Na Svatopluka Čecha.
U Tebe „brouček“ každý „velikánem“; sám velikán sarkasmem Svého biče Tys nebe dostih’, otevřeš je snadno, vždyť k nebi chováš jako „Petr-klíče“.

Na Fr. Lad. Čelakovského.
V tom slávu zřím Tvé „Růže stolisté“, že všechny listy krásy věčně nové, neb jinak by ji byli zajisté strhali dávno páni kritikové.

Na Vítězslava Hálka.
„Má milá, pojď“ a sedněm na trávník, „pohádky z vesnice“ ti povím za to, „večerní písně“ chci pět’ „v přírodě“, však pohleď dřív, zda venku není bláto. *) V uvozovkách jsou názvy jejich prací.
[5]

Na Adolfa Heyduka.
Jak „v zátiší“ to skromné „lesní kvítí“, tak kvete též Tvá Múza citem měkká, co zaslouží však, kdo v to kvítí krásné, v Tvé stkvosty jako „dřevorubec“ seká?

Na Jana Kollára.
Že jsi otcem „Slávy Dcery“, prál student kdysi u zkoušek. Ne! spíš že slávy Své jsi otcem, jsi slávy dcery dědoušek!

Na Elišku Krásnohorskou.
To nebuď žádným „tajemstvím“, že na ústa a na líčka milencům „v stínech“ platánů nejlépe chutná „hubička“.

Na Karla Hynka Máchu.
Ctím Tebe jako velducha, jsa Tebou nadšen celý, jen škoda, že ten první „máj“ mně činži platit velí.

Na Jana Nerudu.
Za „báby“ Tvé se baby pomstily, Tvé kupujíce „písně kosmické“: „Od pradědka, co splodil „báby-baby“baby“, nám dejte – tentoc „písně komické“.“ 6

Na Václava Vlčka.
Za Své „dobré srdce“, za každý spis nový zasluhuješ věru „věnec vavřínový“, toliko se divím, jaks to mohl zmoci, když jsi vše to napsal teprv „po půlnoci“.

Na Erazima Vocela.
Byl „meč a kalich“ povždy ctěn od národa českého: předci se meče chápali, my kalicha plného.

Na Jaroslava Vrchlického.
Tys vynes’ perel stkvělých „z hlubin“ dlouhou řadu, že lidský „duch a svět“ Ti vděčen za dary, a každý spěje rád Tvou „cestou k Eldoradu“, byť jako zpěvačka měl divné „rozmary“.

Na Vittoria Alfieriho.
Tak mnohá herečka si z děl Tvých příklad vzala, dřív měla „jednoho“, by však se slavnou stala, pak „několik“, a k příjmu by dostala věnce, si namluvila „četné“ pány za milence.*)

Na Pietra Aretina.
V Tvých spisech ctnosť jest věru řídkým hostem, spíš hemží se v nich kluzké postavy, však proto přece mnohé naše dámy by našly v nich „příjemné zábavy“. *) Veselohry „L’Uno“, „I Pochi“, „I Tropi“.
7

Na Aristofana.
Hned na Tě myslím, když se z „oblak“ lije, když jako „ptáky“ nebo „vosy“ letem zřím „žáby“ vyrojit se z institutu, k nimž „rytíři“ hned kvapí s parapletem.

Na Beaumarchaisea.
Tak lidské city v hloubí ty uchvátiti znáš, že „Lazebník Sevillský“ se často musil hrát, rád bych však věděl, kdo by spočetl, kolikrát se po celičkém světě odehrál „mariage“.*)

Na Boccaccia.
„Deset dní, deset povídek“,**)povídek“**), „mor“***) z mysli prchá v letu, když „Theseidu“ předčítám neb líbám „Fiamettu“.

Na Calderona.
„Nebeský povoz“ byl Ti Pegasem, na němž jsi rychle dojel Parnasu. Ne „malíř hanby své“, leč „svojí cti“ a žárlivosti „lékař“, věhlasu „zázračný kouzelník“ a „přísný sudí“ †) jsi vášní všech. – Zda „mlčet postačí“, že z žárlivosti vyléčils a smířils mou „paní“ zas a „služku“ nejmladší. *) Mariage de Figaro = Figarova svatba (divadelní hra); mariáš = hra v karty. **) Dekameron. ***) Mor florentinský. †) Sudí Zalamejský.
8

Na Cicerona.
Tvá výmluvnosť jak hukot bouře v skalách neb břitký meč, jenž v „zrádce“ hruď se žene, Tvá řeč „o přátelství“, Tvůj spis „o stáří“ a „o slávě“ Ti věčný pomník klene. Ký div, že věrně podle Tvého vzoru Tě „staré panny“ výmluvností předčí, když při kafíčku „o osudu“ přátel, „o zlu a dobru“ mnoho mají řečí.

Na Dantea.
Tys „nový život“ vdechl v poesii, Tys „božskou“ s námi zahrál „komedii“, Tys „očistcem“ nás uved’ v světlo „ráje“, že nevíme, zda pravda vše či báje, jen na mne bídné neštěstí se smeklo, když z „milostné“ se vrátiv „hostiny“, to z rána bylo ve tři hodiny – měl s „Beatricí“ svou já doma peklo!

Na Viktora Huga.
Mně zdálo se, že čet’ jsem dílo Tvoje v blahu a vzbudiv se, jak „muž, který se směje“, hned spěl jsem k lotynce, kde štěstí přeje, bych vsadil zlatku na Brno i Prahu. Tu počne, žel! však kolektant se vadit, na „devadesát tři“ že nelze vsadit. 9

Na Kalidasu.
Tvé „Sakuntaly“ neznal jsem, já neznal milky svojí, když snubní prsten dala mi se slovy: „Ten nás spojí.“ Však po svatbě než minul rok, ach, jaké to sklámání, jsem shledal, že je prsten ten „prstenem ku poznání“.*)

Na Lafontainea.
Tvá skromnosť divem básníka jest ctnosti Tvojí vlajkou, a hrdosť, pýcha, ješitnosť – vše u Tebe jest „bájkou“.

Na Lope de Vega.
Tisíce kusů napsal jsi, žeť divno sluchu, zraku; však divnější, že, šťastným chotěm jsa, pěl píseň jsi „o draku“.**)

Na Giambatistu Marina.
Díš pravdu, věru; mladík snadno zpívá „o polibcích“, o „štěstí“, „hradu lásky“, když sám jak „Adonis“ v objetí krásky „rozmluvy“ o „milostném kouzlu“ mívá. Však „zázrak“ jest ve stáří ještě pěti, když křičí žena naň a tucet dětí. *) Sakuntala = prsten poznání, prsten osudný. **) Dragontea.
10

Na Martineza de la Rosa.
Tvůj „manžel na komíně“ seděl z žárlivosti, tak nám aspoň Tvoje veselohra velí, však za to nyní z pouhé vlastenecké ctnosti velmi často sedí komín na manželi.

Na Molièra.
Tak mnohý na jevišti hrá a zdánlivě tam umírá, ač jest jak ryba zdravý. Co „nemocný“ Ty „domněle“ jsi vskutku, však ne uměle tam skonal jak rek pravý.

Na Ovida.
„Proměny“ ve všem neshledáš! Hle, děva ještě pěje „milostné písně“, když už dbá „líčidel obličeje“!

Na Petrarku.
Tvá „Laura“ svůdným andělem, „triumfy“ slávou velkou, „kanzony“ božským údělem, má Laura zas mi „znělkou“.*) *) Totiž v uších.
11

Na Racina.
Rád věřím, tvůrče nesmrtelné „Phaedry“, že o slávě Tvé vznikla polemika, že mnohým nevhod byl Tvůj „Britanikus“; jsouť milejší kuřákům britanika.

Na Rousseaua.
Však bys byl milejší pro mnohou ženskou, kdyby Tvá Múza byla spojila Tvou „novou Heloisu“ a „Emila“ v románu jednom „smlouvou společenskou“.

Na Sapfu.
Tvé básně sladkou něhou oplývají, zvlášť „písně svatební“ Ti k slávě slouží, což u děvy jest zcela přirozeno, vždyť každá po svatbě tak mocně touží!

Na Sofoklea.
Že „Elektra“ Tvá již se nehraje, to přece zřejmo, čí to vina: vždyť přišla za ni na svět nám hrát hlavní roli – elektřina.

Na Scribea.
Tys výtečným sic dramat pisatelem, za to však špatným lidu hostitelem, neb divákům když podat chceš své plody, zveš často je jen na „sklenici vody“. 12

Na Shakespearea.
„Král Lear“ i „Richard“, „Jindřich“ i „Král Jan“ v Tvých dramatech po všechny věky žije, ký div, že nyní celým lidstvem zván jsi nedostižným králem poesie.

Na Terentia.
Tvé komedie nejsou ceny stejné; vždy líbili se velmi „bratří“ Tvoji, při „tchýni“ Tvé lid z divadla však prchal, což žádný div: „tchýně“ se mnohý bojí.

Na Voltairea.
Tys velkým mužem, Emil Zola však Tvé slávě přec jen odzvonil již hranu; Tys doved’ sice splodit „Naninu“*), on splodil ale důkladnou již „Nánu“! *) Rozkošná komedie Voltaireova.
13

Sokolská abeceda.
Andělsky má Sokol lítat, Bodrosť ku svým ctnostem čítat, Celým mužem paže statné, Čilým býti v práci zdatné; Důstojným buď v každém kroku, Elegantně drž se v skoku, Formy ladně zušlechtěny, Galantním po boku ženy; Hotov pro vlasť v zápas jíti, Chladnokrevně v hrůzy zříti, Ideály v mysli chovat, Jarosť v údech utužovat, Krásu těla s duchem pěstit, Lásce k vlasti cestu klestit, Mocným jako skála tvrdá, Neústupná bašta hrdá, Otužile v každé době, Pravdou kráčet ku svobodě, Rázně hájit věc svou svatou, [14] Řeč mateřskou českou, zlatou; Srdce čilé, plné vznětu, Švarný, vždycky hotov k letu, Tužit se ku vlasti zdaru, Úhlavnímu vrahu k zmaru, Vlasti jen a lidu žíti, Zisk ni slávu cílem míti, Žižkův národ věrně ctíti.

Milostné písně sokolské.
Andílku můj roztomilý, při měsíčku bledém svitu skloň svou šíji úbělovou v sladké pouto družných citů. Staň se drahou žínkou mojí – nebude ti toho líto, vždyť jsem Sokol otužilý, každý bratr dosvědčí to. Mám já v plecích, mám i v pažích sílu mocnou beze bludu, můžeš tedy bezpečit se: na rukou tě nosit budu! ___ Lásku s páskou u básníků rýmovat se často zříme, nebť že láska druha k družce poutá, to přec dobře víme. Leč ta páska bývá někdy trochu vetchá, trochu slabá, 15 i ta láska někdy chabátakže praskne, přetrhne se takže praskne, přetrhne sei ta láska někdy chabá. Naši lásku, drahá děvo, nepřetrhne ani ďas; mámť já místo pásky pouhé pořádný sokolský pás. ___ Rci, dívko drahá, růžová, jaké to kouzlo v oku svém skrýváš? Jak v ně pohlédnu, hned hotovím se k skoku, a z oka krok a jeden skok již v tvé se srdce vloudím a v sterých jeho komůrkách já bez úkoje bloudím. Však zdá se mně, však zdá se mně, má děvo milovaná, že cesta ve tvé srdéčko jest příliš vyšlapaná.

Sokolské žerty.
Božena: Ráda věděla bych věru, proč mé srdce tíži cítí, že odešel švarný Sokol, jejž bych chtěla stále zříti. Jarmila: Není divu! Mrštný Sokol, jakmile jen tebe zočil, podle zvyku smělým skokem do srdéčka tvého skočil. ___ 16 Podívej se, jak náš bratr zase novou láskou hoří, jak svou milku zanedbává a se jiné dívce koří. Nediv se, že na tu onu dívá on se hned po očku; víš přec, že náš bratr milý potrpí si na odbočku.

Sokol švihák.
Bez cetek, stkvostů švihákem přec Sokol býti musí, neb chce-li dělat velkotouč, jej švihem napřed zkusí.

Nobl Sokol.
Prostým nechce nikdy býti, chce mít povždy extra zvyky, proto prchá ze sokolny před každými prostocviky! 17

Na lásku.
Výronem srdce prý jsi Venušina, tys eden, ráj, jenž na zemi prý kvete, ne, spíš bych řek’, žes hustá pavučina, z níž se tak snadno člověk nevyplete.

Na milence.
Tys krásné dívce děl: „Tvé oko azurové, Tvá šíje labutí a zoubky perleťové...,“ však nevzpomněl jsi, jak by bídně zřela, jen jedno oko kdyby chudák měla.

Dívčí oči.
Jsou oči děvy zrcadlem, v němž duši její zříti, a každý, kdo v ně pohlédne, v svém srdci blaho cítí. Však podivno! V nich nelze číst tak hravě a tak snadno, ač se nám zdají hladinou, v níž vidět jest až na dno. [18] Vždyť známo jest, že v této se vše obráceně jeví, a tak se také opačně číst musí v očích děvy.

To jest to.
„Ten nevěrník mi zase píše, ach, vztek mne jímá,“ volá Bětka, „hned zpět bych poslala to psaní, kdo ví však, není-li v něm pětka.“

Na manželství.
Kdos nazval tebe zahradou, já oblohou tě zovu; hned pěkně tam, hned bije hrom, hned déšť*) a pěkně znovu.

Na manželku.
Máš pravdu, že jsi diamant, jak v sadu krásná růže, leč démant řeže pouhé sklo, a ty zas svého muže. Žes anděl v děvu vtělený, tak líčil mně tvůj přítel; já věřil mu, a ze mne byl hned horoucí tvůj ctitel. *) Pláč.
19 Leč po svatbě tu seznal jsem ty andělské tvé vlohy, když na mou hlavu šedivou jsi nasadila rohy. Tvé krásné oči nemají dojista žádné vady, jen škoda, že tak „šilhají“ po důstojnících rády. Do tance jsi čilá, pozvolná však k práci, při které se tobě stará nechuť vrací; zvlášť při šití často dnové marně mijí, ačkoli přec s tebou všichni čerti šijí. Neberu si k srdci, když je venku zima, jež nás také zhusta doma krutě jímá; mně víc není třeba nežli se opíti, dovedeš mně pak již řádně zatopiti! 20 Aj, tobě se špatně vede, ty bys ráda kočár měla? Však nač bys ty ještě jela, když ti huba tak dosť jede? Vlas z hedvábí a pleť tvá ze sametu mne povždy k tobě mocnou touhou vábí, však divím se, že ještě na odvetu ty po sametu toužíš po hedvábí. Nuž, podej důkaz řídké ctnosti a vylož význam činu svého, proč, majíc jazyk ostrý dosti, jej přece brousíš o každého. Ty stýskáš si, že zanedbávám tebe, že věrnosť moje k tobě přestala; však mýlíš se, já líbal bych tě stále, bys byla mladou, hezkou zůstala. Nebýt perel těch tvých zoubků dvojím krásným pořadem, drahá, nevěřil bych, ženo, žes ty pro mne pokladem. Nebýt růží na tvých lících, nevěděl bych pro pět ran, proč jsem asi trny tvými celičký tak pobodán. 21 Nebýt stříbra tvého hlásku, jak bych asi chudým byl, máme teprv čtrnáctého, a mně sotva zlatník zbyl.

Z ráje manželského.
Chtěl míti ženu k pohodlí a k podpoře pro stáří bledé; teď ženu má, jak ona, věř, jej „svlékat“ žádná nedovede. ___ „Jsi zlato mé, stkvost, drahokam, jsi nejdražším mým klenotem.“ „Ó, neříkej mně, že jsem stkvost, moh’ bys mne ztratit překotem. Co řekl bys, bych octla se tak u jiného v „zástavě“? Hned měl bys po svém klenotu a po vší se mnou zábavě.“ „Ach, neboj se, můj drahoušku, však já bych tebe neztratil: než jen bysi se nadála, já řádně bych tě „vyplatil“.“ ___ Svou milenku zval slavíčkem a uved’ ji v svou dvoranu, však zapomněl, jda z hospody, že slavík tluče po ránu. 22

Pro rým.
Děl básník: „Ó, já nešťastník si hlavu kulkou proženu!“ Rým hloupý na to učinil a zastřelil se pro ženu.

Sestup.
Když ku svému já zdaru pozvedám pohár k výši, tu mělnickým já vínem naplním celou číši. Když na své ženy ale připíjím stálé zdraví, tu jiný nápoj stačí, tu pivo již to spraví. A jestliže ku blahu své musím píti tchýně, tu vodou plním sklenku a piji jen tak – líně. 23

Na Darwina.
Že náhled Tvůj je věru pravý, toho důkaz podám stručně, vždyť má sestra na pianě hraje také čtveroručně.

Na Mucia Scaevolu.
Jak děsnou musils vytrpět as muku, když vloživ v žár si spálils svoji ruku; teď jinak jest, teď nanejvýš že v klubu si spálí mnohý z nás – však jenom – hubu.

Na Lauru.
Tys jak to mladé poupátko; když jaro sem tam šuká, tu vyráží a puká ve blahém zanícení. Aj, nedivím se, děvčátko, že též srdéčko tvoje má tytéž choutky svoje, toužíc po „vyražení“. [24]

Na Pandoru.
Vždy lidstvo šťastné bylo bez trampot všech a hluku, až Hefaistos Tě zrobil ze země v pěknou pannu; tu na svět přišly strasti, zlo vběhlo v každou stranu: zas důkaz, ve špatnostech že ženská má svou ruku.

Na básníka.
Básně psávals na své milky, mělť jsi velmi krásný sloh; nevěděls však, že Tvé básně přijdou kdysi na tvaroh. Rci mi, s kým zacházíš, a povím tobě, jaký jsi ptáček, poeto. Aj, kamaráde, co je to? Tys na pijáka s lenochem zvyk’ sobě.

Na herce.
Tys vskutku herec všestranný, když v truchlohře Ty v tichu jen šepotáš a vzkřikneš, pak to všechněm tuze k smíchu; když ve frašce však postava Tvá po jevišti kráčí, to smutné jest, tak smutné, ach, tak smutné až – až k pláči. 25

Na slovozpytce.
Když čtení četbou, volení nazýváš zkrátka volbou, proč medle as též holení nezoveš jenom holbou.

Na mudrce.
O počátku a konci světa svou ukončte již marnou hádku; neb hádáte-li se o konci, tuť s rozumem jste na počátku, však po pravdě když ženete se jak po zvěři tam v lese honci, když světa původ znáti chcete, tu s rozumem jste zase v konci!

Na starou pannu.
Já nedivím se věru, že míváš dlouhou chvíli, když ti je pořád „dvacet“, ač „třicítka“ jde k cíli.

Na holohlavého.
Nic nedělej si z uštěpačných hlasů, že smích si tropí pro tvou holou hlavu; tvá žínka aspoň nikdy není v stavu*), když krev jí vzkypí – vjeti do tvých vlasů. *) Sit venia verbo.
26

Na holobrádka.
Víš-li pak, proč tebe holobrádka pražádná nechce míti za muže? Poněvadž dobře ví, že tobě zkrátka pod vousy pranic jíti nemůže.

Na brusiče.
Stýskáš si mi každou chvíli, co vše zkusíš se svou ženou; nediv se, když ty jsi brusič, že má hubu nabroušenou!

Na cukráře.
Tvé cukrovinky že jsou nejsladší, nejsladší že tvé pečivo? Hoj, ty se mýlíš; chci-li nejsladší, jdu hodně hořké na pivo.

Na číšníka.
Že se pouze „sklepník“ tobě říkat má, toť hloupý klep; neb v „strojové“ nyní době nevíš ani, co jest „sklep“.

Na kominíka.
Zda otec, učitel neb ty, rci, kdo má větší kázeň? 27 Před tebou dítě každičké má ukrutánskou bázeň, neb-li ono doma kviká, pošlou na ně kominíka.

Na malíře.
Že znáš malovati zvláště portrety, to jsou vskutku pouhé jenom klevety; zmalovalt’ jsi ženu, věc to věru hrozná, že ji sotva vlastní matka její pozná.

Na obuvníka.
Nedivte se, že je věštcem, když se napije; sedíť na třínožce jako Pythie.

Na pekaře.
Nech si kavalírské kousky, víme, jaká moc ti dána; čím ty menší pečeš housky, tím většího děláš pána. 28

Ples důstojnický.
Jak přísahá tak mnohý svatě, že milce hvězdy s nebe snese, a ona zatím v stkvělém plese je raděj vidí na kabátě!

Ples mlynářů.
Paničky, jež se bavit chtějí, do mlynářského pojedou, mlynáři mnoho mouky mají a „prášit“ také dovedou!

Ples uzenářů.
Kdož se chcete brzy vdáti, již spějte v ples, tam je jak v ráji: tatíkové-uzenáři z vás jistě „párky“ nadělají!

Ples studentský.
Jak nadejde ta krásná chvíle, tu student v plesu všecek žije, však v náhradu dá knihy svoje den vterý někde na studie. [29]

Ples listonošů.
Listonoši to jsou hoši, v tanci zrovna lítat znají, to ze zvyku, neb se k cviku celý den dosť nalítají.

Ples lékařů.
Nejzdravější ze všech plesů medicinský, juni zlatí, neb tu místo „hořkých léků“ „sladkých“ chvil lze „užívati“.

Ples naší „jeunesse doré“.
Místo bot, hle, samé „lodě“, ples to jistě námořnický; ba ne, hleďte, samý „komín“, spíš je ples to kominický.

Ples domovnický.
Upřímnosť zde možno zříti, každá děva dí, co cítí, a jak dům tak též umí ti srdce svoje otevříti. 30

Písně z ledu.
Nesluší se dívce, když za muži chodí, když se každodenně s jiným pánem vodí. Však co říci máme, zda to dívčí něha, když na ledě děvče za mužskými běhá. Na ledě stojí slečinka, pohlíží na šviháky, ti kola robí prazvláštní a jiné kliky-háky. Ký div, když na to dívenka k své matce náhle zvolá: „Ach, mamá, mně se dělají ňák před očima kola!“ [31] „Nepřístojno, Lauro drahá, objímati Otakara!“ tak tetinka v pokojíku moji sestřenici kárá. Na ledě však v náruč chopí muž ji často cizí zcela: vděčí teta, že zachránil od pádu jí archanděla.

Šťastný párek.
Již sami jsou si v náruč klesli oba; ó, krásná doba, když jeden s druhým city svoje sdílí v té šťastné chvíli; následkem slasti posud nepoznané jim slza kane, snad radostí neb touhou věčně novou, již láskou zovou? Ach, lásko, tebou nový život dýše, jejž ze své říše jim Eros snesl v slunce žárném jasu pro jejich spásu. Však nechci hledět závistivým okem a nechci sokem ni stát se rušitelem jejich štěstí, jež račiž kvésti. Leč pravdu přece vyzraditi musím, ač za to zkusím – on „sedmdesát pět“ již téměř roků čítá, ji „šedesátka“ zase blahosklonně vítá. 32

Hotový poeta.
Byl první máj, byl lásky čas, dramaturgův se ozval hlas, ten oktavánu platil, co tragédii zhatil. Hoj, milý statný příteli, to není ještě, víte-li, dost vyspělé a zralé, však pracujte jen dále. A pracoval i piloval, myšlénky v nové roucho vzpjal, a po létě zas vstoupí v kancelář mladík hloupý. Tu počne pan dramaturg lát: „Toť drzé jest, neb kolikrát vám říci mám, že stále jest všecko neuzralé?“ „Já myslil“ – mladík koktá – „že můj plod moh’ – uzrát dost, neb tolik – vod a parna – letos – slunce – svitu a pak – jsem dělal – maturitu.“

Srovnání země se světem.
Jest země naše gigantem a opět kapkou v moři, jež v svět se širý, bezměrný, do nekonečna noří. 33 Hned zas je práškem ve mlýně a zrnem písku v poušti, jenž vzedmut parným chamsinem se v dálné cesty pouští. Toť daleké však srovnání, dám příklad zřejmý oku, že země má se ku světu jak blecha k svému skoku.

Les extrêmes se touchent.
Jaro nám přilétlo, léto se blíží, slunéčko milounce hřeje, každý tak toužebně k nebesům vzhlíží, výdatnou sklizeň si přeje. Všude, jak kdyby byl natrousil peří, vše bují, vše se má k světu, luka i sady i větve na keři, stromy, ba všechno je v květu. Tuhá zas zima nám stahuje údy, spěcháme do teplé síně, bychom se zbavili trochu té nudy, žertujem při šumném víně. Všude, jak kdyby byl natrousil peří – Vánoce – vše se má k světu, luka i sady i větve na keři, stromy, ba všechno je v květu. 34 Opět sem hopkuje ta zlatá vesna, mávajíc bělostným šátkem, čeho se dotkne, vše probouzí ze sna příroda jediným svátkem. Růže na záhonu, fialky v sadě příjemnou dýchají vůní, v chaloupce chudobné, ve stkvělém hradě květiny na oknech trůní. Otočil pánbiček zas naší zemí, příroda spí jako v hrobě, andílek přinesl pod perutěmi Jezule, božské to robě. Spřádá mráz obrazy k tajemné radě, zmrzlá zem pod námi duní, v chaloupce chudobné, ve stkvělém hradě květiny na oknech trůní.

Plačtivá historie.
Truchlí děva, naříká si, hlavu do svých dlaní kloní, štká a vzlyká, vzdychá, pláče, velké, hořké slzy roní. Jistě ztrátu oplakává svého otce neb své matky neb snad bratra vzdáleného neb shořelé svoje statky. Ach, ne – slyš jen její nářek, slzy mocným proudem kanou: „Masopust pryč, jak pak dlouho mám já zůstat ještě pannou?“ 35

Vzdech zoufalcův.
V tvých očích zřím já sny své pohřbené a v důlkách tvojí tváře ruměnné zas vidím jámu, vidím samé hloží, vidím svůj hrob, v který mé tělo vloží, tvá černá kadeř sametu pak řase, jenž pro katafalk určen, podobá se, tvůj stříbrozvučný hlas, jímž kouzlíš davy, pohřební písní naposled mne zdraví, tvé žárné oči pochodně zas značí, s kterými pompfunebři kol mé rakve kráčí.

Co je člověk.
Jest každý člověk obchodníkemobchodník, toť pravdou, žádným klamem; díť staré české přísloví: „Meť každý před svým krámem!“ Ba člověk jest i kovářem, kdož o tom pochybuje, vždyť každý bez vší pochyby si vlastní osud kuje.

Osmý div světa.
Sedm divů světa počítali staří, nám však ještě jeden ten zlý osud maří, neboť bychom s nimi mohli osmý sdílet, kdyby nezmok’ „Hlahol“, podniká-li výlet. 36

Na pivo.
Pivo má věru zvláštní moc; člověka k sobě táhne, však týž-li při něm celou noc, tu on zas pivo táhne.

Duše.
Ubožák! Již duše z těla mu prchla jistě na sto mil; však pro duši štěstí velké, že pas jí doktor vystavil!

Na kuželky.
Hle, kuželkám se kořit musí vojín každý, statný zdravý, neb ač ty v boji stokrát padnou, přec zase vždy se v šik svůj staví.

Naše národní hrdosť.
„Nedejme se!“ zvolal kdosi, načež ihned druzí „kosi“: „Mluvme jenom česky spolu, ukažme svou pýchu všecku.“ Vstoupil Němec, přised’ k stolu a hned začli – po německu.

Naše mužnosť.
„Bratři, měli jste mne vidět v boji,“ zvolal X.; „mé každý bál se síly.“ Těžko věřit, národe můj milý, když se doma vlastní ženy bojí. 37

Naše svornosť.
V národě českém nesvornosť že žije, jež dávno pronikla tu všechny vrstvy? To pravdou není, neb při „osmé“ pije již „starý“ s „mladým“ často na bratrství.

Neklamné prostředky.
Znáte, přátelé, vy asi zdatnou pomoc pro zlé časy? Neznáte-li, povím hned lík: černé maso, bílý knedlík, staré víno, mladá žena, k této ještě trochu věna; tyto čtyry léky věru zahánějí bídu steru.

Šlapání si na rozum.
Že rok nový řádnějším prý bude, v naději nám věstí lžiproroci. Však to klam, on nemůž lepším býti, vždyť chodí teprv po půlnoci.

Na slunečník.
Přečasto že nevděk světem vládne, toho dáváš důkaz věru pravý, neb že nás před slunce žárem chráníš, vcházíš často v deště příval dravý. 38

Argumentum ad hominem.
„S poctivostí nejdál dojdeš,“ praví staré přísloví, já však dím, že lež to pouhá, že to humbug hotový. Vždyť se mnohý nepoctivý (jak se často namane) pokladník až za oceán s cizí kasou dostane!

Ze slovoskladu.
Když Adam v ráji usnul, cítil se oblažena. Proč? Poněvadž, ach, před ním tu stála oblá žena.

Pěšky jako za vozem.
To je hádání a pomlouvání, proč prý měla najednou tři ohlášky. Nechtěla, by slečinky a paní třikrát tahaly ji na vážky. 39 Z mudrosloví.
Doplněná a opravená přísloví.
Jedna pověsť druhou plodí, muž-li s cizí ženou chodí.
Těžká shoda s ohněm voda, pivo vodě již se poddá.
Často pod večer pláče, kdo se směje z rána, ráno hubička, večer od ženy rána.
Nehas – když nemáš žízně. Mnoho psů – veliká daň. Ranní ptáče dál doskáče – v přírodě než v kleci. Dokudko-li jest žíti, vší touhy se nelze zbýti – za to peněz. Proste, a vyženou vás; hledejte, a nenaleznete; klepejte, a bude vám naklepáno. Co se vleče – jest vlečka. Kdo na dvou stolicích sedá – musí platit za obě. Pán Bůh ti dal ruce, abys bral – policajtovi, aby sebral. [40] Ruka neudělá kluka – leda ruka pernikářova. Po tmě – nastává ráno. Kdo se pýří – ať se na červeno nalíčí a nebude se pýřit. Železo rez zžírá – pes kosti. Zlý pláče od závisti – kuchařka od křenu. Práce živí – pečeně ale ještě více. Kdo pozdě chodí – nepřijde brzy. Muž v domě hlavou, žena hubou. Příležitosť dělá zloděje – hezké děvy milovníka. Co se stalo – přichází do novin. Moudřejší ustoupí – když je hloupý. Kdo se za svůj jazyk stydí – ať mlčí. Kdo se v mládí čemu naučí – k stáru to zapomene. Slovo dělá muže – žena pro muže „pantofel“. Kdo ničeho nemá – nemusí se báti zloděje. Kdo jest širokých plecí – toho odvedou na vojnu. Jaký farář – taková kuchařka. Bez krále – není mariáše. Kdo maže – ten se umaže. Kdo v peci bývá – jmenuje se kominík. Šaty nedělají muže – nýbrž ženu. Čí chleba jíš, toho píseň zpívej – nesmíš ale chraptiti. 41 Stará láska nerezaví – za to ale sešediví. Kdo nemá v hlavě, musí míti v kapse. Podle ovoce poznáš strom – burše podle flastrů. Kdo nemá zubův – ať jde k Dru Wachsmannovi.
Aforismy.
Hubička mladé dívky je bernou mincí; každý se po ní shání, časem však pozbývá ceny, a když děva sestárne, přichází mince ta z oběhu a dává se nanejvýš jako peníz bezcenný dětem.
Tenorista podobá se touristovi: čím větší výšky dostoupí (svým hlasem), tím krásnější má ve světě vyhlídky.
Žena jest jako svíčka, kdežto muž jest knot. Knotem svítí a leskne se svíčka – žena, a čím ona více ve světě se blýská – svítí, tím více trpí tím muž – knot.
Jazyk ženy jest jako větrný mlýn, avšak s tím rozdílem, že se netočí po větru, nýbrž vždy proti větruvětru, a že i při bezvětří stěží dá se zastaviti.
Ženštiny jsou vrcholem záhady; čím menší nožkou je příroda obdařila, tím spíše baží, aby mohly žíti „na velké noze“, a čím více špoulí malinká ústa svá, tím větší lžicí chtějí světa užívati.
Dvojženství nemělo by býti trestným. Proč? Poněvadž jen nepříčetný může se ho dopustiti.
42 Mamonář jest jako slepice; oba pořád hrabou, avšak mamonář není jako slepice, poněvadž mu to nejde jako slepici k duhu.
Čím starší jest člověk, tím pomalejší jest jeho chůze. A přece podivno: čím jest starší, tím rychleji kráčí ke hrobu.
Báseň formou zdařilá, obsahem však prázdná, podobá se slamníku v obalu safianovém.
Pravý mudrc musí býti tuze skromný, neboť se jinak ani nedá mysliti, že se mohl přiznati k tomu, že při vší své moudrosti vlastně ničeho neví.
Poklony podobají se falešným penězům, avšak s tím rozdílem, že onyno rády, tyto ale nerady se přijímají.
Slova „dále“ užívá se, klepá-li někdo na dvéře našeho bytu. Co je to „dále“? – Slovo, kterým člověka od sebe odpuzujeme! Chybno jest tedy, užívati slova toho, i mělo by se mnohem vhodněji říkat „blíže“!
Všeobecně se míní, že peklo jest skryto hluboko v zemi, kdežto nebe že nad námi jest povzneseno, a přece, vyhodí-li člověk peníze „do větru“, říkáme, že jsou v pekle.
Obyčejně řekne ten, kdo vyvede nějaký hloupý kousek: „To bych si dal raději pohlavek,“ ale nevzpomene při tom na to, že kdyby to pro nic a za nic učinil, že by právě ten nejhloupější kousek vyvedl.
Mnohý si již uškodil, že sobě neviděl do úst; nebylo by záhodno, aby takový dříve, nežli co řekne, podíval se do zrcadla?
43 Špatní bruslaři podobají se špatným bankám; tyto jako onino každou chvíli padnou.
O mnohých slavných mužích píší životopisci, že uzřeli světlo světa toho neb onoho dne. A což pak, když se narodili v noci?
Může-liž býti žena andělem? – Nikoliv, poněvadž anděl jest u všech národů mužského pohlaví.
Lehkomyslný maturant podobá se prskavce, neboť, když jest nejvýš, praskne.
Obyčejně ztratí hlavu ten, kdo nalezne srdce.
Adam dle písma Svatého byl stvořen dříve nežli jeho družka Eva. Nezdá se Vám však, že tomu bylo naopak? Neboť na počátku bylo slovo, a to přece mohlo vyjíti toliko z úst ženy, zrovna tak, jako vyjde i poslední slovo vždy z jejích úst.
Kritikové nejlépe by se hodili k zbourání židovského města, neboť dovedou všechno strhati.
Žena jest jako bota, která se lehce obouvá, ale těžce zouvá.
Lidské srdce jest jako nezdárné dítě; ono pořád tluče.
Vtipkář, jenž se svému vtipu směje, podobá se člověku, který, chtěje si v zimě zatopiti, polévá vodou svůj vlastní podpal.
Každý se žení jinak. Astronom nalezl svou hvězdu. Advokát dává se do životního procesu. Chemik vchází 44 do nerozlučného spojení. Hrobník si kopá vlastní hrob. Velocipedista dojel k branám ráje. Střelec vidí cíl svých tužeb. Meteorolog předvídá bouřku. Plavec pluje k přístavu žádanému. Hráč (v loterii) udělal terno. Kovář do toho bouchnul. Filosof vyvedl hloupý kousek. Zahradník zakládá si čertovu zahrádku. Obuvník přichází pod pantofel. Zedník si zakládá domácí krb. Redaktor dal se spjati okovy hymenu. Rybář uvízl v síti. Generál dobyl pevnosť.
Spisovatel podobá se kocouru; čím více se mu lichotí, tím více škrabe.
To jest nesmyslné, že professoři kárají nejvíce žáky, kteří ve svých úkolech chyb nadělají; vždyť přece mají věděti, že chybami se člověk učí.
Říci člověku pravdu do očí, jest jako pustiti do něho elektrický proud, který se ho z počátku nemile dotkne, třebas i jej omráčí, ale později čivy jeho otuží; kdežto pochlebovati člověku jest jako dávati mu opia, které se ho z počátku dotkne příjemně, ale potom čivy jeho otupí.
Modré oči dívčiny jsou jako nebeský blankyt, který se však příliš často zachmuří a potom z něho proudí slzy.
V čas cholery nejlépe jest vzíti si svárlivou ženu, poněvadž bouřky čistí vzduch.
Není-li muž hlavou rodiny, čím je žena? – Nohou, poněvadž muž jest pod pantoflem.
Mnohý tvrdí, že kalendář jest špatný prorok. Tomu však není tak, kalendář jest dobrý pro rok.
45 Dobrý fotograf hodí se znamenitě za svátečního střelce, neboť každého dobře trefí.
Fotograf jest jediný člověk, kterému ženy nezazlívají, když je nechá seděti.
Fotograf vyzná se dojista také v kuchařském umění, neboť každého, kdo k němu přijde, dá hned na plotnu.
Jest věru podivuhodno, že se dámy tak rády dávají fotografovati, ačkoliv při fotografování musejí mlčeti!
Fotograf jest člověk velice nedůsledný, neboť má hned názory negativnínegativní, a hned zase positivní.
Fotograf jest veliký chytrák, neboť každého, koho fotografuje, dovede za krátký čas vstrčiti do kapsy.
Každý fotograf jest řádný člověk; jeho umění jeví se vždy v dobrém světle.
Že jsou pražské mlékařky hotové bryndalky, kdož by o tom pochybovati chtěl, co však mně nedávno se stalo, překročuje již veškeré mezníky. Mlékařka mně přinesla do domu to prý tak zvané mléko v bandasce – chci je vlíti do sklenice – a hle, co v ní spatřím? Čistou vodu. „Co to má býti, mlékařko?“ zahartusím na ni. „Ach, odpustějí, milostpane,“ odvětí mně na to mlékařka. „To nejspíše moje dcera zapomněla přilíti mléka.“
46 Humoresky.
Abonenti. (Obrázek z divadla.)
„Tu máš, Pavle, pro léto předplatní lístek do Národního,“ pravil pan Picek k svému synovci před svým odjezdem na letní byt. „Je ten můj strýček přece jen dobrák,“ myslí si Pavel, usedaje v divadle na přízemní sedadlo – a což nejvíce váží – vedle rozkošného andílka. On c. k. auskultant, černooký, s krásnými licousy – ona blondýnka se snivýma modrýma očima a labutí šíjí. Ký div, že dle zákonů fysiky dva tyto na pohled různé poly se přitahují, a nežli se obrátíš, jsou již oba v hovoru, poskytujícím oběma blažených pocitů probouzející se první lásky. „Smím vás, ctěná slečno, doprovoditi?“ nabízí se Pavel. Růženka – tak se jmenoval andílek – sklopí cudně očka a mlčky přisvědčí. Sladký hovor cestou, významné pohledy, za nedlouho pak u domu ruky stisk, na to vrznutí klíče ve vratech, a blažený pan auskultant, doprovodiv svou vyvolenou, ubírá se domů.
[47] Každý takový paragrafista jest ukrutně praktický člověk, který dobře ví, že láska, připočte-li se k tomu třeba 500 zl. adjuta, neposkytuje ani bažantůvbažantův, ani ústřic. Nebude tedy nikomu nadivno sluchu, že Pavel neměl nic pilnějšího na práci, nežli se doma honem podívati do divadelního kalendáře, kdo jest majetníkem sedadla, na němž před hodinou spočívala bytosť jemu t. č. nejdražší. „Paní Svobodová, to není možné!“ zvolá Pavel, nechtěje ani uvěřiti svým očím. „Tedy paní Svobodová, o které mně můj přítel vyprávěl, že jest majetnicí čtyř domů? Znamenitá to vdovička a ještě výtečnější dceruška.“ Náš hrdina byl by málem radostným poskokem vyrazil hlavou strop. Marně dnes pokoušel se o spánek. Jakmile zavřel oči, tanula před ním stále jen stepilá Růženčina postava se svým pěkným věnem. Ráno záhy vstal, oblékl se a v sedm hodin již byl na cestě do kanceláře. Velepilný to úřadník. Myslíte? Myslíte skutečně, že tam spěchal k vůli stranám, jež měl vyslechnouti? Chyba lávky, schematismus na jeho stolku spočívající táhl jej k sobě silou neodolatelnou. „Skutečně, paní Svobodová jest majetnicí jednoho – dvou – tří – čtyř pražských domů... Jen neváznou-li na nich dluhy?“ myslí si opatrný Pavel. Leč snadná pomoc. Knihy pozemkové nejsou daleko. Krok a skok, a již se probírá Pavel tuhými listy: „Vivat, domy čisty jako sklo, ani dloužku.“ Výslech stran mu dnes nešel nějak od „fleku“, byl velmi roztržit. Výslech byl u konce, leč Pavel marně se díval do akt, mysl jeho zalétala jinam.
48 „Jak ten čas pomalu utíká! Kéž by byl večer!“ myslil si dnes Pavel. Jedvaže se večera dočkati mohl. Konečně byl opět po boku své vytoužené. „Jak se na ty večery těším!“ praví k své sličné sousedce. „Ach, já také, zvláště Sklenářovou vidím tuze ráda.“ „Také já, avšak vzdor vší úctě k ní někoho jiného vidím ještě raději,“ prozrazoval Pavel. „A kdo pak je to, pane?“ vyzvídala šelmovská Růženka. „Což pak neuhodnete?“ Na místě odpovědi se zvědavá naše Růženka ovšem zapýřila, což bylo odpovědí neméně delikátní jako srozumitelnou. Po krátkém významném pomlčení zve Růženka pana auskultanta, aby v neděli navštívil její maminku. Pavel rozradostněně slíbil. Kdo by také dovedl odolati prosbám tak sličné sousedky? Jest neděle. Pavel baví se rozkošně jak s dceruškoudceruškou, tak s matinkou, které se Pavel ukrutně líbí. Pan auskultant dostává víc a více kuráže, až konečně praskla ledová kůra ostychu, a náš milovník požádá maminku o ruku rozkošné dcerušky. O čem snil, vyplnilo se; maminka dala své svolení, auskultant byl v devátém nebi a radostí téměř bez sebe. Tu vstoupí do pokoje služka: „Prosím, zde nesu psaní.“ „Aha, od bratra,“ praví milostpaní, otevře dopis a odhodí obálku stranou. Náhodou uvízlo sokolí oko auskultantovo na obálce, leč co to? Adresa nesvědčí paní Svobodové, nýbrž paní Valentové.
49 „Račte odpustiti, matinko; jest to psaní pro vás?“ „Nu, ano.“ „Ale adresa vám přece nesvědčí?“ namítá Pavel. „Jak pak by ne?“ směje se matinka. „Ale, božínku, vždyť – – vždyť na sedadlo číslo 80. jest předplacena paní Svobodová.“ „Ano, máte pravdu. Na sedadlo to jest předplacena paní Svobodová, naše domácí, kteráž, odebravši se na letní byt, dala nám svůj lístek k volnému použití.“ Náš auskultant spadl s nebe. Ze čtyř domů pojednou viděl jenom zříceniny. Leč co naplat. Co čestný muž dané slovo již zrušiti nemohl, a bylo mu tedy kousnouti do trpkého jablka. Avšak nikoli; vždyť Růženka byla jablíčkem, do kterého již bez čtyř domů se Pavel celý zakousl. Nezrušil proto daného slova, a dnes – jest tomu právě rok – jsou Pavel a Růženka již nejšťastnějšími manžely pod sluncem. Na místě vezdejších statků dostalo se jim pak jiného roztomilého nadělení, které by dnes jistě nezměnili ani za deset velikých domů.
Záhadné jaternice.
I.
Saský bankéř pán z Blumenfeldů seděl pohodlně v lenošce a dýmal, když tu otevře pokojská dvéře: „Dobré jitro, milostpane; posel přinesl právě noviny, zde jsou.“ „Děkuji,“ odvětil dobrosrdečně pán z Blumenfeldů a dal se do čtení. „To je mrzuté,“ a pan Blumenfeld vrtěl při výroku tom valně již prošedivělou hlavou svojí; „to je vskutku 50 mrzuté, že se v Rakousku o to starají, aby se tam naše losy neodebíraly. Přítel mně poslal peníze, a já mu nemohu ty losy zaslati, které jsem mu slíbil. To jest mně věru velice líto,“ a modravé obláčky dýmu rozprostřely se po stkvostném saloně nejbohatšího bankéře saského. – –
II.
„Dejte sem ty škatule!“ volá starší úřadník při poště pan Hrubý na svého podřízeného pana Tichošlápka. „Rychle sem s nimi, je již pozdě, a já mám na spěch.“ A mladý úřadník namáhá se v potu tváři, aby vyhověl příkazu; vždyť věděl, že zdvořilosť není právě slabou stránkou pana Hrubého, a mimo to chtěl povýšiti. „Ha! co jest to zde?! Tady stojí zcela zřejmě napsáno: Cenné papíry v obnosu 500 zl. – To budou jistě saské losy!“ zvolal najednou pan Hrubý a s největší horlivostí otevírá bedničku. Uvnitř byly samé papíry. Pan Hrubý vytahuje jeden po druhém. „Tohle jsou samé staré noviny; co to má znamenati?!“ povídá, a teprve když byl několik těchto novin odstranil, spatří škatulku, kterou dychtivě otevře, a ihned objeví se užaslým zrakům poštovním balíček s novými pětizlatovými bankovkami... a vedle ještě jedna bednička a v té – osmý div světa! – deset roztomilých jaterniček. Z bedničky vypadlo také psaní. Pan Hrubý čte, čte, a čelo jeho víc a více se kaboní. Vše zase uloží do bedničky, se zlostným pohledem a za utajeného smíchu všech okolostojících píše na bedničku: Aemtlich versiegelt.
51 III.
Ve Vodičkově ulici – číslo domu zapomenuto – bydlí v prvním patře – i co dím „bydlí“ – válí se pan Brychta, kapitalista, vždyť je teprve 11 hodin z rána. Někdo klepá na dvéře. „Vejděte,“ zvolá Brychta a obrátí se obličejem ke dveřím, jimiž vstoupí posel s bedničkou. Pan Brychta vezme recepis a podepíše se na stolku u lože stojícím, a posel jde o numero dále. „To jsou zajisté ty losy od mého přítele v Drážďanech!“ libuje si pan Brychta. Ale jaké jest jeho leknutí, když spatří ono osudné „Aemtlich versiegelt“! „Bože, Bože, co jsem to jen učinil, že jsem chtěl pořád ty saské losy; teď mně je skonfiskovali a skonfiskují snad také mne!“ běduje kapitalista a zmodrá jako jedna f...alešná smetana. Pan Brychta se třese na celém těle, otevře bedničku prvou, otevře druhou, a co spatří – deset roztomilých jaterniček. „Co pak jsou tohle za žerty? Losy mně zabavili, a jaternice, jak ty sem přišly?!“ žasne kapitalista.
Tři dny a noci pan Brychta nejedl a nepil, nýbrž pořád čekal, kdy si pro něho přijdou a z teplé světnice do chládku si jej odvedou, leč marně. „Snad jsem se dobře nepodíval, snad jsem měl tehdy mlhu před očima; proč by si byl ze mne starý můj přítel Blumenfeld žerty tropil?“ uvažuje pan Brychta a jde se podívat do bedničky; než jaterničky zůstaly přece jen jaternicemi. „A hle, ještě jedna škatulka,“ zvolá a rychle ji otevře – balíček pětizlatovek s ním koketuje. „Aha, 52 již to mám; přítel můj zajisté četl o zápovědi a vrací mi peníze.“ S radostnou, avšak dychtivou tváří počítá Brychta pětky, ale běda! Jest jich toliko 100, kdežto on jich 200 zaslal. „Tedy přece jen zbývající losy zabav –“ dále nemohl mluviti; dal si uvařiti jaternice a poslal si pro dva litry piva, neboť mu již notně v krku prahlo. Rozkrojil jaternici jednu, rozkrojil druhou, a aj, v každé chumáč papírů. Z první vypadl lístek tohoto obsahu: Milý příteli! Zde Ti posílám saské losy, zaobalil jsem je, boje se vyzrazení, do mnoha papírův, aby nevzaly zkázy, a dal je uzenáři, aby je nabil do střívek. Více jsem jich poslati nemohl, a tedy ti vracím ostatní peníze. Buď zdráv! Tvůj přítel Blumenfeld. Se srdce pana Brychty spadl ohromný balvan. Druhého dne vyčistil bedničku a druhý lístek, jejž byl četl poštovní úřadník, dostal se také k očím adresátovým. Doslovně zněl obsah jeho: Zde ti posílám 500 zl. a jaternice. Tak skončila historie o saských losech, zapovězeném ovoci.
Farářské historky.
Pan farář ve Vrtilově byl rozhodným nepřítelem tance. Nikoliv snad pouze za doby postní. Velebníček brojil proti tanci vůbec, nazýval jej původcem nemravů, svůdcem nevinnosti, vrahem zdraví atd. Sousedé Vrtilovští odporovali panu faráři, jak jen mohli a uměli. „Vždyť není tanec nic než pěkná hra, 53 a my sami rádi jím ožijeme o zlatou hodinku!“ mínili často před panem farářem. Pan farář měl zlou hospodyni. Ne jednou stěžoval si sousedům, a tito mu radili, aby si počínal doma přísně. Stalo se. Jednou v postě seděli opět sousedé vrtilovští a velebníček pohromadě u plných džbánkův, a pan farář vyprávěl, kterak zkrotil hospodyni. „Teď je jak máslo,“ dodal na konec, „teď tancuje podle mé noty, že radosť je pohledět!“ „Tááák?“ propukli sousedé ve smích, „a to ještě v postě?“ Velebníček se zamlčel, uznal chytrosť svých oveček a od té doby nebrojil proti tanci. A jakž by, když i jeho hospodyně tancovala podle jeho noty!
Pan farář ve Lhotě byl přísný pán a trpěl poněkud ctižádostí. Mladý kaplánek zkusil na faře mnoho svízelů. Jen jednou přál si „vyplatiti“ pana faráře a pak – postarati se o novou kaplanku. Pan farář byl pohodlným a nechával kaplana kázati. Vypracované kázání dal si předkládati a důkladně je opravoval. Koncem školního roku navštívil školní inspektor Lhotu, aby byl přítomen zkoušcezkoušce, a zároveň navštívil pana faráře. Do pokoje vstoupil po chvíli pan kaplan, přinášeje kázání pro příští den sváteční. Pan farář četl je ihned a neváhal před inspektorem pokárati kaplana. „Co jste to zase napsal? – „Kamkoli člověk zírá“ – Jaké je to slovo „zírá“? Proč ne: „Kamkoli člověk se ohlédne“?“ 54 „Ale, pane faráři,“ odpovídá kaplánek; „vždyť sám rád užíváte toho slova.“ „Ano, ano, dí pan farář; ale což nevíte: Quod licet Jovi, non licet bovi?*)“ „I vím dobře, ba vím též,“ odsekl kaplánek, „že: a bove majori discit arare minor**)...“
*) Co jest dovoleno Joviši, není dovoleno volovi. **) Od vola většího menší učí se orati.
55 Z právnického koše.
Náležitě zmírněný trest.
V X. odsoudili vraha k doživotnímu žaláři, ale poněvadž byl vrah jinak zachovalý člověk, šlo na základě rozličných polehčujících okolností o to, aby se mu trest nějak zmírnil. A tu pan obhájce učinil následující znamenitý návrh: „Poněvadž jste shledali, pánové, že člověk ten, kdyby nebyl vrahem, byl by pořádným člověkem, tož navrhuji, aby doživotní žalář mu byl aspoň o 3 léta zkrácen.“ Porota skutečně přistoupila k tomuto návrhu. „Jak to však uděláme, když nevíme, kdy obžalovaný zemře?“ ozval se jeden z porotců. Po delším rokování povstal konečně nejmoudřejší z nich, jakýsi pan Votruba: „Inu, jak to uděláme; pustíme jej na tři léta na svobodu, ať se po třech letech přihlásí.“ Páni porotcové jednohlasně přisvědčili, ale dnes již nechválí důvtipu páně Votrubova. Dotčený vrah jest prý nyní bohatým farmářem ve Spojených státech amerických.
[56] Něco z praxe kocourkovské.
Kmotr Polikarp Brázda koupil od kmotra Ondřeje Sykyty koně za 150 zl. a hned si ho s sebou odvedl. Na cestě kůň klopýtl a padl, čehož svědky byli Fabián Žabinožka a Tomáš Slabikář. Kůň však hned zase vstal a klusal dále. Polikarp Brázda pak hned oznámil kmotru Sykytovi, že mu kůň padl, aby mu dal 150 zl. zpět, že mu koně vrátí. K tomu arci Sykyta nepřistoupil. Brázda podal tudíž žalobu, a po dlouhém procesu konečně rozhodl kocourkovský soud následovně: „Žalobě pana Polikarpa Brázdy bezvýminečně se vyhovuje, kupní smlouva s p. Ondřejem Sykytou učiněná se úplně zrušuje a je povinnen pan Ondřej Sykyta vrátiti panu Polikarpu Brázdovi za koně 150 zl. r. č. etc. Důvody: Pan Polikarp Brázda dokázal, že koupený od pana Ondřeje Sykyty kůň na cestě od něho ještě téhož dne, tedy během 24 hodin padl, a hned to odpůrci oznámil, takže se stalo vše, čeho žádá § 924. obč. z. et seq., který zní: „Onemocní-li neb padne-li kus dobytka do čtyř a dvaceti hodin, když byl od jiného přijat, má se za to, že byl nemocen již dříve, než byl přijat.“ Dáno v Kocourkově......“
Vzorný výměr soudní.
Výpravna poukazuje k čís. jed...., že obsilka doručena býti nemohla, poněvadž pí...... v..... ulici čp.... byla zemřela. O tom se panu Dru.... m. – ..... věděti dává, s tím doložením, že se pokládati bude za to, že žalující od výslechu svědkyně 57 upouští, když do ...... pravé obydlí její sám neoznámí.
Při státní zkoušce.
Kandidát Khon, hlásící se k víře svých otců ze Starého zákona, dělal první „státní“. Když byl již z německého práva podal dostatečných důkazů o své právnické nedostatečnosti a hluboké své právní mělkosti, byl tázán ještě na počáteční civilní řád Římanův. Nevědoucímu, co by odpověděl, chtěl býti professor nápomocen, i napovídal mu takto: „Legis...“ Kandidát mlčí. „Legis actio...“ Kandidát mlčí jako dříve. „Legis actio per...“ Kandidát jak by smet’. „Legis actio per sacram... sacramentum. Sakramente, kterak můžete být jen tak drzý a s takovou nevědomostí jíti ke zkoušce?“
Při zkoušce z obchodního práva.
Professor: Co jest v obchodu, nechá se také vycenit; nuže, řekněte mně, Houžvičko, věc, která jest v obchodě nezbytnou? Houžvička: Zuby. Professor: A proč právě zuby? Houžvička: Inu, poněvadž ty se nejlépe dají vycenit.
Co se může přihoditi jen právníkovi.
Professor: Pane kandidáte, povězte mně něco z historie práva německého. Kdy pak byla uzavřena smlouva Verdunská? Kandidát (přemýšlí): Verdunská smlouva uzavřena byla v § 843. po Kristu.
58 Advokáti-začátečníci.
Otec advokát dal provésti synovi advokátu tři procesy, aby tento praksi svou mohl počíti. Syn skutečně vyhrál všechny spory ke spokojenosti klientů v krátkém čase. Ze všech stran docházela blahopřání a pochvala; jedině otec káral syna: „Tys ale přece jen hlupák, provedeš tři spory za půl léta, kdežto já mohl jimi živiti ještě deset let rodinu!
Papínek statkář zdráhal se dáti mladému advokátu svou dceru – jedináčka, že prý již teď soudy málo nesou. Za nějaký čas měl s kýmsi spor, a poněvadž odpůrce vzal si druhého místního advokáta za obhájce, musil se statkář dáti zastupovati naším mladým advokátem. Po skončeném sporu doručil zástupce statkářovi palmare. „Krista pána, zbláznil jste se, člověče?“ žasl statkář, shlédnuv požadavek advokátův. „Nikoliv,“ odvětil advokát klidně; „chtěl jsem vám jen ukázati, jakou výtečnou partii vaše dcera se mnou udělá.“
Tři doby v životě advokátově.
Dokud advokát studuje, dře se; když dělá zkoušky, drou ho jiní, a když otevře kancelář, dře on jiné.
Před zavřenými dveřmi.
Strýček Koula ze Lhoty chtěl v Praze navštíviti novopečeného advokáta, rodáka svého, přišel však k němu mimo hodiny úřadní. Nemoha se doklepati, pravil sám k sobě nahlas: „Tu máš, včera jsem ještě četl v novinách, že Pepík Závorkovic tuhle v Praze 59 otevřel svou advokátní kancelář, a přece je tu zavřeno. To aby čert těm juristům rozuměl.“
V advokátní kanceláři.
Advokát (k mundantovi): Podívejte se, zde jste udělal chybu. „Dluhy se zaplatili“ se píše se širokýmširokým, a ne s úzkým „i“. Mundant: Ale, pane doktore, já zas myslím, že s úzkým „i“, poněvadž sám říkáte, že dluhy jdou do živého.
Doktor (k mandantovi, jenž si vede dvě svědkyně): Nu a jaké pak máte svědky. Mandant: Tady je vedu; sestru a děvečku. DoktorDoktor: Ale, milý příteli, to jsou vadné svědkyně, ty nebudou u soudu ničeho platiti. Služka: To je dobře, naposled abych ještě za špatné svědectví platila.
Dvojsmysl.
Advokát (k svému příteli): Příteli, počkej až podruhé, teď nemám času, pospíchám. Přítel: Tohle jsi mně pěkný doktor; advokát, a nemá nikde stání.
U výslechu.
Soudce: A to se chcete dáti rozvést, když jste již 40 let spolu žili? Manžel (udiveně): Nu, a co pak to snad není ještě dost?
60 Vyšetřující soudce: Prosím vás, jak jste jej jen mohl pěstí zabit? Obžalovaný: Poňžeň prosím, mám jim to ukázat?“
Soudce: Nuže, vy pravíte, že jste nezabil Vondráčka 8. března 1880. o 5. hod. odpoledne. Jak dokážete, kde jste toho času byl? Rošťák: Prosím, neráčej mne mít za tak tuze moc špatného. Já ho nemohl zabiti, vždyť jsem byl právě patnáctý rok v Kartouzích.
Soudce: Vy tedy žalujete Klímu z necti, že vám vynadal lumpů. Máte na to svědky? Kmotr Rýma: Prosím, zde jest jeden. Soudce: Nuže, slyšel jste Klímu nadávati Rýmovi „lumpů“? Svědek (hluchý mlčí). Soudce (rozkřikne se): Nu, mluvte! Svědek (suše): Já neslyšel, ale mohu si to domysliti o tom „lumpovi“.
61