví Žofie. „Toť ten věnec vavřínový, Který jste si upletl Pýchou svou a dychtivostí Po trápení, po trýznění, Po utlačování lidu? Přesvědčil jste se as, že je Jiné bojování, když se Shlukne laje, než když mužně V zápasy jde celý národ. Nepotřebuji se věru Způrců, o nichž jste se zmínil, Bát a mohla bych zde zůstat Bez starosti. Odtáhnu však S Vámi, abych švakru řekla, By si jindy ráčil zvolit Lepší rádce, lepší vůdce. Pane Čeňku, ku předu! 136 6. Noc již prchla, slunce vzchází Zvyklou drahou v plné záři, Jakoby nic netušilo O tom, co se dělo v Praze. A na rumě Malé Strany, Na ssutinách začazených, Žižka stojí, kolem něho Všichni bratři kališníci, Jižto zbyli z kruté seči. A k nim Žižka jme se mluvit: „Díky Vám, krajané, bratři! Kolik na mně bylo, myslím, Že jsem učinil. Výsledek Přičítám pomoci Vaší, Přičítám pomoci Boží: Praha jestiť v našich rukou. Avšak, čeho jsme se dosud Dožili, zdá se mi pouze Předvojem být událostí Na nás čekajících. Neboť Řím a císař německý, Toť jsou moci, do nichž smíru Nadíti se tak nesnadno, Jak nesnadno nadíti se, Že by někdy had šel hřát se Na ledě. Pročež Vám pravím: Čist náš budiž úmysl, Čist, jak peří labutí! Spasení jen naší svaté 137 Víry, obnovení jen Cti našeho národu Buďtež naším cílem! Toho Abychom však dosáhli, Třeba, by v nás obětavost, By v nás láska bratrská se Roznítila, rozohnila. Nic nám nebudiž tak milé, Nic tak drahé, čehož bychom Nevzdali se za svou víru, Za svůj národ bez rozpaků, Bez váhání, a jak pevně Zrna žuly spojena jsou, Tak my buďmež spojeni Nerozlučitelně! Jeden Každý z nás za všechny, všichni Za jednoho každého! Přisáháte na to, bratři?“ „„Přisáháme, přisáháme!““ Jeden hlas vzní ze všech hrdel. „Amen!“ končí Žižka. „„Amen!““ Ze všech hrdel jeden hlas vzní. 138 Druhé oddělení.

Básně v knize Vojevůdce jednooký (in Josefa Wenziga Sebrané spisy, díl 3):